Michael Koryta

Dnes večer jsem se rozloučila

(1)

John Weston viděl svého syna živého naposledy jedno mrazivé odpoledne v prvním březnovém týdnu: Johnova vnučka si stavěla sněhuláka, zatímco oba muži spolu rozmlouvali na příjezdové cestě k domu.

Než John odjel, otcovsky poplácal syna po rameni s tím, že se na něj zase brzy přijede podívat. A přijel opravdu brzy, za čtyřicet osm hodin, do márnice, kde jeho syn ležel se střelnou ranou po kulce malého kalibru v hlavě. John byl naštěstí ušetřen toho, aby ve stejném stavu spatřil i vnučku, ale mnoho útěchy mu to nepřinášelo: pětiletá Betsy Westonová totiž i s matkou zmizela.

To všechno mi John Weston pověděl, když jsme pět dní nato seděli u něj doma v North Olmstedu, západním předměstí Clevelandu. Westonův obývací pokoj byl čistý a hezky zařízený, ale tmavý, protože měl stažené rolety, a silně páchl po cigaretách. Při našem rozhovoru si mne starý muž měřil zakaboněným pohledem, ze kterého nevyzařovala ani stopa žalu, zato spousta odhodlání.

„Dobře mě poslouchejte, pane Perry,“ prohlásil a vypustil mým směrem oblak cigaretového kouře. „Znám svého syna. Určitě se nezastřelil sám a už vůbec neublížil vlastní rodině. Díval jste se na zprávy? Slyšel jste, co tvrdí ti hajzlové? Můj syn prý nejdřív zabil manželku a malou dcerku a pak spáchal sebevraždu.“

Bouchl rukou do kávového stolku tak silně, že mi přitom trochu kávy vyšplíchlo přes okraj hrnku. „Tohle nehodlám trpět. Chci vědět, co se stalo, a žádám vás a vašeho společníka o pomoc.“

Weston seděl proti mně na obrovské kožené pohovce a já jsem byl usazen v bizarním křesle s opěradlem z ohýbaného dřeva a velkým polštářem se zvrásněným potahem z umělé hmoty. Jakmile jsem se v něm opřel, okamžitě jsem se svezl a hlavu jsem měl někde v úrovni opěradel na ruce. Cítil jsem se v té pozici nesvůj a vyzkoušel jsem několik jiných, ale nakonec jsem souboj s gravitací a kluzkým polstrováním vzdal,

předklonil jsem se a usadil se na samém okraji křesla s lokty na kolenou. Vypadalo to sice, že jsem napjatější, než jsem ve skutečnosti byl, ale na lepší polohu jsem nepřipadl.

„Slyšel jsem, co říkali v televizi,“ přisvědčil jsem, „ale policie netvrdí, že by se přikláněla k verzi o dvojnásobné vraždě a sebevraždě. To jen v redakci zpravodajství vymýšlejí senzace, aby přitáhli zájem diváků.“

Weston se nepřestával mračit. Pomalu mu táhlo na osmdesátku, ale pořád to byl kus chlapa. V mladších letech musel být obr. Teď měl hubené nohy a ochablé břicho, široký hrudník i ramena ovšem o jeho někdejší postavě leccos prozrazovaly. Šedivé vlasy mu skoro neřídly, nos vypadal příliš malý na takový obličej a pichlavé oči vše pronikavě sledovaly, jako by jejich majitel jen čekal na záminku, aby mohl někoho seřvat. Na pravé ruce mu chyběl malíček a prsteníček končil těsně za prostředním kloubem.

Zatímco jsem srkal kávu, obrátil se a ukázal na dvě zarámované malby na zdi za sebou.

„Všiml jste si těch obrazů?“

Vypadaly jako výjevy z druhé světové války a nebyly vůbec špatné. Taky žádná veledíla, jen přesné zobrazení reality provedené nadaným umělcem. Zkrátka obrazy podle mého gusta; něco, co může obdivovat i člověk, který nemá doktorát z kunsthistorie.

„Maloval to jeden můj kamarád,“ vysvětlil John Weston a hlasitě si odkašlal. Vlhký, chraplavý kašel připomínal zvuk lopaty na sníh drhnoucí o hrbolatý chodník. „Docela ujdou, co říkáte?“

„Velice hezké.“ Dopil jsem kávu a odložil šálek na stolek vedle vizitky, kterou jsem předtím dal Westonovi.

Stálo na ní: Perry a Pritchard, detektivní kancelář. Lincoln Perry jsem byl já, Joe Pritchard můj parťák.

Kancelář jsme otevřeli před půl rokem a za tu dobu už jsme stihli nahromadit slušné dluhy. Moc jsme se tím nechlubili, a už vůbec ne před klienty. Než jsme začali podnikat, sloužili jsme s Joem u protidrogového oddělení clevelandského policejního sboru. Pak jsem odtamtud musel odejít a rok nato šel Joe do penze.

Dnes se mu nějak podařilo mě přesvědčit, abych zašel za Johnem Westonem sám, zatímco on si vzal na starost nějaký rutinní pohovor. Teď jsem toho litoval.

„Na těch obrazech vidíte bezmotorový kluzák CG-4A za vlečným letadlem,“ řekl Weston a znovu se ohlédl na malby za sebou. „Lítal jsem v kluzácích.“

„Řekl bych, že to musel být nevšední zážitek.“

„Jo, to si pište. Nikdy předtím nic takového nebylo, a potom taky ne. Ve Vietnamu už tuhle práci dělaly vrtulníky. Za mých vojenských časů to byly kluzáky.“

Představil jsem si, jak se člověk snáší na bitevní pole v úplném tichu a nepohání ho přitom žádný motor.

„Jaké to bylo, letět v něčem takovém?“

Usmál se. „Jako sedět na verandě lítacího baráku. Dvakrát jsem v kluzáku startoval do akce a párkrát jsme dopravovali zásoby Při druhém bojovém výsadku jsme přistáli dost tvrdě a já jsem přišel o pár prstů, a pak jsem ještě na zemi musel celou noc bojovat. My, výsadkáři z kluzáků, jsme prodělali stejný výcvik jako příslušníci commandos a naším úkolem bylo držet území, na kterém jsme přistáli. Tehdy jsem až do rána střílel nácky a neměl jsem u sebe žádný prášek, který by přerazil tu bolest v ruce. Ale mohlo to dopadnout hůř. Pár kluzáků se při přistání rozbilo a pár jich taky sestřelili. I ten můj měl v plátně trupu průstřely po kulkách.“

„Takže to bylo o fous, co?“ nevěděl jsem, kam těmi řečmi míří, ale byl jsem odhodlán je přetrpět.

„Skoro jo. Nejhůř jsem mohl dopadnout při akci, na kterou jsem nakonec neletěl. Dostali jsme za úkol přepadnout německé opevnění ve Francii. Pravděpodobnost, že přežijeme, byla mizivá; v podstatě šlo o sebevražednou misi. Už jsme se chystali k letu a loučili jsme se se světem. Rozumíte, brali jsme to jako cestu, ze které není návratu. Těsně před startem nám oznámili, že akci odvolali, protože to německé hnízdo mezitím dobyl Patton.“ Zapálil si cigaretu ocelovým zapalovačem Zippo a dlouze z ní potáhl.

„Dneska na Pattona kdekdo kydá hnůj, ale já vám něco povím: dokud budu žít, budu toho všiváka pokládat za osobního přítele.“

Sám jsem vždycky generála Pattona svým způsobem obdivoval, přinejmenším jsem si vážil jeho strategického génia a zdatnosti, ale Weston by se nad takovým názorem u nevojáka nejspíš ušklíbl, a tak jsem radši mlčel. Celou příští minutu Weston kouřil a pohroužený do vzpomínek hleděl přes rameno na obrazy. Pak se ke mně otočil. Z jeho přimhouřených očí sálalo soustředění a odhodlání.

„Vážím si toho, že jste přišel. Po našem prvním telefonátu jsem čekal, že odmítnete.“

„Jsem tady,“ řekl jsem, „ale to neznamená, že tu práci beru, pane Westone. Policisté, kteří případ vyšetřují, patří k nejlepším ve městě a doslechl jsem se, že pomoc poskytlo i FBI.“

„FBI? Ti se jen flákají a pomáhají mi leda do hrobu.“

„Nemyslím, že by se flákali, pane Westone.“

„Že ne? Tak mi sakra ukažte nějaké výsledky. Ti tupí policajti mi sem lezou den co den, aby mi řekli, co zjistili. A víte, co zjistili? Prd. Za pět dnů nedokázali vůbec nic.“

Při těch slovech vysunul spodní ret a foukl si cigaretový kouř do obličeje.

„U případů, jako je tento, chvíli trvá, než se vyšetřování někam pohne.“

Weston se snažil potlačit vztek. „Koukněte. Jestli jste si nevšiml, mluvíme o mém synovi. O mém synovi a jeho rodině. Musím něco podniknout a nejsem tak hloupý, abych nevěděl, že sám to nezvládnu.

Potřebuju, aby mi s tím někdo píchnul. Někdo, kdo dokáže jít tvrdě za věcí.“

Povzdychl jsem si. Na rozdíl od všech policejních vyšetřovatelů byl John Weston přesvědčen, že jeho syna zavraždili. Média zatím pilně šířila verzi „nejmenovaného policejního zdroje“, podle níž Wayne Weston nejdřív zavraždil ženu a dceru a pak se zabil sám. Nenalezla se těla ani důkazy, které by vysvětlovaly jejich zmizení. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se do domu někdo násilím vloupal. Všechno bylo v pořádku, až na mrtvolu Westona juniora v pokoji.

„Proč právě my, pane Westone?“ zeptal jsem se. „Proč do toho taháte nás, když policie dělá vše, co je v jejích silách?“

„Protože jste se s mým synem znal.“

Zarazil jsem ho pohybem ruky. „Viděli jsme se jednou.“

„Na tom nesejde. Znal jste ho a on znal vás a měl o vás dobré mínění. Když jste vy a váš partner založili agenturu, řekl mi, že si podle jeho názoru povedete velmi dobře.“

S Waynem Westonem jsem se potkal přede dvěma měsíci na konferenci soukromých detektivních kanceláří v Daytonu. Byla to jedna z těch dvoudenních akcí, kde člověk přes den navštěvuje semináře na všemožná témata z branže a večery tráví v hotelové restauraci ve znamení spousty jídla, pití a bujarého smíchu. Joe tehdy rozhodl, že bychom se měli zúčastnit, protože konferenci pokládal za dobrou příležitost k setkání s jinými agenturami, navázání kontaktů a možná i získání nějakých zakázek.

Wayne Weston si jednou u večeře přisedl k mému stolu. Byl to zavalitý chlapík v drahém obleku a s nóbl autem, ale choval se přátelsky a měl charisma. A podle toho, co jsem o něm zaslechl, to byl detektiv s talentem od pánaboha. Pár let dokonce pracoval pro Pinkertony, ale pak se vrátil do Clevelandu a založil si vlastní kancelář, která mu zřejmě dost vynášela. Náš hovor se v podstatě omezil na vzájemné představování, a proto mě udivilo, že o mně a Joeovi mluvil před otcem.

„Můj syn se nezabil ani nevyvraždil vlastní rodinu,“ pokračoval Weston. „Větší nesmysl, horší urážku a svinstvo jsem v životě neslyšel. Včera večer s tím přišli ve zprávách a já jsem se musel držet, abych se tam nerozjel a nenakopal někomu zadek. Proto chci zjistit, co se stalo se snachou a vnučkou, abych se nemusel pořád hloupě strachovat a abych zavřel huby těm blbcům z televize.“

Když hovořil, oči mu plály hněvem. Aby se uklidnil, mocně potáhl z cigarety. Asi minutu se mi zdálo, že ji chce celou dokouřit jediným mohutným vdechem.

„Co ode mne a Joea chcete doopravdy?“ zeptal jsem se. „Máme vypátrat, jestli vašeho syna někdo zavraždil, nebo najít jeho ženu a dceru?“

„Obojí,“ odpověděl a vyfoukl takový oblak kouře, až mě začaly pálit oči. „Řekl bych, že obojí spolu souvisí.“

V tom měl pravdu, jenže mně se ta věc pořád nezdála. Policie nebude nadšená, že do případu strkáme nos, a už vůbec jsem netoužil octnout se v hledáčcích televizních kamer.

„Heleďte, mám peněz jako šlupek,“ vybafl Weston. „Platil jsem si na důchod a mám spořící účet. Můžu si dovolit vám zaplatit, kolik si řeknete.“

„Tady nejde o peníze, pane Westone.“

„Že ne? Tak o co, sakra?“

„Policie na ten případ nasadila spoustu lidí. Mají své zdroje, dostanou se tam, kam my ne, a navíc mají týdenní náskok. Radil bych vám počkat, s čím přijdou. Pokud se ani po pár týdnech nedostaví výsledky, zavolejte nám znovu. Možná přehodnotíme svůj postoj.“ Neměl jsem v úmyslu něco přehodnocovat, jen jsem doufal, že má nabídka starého pána uchlácholí.

„Víte, proč jsem vás upozornil na ty obrazy a vykládal vám, co se mi stalo s rukou?“ zeptal se.

„Ne.“

Rozmačkal nedopalek v popelníku na stolku a pohrdavě si mě změřil. Pak potřásl hlavou.

„Wayne byl váš kolega. Žil ve stejném městě, dělal stejnou práci, a navíc práci, do které se nehrne každý.

To kdysi něco znamenalo. Za války člověk bojoval za ty, co pochodovali vedle něj. Když jsme se chystali do akce, žvanilo se o lásce k vlasti, záchraně světa a hájení svobod našich rodin tam někde doma, ale řeknu vám jedno. V boji, když šlo do tuhého, už jste na takové věci nemyslel. Bil jste se za kluky vedle sebe, za svoje kámoše, za životy svých lidí.“ Smutně na mne pohlédl. „Možná že moje generace byla poslední, která cítila podobné pouto věrnosti, pouto přátelství.“

To bylo silné kafe. Neodpověděl jsem hned, ale jeho slova ve mně doznívala přesně tak, jak si to zřejmě přál. Wayna Westona jsem nijak blíže neznal a podnikat ve stejné branži je něco jiného než bojovat bok po boku ve válce, jenže tyhle argumenty zněly málo přesvědčivě tváří v tvář muži, který mi ukázal autentické malby z druhé světové války a zmrzačenou ruku, muži, kterému zahynul syn a zmizeli příbuzní.

„Proč to děláte?“ zeptal se najednou. „Proč pracujete v téhle branži? Myslíte si, že zbohatnete šmírováním nevěrných manželů? Nebo že na soukromého detektiva poletí víc ženských? Tak co?“

Hleděl jsem do země a snažil jsem se po něm neskočit. Ale odpověděl jsem klidně: „To ne. Kvůli ničemu z toho, pane Westone.“

„Vážně?

Tak proč tedy?“

Mlčel jsem.

„No tak? Dlužíte mi odpověď, chlapče.“

Zvedl jsem hlavu a pohlédl na něj. „Dělám to, protože jsem v tom dobrý. Zatraceně dobrý.“

„Zatraceně dobrý? To si vážně myslíte?“

„Nemyslím si to, pane Westone. Já vím, že jsem, a můj společník taky.“

Usmál se, ale nevypadal ani pobaveně, ani potěšeně. „Tak to dokažte.“

Naše pohledy se setkaly. Na okamžik se mi podařilo neuhnout. Pak jsem krátce přikývl.

„Dobrá, dokážeme.“

(2)

„Tohle bylo naposled, co jsem tě nechal jednat samotného s potenciálním klientem,“ prohlásil Joe Pritchard. „Dohodli jsme se snad, že do téhle kaše nos strkat nebudeme.“

Bylo dopoledne, den po mé návštěvě u Johna Westona, a my jsme seděli v naší kanceláři. Joe měl za sebou tréninkový běh na osm kilometrů; ještě teď funěl a byl celý propocený. Říkal jsem si, že nejlepší bude říct mu to ve chvíli, kdy mu únava nedovolí nad ničím příliš meditovat. Nevyšlo to; nějakých osm kilometrů v chladném počasí nemohlo Joea odrovnat.

„Proč to nezkusit, Joe? Tolik zase nevyděláváme, tak proč odmítat klienty, kteří se sami nabízejí?“

Joe vzdychl a utřel si tvář ručníkem. „Protože ty prachy nestojí za všecky trable.“ Měl na sobě tenisky, běžecké kalhoty a nylonovou bundu, a kdybyste se zeptali tuctu cizích lidí, kolik mu hádají, tipoval by mu tucet z nich o dobrou desítku let míň. „Vůbec se mi nelíbí představa, že bychom měli lézt do zelí clevelandské policii.“

Tomu jsem rozuměl. Joe byl v penzi teprve půl roku a mně bylo jasné, jak zvláštní mu musí připadat představa, že se aktivně účastní vyšetřování případu jako člověk zvnějšku. Každopádně bylo pozdě couvnout. Dal jsem Westonovi slib, a navíc mě v kapse hřála záloha v podobě šeku na dva tisíce dolarů, jíž jsme naši úmluvu zpečetili.

„Ale běž,“ namítl jsem. „Netvrď mi, že tě ten případ nezajímá, tím spíš, že nemůžeme říct, že bychom právě samou prací nevěděli, kam skočit.“

Joe zavrčel, ale neříkal nic, jen se rozhlížel, jako by hledal pomoc u nábytku. Naše malá kancelář leží na západním konci města, ve druhém patře staré kamenné budovy bývalé banky. Má podlahy z tvrdého dřeva, které by nutně potřebovaly přebrousit a navoskovat, dva stoly, těsný záchod, přilehlou místnost menší kanceláře a čerstvě vymalované stěny, které ve starém domě působí až strašidelně svěžím dojmem. Můj příspěvek k zařízení sestává ze čtyř dřevěných sedadel ze starého baseballového stadionu.

Když se clevelandský stadion počátkem devadesátých let boural, rozprodávali část vybavení jako suvenýry. Tehdy jsem je koupil a nechal je repasovat a podle mého vypadaly docela slušně, i když možná trochu nepatřičně. Zato Joe pro ně měl jen vulgární výrazy a odmítal si na ně sednout. Stěží jsem mohl uvěřit, že i on fandí clevelandským Indiánům, když ho historie klubu vůbec nedojímala.

„Každopádně jsem Westonovi řekl, že do toho jdeme,“ pokračoval jsem, „takže asi nemá cenu dumat, jestli jsme ten případ měli brát, nebo ne. Spíš se musíme rozhodnout, čím začneme.“

„Já bych začal sendvičem,“ navrhl Joe. „Umírám hlady.“ Joe jí s nezdolnou chutí, ale vzhledem k tomu, že málokdy pije něco jiného než vodu a každý den uběhne několik kilometrů, je štíhlý a v kondici i po padesátce.

Dělal jsem, že ho neslyším. „Zatím jsem se o ten případ nijak zvlášť nezajímal,“ řekl jsem, „takže než začneme volat bývalým kolegům od policie, asi bychom si měli zjistit, co o něm psaly noviny. Víš, že nesnáším, když mě někdo přistihne při nevědomosti.“

„Snažíš se mě přesvědčit, že se Superman neobejde bez své Lois Laneové,“ konstatoval Joe s povzdechem. „Zrovna když jsem se kojil nadějí, že už jsi snad všechny špatné zprávy vyčerpal.“

Zašklebil jsem se. „Amy pro mě udělá, co bude moct.“

„To je skvělé. Takže teď ti něco povím já: půjdu se najíst a ty zatím sesbíráš všechny doplňující informace. Až se vrátím, stručně mi je shrneš, a já se na ně budu moct soustředit bez toho, že by mě rušilo kručení v břiše.“ Odsunul židli a vstal od stolu.

„V pohodě,“ přikývl jsem, když už na odchodu stál ve dveřích. „Počítám s tím, že většinu práce odvedu já.

Vy staříci už nemáte tu výdrž.“

Amy Ambroseová slíbila, že se o polední pauze zastaví a přinese všechny související články. Kolem poledne se objevila ve dveřích a krčila nos.

„Na schodišti to hrozně páchne. Už vám tu zas přespávají ožralí bezdomovci?“

„…Taky tě rád vidím.“

„No jo.“ Shodila kabát z ramen a svezla se do jedné ze sedaček ze stadionu. Vypadala dobře jako vždycky. Vlasy měla o něco delší než v létě, kdy jsme se viděli poprvé, ale pořád měly stejný špinavě blonďatý odstín a jemně se vlnily Amy pracovala pro deník Cleveland Daily Journal a minulé léto psala o vyšetřování jedné vraždy. Obětí byl pravidelný návštěvník mé posilovny, proto u mne Amy jednou zazvonila ve snaze získat informace. Se svým obvyklým šarmem jsem ji poslal do háje. Druhý den byla zpátky, a to už o případu i o mně věděla tolik, kolik by za čtyřiadvacet hodin dokázal zjistit jen málokterý novinář. Získala tím můj respekt, pomoc a brzy i přátelství. Nebrala si servítky, byla jízlivá a drzá, ale byla svá a nic nepředstírala. To nás svedlo dohromady: dva osamělé střelce spoléhající jen na sebe a v kritických situacích důvěřujících pouze vlastnímu úsudku a schopnostem. Když nepočítm Joea, byla můj jediný opravdový přítel, a přestože jsem všem tvrdil, že ji mám rád jako sestru, někde v koutku mysli jsem si zřetelně uvědomoval, že při setkáních s mou opravdovou sestrou se mi obvykle nezatají dech. U

Amy se mi to dělo často.

„Takže ty a Pritchard si myslíte, že dokážete něco, co se nepodařilo desítkám místních policajtů a několika agentům FBI dohromady?“ začala.

„Nejsme domýšliví, nebude to hned. Možná nám to zabere dva nebo tři dny.“

Usmála se. „Jasně. Určitě máte plné ruce trumfů. Než jsem se sem vydala, přečetla jsem si většinu těch článků a můžu ti říct, že jestli poldové přišli na něco, co by stálo za řeč, nechali si to setsakra pro sebe.“

„Ty o tomhle případu nepíšeš?“

„Ne, svěřili to kolegovi, Steveovi. Umí psát, ale těžko říct, jak si povede jako investigativec.“ Vtom si všimla, že má nepatrně pomačkanou nohavici, zamračila se a zkusila ji uhladit dlaní. Podobné maličkosti vyvádějí Amy z rovnováhy. Je jí jedno, že zadní sedadla jejího auta připomínají skládku komunálního odpadu, ale nesnáší zmuchlané oblečení.

„Máš pro mě nějaké zajímavé informace ze zákulisí?“ zeptal jsem se.

„Tady máš všechno, co o tom případu Steve napsal.“ Podala mi štos potištěných papírů. „Víc jsem nesehnala.“

Rychle jsem je prolétl. Na to, že se všechno událo před pěti dny, bylo článků celkem dost, ale v žádném jsem se nedočetl nic, co bych už nevěděl. Westonovo tělo našla ve středu ráno paní, která u nich uklízela.

Příčinou smrti byla jediná střelná rána v pravém spánku, kterou si podle všeho způsobil sám. Když ho objevili, ještě svíral v pravačce osmatřicítku Smith & Wesson registrovanou na jeho jméno. Místní policie se pustila do vyšetřování a po zbytek dne se marně snažila najít Westonovu ženu a dcerku. Ve středu večer po nich vyhlásila pátrání. Nic ale nenasvědčovalo tomu, že by byly uneseny, což by celý případ posouvalo do kompetence FBI. Přesto se několik agentů clevelandské kanceláře zapojilo do vyšetřování jako „výpomoc“. Článek dále uváděl, že někteří sousedé spojovali tragédii s případem, na kterém Weston pracoval, ale policie tyto pověsti nepotvrdila. S největší pravděpodobností za nimi stála zvědavost a divoké fantazie, které v lidech vzbuzuje práce soukromého detektiva. Policie prohledala Westonovu kancelář i bydliště a „intenzivně prověřovala všechny stopy“, ale podle vedoucího vyšetovacího týmu Ricka Swanderse nic nenasvědčovalo tomu, že by se Westonova manželka a dcera staly obětí někoho, komu byl detektiv na stopě.

„Zatím jsem na nic nového nepřišel,“ oznámil jsem, když jsem dočetl. „Nejspíš si budu muset promluvit s jedním dvěma lidmi.“

„A já si myslela, že všechno vydedukuješ z těchhle článků!“ zvolala Amy s hraným překvapením. „Tos mě vážně zklamal.“

„Je nějaká šance, že by tvůj parťák Steve věděl víc a nepodělil se o to se čtenáři?“

„Je, ale moc bych si od toho neslibovala. Sám víš, jak málo sdílná bývá policie v počátcích vyšetřování, jako je tohle. Pochybuju, že Steve ví víc, než to, co sis právě přečetl, ledaže by narazil na nějaký úžasný zdroj.“

Přikývl jsem. Od chvíle, kdy jsem odešel od policie, už uběhl nějaký pátek, ale nebylo to tak dlouho, abych zapomněl na zakořeněnou nedůvěru většiny policistů vůči médiím.

„Takže co bude dál?“ vyzvídala Amy.

„Až se vrátí Joe, vypravíme se za Westonovým otcem. Vyptáme se ho na pár podrobností o jeho synovi a snad si uděláme obrázek o jeho životě v posledních měsících. Pak se obrátíme na policii, abychom zjistili, nakolik můžeme počítat s její pomocí. A až vyřídíme tohle všechno, nejspíš se zaměříme na Westonovu práci, zjistíme co nejvíc o případech z poslední doby a taky jestli někomu opravdu nešlápl na kuří oko.“

Přikývla. „Myslíš, že ho někdo zavraždil?“

„Podle toho, co jsem slyšel a četl, to na vraždu nevypadá. Myslím, že se zastřelil sám. Jeho otec po nás ale chce, abychom dokázali opak, takže musím k případu přistupovat tak, jako by sebevraždu nespáchal.

A jestli je jeho rodina naživu, je pravděpodobnější, že byl zavražděn. Z toho plyne jedno: dokud se neprokáže smrt těch dvou, budu tvrdit, že se policejní vyšetřování ubírá špatným směrem.“

„Nezdá se, že bys z toho byl nadšený.“

„Taky že nejsem. Nelíbí se mi představa, že jsme od otce vzali prachy a začneme do toho strkat nos, a za týden nebo za dva svolá policie tiskovku a oznámí, že se těla Westonovy ženy a dcery našla přesně tam, kde je Weston zahrabal. Doufám, že se to nestane, ale je těžké si to nemyslet.“

„Tak proč jsi do toho šel?“

„Když mě někdo přemlouvá tak urputně, jako tenhle starý pán, musím to aspoň zkusit.“

Olízla si rty a zamračila se. „Sama si nad tím lámu hlavu, hlavně když uvážím, čím se zabýval. Od detektiva by něco takového bylo trochu hnusné, nemyslíš?“

„Tak trochu jo,“ připustil jsem a položil si nohy na stůl.

„Mimochodem, co Angela?“ změnila Amy téma hovoru.

„Proč se na ni ptáš tónem, jako by ses mi posmívala?“

Zvedla obočí a snažila se tvářit nevinně. „Posmívala? To není pravda. Nebuď tak vztahovačný. Jak vám to klape?“

„Rozhodli jsme se, že půjdeme každý svou cestou.“

„Fakticky? To je mi líto,“ řekla, i když na ní bylo vidět, že jí to vůbec líto není. „Smím se zeptat na důvody?“

„Byli jsme každý jiný,“ zamumlal jsem. „Ona je tak trochu, jak bych to…“

„…husa,“ doplnila Amy.

Zamračil jsem se. „To jsem neměl na mysli.“

„Jejda!“ ušklíbla se. „Jsem to ale popleta!“

„Nebyla to husa,“ trval jsem na svém. „A tys ji viděla jenom jednou, takže to těžko můžeš posoudit.“

„Jednou mi to úplně stačilo, Lincolne.“

„Když už jsme u toho, co tvůj milostný život? Jak se má tvůj sexy moderátor, ctěný Jacob Terry?“ zeptal jsem se.

„Všechno v nejlepším pořádku.“

Usmál jsem se. „Co tě na něm přitahuje víc? Romantický pižmový odér jeho kolínské? Nebo ty dva litry gelu, kterými si musí vyztužit svoji mužnou hřívu pokaždé, když má živý vstup odněkud, kde je větrno?“

„Žárlíš,“ konstatovala, „tím to je.“

Přikývl jsem. „Téměř nezvladatelně. V noci kvůli tomu nespím.“

„Můžeš se smát, jak chceš, Lincolne, ale mně je jasné, proč vám to s Angelou neklapalo. Ty totiž v jednom kuse myslíš na mě.“

Ukázal jsem k východu. „Tamhle jsou dveře, hvězdo. Musím taky chvíli pracovat.“

S úsměvem vstala. „Já taky. Doufám, že mi za pár dnů zavoláš a prozradíš mi, co jsi zjistil.“

„Zavolám.“

Joe se vrátil za půl hodiny a společně jsme se vypravili za Johnem Westonem. Zatímco řídil, pověděl jsem mu všechno, co jsem vyčetl z článků. Tedy prakticky nic.

„Doufám, že ten stařík ve skutečnosti není takový pruďas a vztekloun, jak říkáš,“ poznamenal Joe.

„Špatně s takovými týpky vycházím.“

„Chceš říct, s takovými, jako jsi ty sám.“

„Zmlkni, mladej.“

Weston nás uvítal na prahu v oblaku cigaretového kouře. Představil jsem mu Joea a on si s ním potřásl rukou.

„Moc jsem doufal, že se nenecháte prosit tak dlouho jako váš parťák,“ řekl Weston Joeovi na uvítanou.

Evidentně si mě oblíbil.

„Ani jeden z nás nemá zájem dělat průtahy, když už jsme se jednou rozhodli ten případ vzít,“ oznámil mu Joe. „A pokud tady někdo někoho musel přesvědčovat, pak můj kolega mne, ne naopak.“

„To je mi teď srdečně jedno. Především už se do toho pusťte.“

Zavedl nás do obývacího pokoje. Rychle jsem zamířil k malému divanu u vzdálenější stěny. Ať si mučicího křesla pro změnu užije Joe.

Weston znovu zaujal své místo na pohovce a vzal do ruky notes. „Pracoval jsem na tom od chvíle, kdy jste včera odešel,“ řekl a kývl na mě. „Sepsal jsem o Waynovi všechno, na co jsem si vzpomněl.

Samozřejmě, že jsem se zaměřil hlavně na nejčerstvější události, ale zároveň jsem vám chtěl poskytnout širší obrázek. Myslel jsem si, že by to mohlo být užitečné.“

Podíval jsem se na Joea a bylo mi jasné, že začíná chápat to, co jsem já už věděl: John Weston mohl smutnit nebo zuřit, ale ani na okamžik ho neopouštělo odhodlání přijít celé záhadě na kloub. V řadě případů bývá nejtěžší přimět příbuzné obětí, aby na dostatečně dlouhou dobu zapomněli na emoce a poskytli vyšetřovatelům informace. U Westona to problém nebyl.

„Koukněte se na to, a pak mi řeknete, jestli jsem na něco zapomněl,“ vyzval mě a zamával mi notesem před očima.

Vzal jsem si ho od něj a to, co jsem spatřil, mě ohromilo. Skoro dvacet stran popsaných úhledným tiskacím písmem, přičemž každá stať nesla samostatný nadpis jako například: „Podnikatelská minulost,“

„Přátelé a známí“ a podobně. Na některé stránky dokonce Weston vlepil fotografie a opatřil je popisky.

Držel jsem v ruce zprávu, jakou jsme chtěli s Joem na základě rozhovoru se starým pánem sepsat sami.

„Je to vyčerpávající zpráva,“ poznamenal jsem. „Velmi si toho ceníme, pane Westone. Přesně tohle jsme potřebovali, pokud se chceme do případu pustit co nejrychleji.“

Weston si zapálil další cigaretu. „Myslel jsem si to. Na většinu těch věcí se mě už ptala policie, takže jsem tušil, co vás asi bude zajímat. Říkal jsem si, že vám ušetřím trochu času, když to pro vás sepíšu.“

Na chvíli jsem se zarazil, když mi pohled padl na snímek Wayna Westona ve vojenské uniformě.

„Váš syn sloužil v armádě?“

„Ano. Osm let u mariňáků. Jako příslušník Force Recon,“ sdělil mi Weston hrdě. Chápal jsem důvod jeho pýchy. Force Recon jsou elitní průzkumné jednotky námořní pěchoty, něco jako zelené barety u pozemního vojska nebo oddíly SEAL u námořnictva.

„V kolika odešel do civilu?“

„V osmadvaceti. Řekl sbohem uniformě a vrátil se sem. Pak začal pracovat pro pobočku Pinkertonů. Práce detektiva mu připadala zajímavá, a navíc si byl jistý, že někoho, kdo sloužil u mariňáků, určitě neodmítnou. Pracoval pro ně několik roků, než potkal Julii a vzali se. U agentury se hodně nacestoval, takže se rozhodl, že se radši udělá pro sebe.“

„Jak dlouho potom pracoval na vlastní pěst?“ zajímal jsem se.

„Devět roků,“ odpověděl Weston bez přemýšlení, „a vydělával velmi slušně. Krásný dům, dobrý auťák pro sebe i pro Julii, všechno, na co si vzpomenete.“ Z jeho hnědých očí za clonou cigaretového dýmu vyzařoval smutek.

„Říkal jste, že nevíte o žádných problémech,“ pokračoval jsem. „Žádné rodinné neshody, žádné potíže finančního rázu, nic takového.“

„Přesně tak. Mluvili jsme spolu aspoň jednou týdně a nezdálo se, že by něco bylo v nepořádku. Aspoň nic zásadního. Posledních pár měsíců vypadal trochu ustaraně. Jako by ztratil náladu žertovat.“ Vyfoukl kouř a pokrčil rameny. „Říkal jsem si, že na něho doléhá to zimní počasí. Víte sám, co s člověkem udělá clevelandská zima.“

„Nezmínil se někdy o pracovních problémech?“ zeptal se Joe. „O složitém případu, obtížném klientovi, něco v tom smyslu?“

„Právě že vůbec,“ odpověděl Weston trochu váhavě. Nepůsobil přitom dojmem člověka, který lže. Spíš jako by byl rozmrzelý, že mu uniká něco podstatného.

„Váš syn pracoval sám?“

„Ano.“ Weston zvedl ukazovák a rozkašlal se. Znělo to jako bafající dieselový motor. Konečně se mu podařilo záchvat překonat. Zaklel, dychtivě potáhl z cigarety a pokračoval v hovoru. „Zpočátku měl společníka, ale ten se odstěhoval do Sandusky a Wayne pak dělal zase sám. Myslím, že měl, jak se to říká, něco jako asistenta pro rešeršní práci, rozumíte? Studentskou sílu, která mu pomáhala prověřovat rutinní věci, když Wayne nevěděl, kam dřív skočit.“

„Víte, jak se ten člověk jmenoval?“ zajímal se Joe.

„Jmenovala,“ upřesnil Weston. „Nějaká April Sortiganová. Máte ji v tom notesu.“

Přestal jsem listovat v poznámkách a zahleděl se na vlepené fotografie Westonovy snachy Julie a vnučky Elizabeth. Už předtím jsem viděl jejich fotky v novinách, ale zatímco tamto byly jen malé podobenky, tady John Weston použil snímky zachycující ty dvě při nejrůznějších rodinných aktivitách. Julie Westonová byla snědá kráska italského typu s postavou, jaká nenechá chladným žádného muže, a úsměvem tak zářivým a upřímným, až jsem měl sto chutí zavřít oči.

Elizabeth Westonová byla zmenšenou kopií své matky. Stejně jako ona měla tmavší pleť, vlasy i oči a úsměv ještě o poznání zářivější. Na jednom obrázku byla v tmavomodrých šatech, s kyticí v náruči, a zřejmě se smála něčemu, co fotograf právě říkal. Podle popisku připojeného Johnem Westonem byl snímek pořízen o minulých Velikonocích. Na jiné fotce měla Elizabeth na hlavě karnevalový klobouk, v ruce párek v rohlíku a na usměvavé tvářičce šmouhu od kečupu. Weston k tomu připsal: „Páté narozeniny, srpen.“ Zavřel jsem notes a litoval, že do něj Weston nenalepil nějaké neosobnější fotografie, které by se víc podobaly úředním snímkům, na jaké jsou policisté zvyklí.

Ještě chvíli jsme se ho vyptávali, ale na konkrétní dotazy bylo zatím příliš brzy a ty obecné už byly zodpovězeny v notesu.

„Každých pár dnů se vám ozveme,“ slíbil mu Joe, když jsme byli na odchodu. „Až narazíme na nějakou stopu, pravděpodobně se k vám vrátíme s dalšími otázkami.“

Weston stál ve dveřích. „Dobře,“ řekl, „dělejte, co můžete. Nebudu litovat peněz. Chci dokázat, že mého syna zavraždili, a chci najít vnučku a její matku.“

Joe nepatrně pohnul čelistí a zahleděl se na vlajkový stožár uprostřed trávníku.

„Pane Westone,“ začal, „ze všech sil se vynasnažíme odhalit pravdu. Ale chci vám říct jedno. Pokud se po určité době ukáže, že se váš syn zastřelil sám, nebudeme vás vodit za nos a hrát si na schovávanou.

Oznámíme vám, co jsme zjistili, a pátrání ukončíme.“

Weston sevřel kliku dveří o něco pevněji. „Vážím si chlapů, kteří nejsou prolhaní. Ale taky už jsem na světě nějaký ten pátek, hochu, a nejsem blbec. Jestli vy dva za něco stojíte, tak brzo odhalíte, že mého syna zavraždili. Je to pro mě otázka života.“

Na očích jsem mu poznal, že to myslí smrtelně vážně.

(3)

Joe se zaklonil na staré rozvrzané kancelářské židli a přes své nohy opřené o desku stolu vrhl ladným obloukem zmuchlanou papírovou kouli do odpadkového koše. Koule trefila cíl a hromada papírů, už tak dost velká, se ještě zvětšila.

„Největší chvíle v dějinách baseballu. Zkus si tipnout,“ řekl.

Hodil jsem do koše svou kouli a přemýšlel jsem. „Home run Billa Mazeroského, kterým v sedmé hře Světové série porazil Yankees. Ale pokud jde o bravuru a čich pro šance, nikdo nepřekoná Babe Rutha a to, jak ve dvaatřicátém ukázal, kam to napálí, trefil to přesně a byl z toho taky home run.“

„Kdepak,“ opáčil Joe. „Největší chvíle pro mne byla ta, když Kirk Gibson dokulhal na značku a odpálil Eckersleyho rozhodující míček. A když je řeč o bravuře a čichu pro šance, jak říkáš, představím si Carltona Fiska, jak odmával home run cestou na první metu.“

„A to je podle tebe bravura? Leda tak dětinské nadšení. To se s Ruthem nedá vůbec srovnávat. Jestli můžu podotknout ještě něco, tak pokud jde o Gibsona, jeho home run neznamenal vítězství v celé sérii,

ale pouze v jediném utkání.“

„Na tom nesejde.“ Joe zmuchlal další list papíru a vypálil na koš. Koule zasáhla stěnu koše z boku a odrazila se od ní. Tuto plodnou činnost jsme provozovali už půl hodiny. Říkali jsme tomu brainstorming.

Právě, když jsem se chystal Johna vyzkoušet z vrcholných okamžiků v historii košíkové, otevřely se dveře a do kanceláře vešli dva muži.

„Musíme si namontovat zvonek,“ prohlásil jsem. „Lidi se odnaučili klepat.“

„Nazdar, Ricku,“ pozdravil Joe jednoho z návštěvníků. Rick Swanders, šéf týmu vyšetřujícího Westonovo úmrtí, byl malý tlustý růžolící mužík s pokleslou čelistí. Jeho parťák byl vyšší a štíhlejší, měl vystouplý ohryzek a pískové vlasy. Na sobě měl džíny a sportovní bundu s emblémem clevelandských Indiánů.

Swanders byl oblečený do pomačkaného obleku z teplé látky.

„Zdravím, Pritcharde,“ řekl Swanders a pak pohlédl na mě. „Ahoj, Perry.“

„Ahoj, Ricku.“

Swanders ukázal palcem na kolegu: „Tohle je Jim Kraus, dělá u policie v Brecksville. Dozvěděli jsme se, že si vás najal John Weston, a napadlo nás, že se u vás zastavíme na kus řeči.“ Zabloudil očima k hromadě koulí v koši na papír i na podlaze. „Doufám, že nerušíme při něčem důležitém.“

„Posaďte se,“ vyzval je Joe. Swanders si přitáhl jedno z křesel pro klienty, zato Kraus se usadil na sedačku ze stadionu. Okamžitě mi byl sympatický.

„Co teď máte v úmyslu, vy dva?“ začal Swanders. „Co nejvíc ztrapnit bývalé kolegy od policie, vysloužit si palcové titulky a odcválat ze scény v záři zapadajícího slunce?“

„Ten západ slunce nebude nutný,“ ujistil jsem ho. Znal jsem Swanderse povrchně ještě z dob, kdy jsem sloužil u sboru, a Krause vůbec ne. Brecksville bylo malé snobské předměstí a tamní policie nebyla zařízená na velké případy, jako byl tenhle, a tak jí přispěchali na pomoc kolegové z Clevelandu. Kraus se přesto netvářil jako někdo, komu leze konkurence do zelí, dokonce vypadal víc v pohodě než Swanders.

Ten na mě chvíli hleděl a kousal se do rtu. „Pátráte po jeho manželce a dceři, anebo po důkazech, že nešlo o sebevraždu?“

„Snažíme se zjistit, co se stalo. To znamená obojí.“

„A zaplaceno dostanete, ať už ten případ rozlousknete, nebo ne…“

„To vy taky.“

„Jo, jenže nám nevystavuje šek rodina oběti.“

Chtěl jsem říct něco v tom smyslu, že John Weston platí daně, takže Swanders nemá tak docela pravdu, ale přišlo mi to malicherné a hloupé, a tak jsem se včas zarazil.

„Přišli jste sem jenom prudit, Ricku, nebo máte něco na srdci?“ zeptal se Joe. „Nehodláme z vás dělat blbce, hádat se s vámi, dýchat vám na záda a vůbec dělat jakékoli potíže. Jsme soukromí detektivové.

John Weston nás požádal, abychom se ujali pátrání, a my se ho ujmeme.“

Pokud je někdo mohl přesvědčit, že pro ně nepředstavujeme riziko, byl to Joe, ne já. Můj rychlý služební postup u sboru se některým starším policistům nelíbil a jejich nepřátelství pomáhala zmírnit pouze skutečnost, že mě Joe docela bral. Joe byl aristokrat mezi policajty: muži z jeho rodiny sloužili u clevelandského sboru už ve čtvrté generaci. Kam až paměť sahala, v západních čtvrtích města vždycky sloužil v uniformě nějaký Pritchard. Joeův otec vyšetřoval vraždy, strýc dokonce ve službě přišel o život.

Neexistoval policista, který by Pritchardovy neznal, a bylo zřejmě nemyslitelné, aby si některý mužský člen rodiny zvolil jiné povolání. Joe byl poslední v řadě. Ve třiceti si vzal téměř o dvacet let starší ženu a značně tím snížil své šance, že bude mít syna, který by šel v otcových stopách. Joeův otec si na pokračování tradice velmi zakládal a tohle ho zdrtilo. Joe a Ruth přesto žili šťastně jako kterýkoli jiný pár,

který jsem znal. Když Ruth před několika lety zemřela, vzala s sebou i kus Joeova já. Práce, která pro něj byla vždycky důležitá, se teď pro něj stala vším. Než by seděl doma jako penzista, raději se stal soukromým detektivem. Nic jiného mu nemohlo přinést pocit uspokojení.

Swanders a Kraus si vyměnili pohledy. Třebaže z toho neměli radost, Swanders kývnutím vyjádřil respekt, který si Joe za několik desetiletí služby vydobyl.

„Dobrá, Pritcharde. Neskákal jsem radostí, když jsem slyšel, že se do toho začnete montovat, protože tenhle případ je už beztak dost zamotaný. Ale pokud s námi budete hrát férově, budeme hrát férově i my.“ Vzdychl a poškrábal se na bradě pokryté den starým strništěm. „Při všem tom mediálním humbuku to nebude žádná procházka. Modlete se, aby se novináři nepověsili i na vás.“

„Je to vážně tak zlé?“ zeptal jsem se.

„Na to vemte jed!“ Swanders se předklonil dopředu a opřel se lokty o kolena. Přitom se mu vyhrnul rukáv a odhalil zlaté hodinky, příliš těsné pro jeho zápěstí, takže se mu pod páskem na obou stranách dělaly na kůži boule. „A když už si máme vycházet vstříc, tak se pochlubte, co jste zatím dokázali.“

Joe ukázal na hromadu papírových koulí. „Tohle.“

Kraus se ušklíbl. „Už teď nevíte kudy kam?“

„Tak pomalu,“ zarazil ho Joe. „Na tomhle případu pracujem teprve od rána.“

„Čistě pro pořádek,“ ozval jsem se, „bych rád upřesnil, že většina těch papírových koulí na podlaze je Joeových. Já jsem se trefoval do koše.“

„Vy dva si myslíte, že Weston spáchal sebevraždu?“ zeptal se Joe.

„Jo,“ přitakal Kraus a taky Swanders přikývl. „Z důkazů nalezených na místě činu se dá těžko usuzovat na něco jiného.“

„Co jeho psychologický profil?“ zajímal jsem se. „Nějaké náznaky problémů nebo psychické lability?“

Kraus přimhouřil oči a zamračil se. Swanders mu pokynul, aby se rozpovídal.

„Ano i ne,“ řekl Kraus. „Někteří z jeho známých na něm pozorovali napětí, skleslost a co já vím co všechno. Já takovým zvěstem nikdy moc nevěřím, protože když noviny napíšou, že chlápek spáchal sebevraždu, začne si každý, kdo ho znal, vzpomínat na tisíce podobných věcí. Musejí si v duchu najít racionální zdůvodnění.“

„Ale konkrétní důvod, proč by to měl skoncovat, jste nenašli ani u něj, ani v rodině,“ nadhodil jsem.

„Nezahýbala mu žena, nebyl to alkoholik ani feťák, nic takového…“

Kraus a Swanders si vyměnili další z pohledů a tiše se radili, co nám mohou prozradit. Nakonec musel Swanders vydat nějaký neviditelný pokyn, protože Kraus spustil.

„Weston byl gambler. Zdá se, že hrál o velké prachy. Každou chvíli jezdil do Windsoru a taky hodně sázel na sportovní výsledky.“

Ve Windsoru, kam je to z Detroitu přes řeku jen kousek, sídlí největší kanadské kasino. Krausovo sdělení mě příliš nepřekvapilo. Zapadalo do obrázku, jaký jsem si o Westonovi udělal.

„Spousta lidí hraje a sází,“ namítl Joe. „To z nich ještě nedělá sebevrahy, leda pitomce.“

„Jeho konta někdo vybílil,“ dodal Swanders. „Nepřekvapilo by nás, kdybychom zjistili, že měl pořádné dluhy.“

„Tušíte, komu mohl dlužit?“

Swanders zavrtěl hlavou. „Zatím ne. Pracujeme na tom.“

„Pokud je to všechno pravda, otevírá to podle mě nové možnosti,“ konstatoval Joe. „Jestli hrál a zadlužil se, měl by důvod k sebevraždě. Ale co jeho rodina? Nebylo by možné, že lidé, kterým dlužil, unesli jeho ženu a dceru, a možná i zavraždili jeho samého?“

Swanders i Kraus se zamračili. „Možné to je,“ připustil Swanders, „jenže v tuhle chvíli je možné skoro všechno.

V domě jsme nenašli jedinou stopu, která by ukazovala na vloupání nebo jakýkoli násilný čin. Podle sousedů byla paní Westonová i s dcerou v úterý večer doma, ale ve středu ráno už je nikdo neviděl.

Weston zemřel z úterka na středu, někdy mezi půlnocí a čtvrtou ráno, aspoň to tvrdí doktoři. Takže ať se stalo cokoli, přihodilo se to tu noc, akorát že sousedi nic neslyšeli. Vloupání je proto nepravděpodobné, leda by je unesly jednotky zvláštního nasazení.“

„Co výstřel z pistole?“ zeptal se Joe.

„Nikdo prý žádný neslyšel, což není překvapivé,“ odpověděl Swanders. „Jediný výstřel ve tři ráno? Lidi ho zaspí snadněji, než by si většina z nich myslela. Weston navíc bydlel v Brecksvillu. Kdyby tam zazněl výstřel, většina sousedů by si myslela, že to střílí motor benzinového vysavače na listí.“

„Byla by možnost nahlédnout do protokolu o ohledání místa činu?“ zkusil Joe štěstí.

Swanders mávl rukou. „Měl bych sto chutí být svině a říct vám, že ne, ale proč bych to dělal? Ten protokol vám stejně nepomůže. Máte tady fax?“ Rozhlédl se podezíravě po kanceláři, jako by tu nečekal ani obyčejný telefon.

„Máme,“ odpověděl Joe a dal mu naše číslo.

Swanders vstal. „Tak fajn. Budeme vás průběžně informovat, a vy nás doufám taky“

„Budeme,“ slíbil Joe.

„Poslyšte,“ vzpomněl jsem si, když už mířili ke dveřím. „Vyslechli jste April Sortiganovou? Prý to má být studentka, která pro Westona pracovala.“

Kraus mávl rukou. „Jasně že jo. Tou nemá cenu se zabývat. Holka, co Westona poznala v rámci školního projektu, a protože se mu zalíbila, mohla pro něho občas vyhledávat nějaké kraviny v soudních spisech, aby si vylepšila profesní životopis. Mluvil jsem s ní po telefonu. Naprostá ztráta času.“

Odešli. Já i Joe jsme seděli a hleděli na zavřené dveře. „Tak fajn,“ řekl konečně Joe. „Myslím, že bychom se měli dát do práce.“

„Asi ano.“

„To o tom hazardu je zajímavé,“ podotkl Joe. „Teď záleží na tom, komu dlužil nebo koho naštval.“

„Já tomu nevěřím. Bylo by to moc krásné, a taky moc jednoduché.“

„Přesně tak,“ souhlasil Joe. „Já jsem krásný a ty jednoduchý. Je to zkrátka případ pro nás dva.“

„Znáš někoho ve Windsoru?“

„Ještě ne, ale nech mě hodinku nebo dvě o samotě s telefonem, a já už se tam s někým seznámím.“

„Beru. Za půl hodiny vyrážím za slečnou Sortiganovou. Můžeme si dát sraz později během odpoledne, pokud ještě nebudeš spát.“

Předstíral, že zhluboka zívá. „Jdeš za Sortiganovou i přesto, že je to podle Krause ztráta času?“

„Policajti jsou proslulí dvěma věcmi,“ připomněl jsem mu. „Zaprvé je o nich známo, jak snadno přehlédnou nějakou tu stopu, a zadruhé je o nich známo, že s oblibou lžou otravným soukromým očkům,

jako jsme my.“

April Sortiganová bydlela asi deset minut cesty od naší kanceláře v bytě zaneřáděném všemožným harampádím. Žila sama, pokud nepočítáme sedm koček. Zdálo se, že v malinkém obývacím pokoji přímo vystupují ze stěn. Původně jsem jejich počet odhadoval aspoň na třicet. April byla vysoká štíhlá dívka s havraními vlasy, úzkým, mírně vyklenutým nosem a brýlemi v černých hranatých obroučkách. Postavu měla pružnou a pevnou a nebyla ošklivá, ale že by budila nadšené výkřiky, kdykoli se objeví na ulici…

Seděla se zkříženýma nohama a během našeho rozhovoru bubnovala prsty na područku pohovky. Stačilo pár minut a pár otázek, a mně bylo jasné, že o Westonově životě a práci neví vůbec nic. Kraus měl nejspíš pravdu. Byla to dokonalá slepá ulička, navíc pěkně užvaněná. Což by bylo v pořádku, kdyby mluvila o Westonovi, a ne stále jen o sobě. Snažil jsem se ji poslouchat a přitom počítat prsteny na jejích prstech. Dospěl jsem k číslu devět a stále jsem ještě nebyl hotov, když konečně zmlkla.

„Setkala jste se během studií s Waynem Westonem?“ zeptal jsem se ve snaze vrátit ji k tématu dřív, než začne vyjmenovávat osoby, které by o ní mohly poskytnout reference, a seznamovat mě se svou mimoškolní praxí.

„Ano. Dělala jsem projekt zaměřený na nehody ve stavebnictví a zjistila jsem, že pan Weston vyšetřoval podobný případ spojený s žalobou kvůli nedbalosti. Promluvila jsem si s ním, ta práce mě zaujala a už jsme zůstali v kontaktu. Slíbil, že než začnu doktorandské studium, zasvětí mě do toho, jak hledat v rejstřících a soudních archivech.“

Do středu pokoje se přihnalo velké tygrované zvíře a zaútočilo na denní tisk válející se na podlaze.

Bůhvíproč si myslelo, že na ně ty noviny každou chvíli vlítnou. April Sortiganová si toho nevšímala.

„Dělala jste toho pro něj hodně?“ zeptal jsem se.

„Ani ne. Vysvětlil mi, jak to funguje, všechny ty matriky, rejstříky trestů a daňové registry, však to znáte.

Zhruba každý měsíc jsem pro něho dělala pár rešerší. Samé drobnosti.“

„Taky někdy v poslední době?“

„Vlastně ano. Asi před dvěma týdny mi poslal seznam se třemi jmény. Chtěl, abych provedla rutinní kontrolu v několika počítačových databázích a v archivech okresního soudu. On sám to prý nemohl udělat, protože byl mimo město. Výsledky jsem mu měla poslat faxem.“

„Víte, kam odjel?“

„Ne, ale pořád mám to faxové číslo, na kterém byl k zastižení.“

„Mohl bych ho vidět?“

„Jistě.“

Zpoza mé židle se vykolébala obézní kočka, vydrápala se na pohovku vedle April Sortiganové, což byl pro takového cvalíka namáhavý výkon, a hlasitě zamňoukala. Spíš než mňoukání to připomínalo letecký poplach. Majitelka na ni tiše zabroukala a pošimrala ji pod krkem.

Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil. „Máte ještě někde ta jména?“

„Mám všechny informace, které jsem o nich sehnala. Dost podivné existence, abych byla upřímná.“

„Vyptávali se vás na ně policajti?“

„Ano. Ale jak jsem jim řekla, vážně nevím, jestli ti tři figurovali v nějakém závažném případu. Chápejte, většina lidí, o které se zajímáme, má záznam v rejstříku. Nepokládala jsem to za nic neobvyklého.“

„Jistě. Mohl bych teď ta jména vidět? I to faxové číslo?“

„Určitě. Počkejte tady, dojdu si pro složku.“ S těmi slovy shodila tlustou kočku na podlahu. Zvíře nespokojeně zakviklo a zhroutilo se na koberec. Potom zřejmě rychle usoudilo, že se tam dá spát stejně

dobře jako kdekoli jinde, a usnulo. Chtěl bych se jednou mít jako kočka.

Za okamžik se April Sortiganová vrátila s fasciklem v hnědých deskách. Uvnitř byly tři vytištěné soubory obsahující podrobné informace o trojici mužů, které měla prověřit. Šlo o rutinní rešerše, jaké jsme teď s Joem dělali zcela běžně, a pokud jsem mohl soudit, odvedla April dobrou práci. Všichni tři byli narození v Sovětském svazu a žádný z nich neměl čistý trestní rejstřík. Patrně jim dělalo problém zvyknout si na obyčeje a zákony nové vlasti.

„Můžu si udělat kopie?“ zeptal jsem se.

„Klidně si nechte originály. Už je nejspíš nebudu potřebovat. Mrtví šéfové moc neplatí.“

(4)

„Vladimir Rakič, Ivan Malachnik, Alexej Krašakov,“ četl jsem. „Všichni kolem pětatřiceti let, všichni původem z bývalého Sovětském svazu, všichni se záznamem v rejstříku. A na všech třech pracoval Wayne Weston v posledních týdnech před svou vraždou.“

Joe zvedl obočí. „Vraždou? My už snad víme, že byl zavražděn?“

Pokrčil jsem rameny. „Takhle to zní dramatičtěji.“

„Co ti tři spáchali?“

„Většinou drobné věci. Několik ublížení na zdraví, dvě napadení, jedno obvinění z loupeže, které se měli dopustit všichni společně, ale kterou jim nedokázali, pár opileckých výstupů na veřejnosti, jedno napadení policisty a jeden případ vyhrožování a zastrašování.“

„Ale běž!“ ozval se Joe. „V podstatě jsou to slušní kluci. Slušní a nepochopení.“

Přikývl jsem. „Naši sovětští hosté asi očekávali od amerických úřadů vstřícnost, jenže barbarská clevelandská policie opět neprojevila dost smyslu pro jemné kulturní a hodnotové odlišnosti.“

„Naprosto správně,“ souhlasil Joe. „Co s nimi chceš podniknout?“

„Co tak u nich zaklepat a říct, že hledám matku a dceru, které se ztratily?“

„Možná bys na to neměl jít tak zhurta.“

Posmutněl jsem. „Jenže mě teď žádný jiný postup nenapadá.“

„To mě nepřekvapuje,“ opáčil Joe. „Naštěstí jsem toho zjistil víc než ty. Musím přiznat, že telefonáty do Windsoru nepřinesly ovoce, ale protože mě jen tak něco neodradí, otočil jsem kormidlem, zavolal Johnu Westonovi a požádal jsem ho, aby jeho právník zavolal do banky, kde měl mladý Weston účty, a dotíral na ně tak dlouho, dokud z nich nevypadnou nějaké záznamy. Kupodivu vypadly celkem rychle. Swanders s Krausem měli pravdu: Wayne Weston byl v podstatě na mizině. Dvě tisícovky na běžném účtu a asi pět stovek na spořicím. Taky si nechal vyplatit v hotovosti všechno, co měl uloženo v dluhopisech a investičních fondech.“

„To by mohlo potvrzovat teorii, že propadl hraní.“

„Mohlo. Zajímal jsem se taky o platby, které v poslední době Westonova kancelář fakturovala klientům. Za poslední dva měsíce přišlo pět šeků od pěti firem.“ Joe se začetl do poznámkového bloku, který měl před sebou. „A sice od dvou realitek, dvou stavebních společností a jedné právní kanceláře.“

Zamračil jsem se. „Advokátní kancelář smysl dává, ale co ty realitky a stavaři?“

„Možná po Westonovi chtěli, aby odhalil zařízení na odposlech, nebo naopak nějaký elektronický sledovací systém nainstaloval,“ nadhodil Joe. „Některé soukromé agentury se těmihle věcmi zabývají.“

„Jasně, ale proč by si ho k tomu najímala realitka, a ne majitel domu? Přijde mi to divné.“

Joe neurčitě pokrčil rameny. „Každý soukromník a každá firma má právo si najmout soukromého detektiva.“

„To ano. Ale i tak bychom asi měli prověřit, pro koho pracoval. Třeba něco zjistíme. A pro případ, že při pátrání někomu šlápl na kuří oko, by bylo nejlepší začít zakázkami z poslední doby.“

Joe tím nebyl příliš nadšený. „Možná,“ utrousil.

„Máš lepší nápad?“

Zavrtěl hlavou. „Nemám. Koukneme se, na čem dělal, a taky na ty Rusy.“

„A tvůj celkový názor?“

„Můj názor je, že se ten chlap neoddělal sám. Kdyby šlo jenom o Wayna Westona, řekl bych, abychom se na to vykašlali, protože tenhle případ nestojí za námahu. Starosti mi dělá manželka a dcera. Člověk se může dostat do problémů kvůli hazardu a vyřešit je tak, že si vpálí kulku do hlavy. Ale vyvraždit vlastní rodinu, to chce jinou náturu. Navíc, pokud je zavraždil, jakým způsobem to udělal? A kdy? Kam zmizela těla? Ve většině podobných případů, o kterých jsem slyšel, se těla vraha i zavražděných vždycky našla poblíž sebe, to snad víš.“

„Vím.“

„Za další,“ pokračoval a jeho argumentace nabývala na prudkosti, „jestli je opravdu zabil, evidentně si dal práci s ukrytím těl. To mi u člověka, který se chce vzápětí zastřelit, moc nesedí. Proč ukrývat těla, když už se vrah nemusí bát odhalení a trestu?“

„Jinými slovy, měli bychom vycházet z předpokladu, že byl Weston zavražděn.“

Joe mi věnoval unavený pohled. „Já ti nevím. Ať je to, jak chce, o Westona mi teď nejde. Buď se zastřelil, nebo ho zabil někdo jiný. Prima. Máme aspoň tělo. Ale co se sakra stalo s tou ženskou a s její dcerkou?“

„To máme právě vypátrat, starochu.“

„Já vím.“ Zamával mi před obličejem stohem papírů. „Swanders kupodivu dodržel slovo a poslal mi faxem protokol o ohledání místa činu.“

„A co?“

„A všechny důkazy hovoří pro sebevraždu. Policie si dala s prohlídkou domu setsakra záležet, ale ani ona neodhalila žádné stopy po vloupání nebo po nějakém souboji.

Westona zabila kulka do spánku vystřelená z bezprostřední blízkosti z jeho vlastní zbraně.“

„A co když ho někdo zastřelil, pak utřel z pistole otisky a vtiskl mu ji do ruky?“

Joe pokrčil rameny. „Je pravda, že neměl na ruce stopy po střelném prachu, takže nemáme opravdu přesvědčivý důkaz, že spoušť stiskl on. Ale to se někdy stává i u jasných sebevražd. Tvoje teorie není vyloučená, ale je nepravděpodobná. Ten chlápek byl přece profík. Veterán speciální jednotky mariňáků, navíc povoláním detektiv. Neumím si představit, jak mu někdo bere pistoli, bez problémů ho z bezprostřední blízkosti zastřelí, potom vyřídí i rodinu a při tom všem nezpůsobí žádný hluk, kterého by si všimli sousedi. Vážně si myslíš, že by Westonova manželka nebo dcera ani nehlesly?“

„Vrah mohl zabít nejdřív je a pak až Westona.“

„A Weston tam zatím seděl a kousal si nehty. Děláš si srandu?“

Vzdychl jsem a poškrábal se na hlavě. „Kdy viděli matku s dcerkou naposled?“

„Podle sousedů byly ještě v sedm večer na zahradě.“

„Třeba někam odjely, cestou si na ně někdo počíhal a pak se vrah nebo vrazi vydali k Westonovi domů a skoncovali i s ním.“

„Weston nezemřel dřív než po půlnoci, nejspíš až ve tři nebo ve čtyři ráno. Žena a dítě se celou noc nevrátí domů a on se tam bude v klidu poflakovat?“

„Možná zatím spal a ani si neuvědomil, že ty dvě nejsou doma.“

„Jo, možná spal. V košili a kravatě.“

Už mi docházely nápady. „Myslím, že bychom toho měli nechat a vyrazit do terénu.“

„Smůla, co? Třeba nakonec nejsme tak dobří, jak jsme si mysleli.“

Během následující hodiny jsme si s Joem sestavili předběžný pracovní plán. Joe navrhl, abychom v počáteční fázi pátrání postupovali každý zvlášť: prý tak aspoň rychleji prověříme všechny možné stopy.

Joe si hodlal vzít na starost Westonovy kauzy z poslední doby a možnou souvislost případu s hazardem.

Mně zbývalo prověřit ty tři Rusy a promluvit si s Westonovými nejbližšími přáteli. Doufal jsem, že se aspoň od někoho z nich dovím něco bližšího o jeho hráčských sklonech.

Pak zavolala Amy. Chtěla vědět, jestli jsme s případem nějak pokročili. Trpělivost nikdy nebyla její silnou stránkou. Pověděl jsem jí o schůzce se Swandersem a Krausem a taky jsem se zmínil o nezodpovězených otázkách, které trápily Joea. Ani ona neznala odpovědi.

„Můžu vám ještě nějak pomoct?“ nabídla se.

„Hele, ty hvězdo, nečekej ode mě sólokapra.“

„Já nečekám sólokapra, Lincolne. Prostě vám nabízím pomoc.“

„Fajn,“ souhlasil jsem. „Když jsi do toho tak žhavá, mohla bys projít svoje archivy, jestli v nich náhodou nejsou jména mých tří ruských kámošů. Tipnul bych si, že natrefíš nejmíň na jeden případ. Ozbrojená loupež určitě vzbudila v redakci pozornost.“

„Dej mi ta jména.“

Dal jsem jí je a ona slíbila, že je proklepne a dá mi vědět. Když jsme vyřešili tohle, začal jsem obvolávat lidi, kteří se s mladým Westonem znali. John Weston uvedl v rubrice „přátelé“ šest jmen. U pěti z nich, kteří žili v Ohiu, uvedl i telefonní čísla. Šestý, bývalý kolega-mariňák, bydlel na Floridě. Řekl jsem si, že pokud nic nevytáhnu z těch pěti, pokusím se sehnat telefon na toho šestého. Policie už se všemi určitě mluvila, ale někde jsem začít musel.

Čtyři hodiny nato jsem už měl za sebou všech pět telefonátů. Tri z mužů, které John Weston označil za

„přátele“ svého syna, mi řekli, že si s Waynem Westonem nebyli nijak blízcí; šlo o náhodné známé, kteří s ním párkrát hráli golf. K otázce sázení a hazardu neměli dohromady co říct.

„Při golfu se sázel dost často,“ prozradil mi jeden z nich. „O žádné velké částky nešlo. Deset až dvacet dolarů na hru, někdy bůra nebo pětku na jamku. Čistě proto, aby byla hra zábavnější, aby se trochu pozvedla soutěživost.“

Zbylí dva připustili, že Westona znali dobře, ale i oni naprosto vylučovali, že by se mohl hraním vážně zadlužit; podle nich měl sázení pod kontrolou a sázel, aby se odreagoval. Chvíli jsem je zpovídal, snažil jsem se najít možné další motivy a zdroje potíží, ale bezvýsledně. Celé odpoledne nepřineslo žádnou novou stopu, jen stále delší seznam otazníků okolo Wayna Westona. Jeho otec nám poskytl seznam lidí,

kteří měli mít k jeho synovi nejblíž, ale jak se ukázalo, žádný z nich k němu neměl doopravdy blízko.

Dokonce i ti dva, kteří se označovali za Waynovy blízké přátele, jej znali jen povrchně a všichni líčili mladého Westona jako tajnůstkáře, který neměl ve zvyku příliš se družit nebo šířit o osobních záležitostech. To nebyly informace, jaké jsem doufal získat.

Zatímco jsem vyřizoval poslední hovory, Joe se vytratil z kanceláře. Jeho další telefonáty do Windsoru zřejmě nepřinesly kýžený výsledek. Když jsem konečně zavěsil, venku už se stmívalo. Amy se navzdory upřímné touze pomáhat zatím s žádnou informací o trojici Rusů neozvala. Rozhodl jsem se, že to pro dnešek zabalím a vyrazím k sobě do posilovny, abych si při rozcvičce provětral myšlenky. Zítra snad začnu den s čistou hlavou plnou dobrých nápadů.

Pár bloků od naší kanceláře je malá posilovna nazvaná Ulička dřiny, kterou vlastním. Když mě u policie propustili, investoval jsem nevelké dědictví po otci a stal se ze mne drobný podnikatel. Později jsem převedl šéfovské pravomoci na svoji zaměstnankyni Grace, dámu středního věku s ostrým jazykem, ale i tak jsem posilovnu navštěvoval skoro každý večer.

Když jsem dorazil na místo, parkoviště bylo solidně zaplněné. Musel jsem si přiznat, že Grace vede posilovnu líp než já. Začala pořádat kurzy prevence kardiovaskulárních chorob a získala pro ně rozsáhlou klientelu díky inzerátům vyvěšeným ve všech klubech pro seniory v okolí. V důsledku toho mi teď posilovna vydělávala mnohem víc než kdykoli předtím a scházela se v ní podivná společnost namakaných svalovců a bělovlasých babiček.

Bylo po páté. Grace už odešla a kancelář byla zamčená. Odemknul jsem si dveře magnetickou kartou, pro začátek jsem si dal pár protahovacích cviků a zamířil jsem k nářadí, které bylo právě volné. Na nakloněné lavici seděl černý chlapík jménem Alan Belle a potýkal se se dvěma čtyřicetikilovými činkami. Kývli jsme na sebe. Alan chodil posilovat už několik měsíců a občas jsme spolu prohodili pár slov. Právě jsem začal cvičit, když jsem si vzpomněl, že kdysi sloužil u námořní pěchoty.

„Poslyšte, Alane,“ začal jsem, když byl hotov s první sérií.

„Ano?“ Otočil se ke mně a utíral si ručníkem pot, který mu stékal do očí. Velkých chlápků ve skvělé kondici chodila do posilovny spousta, ale Alan Belle byl pouze jeden. Žádný vzpěrač a vazoun, ale štíhlý a sporý hoch s ocelovými svaly atleta. Měřil nejmíň metr devadesát a na lyceu svatého Ignáce, tradiční clevelandské líhni sportovců, kdysi vynikal v americkém fotbalu i v košíkové.

„Nesloužil jste u námořní pěchoty?“

„Šest roků. U expedičních sborů,“ přisvědčil.

„U těch byl můj otec,“ podotkl jsem. „A jméno mám po jeho parťákovi, taky mariňákovi, který otci zachránil život ve Vietnamu. Říká vám něco Force Recon?“

„Recon, jo?“ zašklebil se a přejel si rukou po vyholené hlavě. „Jo, to mi teda říká. Pěkní řízci, to je celé.

Taky mě k nim lákali, ale já jsem po takové kariéře netoužil a u mojí jednotky se mi líbilo, takže jsem odmítl.“

„Řekl bych, že procházejí docela tvrdým výcvikem.“

„Ale Perry! Všichni mariňáci procházejí tvrdým výcvikem. Borci z Force Recon mají kromě toho ještě speciální výcvik. Učí se všechny zákeřné fígle a techniky pro zvláštní operace. Tohle jsou totiž jednotky zvláštního určení. Heleďte, já jsem byl u expedičních sborů a ty musejí být taky schopné nasazení při speciálních operacích, ale nejsou k nim výhradně určené. V tom je ten rozdíl. Co se týče jejich výcviku, můžu říct, že je opravdu kvalitní. Musejí zvládnout parašutistický výcvik, boj pod vodou, techniky ústupu a úniku, boj na bezprostřední vzdálenost a všechny podobné srandičky.“

„Aha.“

„Proč se vůbec ptáte?“ vyzvídal Alan.

„Potkal jsem chlápka, co u nich sloužil, tak mě to zajímalo.“

Belle se zasmál. „Poslechněte, Perry, doufám, že jste s tím chlápkem zadobře. Naštvat někoho od Force Recon se nevyplácí.“

Znovu jsem se soustředil na cvičení. Chvíli jsem dělal tlaky ve stoji, pak jsem přešel na kroužení ramen a skončil jsem upažováním, kterému se říká laterální zdvihy. Dával jsem si přitom záležet na pravidelném dýchání a pečlivém provedení cviků. Snažil jsem se, aby každý z nich byl co do průběhu pohybu i vynaložené síly stejný jako ten předešlý, jako když pracují písty motoru. Na čele se mi perlil pot a začínaly mě bolet svaly. Ale ta bolest nebyla nepříjemná a slibovala odměnu.

Když jsem dovzpíral, šel jsem si ven zaběhat. Vzduch byl studený, jak se na březen sluší, a březen v Clevelandu připomíná spíš konec zimy než začátek jara. Na parkovištích ještě místy ležel sníh, ale chodníky byly odklizené a bezpečné. Běhám za každého počasí, ale i tak bylo příjemné, že nemusím dávat pozor na kluzké zbytky ledu splývající s temnotou.

Uběhl jsem šest kilometrů a pod mikinou jsem se pěkně zahřál navzdory nízké okolní teplotě. Po tváři mi stékal pot. Když jsem se vrátil k posilovně, počkal jsem venku na chodníku, dokud se mi nezklidnil dech, a teprve potom jsem vystoupal po schodech do patra. Bydlím přímo nad posilovnou a občas v noci slýchám tlumené rány činek o podlahu a údery kovu o kov. I noční ptáci si chtějí zacvičit.

Dal jsem si sprchu, převlékl se a před otevřenou ledničkou jsem meditoval nad večeří. Právě jsem probíral omezenou nabídku a uvažoval jsem, zda nevyrazit do večerky, když zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko. Myslel jsem, že volá Joe, a současně jsem se modlil, aby to nebyla Angela a znovu mě neprosila, abych přehodnotil své rozhodnutí ukončit náš krátký vztah.

„Ano?“

„Lincolne, musíš přijet.“ Byla to Amy a z jejího hlasu rozhodně nečišela pohoda.

„Co se děje?“ zeptal jsem se. Ticho. „Amy? Stalo se ti něco?“

„Přijeď. Řeknu ti to, až budeš tady.“

Zavěsila a já jsem s povzdechem zavřel ledničku. Měl jsem po večeři. Popadl jsem klíče a šel.

Donedávna jsem jezdil džípem, ale pak jsem ho vyměnil za čtyři roky starý pick-up Chevrolet Silverado.

Mám rád velká auta a díky pohonu na všechna čtyři kola s převodem do rychla i do pomala zvládám všechny nástrahy clevelandské zimy. To jen Amy a Joe se mému náklaďáčku v jednom kuse posmívají.

Na druhou stranu je pravda, že když jsem v něm chtěl jet rychle, jako teď cestou k Amy, lidé mi ochotně uhýbali z cesty.

První, čeho jsem si všiml, když jsem zastavil na parkovišti před jejím domem, bylo její auto. Honda Legend stála tam co obyčejně, ale tím veškerá normálnost končila. Kufr i boky vozu byly posety velkými škrábanci a ranami, všechna čtyři okénka byla rozbitá a po čelním skle se rozlézala pavučina prasklin.

Vypnul jsem motor, vysedl z auta a nevěřícně jsem na hondu zíral. Zrovna jsem u ní stál a osahával největší díry v karoserii, když Amy vyšla před dům.

„Krása, co říkáš?“ zeptala se. Na sobě měla džíny a mikinu. Ruce založené na prsou měla pevně přitisknuté k tělu, jako by se chtěla chránit spíš proti útoku než před zimou. Byla klidná, v očích ani stopa po slzách, přesto jsem cítil zvláštní napětí a strach, jaké jsem u ní nikdy dřív nepozoroval. Znal jsem ji jen jako sebevědomou a suverénní osobu. Překvapilo mě, že jí něco dokázalo otřást.

„Co se stalo?“ vyzvídal jsem.

Usmála se. „Byla jsem trochu moc aktivní.“

„Prosím?“

„Když jsi mi odpoledne dal ten seznam se jmény, prošla jsem naše archivy, ale moc jsem toho nenašla.

Leda článek o loupeži, do které byli ti tři zapletení, víc nic. Protože jsem nechtěla přijít s prázdnou, rozhodla jsem se, že zapátrám na vlastní pěst. Našla jsem adresy dvou z nich a rozjela jsem se za jejich

sousedy.“ Přiměla se k smutnému úsměvu. „Asi to ode mě nebylo nejchytřejší.“

Zíral jsem na ni. „To udělali oni? Ti chlapi ze seznamu?“

Přikývla. „Jo. Lidé ze sousedství nebyli zvlášť sdílní, a navíc mi všichni připadali nějak zaražení. Odjela jsem odtamtud, aniž bych se něco dozvěděla, a vrátila jsem se na hodinku do redakce. Pak jsem jela domů. Když jsem tady zaparkovala, čekali na mě čtyři chlapi. Tri měli baseballové pálky, začali s nimi bušit do auta a vymlátili mi okýnka. Ječela jsem a zkoušela jsem se dovolat mobilem na policii. Potom se objevil čtvrtý, takový velký blonďák, a s úsměvem se naklonil k dvířkům řidiče.“ Amy při té vzpomínce zaťala zuby a na tváři se jí zračil vztek. „Lidé na parkovišti křičeli, někdo volal, že zatelefonuje pro policii –

a on se usmíval! Jako by se vůbec nic nedělo. Podal mi rozbitým oknem moji vlastní vizitku a povídá:

‚Myslím, že bude nejmoudřejší, když na nás zapomenete, madam.‘ Pak odjeli. Nasedli do svého luxusního SUV a byli pryč.“

Znovu jsem pohlédl na auto, na škodu za několik tisíc dolarů spáchanou jen tak, jako by se nechumelilo, a musel jsem se několikrát zhluboka a pomalu nadechnout, abych potlačil hněv, který ve mně rostl.

„Jak můžeš tak jistě tvrdit, že to byli tamti? Třeba to nemá nic společného se jmény ze seznamu, ale s procesem, o kterém zrovna píšeš, nebo s něčím úplně jiným.“

Amy důrazně zavrtěla hlavou. „Ne, Lincolne, nemohl to být nikdo jiný. Za prvé, rozdala jsem vizitky všem jejich sousedům. Od nich ji taky ten všivák měl. A mluvil s mírným přízvukem. Jeho angličtina byla téměř perfektní, ale moc pečlivě odděloval slova. Není to jeho mateřský jazyk. Vsadila bych se, že to byl Rus.“

„Co policajti, přijeli?“

„Jo. Sepsali protokol o škodě způsobené vandaly, kvůli pojišťovně. Řekla jsem jim, že nemám tušení, kdo byli ti útočníci. Asi mi moc nevěřili, ale co na tom? Chtěla jsem si nejdřív promluvit s tebou.“ Naklonila hlavu a pohlédla na mne. „Co je to za chlapy, Lincolne?“

„To právě nevím.“ Samému mi to vrtalo hlavou. „Pokud je mi známo, jde o zločince, o které se zajímal Wayne Weston krátce před svou smrtí. Víc jsem zatím nezjistil.“ Poklepal jsem na karoserii jejího vozu.

„Tohle je mi vážně líto, Amy.“

Mávla rukou. „Neomlouvej se, Lincolne. Nebyla to tvoje vina. Nechtěl jsi po mně víc, než abych se podívala do databáze. Byla jsem blbá, když jsem šla a vyptávala se, aniž bych tušila, do čeho se pouštím, ale taková už je moje práce. Vyvolala jsem přirozenou reakci.“

„Jestli to opravdu byli ti Rusové, asi bys na ně mohla podat trestní oznámení. Ale myslím, že bych se na to měl nejdřív podívat sám.“

„Oznámení? To mě ani nenapadne. Hele, já se jenom vyptávala a oni udělají tohle,“ ukázala na svůj vůz.

„Zkoušet je ještě víc naštvat? To by asi nebylo dobré.“

Odvrátil jsem se. Zastrašování je velmi nehezká, ale účinná zbraň. Účinkovala i na Amy, která mi nikdy nepřipadala jako člověk, na kterého by podobné metody platily.

Zřejmě to vrtalo hlavou i jí.

„Na gaunery jsem zvyklá,“ pronesla tiše. „Setkávám se s podvodníky, vrahy, zloději i násilníky. Píšu o nich do novin, seznamuju veřejnost s jejich příběhy, šlapu jim na kuří oka. Až doteď jsem si z toho nedělala těžkou hlavu. Jenže tihle chlápci byli z jiného těsta. Byli úplně jiní, chápeš? Ten, co se mnou mluvil, působil tak…, jak to říct? Lhostejně. Tvářil se, jako by mě mohl zrovna tak znásilnit, zabít, nebo mi dát pugét a všechno by mu to bylo úplně jedno.“ Zhluboka se nadechla a znovu mi položila stejnou otázku:

„Co je to za chlapy, Lincolne?“

Naštěstí jsem nemusel opakovat, jak málo toho o nich vím, protože vedle mého náklaďáčku s kvílením zastavilo bílé kupé lexus. Oba jsme se po něm ohlédli a Amy se chytila za hlavu.

„Jacob!“ vyhrkla. „Dočista jsem zapomněla, že má dnes přijít.“

To už Jacob Terry vystoupil z lexusu a obdařil nás širokým úsměvem. Byl to vysoký, dobře vypadající chlápek s perfektním chrupem a pěstěným obočím i nehty. Jeho účes jistě nevznikl v obyčejném holičství jako ten můj, ale v pánském kadeřnickém salonu. Terry byl patrně nejpopulárnější tváří lokálního televizního zpravodajství, ale to zase tak moc neznamenalo; pamatoval jsem doby, kdy k celebritám televizních obrazovek patřili i Pee Wee Herman nebo Geraldo Rivera.

„Ahoj, kotě,“ oslovil Amy. „Vy musíte být Lincoln Perry, nemám pravdu?“

„M-hm.“

Zazubil se na mě a podal mi ruku. Člověk by řekl, že ho moje přítomnost skutečně těší. „Rád vás poznávám, pane Perry.“

„Já vás také, pane Terry,“ odpověděl jsem. Poprvé jsem si s hrůzou uvědomil, že se naše jména rýmují.

Třeba bych ho mohl vzít do party, až se Joe odebere na odpočinek. „Perry & Terry, detektivní kancelář.“

To by znělo!

Terry se nepřestával usmívat. Amyina zdevastovaného vozu si zatím vůbec nevšiml. „Co vás sem přivádí, pane Perry?“ zeptal se.

„To rozmlácené auto, které vám parkuje přímo pod nosem,“ odpověděl jsem a pustil jeho ruku. „Na profesionálního investigativce jste poměrně málo všímavý, co říkáte, Jakeu?“

Amy stěží potlačila smích a Terry se naopak snažil neztratit úsměv.

„Asi opravdu jsem,“ připustil a poprvé se zadíval za mě směrem k autu. „Proboha, Amy, co se stalo?

Bourala jsi?“

Znovu jsem si prohlížel poničený vůz a usilovně dumal, jaká dopravní nehoda by ho mohla takhle poznamenat. Snad si Terry představoval, že Amy nacouvala do návěsu plného baseballových pálek a ty se jí vysypaly na karoserii.

„Ne, nebourala,“ odpověděla Amy. „Takhle mi zřídili auto vandalové.“

„Cože? Ale to je příšerné. Víš, kdo to byl?“

Rychle se na mě podívala a pak zavrtěla hlavou. „Ne. Nejspíš nějaká opilá a zfetovaná mládež, která si chtěla trochu zadovádět.“

„To je mi líto, kotě,“ konstatoval Terry, popošel k ní, dal jí pusu a hladil ji přitom rukama po zádech. Radši jsem se znovu věnoval hondě a její rozmlácené karoserii.

„To je v pohodě,“ řekla Amy. „Nic se mi nestalo.“

„Máš pořád náladu na večeři?“ zeptal se Terry.

„Jasně. Nechceš se k nám přidat, Lincolne?“

Podíval jsem se na ni, pak na Terryho a snažil se vymyslet odpověď, která by nezněla ani defenzivně, ani příliš chytrácky. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem na ni přišel: „Ne, díky.“

„Jak chceš. Každopádně dík, že ses zastavil. A, ehm, dej mi vědět, až něco zjistíš. Ano?“

„Samozřejmě.“ Kývl jsem na Terryho. „Rád jsem vás zase viděl, Jakeu.“

„Jmenuje se Jacob,“ připomněla mi Amy. „A nesnáší, když se mu říká Jake.“

Terry sice zrudl, ale její slova nepopřel. Naznačil jsem omluvné gesto. „Moje chyba, Jacobe. Už to víckrát neudělám.“

Vlezl jsem do kabiny svého auta. Letmý pohled do zpětného zrcátka mi prozradil, že Terry ještě stále

objímá Amy. Ale to mi mohlo být jedno, nebo ne? Nebyl důvod se tím zabývat. Jen jsem o něco zesílil hudbu z přehrávače.

Z domu jsem pak zavolal Joeovi, abych ho seznámil s novinkami.

Když jsem skončil, zeptal se: „Co Amy? Je v pořádku?“

„Snad ano. Trochu to s ní zamávalo, ale je statečná. Teď zrovna ji utěšuje Jacob Terry.“

„Proč to říkáš tak kysele?“

„Neříkám.“

„Jasně. Poslyš, Lincolne P., já mám taky něco. Prověřil jsem ty realitky, stavební firmy a advokátní kancelář. Ti poslední se mnou odmítli mluvit s tím, že mi jejich kolega v pátek zatelefonuje, pokud budu chtít. Milí lidé. Šéfy realitek i stavebních společností jsem svými dotazy upřímně zaskočil. Všichni shodně tvrdili, že mám špatné informace, a když jsem je ujistil o opaku, přesvědčovali mě, že nemají tušení, o čem mluvím, protože nikdo z firmy si rozhodně detektiva nenajal.“

„Lžou.“

„Neřekl bych. Nejdřív jsem si to myslel taky, ale když všichni zpívali stejnou písničku, trochu jsem nad tím popřemýšlel a rozhodl jsem se na všechny ty firmy podívat trochu blíž. Kdo mohl Westonovi proplácet faktury, když ne manažeři?“

„Pokud to nebyl ředitel nebo jiný šéf, tak snad leda podnikový účetní.“

„Anebo?“

„Anebo?“ lámal jsem si hlavu. „Nikdo další to být nemůže, Joe. Jen firemní manažeři, účetní anebo majitel. Nikdo jiný by neměl mít právo proplácet faktury.“

„Přesně tak,“ souhlasil Joe. „Majitel. Ono se totiž ukázalo, že všechny ty realitky i stavební firmy mají stejného majitele. A nikdy bys neuhodl, kdo to je.“

„Ne, neuhodl. Prozraď mi to.“

„Jeremiah Hubbard.“

„Děláš si srandu!“

„Vůbec ne.“

Jeremiah Hubbard patřil k nejbohatším lidem ve městě. Multimilionář podnikající v realitách, který se vypracoval od nuly, takový clevelandský Donald Trump. Asi nepřekvapí, že byl zároveň jedním z nejvlivnějších soukromníků ve městě a údajně měl i značný vliv na radnici.

„A ty si myslíš, že Weston dělal pro Hubbarda.“

„Je to první věc v tomhle případu, která dává smysl,“ přikývl Joe. „A s trochou námahy jsem nakonec vypátral i to, že advokátní kancelář, která Westonovi vyplatila odměnu, zastupuje taky Hubbarda.“

„Proč by mu Hubbard platil prostřednictvím firem? Mohl mu přece vypsat šek rovnou.“

„Třeba to chtěl tak trochu držet v tajnosti,“ nadhodil Joe.

Chvíli jsem neříkal nic, jen jsem seděl a poslouchal, jak Joe dýchá a z pozadí slabě doléhá zvuk televize.

„Mrtvý detektiv, zmizelá rodina, ruští gauneři plus jeden z největších boháčů ve městě,“ shrnul jsem to nakonec. „Celkem impozantní seznam, nemyslíš?“

Joe si povzdechl. „Taky ti něco říká, že tady už nepůjde jenom o sázení a hazard?“

„Jo,“ přikývl jsem, „to si piš.“

(5)

Pokud hrdlořezové s pálkami dokázali Amy zastrašit, pak ne na dlouho. Když jsem nazítří ráno dorazil do kanceláře, přetékal podnos u faxu kopiemi článků o naší trojici Rusů. Amy k nim připojila poznámku: „Až je najdeš, nakopej jim zadek i za mě.“

Články jsem pozorně pročetl a zase je zklamaně odložil. Obvinění vznesená proti Rusům vesměs nestála za řeč a novináři se o nich moc nerozepisovali. Nejzávažnějším činem byla ozbrojená loupež, ale i toto obvinění bylo staženo dřív, než se celá věc dostala před soud.

Právě jsem se rozhodoval, jestli nezajet k okresnímu soudu a nezjistit o případu víc, když do kanceláře vešel Joe. Sotva shodil sako, všiml jsem si, že pod ním má pouzdro na pistoli a v něm magnum s krátkou hlavní. Při pohledu na zbraň jsem zdvihl obočí.

„Dostihla tě paranoia, anebo chceš převzít po Charltonu Hestonovi předsednictví v Hnutí za právo nosit zbraň?“

„Možná jsem paranoidní, ale náš případ se vyvíjí směrem, který se mi ani trochu nelíbí. A kdybychom třeba narazili na ty ruský hovada, rád bych jim vyjádřil svůj nesouhlas se způsobem, jakým nakládají s našimi kolegy.“

Usmál jsem se. „Věděl jsem, že máš Amy taky rád.“

„Hmm.“ Joe se posadil ke stolu vedle mne a ukázal na stoh faxových zpráv. „Co to tady máš?“ Podal jsem mu papíry a čekal jsem, až dočte. Musel jsem pořád myslet na jeho pistoli. V dobách, kdy jsme spolu sloužili u policie, měl neomylný nos na potíže. Jestli teď dospěl k názoru, že by měl chodit ozbrojený měl bych ho napodobit. Anebo si vzít dovolenou.

Joe mi vrátil stoh článků. „Nic, co by nám pomohlo. Já teď makám na Hubbardovi. Včera večer jsem po telefonu mluvil s Aaronem Kinkaidem. Několik let spolupracoval s Westonem, než se odstěhoval do Sandusky.“

„Jasně.“

„Podle něj dělal Weston na případu, který se Hubbarda týkal, ale nepracoval přímo pro Hubbarda.“

„Co prosím?“

Joe mávl rukou. „To je jedno. Vyzvídal jsem nějaké podrobnosti, ale Kinkaid byl zrovna na odchodu a neměl čas se moc vybavovat. Na dnešní odpoledne jsme si domluvili schůzku.“

„V Sandusky?“

„Jo.“

„Pěkný kus cesty.“

„Třeba se nám vyplatí.“

„V téhle fázi nemůžeme nic zanedbat.“

Joe přikývl. „Nechceš jet se mnou? Uplatnili bychom na toho chudáka naši týmovou terapii.“

Pokrčil jsem rameny. „Jestli chceš, pojedu, ale osobně si myslím, že dojdeme dál, když se budeme držet našeho plánu a pátrat každý zvlášť. Aspoň prozatím.“

Joe souhlasil. „Právě proto jsem vždycky chtěl mít společníka. Šetří to čas, člověk pracuje efektivněji a nestává se mu, že by zabil celý týden sledováním falešné stopy.“

„To znamená, že já můžu honit po městě ruské zabijáky, kdežto ty budeš v Sandusky nad bílou kávou tahat rozumy z nějakého chlápka.“

„Bílou kávu nepiju.“

„To je ovšem jiná.“

A tak Joe vyrazil do Sandusky, zatímco já jsem popadl blok a tužku a zamířil jsem do města. V kanceláři okresního soudu jsem v počítači vyhledal jednací číslo případu ozbrojené loupeže a vyžádal jsem si příslušný spis. Rychle jsem ho prolétl a okamžitě jsem našel to, co jsem hledal. Případ měl tehdy na starost zástupce okresního žalobce James Sellers. Poznamenal jsem si jeho jméno do bloku a vrátil se z archivu do kanceláře.

Tam jsem zjistil, že James Sellers stále působí v úřadu. Bez okolků mě s ním spojili. Představil jsem se a vysvětlil, kdo jsem.

„Jde vám o nějaký dosud neuzavřený proces?“ zeptal se. „O případech, které se ještě projednávají, nemohu podávat informace. Zakazuje mi to etický kodex žalobce.“

Etický kodex žalobce? Bylo zvláštní slyšet právníka hovořit o etice.

„Ne, není to žádná žhavá současnost,“ ujistil jsem ho. Rychle jsem ho seznámil s podrobnostmi a doufal jsem, že nezavěsí dřív, než stihnu přednést svou žádost. Obával jsem se zbytečně.

„Ano? O těch hajzlech vám rád něco povím,“ prohlásil. „A nebude toho málo. Co mají na svědomí tentokrát?“

Hned zkraje jsem se rozhodl, že se nezmíním o Westonovi, pokud to bude jen trochu možné. Fámy se šíří rychle a kancelář okresního žalobce není výjimkou. Prozradil jsem mu jen tolik, že pracuji na případu, do kterého jsou zapleteni zmínění tři Rusové, ale konkrétnější jsem nebyl.

A Sellers spustil. „Asi půl roku poté, co mě jmenovali do funkce, jsem dostal tamten případ. Důkazy byly nanic, pouhá výpověď jednoho svědka. Očité svědectví je výborná věc, ale jen do chvíle, než stanete v soudní síni bez jiného důkazního materiálu a obhájce vyrukuje s tím, že váš korunní svědek se léčí ze závislosti na heroinu. Tady byl navíc obhájcem Adam Benson a za tím vždycky stojí velké peníze. Tehdy jsem se jako zelenáč zeptal dvou ostřílených kolegů, jak vidí moje šance.“

„A co oni?“

„Vysmáli se mi. Prý nemám se svým svědkem proti Bensonovi nejmenší naději.“ Odkašlal si. „Slyšel jste někdy jméno Dainius Bělov?“

„Jak prosím?“

Zopakoval to jméno a já jsem zavrtěl hlavou. „Ne, nic mi to neříká.“

„Jako bývalý policista byste ho znát mohl. Má to být něco jako hlava ruskojazyčného gangu. Aspoň se to říká.“

„Ti tři pracují pro něj?“

„Jedna ze starších žalobkyň, nějaká paní Wintersová, jestli vás to zajímá, mi prozradila, že FBI má ty tři v hledáčku jako pravděpodobné Bělovovy pěšáky. A aby toho nebylo málo, zkuste si tipnout jméno

Bělovova dvorního advokáta.“

„Adam Benson?“

„Všechno to jsou nepřímé důkazy a u soudu by vám nebyly moc platné, ale mně připadají velmi přesvědčivé.“

O ruských zločineckých organizacích jsem něco věděl, ale bylo toho málo. Italská mafie, přestože se ještě pořád těšila zájmu filmařů a muzikálových producentů, se nikdy nevzpamatovala z utrpěných ran. To platilo nejen pro New York, ale pro celou zemi. Clevelandské klany, které se ve zlatých sedmdesátých a osmdesátých letech těšily jistému vlivu a vesele obchodovaly s heroinem nebo praly špinavé peníze, skoro vymizely. Po rozpadu Sovětského svazu začaly americkému podsvětí dominovat ruskojazyčné gangy.

Věděl jsem, že při místní kanceláři FBI vznikla zvláštní skupina pro boj s organizovaným zločinem, která spolupracovala s některými clevelandskými vyšetřovateli, ale já jsem k nim nepatřil. A jestli jsem někdy slyšel jméno Dainius Bělov, neutkvělo mi v paměti.

„Víte o těch lidech něco bližšího?“ zajímal jsem se. „Kdy se u nás objevili, s kým se spolčují a tak dále?“

„Dohromady nic. Od případu uběhla dlouhá doba a jak jsem říkal, nakonec jsme obvinění rychle stáhli.“

Chvíli jsem mlčel a přemýšlel, kolik toho ještě můžu ze Sellerse dostat. Rád bych se zeptal, jestli někdy nezaslechl něco o kontaktech mezi Bělovem a Jeremiahem Hubbardem, ale nechtěl jsem šířit po clevelandské radnici nepodložené spekulace. Kdyby mě za ně nezabili Rusové, Hubbard by mě určitě pohřbil pod haldou stodolarovek. Poděkoval jsem Sellersovi za jeho čas a zavěsil jsem.

Předtím, než si nás s Joem najal John Weston, vyšetřovali jsme případ pojistného podvodu, a tak jsem zbytek odpoledne strávil dopisováním zprávy, kterou jsem pak odeslal spolu s fakturou. Chtěl jsem mít čistý stůl, než se naplno pustíme do Westonova případu. Joe se vrátil až pozdě večer a zašel na kus řeči ke mně domů. Jak se zdálo, výlet do Sandusky nakonec nebyl tak úplně zbytečný.

„Zjistil jsem, že se Kinkaid s Westonem nerozešel z vlastní vůle,“ oznámil mi Joe, zatímco se rozhlížel po mém bytě. Mračil se přitom, jako by se mu jeho zařízení vůbec nelíbilo, ale já jsem věděl, že problém je v něčem jiném. Nedávno jsem trochu přestavěl nábytek a on si toho všiml a snažil se odhalit změny. Joe už je zkrátka takový: neuvěřitelně všímavý a neuvěřitelně popudlivý, pokud věci vypadají jinak, než čekal, nebo jak si je pamatoval. Jakmile něco nesedí, rozladí ho to a on si nedá pokoj, dokud se nedopátrá pravé příčiny.

„Weston mu dal padáka?“ zeptal jsem se ve snaze přivést ho zpět k tématu.

„Když jeden obchodní partner požádá druhého, aby vystoupil z podniku, neříkal bych tomu padák. Faktem ale je, že ho Weston vypoklonkoval. Po třech letech spolupráce si zničehonic usmyslel, že chce dál podnikat sólo. Kinkaid byl naštvaný, protože si mezitím vybudovali slušnou klientelu a kancelář jim vynášela, ale Weston ho vyplatil, a navíc mu přenechal všechny klienty, které měl Kinkaid na starosti.

Kinkaid se nakonec licence detektiva stejně vzdal a teď má v Sandusky bezpečnostní agenturu. Přesto Westonovi nikdy úplně neodpustil.“

„Asi se nechal vyšoupnout moc snadno.“

„Ty by ses držel jako klíště obchodního partnera, který tě hází přes palubu?“ zeptal se Joe s očima upřenýma na mosaznou lampu s kulatým skleněným podnosem stojící vedle pohovky.

„Máš pravdu.“

„Takže jsem začal tím, že jsem se vyptával na Westona. Povšechné věci o jejich vztazích, jak dlouho s ním Kinkaid spolupracoval…“ Zmlkl v půlce věty a ukázal na lampu. „Nestála někde jinde?“

Od jeho poslední návštěvy jsem ji pootočil a posunul asi o půl metru, aby se její světlo neodráželo v televizní obrazovce.

„Jo, pohnul jsem s ní, už to bude možná rok,“ zalhal jsem. „Stárneš, Joe. Vynechává ti paměť.“

Z jeho pohledu jsem poznal, že mi nevěří. Vzápětí pokračoval: „Zkrátka a dobře, chvíli jsem se ptal na všechno možné a pak jsem přešel rovnou k věci a vytasil se s těmi Rusáky a s hazardem.“

„Řekl ti k tomu něco?“

„O Rusech nikdy neslyšel a taky mi rovnou řekl, že jestli policajti opravdu věří, že byl Weston chorobný gambler, mají místo mozku prejt. Podle něho nebyl Weston vůbec závislý na hraní. Rád si vyjel do Windsoru kvůli podívané a atmosféře v kasinu, ale dohromady nikdy moc nehrál. A sázel jen proto, že byl velký fanoušek sportu. Prý si vždycky myslel, že se měl stát raději sportovním novinářem nebo komentátorem, typický diletant, co si hraje na experta. Podle Kinkaida dovedl docela přesně uhodnout výsledky, i když na sázkách nikdy moc nevydělal.“

„Třeba se to s ním zvrtlo až v posledních letech.“

Joe zavrtěl hlavou. „Přesně tohle jsem říkal taky a Kinkaid mě s tím poslal do háje. Na to byl Weston odjakživa příliš dobrý počtář. Vedl si přesné účty. Prý denně sledoval stav svých kont a každý týden kontroloval účetní výkazy. A nejvíc se zřejmě kontroloval u hráčského stolku. Navíc si vždycky odkládal stranou část peněz na sázky, dovolenou a podobně; říkal tomu ‚prachy na blbnutí‘.“

„Rozumím.“ Položil jsem si nohy na starý kávový stolek a zkoumal jsem své ochozené tenisky. Bylo už načase koupit si nové, jenže to by znamenalo zajít do obchodu se sportovní obuví a nechat se dlouze přesvědčovat mladistvým prodavačem v dresu fotbalového rozhodčího ke koupi nejžhavějšího módního výstřelku. Raději ještě pár měsíců vydržím s těmihle. „Jenže,“ pokračoval jsem, „to, že někdo nepropadl hazardu před šesti lety, neznamená, že mu nemohl propadnout před šesti měsíci. Každý, kdo hraje pravidelně, riskuje, že se z něho stane patologický gambler.“

„Asi máš pravdu.“

„Řekl ti Kinkaid ještě něco?“

Joe se usmál a přikývl. „Zeptal jsem se ho na Jeremiaha Hubbarda a dozvěděl jsem se, že těsně předtím, než se Weston rozhodl trhnout, pracoval na případu, který měl s Hubbardem hodně společného.“

„Třeba si chtěl Hubbard z Westona udělat osobního lokaje a nechtělo se mu platit i Kinkaida,“ řekl jsem v narážce na všechny šeky, které Hubbard Westonovi poslal.

„To by bylo opravdu zvláštní, když uvážíme, že Hubbard nikdy nebyl jeho klientem. Spíš objektem zájmu.“

„Objektem zájmu?“

„Přesně tak. První Westonův kontakt s taťkou Hubbardem spočíval v tom, že si ho najala matka Hubbardová.“

„Nemluv v hádankách, Ezope.“

„Ezop nenapsal ani pohádky matky Hubbardové, ani Pohádky matky Husy. Byl to bajkař, ne autor dětských říkanek.“

Povzdechl jsem si. „Ty vědomosti si nech do televizních soutěží, Joe. Radši mi řekni, co se vlastně stalo.“

„Weston s Kinkaidem pracovali pro paní Ritu Hubbardovou, drahou polovičku Jeremiaha Hubbarda.

Podezírala manžela z nevěry a chtěla si to ověřit. Weston ani Kinkaid se do špehování nevěrných manželů moc nehrnuli, ale kdo by to neudělal za takové peníze? Takže se případu ujali a většinu práce na něm odvedl Weston. A že to bylo nějaké práce! Kinkaid mi prozradil, že natáčeli rozhovory s hotelovými zaměstnanci, kteří viděli Hubbarda s milenkou, pořizovali fotografie, videa a dokonce nahráli i několik pásek skrytým mikrofonem: to musel být pravý poklad. Zkrátka úžasná práce a služby se vším všudy.

Však jim taky Hubbardova manželka dobře zaplatila.“

„Teď už je z ní nejspíš Hubbardova exmanželka?“

Joe zavrtěl hlavou. „Ne. Je jasné, že hodlala hrozit rozvodem, ale ten se nakonec nekonal, což mě příliš

nepřekvapuje. Starý Jeremiah by pravděpodobně přistoupil na cokoli, jen aby při rozvodu nepřišel o půlku majetku, a jeho žena se zase nechtěla vzdát svého postavení. Víš, jak to s těmihle prachatými páry chodí. Ze všeho nejvíc se bojí skandálu. Radši se budou v soukromí hádat, než by se veřejně rozešli.“

„Jaká je šance, že Weston dál pracoval pro ni?“

„Malá. Ale teď přijde to nejzajímavější. Asi měsíc po celé aféře Westonovi zatelefonoval Jeremiah Hubbard.“

„A byl pěkně naštvanej.“

„To si piš. Weston se s ním sešel a Kinkaidovi pak řekl jen tolik, že jim Hubbard zničí živnost, jestli mu ještě někdy zkříží cestu. Paní Hubbardová asi manželovi o Westonovi pověděla. Nebo se to nějak domáknul sám.“

„Tak to Weston pěkně kecal.“

„Myslíš?“

„Na beton. Hubbard mu přece nebude vyhrožovat, že ho připraví o živnost, jenom proto, aby mu vzápětí nabídl džob? To nemá logiku. Buď Weston dál pracoval pro paní Hubbardovou, anebo Kinkaidovi o rozhovoru s Hubbardem lhal.“

„Proč by měl lhát parťákovi?“

Pokrčil jsem rameny. „A proč by neměl? Stejně se s ním chtěl rozejít. Podle všeho se s Hubbardem dohodl na nějakém výnosném kšeftu a nehodlal se s nikým dělit.“

Joe si jemně masíroval spánky palcem a ukazovákem. „Takže podle tebe udělal Westonův výkon na Hubbarda takový dojem, že si ho rovnou sám najal, bez ohledu na to, že mu to Weston pěkně zavařil doma a nejspíš pomohl ukončit jeho milostnou avantýru?“

„Proč ne? Kdyby byl Hubbard malicherný, nikdy by nevydělal svoje miliony. Zbohatl jen díky tomu, že je protřelý a bezohledný. Jestli potřeboval detektiva a pokládal Westona za schopného, mohl po něm klidně sáhnout. Taky mu mohlo jít o to, aby ho přetáhl z manželčina tábora na svou stranu a měl do budoucna klid.“

„To je možné. Rozhodně nevěřím tomu, že by Weston dál pracoval pro Hubbardovu ženu. Těžko by dokázala přimět manželovy právníky, aby za ni Westonovi posílali honoráře.“

Vstal jsem z pohovky a odešel jsem si do kuchyně udělat kávu. Nasypal jsem do mašinky kvalitní guatemalskou směs a vrátil se do obýváku se sklenkou vody pro Joea.

„Kdy se v téhle díře naposledy utíral prach?“ zeptal se, přejel prstem po hraně kávového stolku a ukázal mi vrstvu špíny, která na něm ulpěla.

„V mém bytě se zástěra odkládá u dveří, hospodyňko.“

„Zjistil jsi něco o těch Rusech?“

Káva právě překapávala, z kuchyně se ozývalo cvakání a klapání a linula se odtamtud intenzivní vůně.

„Dainius Bělov,“ vybafl jsem. „Říká ti to něco?“

„Samozřejmě.“

Zamračil jsem se. „Zřejmě jsem jediný, kdo o tom chlapovi v životě neslyšel.“

„To myslíš vážně? Ty jsi neslyšel o Dainiovi? Už dva roky tě mám za parťáka a pořád jsi takhle blbej?“

„Kdo je to?“

„Dainius Bělov se ze všech lidí v tomhle městě nejvíc blíží představě mafiánského bosse. Není to samozřejmě pravý italský mafioso, ale zdařilá ruská napodobenina. Žije u nás tak patnáct let, možná i víc.

Vzpomínáš si na zásah na Chester Avenue?“

„Ne.“

Joe zavrčel a obrátil oči ke stropu, jako by prosil nebesa o pomoc s natvrdlým společníkem. „Stydím se za tebe. Chester Avenue! Největší policejní akce proti překupníkům kradených aut za posledních deset let.“

„Dělal jsem u protidrogového, kradená auta nebyla moje parketa.“

„Ani moje, ale nejsem úplný ignorant. Na východním konci Chester Avenue tehdy objevili staré skladiště s asi dvaceti kradenými auty. Policie zatkla dva z Bělovových lidí, ale jemu samému se na kobylku nedostala, protože proti němu nikdo nechtěl svědčit. I tak to znamenalo mimořádný úspěch, palcové titulky a slávu pro naše vyšetřovatele.“

Matně jsem si vzpomínal na objev skladiště s kradenými vozy, ale nikdy jsem ten případ nespojoval s Bělovem. Došlo k němu v prvních letech mé práce u policie, kdy jsem obvykle sloužil v noci a většinu vyšetřovatelů jsem neznal osobně.

„Ještě pořád jede v krádežích aut?“ zeptal jsem se.

„Pokud vím, tak ano, ale není to jeho jediné pole působnosti. Můžu ti říct, že vládne velkému gangu a velkým penězům.“ Joe se napil vody a hleděl do sklenice, jako by na jejím dně bylo něco ošklivého.

„Chceš říct, že Dainius má něco do činění s těmi grázly, co rozmlátili auto Amy Ambroseové?“

„Jak jsem nakoupil, tak prodávám.“ Pověděl jsem mu o svém rozhovoru se Sellersem a šel jsem si do kuchyně nalít kávu. Když jsem se vrátil, tvářil se Joe nevesele.

„Smrdí to a mně se to nelíbí,“ řekl. „Jeremiah Hubbard a Dainius Bělov? Z takového spojení nemůže vzejít nic dobrého.“

„Myslíš, že ty dva něco spojuje?“

Přikývl. „Jistě. V mých očích ano.“

„A co?“

Pohlédl na mě. „Mrtvola Wayna Westona.“

Přitakal jsem. „Podle tebe mají jeho manželku a dceru ti Rusové?“

„Je to možné, i když mě nenapadá důvod, proč by je někde měli držet živé. Po pravdě řečeno mě v tuhle chvíli nenapadá důvod pro nic z tohohle všeho, protože dohromady víme velký kulový.“ Zavrtěl hlavou.

„Pokud mě neklame paměť, a ta mě neklame nikdy, několik Bělovových hochů sloužilo u Specnazu. To byl sovětský protějšek našich jednotek zvláštního určení.“

„Takže to vypadá na pěkně nebezpečnou bandu.“

Joe se ušklíbl. „Jo. Jenže my aspoň víme, koho proti sobě máme. Oni ne.“

(6)

Dům Wayna Westona v Brecksvillu se vyznačoval nenápadnou elegancí. Velký cihlový ranč udělal na

člověka dojem a musel stát hodně peněz, ale nebyl křiklavě extravagantní. Asfaltovanou příjezdovou cestu lemovala řada smrků. Ve stínu pod stromy, kam nezasvitlo slunce, ležely zbytky sněhu. Kousek za domem stála o samotě garáž pro dvě auta. Ze sídla i přilehlého pozemku čišel pocit důstojnosti a bezpečí.

Policie už prohledala každou píď domu, ale my s Joem jsme se shodli na tom, že jej přesto chceme vidět, abychom trochu lépe pochopili, kdo byl Wayne Weston a jak žila jeho rodina. Zatímco toho rána vycházelo slunce a lidé s normální profesí mířili do kanceláří, já a Joe jsme jeli vstřebávat atmosféru bydliště mrtvého muže. Pekelný začátek dne.

Před garáží parkoval buick Johna Westona a já jsem zastavil hned vedle. Zezadu přiléhala k domu terasa s butanovým grilem a piknikovým stolkem. U stolku jsme zastihli Johna Westona, jak zírá na pozůstatky sněhuláka na dvorku.

„Postavila ho vnučka,“ oznámil nám Weston dutým hlasem, když jsme za ním přišli na terasu, „den předtím, než… než zmizela.“

Sněhulák už pomalu roztál a měl teď sotva něco přes půl metru. Nos z mrkve se při oblevě uvolnil, sklouzl dolů a teď trůnil v trávě. Sněhulák měl na hlavě růžového lyžařského kulicha a dva kamínky místo očí byly stále na svém místě a strnule zíraly na Johna Westona, jako by se mu vysmívaly: „Vidíš, já tady ještě jsem,“ říkal sněhulák, „ale ona už ne.“

Starý muž od něj jen s námahou odtrhl oči a podal nám klíč. „Je od hlavního vchodu. Běžte dovnitř a buďte si tam, jak dlouho chcete. Prohlídněte si, co je vám libo. Na tom nesejde. Já do toho baráku nevkročím.“

Do toho baráku. Jako malé dítě, které má strach sejít po schodech do sklepa. Až na to, že dítě se bojí toho, co by ve sklepě mohlo potkat, kdežto John Weston se bál jistoty, že v domě nikoho nepotká.

Joe si vzal klíč. Sešli jsme z terasy, vrátili se zpět k hlavním domovním dveřím a vešli dovnitř. Dveře se otevíraly do vstupní haly s podlahou z tvrdého dřeva. Doleva se táhla chodba, napravo byl malý pokoj s pohovkou, houpacím křeslem a starožitným šicím strojem. Na stěnách viselo pár obrázků a na zemi stál malý stolek se starými čísly časopisu Time, ale jinak to tam vypadalo spíš jako na výstavce než v místnosti, která se používá. Vydali jsme se doprava.

Za pokojem se nacházela kuchyň. Bleskově jsme prohledali skříňky a zásuvky. Lednice byla plná jídla, v mrazáku ležely dva plátky roštěné a neotevřená krabice nanuků. Vše bylo úhledně uspořádáno a působilo to dojmem, jako by se obyvatelé domu hodlali co nevidět vrátit k normálnímu životu a každodenním úkonům.

Jídelně sousedící s kuchyní vévodil dubový stůl, u něhož by se pohodlně směstnalo dvacet lidí, a vedle jídelny o něco níže položený obývák s pohodlným, viditelně užívaným nábytkem a špičkovým domácím kinem a hi-fi soupravou. Tady se našlo Westonovo tělo, třebaže teď už by to nikdo neuhodl. Pečlivě jsme pokoj prohledali, obrátili každý polštář a prohlédli všechny obaly od videokazet, ale byla to jen formalita.

Policie by nenechala bez povšimnutí žádnou stopu. Jenže my s Joem jsme jinak ani hledat neuměli a jakákoli činnost byla lepší než jen tak postávat a vnímat prázdnotu domu. Když jsme byli hotovi s obývákem, vrátili jsme se zpět ke vchodu a vydali se chodbou doleva. Od chvíle, kdy jsme vešli do domu, ani jeden z nás nepromluvil. Ticho tížilo jako závaží. Jako by se tu stále vznášel duch rodiny: člověk měl pocit, že se každou chvíli rozletí dveře a dům naplní matčin hlas a dětský smích.

Z chodby vedly dveře do čtyř místností. První z nich byla koupelna, druhá pracovna se stolem, skříní na spisy a dvěma policemi na knihy. Prázdné místo na stole a několik zkroucených kabelů pohozených na podlaze prozrazovaly, kde stával Westonův počítač, než jej odvezla policie. Na policích bylo několik rodinných fotek, zarámovaný program finálových zápasů baseballové ligy z roku 1953 a několik románů Johna Grishama a Deana Koontze. Začali jsme zásuvkami stolu a skříní na spisy.

Dvě z přihrádek na pořadače, které jsem si vzal na starost, byly zcela prázdné a ty ostatní obsahovaly záruční listy k nejrůznějším domácím spotřebičům, pojistky, staré středoškolské ročenky, katalogy zboží a spoustu jiných písemností bez jakéhokoli vztahu k Westonově práci. Jediný zajímavý fascikl skrýval jeho osobní papíry z doby, kdy sloužil u zvláštních jednotek. Výstupní dokumenty obsahovaly i seznam speciálních výcvikových kurzů, jimiž prošel, a ten byl opravdu impozantní. Wayne Weston získal osvědčení bojového potápěče, výsadkáře, průzkumníka-ostřelovače i vojenského pyrotechnika a dosáhl špičkových výsledků jako střelec z pistole i automatické pušky. Profil jako hrom. Můj otec, který se často chlubíval

svým výcvikem u expedičních sborů námořní pěchoty, se s ním nemohl měřit ani vzdáleně.

„Něco zajímavého?“ nakoukl mi Joe přes rameno.

„Jenom tohle.“ Podal jsem mu složku a společně jsme ji prošli. Weston si vysloužil pár medailí a stužek za účast na misích, ale nic bližšího jsme se o nich nedozvěděli. Tak to u zvláštních jednotek chodí. Když si zažádal o civil, dostal výtečné hodnocení.

„Velice slušné,“ konstatoval Joe, „ale nic, co by nám pomohlo. Ve stole taky nic, leda tužky a izolepa. Zato na stole ležel tenhle lístek. Mrkni na ty iniciály.“

Podal mi obyčejnou bílou obálku adresovanou Westonovi. Podle razítka byla odeslána počátkem února, jen pár týdnů před Westonovou smrtí. Zpáteční adresa chyběla. Obálka obsahovala jednoduchý, ale elegantní arch dopisního papíru se zlatými okraji, na který někdo napsal plnicím perem a černým inkoustem: „Vřelé díky za další skvěle odvedenou práci. Zamýšlený efekt se dostavil.“ Místo podpisu jen iniciály J. E. H.

„Hubbard?“ pokusil jsem se uhodnout.

Joe pokrčil rameny. „Netuším, jak se jmenuje druhým jménem, ale není to vyloučeno. Přesto bychom se měli držet raději textu než podpisu. Třeba se nám podaří zjistit, čí je to rukopis.“

„A jestli opravdu patří Hubbardovi?“

„Pak to pořád není dostatečný důkaz. Jen budeme vědět, kdo za tím vším vězí.“

Pustili jsme se do dalších místností. Joe si vzal na starost ložnici rodičů a já pokojík malé Elizabeth, světlou místnost s růžovými stěnami, přeplněnou plyšáky. Na povlečení byly obrázky koťat a v rohu stál velký umělohmotný domeček pro panenky. Všechno tu dýchalo pocitem štěstí a nevinnosti. Z okna vedoucího na dvorek za domem jsem viděl Johna Westona: ještě pořád seděl u piknikového stolku a hleděl na sněhuláka, kterého postavila jeho vnučka. Mezitím vyšlo slunce a sněhulák se leskl a tál.

Weston jej upřeně sledoval a já jsem si pomyslel, že mu možná přináší uspokojení dívat se, jak se pozvolna rozplývá. V tu chvíli to pro něj pravděpodobně mělo nějaký význam.

Před oknem se na rybářském vlasci připevněném k záclonové tyči houpal kousek křišťálu ve tvaru srdíčka, odrážel sluneční paprsky a rozkládal světlo tak, že se záclony koupaly v duze. Uchopil jsem ho do dlaně a přejel palcem po opracovaném povrchu. Pak jsem vlasec odvázal a vsunul krystal do kapsy. Bylo to spontánní rozhodnutí a sám jsem nevěděl, co mě k němu vedlo. Snad jsem chtěl mít jistotu, že na tenhle pokoj a jeho malou obyvatelku nikdy nezapomenu.

Rychle jsem prohlédl skříně i zásuvky. Oblečení, stolní hry i hračky jsem nechal být. Pak jsem zabouchl dveře poslední skříně, aniž bych něco našel, a s hlubokým výdechem jsem si sedl na kraj postele. Ani jsem si neuvědomil, že jsem celou tu dobu zadržoval dech. Nejradši bych v tom dětském pokoji vůbec nedýchal. Kdybych to vydržel, možná bych mohl zase odejít a přesvědčit sám sebe, že jsem tam nikdy nebyl, že se nic nestalo, že pětileté děvčátko není nezvěstné a jeho otec mrtvý.

Seděl jsem na posteli a cítil na ramenou strašnou tíhu. Nepramenila z únavy ani ze stresu, ale z poznání, že ve světě, ve kterém žiji, se mohou ztrácet děti i z takovýchhle šťastných míst. Natáhl jsem ruku a začal jsem se přehrabovat v hromadách plyšových zvířat. Na podlaze se jich válely desítky, od medvědů po králíky, přičemž zvláštní zastoupení měla koťata.

Zkusil jsem několik zvířat obrátit, zmáčknout, hladil jsem měkkou kožešinu a hleděl do nemrkajících skleněných očí, jako by mi mohly něco prozradit. Několik plyšáků mělo na sobě šatičky, pár jich vydávalo zvuky, když je člověk stiskl, jiným se hýbaly nohy. Byl tu i učeně vypadající medvěd v brýlích s umělohmotnou křídou v tlapě a plastovou tabulkou pod paží. Podal jsem si ho a všiml jsem si, že psací tabulka je ve skutečnosti zavírací pouzdro ukrývající malou knížečku. Vytáhl jsem ji z medvědova podpaží a otevřel ji. Byl to deníček. Na první stránce stálo ženskou rukou: „Veselé Vánoce, Betsy! Tvoje máma a táta.“

Prolistoval jsem stránky až do konce. Na každé byly dětské kresbičky a někdy i text. A hlavně neumělí panáčci, spousta srdíček a podpis Betsy vyvedený různými pastelkami. Tu a tam se objevila neumělá

věta. Máma uvařila polífku a grylovaný sýr, zněla jedna z nich. Na každý měsíc připadalo zhruba pět nebo šest záznamů a každá zaplněná stránka začínala pečlivě nadepsaným datem. „Duben“ dovedla Betsy napsat bezchybně, zato „červenec“ jí dal zabrat. Listoval jsem až k poslednímu zápisu. Byl ze 4. března.

Den nato se našlo Westonovo tělo a pátrání po zmizelé Betsy a její matce se stalo hlavní zprávou dne.

Do dveří nakoukl Joe. „Ta ložnice byla vyložená ztráta času. Co ty, máš něco, na co bych se měl kouknout?“

„Ty dvě nikdo nezabil, Joe,“ řekl jsem, aniž jsem se otočil.

„Prosím?“

„Tohle si zapsala Betsy Watsonová do deníku tu noc, kdy zmizela.“

Joe přešel přes pokoj, klekl si vedle mne a začetl se do záznamu v diáři zapsaného dětským písmem zelenou pastelkou: Dnes večer jsem se rozloučila.

(7)

„Dnes večer jsem se rozloučila,“ přečetl Joe nahlas, zvedl oči od papíru a podíval se na mě. „Co to má znamenat?“

„Jenom jednu věc. Betsy věděla, že se chystají pryč.“

„To je moc pěkné. Jenže pro to nemáš jediný důkaz.“

„Joe, ta malá si od začátku roku den co den psala nebo kreslila do deníku. Večer předtím, než i s matkou zmizela, tam zapsala tohle. A podle tebe to nic neznamená?“

Joe se znovu podíval na záznam v deníku, povzdechl si a tvářil se zamyšleně. „Neříkám, že to nic neznamená. Jenom mi nejde na rozum, jak přišla na to, že má něco takového napsat. A s čím se rozloučila? S domovem? Nebo s otcem?“

„Možná že s obojím,“ nadhodil jsem.

„Vem ten deník s sebou,“ požádal mě Joe, „ale tak, ať ho starý pán nevidí. Nepotřebujeme ho utvrzovat v přesvědčení, že ty dvě stále žijí.“

Vyšli jsme z domu a pustili se do prohlídky garáže. Byla tam obě auta, velká toyota i lexus, dále sady nářadí a další hračky. Julie Westonová s dcerkou tedy vlastním autem neodjely. Což neznamenalo, že nemohly opustit dům živé a zdravé.

Vrátili jsme se k Johnu Westonovi a odevzdali mu klíč.

„Našli jste něco, co by vám pomohlo?“ zeptal se.

Vyměnili jsme si s Joem pohled. „Už sama prohlídka domu nám pomohla, pane Westone.“

John Weston si ho změřil, ale nic neřekl. Rozloučili jsme se s tím, že zůstaneme v kontaktu. Když jsme odjížděli po příjezdové cestě, stále seděl u stolku. Napadlo mě, jestli tam hodlá strávit celý den.

„Moc jsme si nepomohli,“ shrnul to Joe, zatímco jsem řídil. „Ty jsi teď přesvědčený, že Julie a Betsy jsou naživu, kvůli jediné větě v deníku malého dítěte. Uznávám, že to může být stopa, ale nijak nám nepomůže ty dvě vypátrat.“

„To nepomůže,“ připustil jsem. Zabočil jsem na Brecksville Road a zamířil na sever k městu. Kopírovali jsme zhruba tok řeky Cuyahoga, která se tudy klikatí na své pouti do centra Clevelandu a čtvrti Flats.

Slunce už zářilo na obloze a digitální teploměr na zpětném zrcátku ukazoval osm stupňů. Na můj vkus žádné vedro, ale rozhodně bylo nejtepleji za několik posledních měsíců. Zima se držela zuby nehty a nehodlala ustoupit jaru. Ta letošní byla zvlášť dlouhá a nepříjemná, s metry sněhu a nízkými teplotami, které mrazivý vítr vanoucí od jezera ještě zhoršoval. Kolem prvního března jsem toho začínal mít dost.

Pozůstatky sněhu mi už lezly na nervy, zuřil jsem při každé předpovědi dalších vánic, otravovalo mě, jak mi ledový vzduch svírá plíce pokaždé, když si jdu zaběhat.

„A další krok?“ vytrhl mě zčistajasna ze zamyšlení Joe. Na okamžik jsem přestal sledovat dodávku před sebou a nechápavě jsem se po něm podíval.

„Ty spíš?“ zeptal se. „Chci vědět, jaký další krok teď podnikneme.“

Znovu jsem začal sledovat silnici před sebou a pokrčil jsem rameny. „Nevím. Máme několik pracovních hypotéz, ale fakta žádná a důkazy už vůbec ne. Možná bychom měli trochu rozvířit stojaté vody. Uvidíme, co vyplave na povrch.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasil Joe. „Koneckonců, co tě znám, vždycky jsi rád střílel naslepo.“

Usmál jsem se. „Když nevíš, co s balonem, kopni ho do brány.“

Joe zavrtěl hlavou. „Skvělá průpovídka. A kde chceš ty vody vířit? Vypátráš Rusáky a vylepšíš jim karoserii baseballovou pálkou?“

„Nespěchej, zítra je taky den. Myslím, že začneme Jeremiahem Hubbardem.“

„A rozmlátíme auto jemu?“

„Jenom když s námi nebude chtít mluvit.“

Joe se zavrtěl na sedadle a podíval se na mě, jestli to myslím vážně. „Fakticky chceš dneska za Hubbardem?“

„Proč ne? Buď on, nebo jeho společníci, abychom byli přesní, nedávno Westonovi zaplatili za nějakou službu. To je jediný fakt, který známe. Od toho se můžeme odpíchnout.“

„Myslíš, že ho naše geniální dedukce tak ohromí, že se okamžitě přizná ke kontaktům s ruskou mafií, a my ho odvedeme v klepetech?“

„Je těžké odhadnout, jak zareaguje,“ řekl jsem, „ale ještě těžší je představit si člověka, kterého by naše geniální dedukce neohromily.“

Joe si prohrábl rukou krátké šedivé vlasy od čela až k zátylku. Pak si s povzdechem začal masírovat svaly za krkem, jako by chtěl rozehnat bolest.

„Hergot,“ řekl nakonec, „nemůžu říct, že by mě napadalo něco lepšího. Kromě toho jsem vždycky chtěl Hubbarda poznat.“

„Víš, kde sídlí?“

Joe přikývl. „Přímo v centru, v Terminal Tower nebo tak někde. V kanceláři má široké okno s nejlepším výhledem na město.“

„Senzace. Jistě se s námi o ten výhled rád podělí.“

„Určitě. Takový pracháč neví, co s volným časem.“

Rychlým nahlédnutím do telefonního seznamu jsme zjistili, že se Joe nemýlil: Hubbard měl kanceláře v samém centru města v budově Terminal Tower. Jedná se bezpochyby o nejslavnější budovu v Clevelandu a kdysi byla i nejvyšší, a zároveň druhá nejvyšší na světě. Přestože ji mezitím zastínila Key Building, má

Terminal Tower v sobě něco, co ostatní mrakodrapy ve městě, včetně těch nejvyšších, postrádají. Ceny kancelářských prostor se tu vyšplhaly do závratné výšky a já jsem nepochyboval o tom, že Hubbardovy kanceláře budou patřit k těm nejdražším.

Dorazili jsme do centra. Vjel jsem svým náklaďáčkem do garáží pod Tower City a vmanévroval ho na parkovací místo očividně dimenzované spíš pro Suzuki Swift nebo Hondu Civic. Pak jsme vešli do budovy.

Panel ve vestibulu nám prozradil, že kanceláře Hubbardových firem se nacházejí v třicátém druhém patře dvaapadesátiposchoďové budovy.

„Paráda,“ vydechl Joe. „Počítám, že to vyběhneme po schodech.“

Vtom se s cinknutím otevřely dveře výtahu a já jsem pokrčil rameny. „Když tu mají výtah, tak se svezeme.“

Vyjeli jsme nahoru a prošli dlouhou chodbou, až jsme narazili na komplex Hubbardových kanceláří.

Otevřeli jsme dveře a vstoupili do místnosti s vysokými koberci, nábytkem z tmavého ořechu a mosaznými lampami. Na stěnách viselo pár obrazů a po mé levici tiše bublala kamenná fontánka. Jen zařízení a dekorace stály pravděpodobně tolik, co mne a Joea desetiletý nájem, a to byla pouze kancelář sekretářky.

Od počítače vzhlédla hezká blondýnka středního věku a usmála se na nás. Na hlavě měla sluchátka s mikrofonem a právě s někým domlouvala po telefonu schůzku. Zároveň zuřivě bušila do počítače a při tom všem se tvářila naprosto nenuceně. Pracovala současně na více úlohách jako dokonalý mikroprocesor. Zvedla ruku od klávesnice, vztyčila jeden prst na znamení, že se nám za minutu bude věnovat, a pokračovala v psaní a telefonování. Joe a já jsme se usadili do vínově červených kožených křesel, která dobře ladila s nábytkem z ořechu.

„Není to tu špatné,“ konstatoval jsem. „Uznávám, že tomu schází nostalgická nálada naší kanceláře se sedačkami ze stadionu, ale jinak to tady mají slušné.“

„Možná bychom měli přemýšlet o změně adresy,“ navrhl Joe.

„Možná.“

Sekretářka mezitím dohovořila, tlačítkem na stole vypnula sluchátka a znovu na nás pohlédla.

„Omlouvám se, že jste museli čekat, pánové. Máte sjednanou schůzku?“

„Ne,“ odpověděl Joe. „Mysleli jsme, že sem jen rychle zaskočíme. Nebudeme zdržovat dlouho.“

„Ach tak. A za kým jste měli v úmyslu rychle zaskočit?“

„Za panem Jeremiahem Hubbardem,“ řekl jí Joe.

Zdvořile se pousmála. Byl to tentýž úsměv, s jakým člověk vysvětluje čtyřletému dítěti, že opravdu nemůže pilotovat letadlo. „Je mi líto,“ řekla pak, „ale pan Hubbard přijímá pouze ohlášené návštěvy. Je to mimořádně vytížený člověk.“

„Ale no tak,“ namítl jsem. „Určitě ho už unavuje pořád jen počítat peníze. Třeba by přivítal rozptýlení.“

„Pan Hubbard vítá jen taková rozptýlení, která se předem ohlásí,“ odpověděla sekretářka, stále s úsměvem na rtech. Měla nádherná ústa s plnými, ale ne odulými rty a krásnými bílými zuby.

Zasmál jsem se. „Nemohla byste se ho prosím aspoň zeptat? Myslím, že by si s námi promluvil ochotněji, než tušíte. Povězte mu, že bychom s ním chtěli hovořit o Waynu Westonovi.“

Sekretářka pozvedla obočí. Westonův případ plnil už řadu dní všechna média a při vyslovení jeho jména pozvedal obočí kdekdo. Už bych si na to měl zvyknout.

„O Waynu Westonovi,“ zopakovala. „Ach tak. Okamžik, prosím.“

Stiskla několik dalších tlačítek, odvrátila mírně hlavu a pár minut tiše hovořila. Potom opět zavěsila. „Pan Hubbard vás přijme,“ oznámila nám pak. „Pojďte za mnou, prosím.“

Podíval jsem se na Joea a tentokrát jsem obočí pozvedl já. Nečekal jsem, že vše půjde tak snadno.

Sekretářka vstala od stolu a vedla nás jinou chodbou někam dál. Sledoval jsem, jak pod hezkými, ale velmi formálními modrými šaty pohybuje nohama a houpe boky. Zdálo se mi, že do toho posledního dává trochu víc vervy, a snažil jsem se sám sobě namluvit, že to dělá kvůli mně.

Minuli jsme několik kanceláří a chodba končila u dvoukřídlých dveří bez jmenovky. To musela být Hubbardova pracovna. Nikdo jiný nebyl hoden dvoukřídlých dveří a nikdo jiný nebyl tak důležitý, že na nich ani nepotřeboval cedulku se jménem. Sekretářka otevřela jedno křídlo dveří, ustoupila stranou a nechala nás vejít.

Prošel jsem kolem ní a vstoupil do místnosti. Nikdy mě žádná kancelář tolik neohromila. Nebyla sice tak prostorná, jak jsem si představoval, ale i tak by dobře posloužila jako tělocvična na sálovou kopanou.

Nábytek byl další variací na vínově červenou kůži a tmavý ořech a výzdoba nepostrádala vkus, přesto mne daleko víc uchvátilo okno. Vysoká skleněná tabule ve tvaru polovičního oválu skýtala výhled na město pod námi, a byl to úžasný výhled. O třicet dva pater níž jiskřila ve slunci fontána u pomníku obětem války. Nejradši bych šel rovnou k oknu, zadíval se dolů a několik minut strávil obdivováním té nádhery, ale to už Jeremiah Hubbard vstal zpoza masivního stolu z leštěného ořechu. Bylo jasné, že už déle nemůžeme považovat pohled na město za to nejimpozantnější, co kancelář nabízí.

„Pánové?“ oslovil nás, obešel stůl a podal nám ruku. Sekretářka zatím za námi tiše zavřela dveře.

Stál tam v tmavomodrém obleku, rovný jako svíčka, s vypjatým hrudníkem a mírně zvednutou bradou.

Přesto mi neušlo, že jeho trup pod dokonale ušitým sakem není zdaleka tak pevný a štíhlý, jak by si leckdo mohl myslet. S účesem to bylo jiné. Hustá hříva jemných bílých kudrn splývajících v dokonalých vlnách mi vzhledem připomněla pečlivě pudrovanou paruku z koloniálních časů. Kůži na lícních kostech a na čele měl napnutou, rty úzké a pevně sevřené a koutky mu mírně klesaly, jako by byl celý obličej až přespříliš vyhlazený. Zjevně podstoupil plastiku, aby se zbavil podbradku. Nebyl žádný krasavec, ale z jeho pohledu a z každého pohybu vyzařovala naprostá sebejistota, která jej odlišovala od davu.

„Lincoln Perry,“ představil jsem se a potřásl si s ním rukou. „Rád vás poznávám, pane Hubbarde. Tohle je můj společník Joe Pritchard.“

Hubbard přikývl, aniž promluvil, podal ruku i Joeovi, pak se rychle otočil na patě a vrátil se za stůl. Dosedl do velkého ředitelského křesla, otcovsky si povzdechl a já měl najednou pocit, že nás kárá za to, že jsme si dovolili proniknout k němu do kanceláře a marníme jeho drahocenný čas. Říká se, že čas jsou peníze, a Jeremiah Hubbard peníze miloval.

„Tak tedy,“ promluvil, zatímco si sundal brýle a pokládal je na stůl, „co máte na srdci?“

Joe na mě pohlédl a já jsem mu kývnutím naznačil, ať se do toho pustí. „Rádi bychom si s vámi promluvili o Waynu Westonovi,“ začal.

Hubbard si špičkou jazyka olízl tenké rty a zamračil se. „Máte na mysli toho Westona, kterého jsou v poslední době plné zprávy?“

„Právě toho,“ odpověděl Joe.

Hubbard pomalu přikývl, pohodlně se opřel v křesle a probodl nás pohledem. Zhruba po deseti vteřinách ticha zvedl obočí a jemným pohybem ruky Joeovi naznačil, aby pokračoval.

„Znal jste pana Westona?“ zeptal se Joe.

„Proč vás to zajímá?“

„Důvodně se domníváme, že pro vás pracoval, pane Hubbarde,“ vysvětloval Joe. „Mysleli jsme, že byste nám o tom mohl něco říct.“

„Proč si myslíte, že pro mě pracoval?“

„Protože v poslední době obdržel pět plateb od společností spjatých s vaší osobou, ale manažeři těchto společností jakékoli kontakty s Westonem popírají.“

„S mou osobou je spjata řada firem, pane Pritcharde.“

„To je mi známo, pane Hubbarde. Ale teď se vás ptám, zda jste si někdy k něčemu najal Wayna Westona,“ řekl Joe bez obalu.

Hubbard se opřel o stůl rukama s propletenými prsty a naklonil se dopředu. „Kdybych si k něčemu najal člověka, jako byl Wayne Weston, pak leda v nějaké důvěrné a snad i krajně citlivé záležitosti, nemyslíte?“

„Rozhodně nemáme v úmyslu probírat vaše soukromí. Byli jsme však požádáni, abychom vyšetřili, zda pan Weston nebyl zavražděn, a abychom to mohli řádně provést, musíme se zabývat i případy, které v poslední době řešil. Všechny informace, jež byste nám poskytl, budeme pokládat za důvěrné.

Potřebujeme pouze vědět, na čem pracoval.“

„Kdo si vás najal?“

„Westonův otec.“

Výraz Hubbardovy tváře prodělal menší změnu. Přelétl přes ni skoro nepostřehnutelný záchvěv úlevy: mračil se teď o poznání méně a některé vrásky na čele se vyhladily. Joeova odpověď ho zjevně uklidnila a mně vrtalo hlavou, pro koho si myslel, že pracujeme, a proč ho tak potěšilo, že pouze pro Westonova otce.

„Obávám se, pánové,“ řekl pak, „že vám v této věci nemohu nijak pomoci.“

Joe přikývl. „Zcela respektujeme vaše rozhodnutí, pane Hubbarde. Přesto bych vás rád ujistil, že budeme v tomto směru pátrat dál, třebaže se budeme muset obejít bez vaší spolupráce.“

Chmury částečně rozptýlené ujištěním, že pracujeme pro Johna Westona, se opět vrátily. „Kolik za ten případ dostanete?“ zeptal se. „Kolik vám zaplatí za to, že budete obtěžovat mne a mé společníky?“

Teď se zamračil zase Joe. „Nehodláme nikoho obtěžovat, pane Hubbarde. Byli jsme jen požádáni, abychom prošetřili poslední zakázky Wayna Westona. A prošetříme je i tehdy, pokud se ukáže, že měly nějakou spojitost s vámi.“

„Tak kolik?“ zopakoval Hubbard otázku.

„To nevím,“ odpověděl Joe. „Přijde na to, kolik času nám ten případ zabere. Proč vás to zajímá?“

„Přesáhne váš honorář dvacet tisíc?“

John po mně střelil pohledem a usmál se. „Ne, to určitě nepřesáhne.“

„Dobrá, já vám dám dvacet tisíc,“ prohlásil Hubbard. „Dvacet tisíc dolarů za to, že z toho vynecháte mne a mé partnery.“

Zíral jsem na něho. Nebyli jsme u něj v kanceláři ani dvě minuty, položili jsme teprve pár otázek, a on už byl ochoten vysolit dvacet tisíc, jen když ho necháme na pokoji.

„Při vší úctě nechápu,“ ozval se Joe, „proč nám děláte takovou nabídku.“

Hubbard odbyl jeho otázku mávnutím ruky. „Jsem nesmírně zaneprázdněný člověk a mám na starosti mnoho důležitějších věcí, než se zabývat vámi a vašimi dotazy. Bez toho mám starostí až nad hlavu. Proto mi stojí za to pojistit se, abyste nestrkali nos do mých záležitostí. Dvacet tisíc je pro mne tolik, jako pro vás deset dolarů.“ Odmlčel se a s pohrdáním si nás změřil. „Nebo spíš deset centů.“

Tiše jsem se zasmál a Joe zavrtěl hlavou. „Ještě nikdy se nás nikdo nepokusil uplatit,“ řekl, „a obávám se, že budeme muset odmítnout. Pracujeme pro klienta, kterému jsme slíbili, že uděláme, co bude v našich

silách. Kdybychom vaši nabídku přijali, zklamali bychom jej, a to rozhodně nemáme v úmyslu.“

Hubbard se zamračil ještě víc, ale jen škubl rameny a snažil se tvářit co nejlhostejněji. Asi tak, jako by nám nabídl kávu a my ji odmítli s tím, že špatně snášíme kofein.

Podívali jsme se s Joem po sobě a pak zase na Hubbarda. „Pane Hubbarde,“ začal jsem, „pátrání je naše práce. Jestli pro vás Weston pracoval, dozvíme se to. Zjistíme, co dělal, kdy to dělal a proč to dělal.

Můžete to všem ulehčit a říct nám rovnou, jak se věci mají, anebo nás můžete poslat pryč. Na tom skutečně nesejde. Ale nemyslete si ani na okamžik, že nás zastavíte. Můžete leda zpomalit náš postup.“

Od chvíle, kdy jsme si podali ruce, to bylo poprvé, co jsem promluvil, a Hubbard se ke mně otočil se znechuceným a popuzeným výrazem. Byl to přesně ten pohled, jaký jsem v minulosti vídal u některých chlápků v hospodách. Obvykle po něm rychle následovala rána kulečníkovým tágem nebo pěstí. Byl to pohled rváče a tady, v elegantní kanceláři a u člověka s tak uhlazeným vystupováním, vypadal velmi nemístně.

„Z takových, jako jste vy, se mi dělá nanic,“ zavrčel. Hlas měl náhle hlubší a drsný, jako když skřípe přeplněné ořezávátko na tužky. „Celý život se vrtat ve špíně. Založili jste si na tom kariéru. Pídíte se po tajnostech, špehujete za okny, hrabete se v soukromých a intimních věcech. Nevíte, co je čest, protože vaše práce, sama vaše existence stojí na tom, že jste vlastní čest odhodili, abyste mohli špinit pověst těch druhých. Tak se vám to líbí. Moc vám to sice nevynáší, ale to vám nevadí, protože vám přináší uspokojení už ta práce: dělat lidem ze života peklo, umět ze všech nejlépe čenichat, štvát a obtěžovat lidi!“ Samou zlostí se mu třásl hlas. „Je mi z vás špatně!“

Tiše jsem hvízdl, podíval jsem se na Joea a zavrtěl jsem hlavou. „Věděl jsem, že jsme vyvrhelové lidstva, ale že je to s námi tak zlé…“

„Opusťte mou kancelář,“ vyzval nás Hubbard.

„Říká vám něco jméno Dainius Bělov?“ vypálil jsem.

Hubbard škubl hlavou, pak se zhluboka nadechl a uhladil si kravatu. Z podmračeného výrazu se dalo usuzovat, že ho vlastní reakce překvapila a zahanbila, jako by moje otázka rozezněla některou část jeho mozku, kterou chtěl na dobu našeho rozhovoru vyřadit z provozu.

„S případnými dalšími dotazy se obraťte rovnou na mého právníka, pana Richarda Douglasse,“ řekl monotónním hlasem.

„Dicky D.!“ zvolal jsem. „Jak se mu vede, starému brachovi?“

„Odejděte,“ řekl Hubbard důrazně.

„Dicky D.?“ podivil se Joe.

„Nechtěl jsem, aby si myslel, že mě tím právníkem zastraší,“ zašeptal jsem schválně dost hlasitě. „Povedlo se mi to?“

„Ne.“

Zvedli jsme se a Joe se znovu obrátil k Hubbardovi. „Nechám vám svůj telefon. Čistě pro případ, že byste si to rozmyslel.“

„To se nestane,“ prohlásil Hubbard.

„Ale stejně,“ trval na svém Joe. „Budu se cítit líp, když budu vědět, že na mě máte číslo. Neměl byste tu nějaký papír?“

„Mám u sebe naši vizitku,“ nabídl jsem se.

Joe zavrtěl hlavou a zatvářil se naštvaně. „Pan Hubbard není jen tak někdo. Chci mu dát kontakt na sebe domů.“

„Řekl jsem, abyste vypadli!“ zopakoval Hubbard. „Mám na vás zavolat ochranku?“

„Pane Hubbarde, kdybyste mi laskavě poskytl kus papíru, napíšu vám svoje číslo a můžeme jít,“ nevzdával se Joe, přistoupil ke stolu a obsloužil se čistým archem, který přeložil napůl a roztrhl. Rychle na něj načmáral svoje jméno a telefon a podal papír Hubbardovi. „Kdybyste si to snad přeci jen rozmyslel.“

„Ven!“ zavelel Hubbard.

Vydali jsme se na ústup. Když jsem vyšel do haly, Hubbard za mnou zakřičel, abych za sebou zavřel.

Nechal jsem dveře dokořán a následoval jsem Joea do přední místnosti. Pohledná sekretářka nás obdařila úsměvem.

„Zvládli jste to rychle,“ konstatovala.

„Máme na práci spoustu důležitých věcí,“ vysvětlil jsem jí. „Nemohli jsme pana Hubbarda nechat, aby marnil náš čas.“

Už jsem byl skoro ze dveří, když se Joe prudce zastavil, takže jsem do něj málem zezadu narazil. Pak se obrátil na sekretářku: „Promiňte, neznáte náhodou druhé křestní jméno pana Hubbarda?“

„Elisha.“

„Jeremiah Elisha,“ zopakoval Joe, zatímco zavíral dveře. „Prorok jako prorok.“

„Chytrá otázka, detektive,“ uznal jsem, když jsme byli opět ve výtahu. „Takže tu děkovnou kartičku musel psát Hubbard.“

Joe mi podal kus papíru; druhou půlku archu, na který napsal Hubbardovi svůj telefon. Byl to stejný dopisní papír, jaký jsme našli v domě Wayna Westona.

„Výborně!“ pochválil jsem ho. „Máš dobrý postřeh.“

„Výborné by bylo, kdyby to něco znamenalo. Jenže neznamená, bohužel. Z tamtoho vzkazu jsme se nedozvěděli ani ň, a to, že ho psal Hubbard, jsme už v podstatě věděli.“

Znovu jsme promluvili až v půli cesty k autu. Asi jsme oba tak trochu čekali, že za námi Hubbard pošle ochranku, aby mě přiměla vrátit se a zavřít dveře kanceláře.

„Vyloženě kamarádský typ,“ odtušil Joe. „U takového boháče jsem čekal větší odstup. A on je přitom tak zemitý.“

„On je zemitý a my jsme zabahnění. Špinaví až za ušima, jak se rochníme v naší svinské práci.“

Joe se zasmál. „To byla hezká tiráda, jak se mu z nás dělá špatně a je mu na zvracení. Nádhera.“

„Kdo by řekl, že v něm vzbudíme takové vášně. U člověka, který nemá co skrývat, bych nečekal, že se při rozhovoru tak rozparádí.“

„Je to skoro stejně zvláštní, jako to, že nám nabídl dvacet táců, když přestaneme otravovat.“

„Dvacet litrů je spousta peněz,“ podotkl jsem, zatímco jsem Joeovi dálkovým ovladačem otevíral dveře auta. „Jen jestli jsme neudělali chybu, když jsme je odmítli. Po pravdě řečeno jsi mě pěkně naštval, když jsi mu ty peníze hodil na hlavu bez toho, že by ses se mnou poradil!“

„Taková jsem svině,“ přikývl Joe a uvelebil se v sedadle, zatímco jsem nastartoval a začal couvat. „Sám nevím, kde jsem se naučil přijímat takováhle rozhodnutí bez porady. Ale jestli tě to potěší, ubezpečím tě, že když se toho případu nevzdáme, máme mnohem větší šanci, že nás někdo zastřelí.“

„To je určitá kompenzace,“ připustil jsem. „Jistě, dvacet litrů by bylo krásných, ale nevyváží to adrenalinové potěšení z přestřelek s ruskými mafiány. Takže se za nimi hned rozjedeme, co říkáš?“

„Můžeme je zkusit najít, ale nemyslím, že bychom si s nimi v téhle fázi museli povídat.“

„V pohodě, dědouši. Nechci na tebe moc tlačit.“

Dalších pět minut jsem strávil vyjížděním z parkoviště. Parkovací místa byla dost těsná, a zatímco jsme byli pryč, postavila se za nás dodávka, čímž mi ještě zmenšila prostor k manévrování. Couvl jsem asi o čtvrt metru, natočil kola na doraz, popojel dopředu, vytočil jsem volant na druhou stranu a znovu jsem se snažil získat couváním další centimetry. Joe zaúpěl.

„Žiješ ve městě. Nikdy jsi nežil jinde než ve městě. Tak proč musíš jezdit tímhle monstrem? Zažíváš krizi identity, kovboji? Mám ti koupit klobouk a jezdecké boty? A co takhle ostruhy, vidláku?“

„Joe,“ řekl jsem mu, „ty zase jezdíš v taurusu, tak zavři hubu, vystrč palici z okna a laskavě mi hlas, kolik centimetrů mi zbývá na druhé straně.“

(8)

Ukázalo se, že Vladimír Rakič a Alexej Krašakov bydlí ve stejné čtvrti jako kdysi já. Vyrůstal jsem v úzké uličce nedaleko Clark Avenue a Rakič s Krašakovem obývali dvoupodlažní dům s jedním bytem v každém patře asi o dvanáct bloků dále k jihu. Dřívější obyvatele domu jsem neznal, ale jako kluk jsem tudy chodíval skoro denně. Teď, když jsem věděl, že se ti dva nastěhovali do čtvrti mého dětství, byli mi bůhvíproč ještě nesympatičtější.

Joe a já jsme několikrát objeli kolem bloku, než se uvolnilo výhodné parkovací místo. Slunce ještě nezapadlo a my jsme museli zaparkovat čelem proti němu a mžourat do jeho paprsků, ale jinde jsme zastavit nemohli. Joe trval na tom, že pojedeme jeho Fordem Taurus, protože můj vůz by prý připadal sousedům příliš nápadný. Snažil jsem se mu vysvětlit, že žádné jiné auto nekřičí: „Pozor! Policajt v civilu!“

tak spolehlivě, jako taurus, ale nenechal si to vysvětlit.

Zaparkovali jsme a čekali. Když jsme předtím míjeli dům, nestálo na příjezdové cestě ani u chodníku žádné auto. Vypadalo to, že Rusové jsou někde ve městě. Dům byl natřený na světle modro, a přestože barva už vlivem počasí šedla, vypadal pořád lépe než většina staveb v sousedství. Byl postavený ve stejném stylu a já si z minulých návštěv v takových domech pamatoval, že mají v přízemí i v patře po dvou ložnicích, dále malou kuchyňku, jídelnu, malinké sociální zařízení a obývák. Patrně se tu nacházel i zatuchlý sklep a nízká půda.

Joe se znechuceně rozhlédl kolem. „Tahle čtvrť už šla taky do kytek. Když jsem byl ještě bažant, nebyla to špatná adresa. Jenže lidi se už dneska o svoje domy nestarají.“

„Tady jsem vyrůstal,“ připomněl jsem mu.

Joe přestal bubnovat prsty na volant a namířil na mě prst. „No jasně, na to jsem zapomněl. Znáš tady někoho? Někoho, kdo by nám třeba mohl prásknout něco ošklivýho na naše Rusáky?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Tak daleko na jihu už ne.“

Seděli jsme a dál čekali. Byl jsem vděčný za to, že venkovní teplota o něco stoupla. Nemohli jsme nechat běžet motor, abychom nebyli nápadní, takže se v autě netopilo. V ulici byl klid. Za námi na Clark Avenue provoz houstl, ale úzkou boční uličkou někdo projel jen zřídka. V jedné chvíli sešel klopýtavě z chodníku člověk v obnošené maskáčové bundě a s několikadenním strništěm na bradě, nahlédl do našeho auta, uviděl nás, něco zamumlal a přešel na druhou stranu. V levé ruce držel papírový sáček, a když zahýbal za roh, všiml jsem si, že ho přikládá k ústům.

„Říkal jsem ti, že nás tohle auto prozradí,“ vyčetl jsem Joeovi. „Považoval nás za policajty.“

„Chlap jako tenhle vidí sedět policajty v každém třetím autě.“

„Co si myslíš, že měl v tom sáčku? Nějaký jemný likér?“

„Kentucky whisky,“ odpověděl Joe bez zaváhání. „Tu nejsilnější.“

Uběhla hodina, když se dostavilo další rozptýlení: objevil se pošťák. Pomalu popocházel od domu k domu a na schodech mžikal, jako by klesal pod tíhou věku a listovních zásilek.

„Co myslíš, neměli bychom jim prohlédnout poštu?“ navrhl Joe. „Kouknout se, jestli nemají ve schránce dopis od Hubbarda?“

„To by šlo. Co se může stát?“

„Může se stát to, že jeden z nich je uvnitř, nebo že přijedou, zrovna když budeš na terase.“

„Obdivuju tě, s jakou lehkostí to dokážeš.“

„Co?“ vyvalil na mě Joe oči. Ztělesněná nevinnost.

„Zařídit to tak, abych na terasu musel já.“

Usmál se a rozpřáhl ruce. „Hele, to ty se přece chceš s těmi chlapy pustit do křížku. Já ti v tom nebudu bránit.“

Vystoupil jsem z auta a kráčel jsem po chodníku k domu. Se skloněnou hlavou a rukama v kapsách jsem vypadal jako tuctový chlápek z téhle čtvrti na procházce. Mít tak v ruce papírový sáček s lahví alkoholu, zapadl bych sem ještě líp.

Dům stál asi šedesát metrů od místa, kde jsme parkovali. Nezdálo se, že by si mě někdo všímal. Ulicí projelo jediné auto a ani nezpomalilo. Vyšel jsem po čtyřech schodech na verandu. Pod podrážkami mi šustila barva odlupující se ze dřeva. Obě okna vedoucí na verandu pokrýval prach a v domě byla tma.

Dřevěné vchodové dveře byly zvenku chráněny ještě jedněmi, těžkými železnými. Na stěně vedle dveří visela stará plechová dopisní schránka. Nadzdvihl jsem prstem víko a vysoukal ven její obsah: čtyři obálky, samá nevyžádaná reklama. Zbytečná ztráta času. Vrátil jsem poštu do schránky a vzal za kliku železných dveří. Bylo zamčeno. Přistoupil jsem k oknu, přitiskl nos na sklo a rukama jsem si zaclonil oči ve snaze nahlédnout dovnitř. Za mnou zaskřípěly na štěrku pneumatiky. Otočil jsem se a uviděl, jak z ulice na příjezdovou cestu zatáčí černý Lincoln Navigator.

Uvnitř seděli dva muži a ani jeden z nich se netvářil přátelsky. Otevřeli dveře, vystoupili a pozorně si mě prohlíželi. Řidič byl možná o deset centimetrů menší než já, ale značně širší. Měl tmavé vlasy, bledou pleť a vystupující čelist. Když obcházel automobil, rozepnul si zip u tlusté modré bundy, aby v případě potřeby mohl sáhnout dovnitř. Muž na sedadle spolujezdce byl vyšší blonďák s velmi širokými rameny. Měl velký mírně zahnutý nos a pevné, ostře řezané lícní kosti i bradu, což jeho tváři dodávalo energické vzezření.

Zůstal jsem stát na verandě s utkvělým úsměvem na rtech, ale mlčel jsem. Pomalu se ke mně blížili.

Vystoupali po schodech a zastavili se přede mnou, takže mi úplně odřízli cestu.

„Co všechny ty umírající děti?“ vybafl jsem.

Zmateně na sebe pohlédli. „O čem to mluvíte?“ zeptal se ten menší. Hovořil se silným přízvukem.

„O AIDS,“ odpověděl jsem jakoby nic. „Drazí pánové, právě teď někde umírají děti. Nejen dospělí. Děti!

Pamatujte na to. A pak si zkuste vybavit, co jste proti tomu udělali.“ Díval jsem se, jak na mě civí. „Ale nic se neděje, pánové. Zdaleka ne všichni přispíváme k potření té strašné choroby. To neznamená, že je pozdě začít s tím teď a převzít svůj díl odpovědnosti.“

„Chcete peníze?“ To promluvil ten vyšší, světlovlasý. Neměl zdaleka tak tvrdý přízvuk jako jeho společník.

Jeho angličtina byla perfektní, ale moc pečlivě odděloval slova. Nebyl to jeho mateřský jazyk.

Zavrtěl jsem hlavu. „Nepotřebujeme peníze. Potřebujeme lék!“

Blonďák přikývl. „Pro jakou skupinu pracujete?“

Odkašlal jsem si. „Ehm, reprezentuji organizaci ZAJDA.“

Blonďák se zamračil. „Zajda?“

„Přesně tak. ZAJDA. To je zkratka: Zničíme AIDS ještě dnes? Ano! Právě to je náš cíl. Určitě se shodneme, pánové, že velmi důležitý.“

Prohlížel si mě přimhouřenýma očima. „Máte u sebe nějaké materiály o vaší organizaci? Třeba brožuru?“

Jeho přepečlivá výslovnost připomínala elektronický hlas telefonního záznamníku.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nechci vám prodat zboží, ale předestřít problém. Neslyšel jste snad o AIDS, vážený pane? Potřebujete kus papíru se statistikou, abyste pochopili, že je to reálné nebezpečí?“ Snažil jsem se hovořit trochu ublíženě, abych ho poněkud uzemnil a předešel přílišnému vyptávání.

Změřil si mě chladně vypočítavýma očima, jako by si prohlížel porce masa u řezníka. Když se naše oči setkaly, byl jsem si jistý, že z mé historky nevěří jedinému slovu.

„Nejsem nebezpečný,“ ujistil jsem ho.

„Chcete peníze?“ zeptal se znovu.

Usmál jsem se. „Pokud nám něčím přispějete, neodmítneme. Každý dolar představuje drobný krůček k objevu léku. A sebemenší krůček na cestě k léčbě znamená další zachráněný život. Možná i dětský život.“

Sáhl do kapsy černých upjatých kalhot a vytáhl z ní objemný svazek bankovek sepjatých zlatou sponkou.

Na sponce byl vyražen nějaký vojenský symbol, ale on ho zakrýval rukou. Odpočítal ze svazku dvacet dolarů v bankovkách a podal mi je.

„Tak tedy, dvacet drobných krůčků,“ poznamenal a tlusťoch se tomu zasmál.

„Vřelé díky, pane,“ poděkoval jsem. „Nemohl jste své peníze investovat lépe.“

„To určitě,“ řekl a ustoupil stranou, aby mě nechal projít. Sešel jsem z verandy a vrátil se před dům na chodník. Přitom jsem si hvízdal, snažil jsem se neohlížet a vůbec jsem dělal, že nevím, že se za mnou oba dívají z verandy a čekají, dokud jim nezmizím z dohledu.

Joeův taurus byl pryč, a tak jsem se vydal ulicí až na roh. Ti dva se museli divit, proč se nezastavím taky u jiných domů. Třeba se za mnou vydají, aby se mě na to zeptali. Nebo aby mi zpřeráželi hnáty.

Vedle mne zpomalilo nějaké auto. Joe. Sestoupil jsem do vozovky a otevřel jsem dveře spolujezdce. Pak jsem se sesul do sedadla a zavelel: „Jeď!“

Když zabočil do Clark Avenue, podíval jsem se do zpětného zrcátka. Dům obývaný Rusy už nebylo vidět a ani na chodníku před ním nikdo nestál.

„Uměl jsem si to načasovat,“ řekl jsem. „Jak dlouho jsme čekali v autě, jestli se ti dva vrátí domů? Dvě hodiny? Pak vyjdu na terasu a během dvaceti vteřin jsou tu.“

„Napadlo mě, že na tebe zatroubím, ale k ničemu by to nebylo,“ omlouval se Joe. „Nestihl bys nikam zmizet a sám bych na sebe upoutal pozornost.“ Zastavili jsme na parkovišti u benzínky a Joe vypnul motor. „Povídej, co se dělo.“

Pověděl jsem mu to, a když jsem skončil, smál se tak, že tloukl rudým obličejem do volantu.

„Tak tys je pumpnul o dvacet babek!“ sípal a lapal po dechu. „Ty seš kůň, Lincolne P.! Prý ‚co všechny ty umírající děti‘! To tě nic lepšího nenapadlo?“

Pokrčil jsem rameny. „Fungovalo to, tak co?“

„Ani se nedivím.“

„Stejně si myslím, že mi to ten větší z nich nezbaštil.“ Pořád mi nedával klid jeho bezvýrazný zadumaný pohled. Zavrtěl jsem hlavou. „Skoro určitě ne. Věděl, že lžu, jen mu nebylo jasné proč a nakonec to nechal být.“

„Dal ti přece dvacku.“

„Jasně, ale to neznamená, že mi uvěřil.“

Joe si utřel oči a zhluboka se nadechl. „To se ti vážně povedlo. Už jsem se bál, že na ně vlítneš kvůli autu Amy Ambroseové a já tě budu muset tahat z maléru. A ty jim zatím uděláš přednášku o umírajících dětech a vyrazíš z nich dvacku.“ Znovu se rozesmál a pak nastartoval. Vraceli jsme se do stejné boční ulice. „Musím ti něco ukázat,“ řekl. „Chtěl jsem si nejdřív poslechnout tvoje vyprávění a taky tě uklidit z dohledu, ale myslím, že tohle tě bude zajímat.“

Zahnul do ulice, ve které bydleli oba Rusové, a pomalu ji projel. „Všimni si zeleného oldsmobilu na tvojí straně.“ Když jsme ho míjeli, hleděl jsem rovnou před sebe, ale pak jsem si auto dobře prohlédl v bočním zrcátku. Joe zatím vyjel z ulice a začal znovu objíždět blok.

„Viděl jsi?“

Přikývl jsem. „Vepředu sedí chlápek a vypadá to, že ho zajímá stejný dům jako nás.“

„Trefa. Přijel současně s Rusáky, jen se držel trochu za nimi. Jednou objel blok a vybral si místo s dobrým výhledem na dům, stejně jako my. Asi nebudeme jediní, kdo je tajně obdivuje.“

„Máš poznávací značku?“

Znechuceně si mě změřil. „Jestli mám jeho poznávací značku? Za koho mě máš? Mám nejen značku, ale taky nejmíň šest fotek toho oldsmobilu. Stejně jako navigatora, ve kterém přijeli naši Rusové.“

„Omlouvám se.“

„Vždyť jo. Ale pořád máme jen dva Rusy a jedno auto. Kdopak nám chybí?“

„Myslím, že Malachnik. Amy zjistila, že bydlí ve východní části města.“

„Chceš se za ním rozjet, nebo ještě počkáme u těchhle hochů? Třeba se tady něco semele, když se sem kromě nás sjeli i další diváci.“

Podíval jsem se na hodinky; blížila se pátá. „Říkáš, že jsi vyfotil toho navigatora?“ Joe přikývl. „Dobrá.

Vraťme se do kanceláře, pošlu ty fotky Amy, ať zjistíme, jestli viděla stejný vůz. Pak můžeme zajet do Brecksvillu a promluvit si se sousedy. Malachnika si necháme na zítra.“

V kanceláři stáhl Joe fotky z digitálního fotoaparátu do počítače. Povedly se, oba vozy na nich byly zabrány velmi dobře a nechyběl ani velký detail poznávacích značek. Zelený oldsmobile měl značku Jižní Karolíny.

„Urazil takový kus cesty jenom proto, aby hlídal naše dva Rusy,“ poznamenal jsem. „Musí k tomu mít dobrý důvod.“

„Auto tu cestu urazilo určitě,“ podotkl Joe. „Řidič nutně nemusel.“

Jen co jsme měli fotky v počítači, poslal jsem je e-mailem Amy a Joe několik z nich vytiskl. Pak jsme se vrátili do Brecksvilllu.

Asi půl hodiny jsme chodili dům od domu. Všichni na nás hleděli s nedůvěrou a shodně tvrdili, že Lincoln Navigator tu nikdy neviděli. Když jsme měli za sebou čtvrtý dům, začal Joe ukazovat i snímky zeleného

oldsmobilu.

„A proč ne?“ obhajoval se. „Když už s sebou ty fotky máme, nemůže být na škodu se zeptat.“

A taky že nebylo. Obešli jsme dalších pět vchodů, když paní bydlící o pár domů dál naproti Westonových pokývala hlavou, jen co oldsmobil uviděla.

„Samozřejmě. Jezdí v něm ten policista.“

„Policista?“ podivil se Joe.

Paní se usmála. „Ano. Byl tady včera a kladl skoro stejné otázky jako vy. Jaká auta jsme tady viděli a podobně. Moc jsme jim toho říct nemohli.“ Smutně na nás pohlédla. „Je to tragédie. Ta malá byla tak sladká.“

„Neřekl ten policista, jak se jmenuje?“ zeptal jsem se.

Paní přimhouřila oči a vzpomínala. „Davis? Nebo Davidson? Nějak tak. Ale odznak měl. Ukázal mi ho.“

Poděkovali jsme a odcházeli po příjezdové cestě. Joe z ní odkopl pár kamínků. Na ulici jsme se zastavili zády k domu.

„Clevelandští policajti nejezdí starými oldsmobily,“ prohlásil. „Tohle je ke všemu Oldsmobil Alero.

Rozhodně není služební. Nebyly na něm ani antény.“

„Znáš policajta, který by se jmenoval Davis nebo Davidson?“

„Ne.“

„Ani já. Falešný polda.“

Joe přikývl a zahleděl se přes ulici na dům Westernových. „Vložil se nám do toho někdo třetí. To může hodně znamenat.“

Ukázalo se, že ještě dva lidé ze sousedství hovořili předešlého dne s „inspektorem Davisem“. Ukázal jim odznak, ale nebyl v uniformě ani nepatřil k policistům, kteří vedli vyšetřování v prvních dnech.

Když jsme odjížděli, byla už tma. Joe by rád na večeři, ale přesvědčil jsem ho, aby nejdřív zajel k nám do kanceláře. Chtěl jsem zavolat Amy, jestli si už prohlédla fotografie. Bylo sice pozdě, ale Amy obvykle chodila do redakce před polednem a zůstávala tam dlouho do večera. Zastihl jsem ji za jejím stolem.

„Byl to ten auťák,“ oznámila mi okamžitě.

„Určitě?“

„Naprosto. Na ta kola z hliníkové slitiny nezapomeneš.“ Ve sluchátku jsem slyšel, jak zuřivě buší do klávesnice. „Už aspoň tušíš, jakou měli vazbu na Westona?“

„Ne, ale rád bych tě požádal o další službu.“

„Já ti nevím, Lincolne. Už jsem ti jednu prokázala a moje auto je od té doby v lakovně.“

„Tak dobře,“ řekl jsem jakoby nic. „To nevadí. Nezlobím se na tebe. Asi už vyrazím domů. Dík, že ses koukla na ty fotky.“

„Počkej, počkej přece,“ zarazila mě a já jsem se zašklebil. „Musela jsem dělat drahoty, tak hned nevyšiluj.

Co mám udělat?“

„Víš, kdo je Jeremiah Hubbard?“

„Samozřejmě.“

„Výborně. Chci vědět o všem, co v posledním půlroce podnikal. V novinách se o něm píše skoro pořád a já teď potřebuju znát, proč, kdy a s kým se stýká.“

Bušení do klávesnice ve sluchátku ustalo. „Ty myslíš, že Hubbard má něco společného s Westonovým případem?“

„Mohl by.“

„Lincolne,“ zaprosila, „tuhle story musím mít!“

Vzdychl jsem. „Amy, o tomhle jsme už debatovali tisíckrát. Kdybych ti prozrazoval důvěrné informace o případech, ublížilo by to naší kanceláři. Chápu, že potřebuješ přijít s nějakou bombou, ale promiň, tohle nejde.“

„Ty svině. Tak dobře, ale musíš mě aspoň informovat.“ Znovu se ozvalo bušení do klávesnice. „Zjistím, co potřebuješ, a ozvu se ti.“

Sotva jsem zavěsil, někdo hlasitě zabouchal na prosklené dveře kanceláře. Znělo to jako krupobití tlukoucí do okna. S Joem jsme na sebe pohlédli a oba jsme se zamračili. Nebyli jsme zvědaví na neohlášené klienty, a navíc už bylo pozdě.

„Dále,“ řekl Joe. Dveře se otevřely a v nich stanuli vyšetřovatelé Swanders a Kraus doprovázení třetím mužem, kterého jsem neznal. Byl průměrně vysoký, štíhlý a jeho upravené, pěšinkou pečlivě rozdělené vlasy svědčily o tom, že si s účesem dal hodně práce. Oblek šitý na míru měl dokonale vyžehlený. Víc jsem vědět nepotřeboval: tohle nebyl normální policajt. Aktovka v jeho rukou to jen potvrzovala.

„Chlapi!“ zahlaholil Swanders a pokynul nám. Patřil k nemnoha lidem, kteří dokážou vejít do místnosti, místo pozdravu říct jen: „Chlapi!“ a člověk to od nich přijme bez mrknutí oka.

„A, Swanders,“ kývl na něj Joe, „a Kraus. Jak se daří, hoši?“

„Skvěle,“ odpověděl Kraus a svezl se do starého sedadla ze stadionu, aniž čekal na vyzvání. Swanders ho následoval, jen cizí muž se k nim nepřidal a rozhodným krokem se vydal napříč místností, jako člověk zvyklý udávat většinu času tón. Zatímco se blížil ke stolu, sáhl do kapsy, vytáhl tenké kožené pouzdro, jediným pohybem je rozevřel a podržel nám ho před očima. Pouzdro ukrývalo vlevo služební odznak a vpravo identifikační kartu zatavenou v plastu. Joe se zvedl na loktech, aby lépe viděl, ale dál seděl s nohama na stole.

„FBI,“ odtušil. „Propána, to je na nás silný kafe.“

Cizinec naklonil odznak ke mně a já jsem přečetl jméno na kartě: THADDEUS CODY, stálo tam, ZVLÁŠTNÍ

AGENT, FEDERÁLNÍ ÚŘAD VYŠETŘOVÁNÍ.

„Thaddeus? Fakticky?“ zeptal jsem se. „To musíte být rodičům jaksepatří vděčný.“

Cody se škrobeně usmál. „Říkejte mi Thad. Nebo agent Cody.“

Zasunul pouzdro zpět do kapsy a pohlédl ze mne na Joea, jako by čekal bouřlivější reakci. Když z našich tváří vyčetl, že se jí nedočká, kývl a posadil se.

„Provozujete svou praxi už dlouho, pánové?“ zeptal se a přehodil si nohu přes nohu, když si nejdřív uhladil nohavice.

„Téměř devatenáct let, pořád ve stejné kanceláři,“ odpověděl Joe.

Cody nadzvedl jedno obočí. „Opravdu?“

„Jo.“

Cody střelil okem po Swandersovi a pokračoval: „Z jaké příčiny mi lžete, pane Pritcharde? Kancelář jste si

otevřeli před nedávnem a zatím si nevedete nijak oslnivě.“

Joe spustil nohy na zem a přisunul se i se židlí blíž ke stolu. „Z jaké příčiny mi kladete otázky, na které znáte odpověď, agente Cody? Navíc vám může být jedno, jak si vedeme, ostatně vás sem nikdo nezval.

Pokud máte něco na srdci, přejděte prosím k věci. V opačném případě se právě chystám odejít na večeři.

Je pozdě a já jsem starý a mrzutý pán, který si potrpí na pravidelné jídlo.“

Swanders si pobaveně odfrkl a obrátil se na Codyho: „Neříkal jsem vám to?“

„Co jste mu říkal?“ zeptal jsem se.

„Že s vámi nic nepořídí, pokud se vám zachce dělat těžkosti.“

Ušklíbl jsem se. „To je jedna z výhod svobodného povolání.“

Cody si odkašlal a pohlédl na nás s bolestným výrazem, jako by si v našem sedadle právě zadřel třísku.

„Omlouvám se, pánové,“ řekl pak a kývl na Joea. „Skutečně jsem se nemusel vyptávat, když jsem předem znal odpověď. A k vaší otázce, ano, mám něco na srdci.“

„Máme celkem rozumné ceny,“ ozval jsem se, „ale jestli jste za námi přišel, abychom vám pomohli rozlousknout nějaký zapeklitý případ, se kterým si vaši hoši nevědí rady, bude záloha hodně mastná. Když se totiž zapleteme s blbečky z FBI, riskujeme svoji pověst.“

Cody na mě namířil ukazovák a už otvíral ústa k nějaké ostré odpovědi, když vtom se zarazil, ukazovák schoval do dlaně a ruku nechal klesnout do klína. Vzápětí zaklonil hlavu, zadíval se do stropu a zhluboka vydechl, jako by se snažil uvolnit a nalézt vnitřní mír, než zaujme nějakou jogínskou pozici. Chvíli jsem si myslel, že se rovnou sveze na podlahu a postaví se na hlavu nebo nám předvede polohu labutě, ale on chvíli jen civěl na náš strop a zase se zadíval na nás, tentokrát s úsměvem.

A prohlásil: „Poslyšte, mám takový návrh. My na vás teď na deset patnáct minut namíříme reflektory, ať si můžete přehrát svoje gagy. Klidně se trefujte do mého šéfa, mojí manželky, matky, jak je libo. Až odehrajete první dějství, se vší úctou vám zatleskám, a pak bychom se snad mohli pustit do práce.“

Kraus se zasmál a Joe mávl rukou. „Už se do toho pusťme, Cody.“

Cody přikývl, sklonil se, otevřel aktovku a sáhl pro hnědou složku, ze které vytáhl čtyři černobílé fotografie 20 x 25 centimetrů, a rozložil je před nás na stůl. Dva z mužů na snímcích jsem okamžitě poznal: byli to oba Rusové, se kterými jsem dnes mluvil, Rakič a Krašakov. Druhé dva jsem neznal. Jeden z nich byl velký chlap se silným knírem, podbradkem a malými tmavými očky, ten druhý zase mladší, s kozí bradkou a ošklivou jizvou na levém spánku.

„Poznáváte je?“ zeptal se Cody.

Přitakal jsem. „Tyhle,“ a ukázal jsem na Rakiče a Krašakova. „Ostatní ne.“

Cody se opřel do opěradla a zahleděl se na nás. „Jak jste si spojili ty dva s Waynem Westonem?“

„Kdo říká, že jsme si je spojili?“ podivil jsem se.

Cody vydal hlasitý vzdech. „Ale pánové. Tuhle fázi už snad máme za sebou.“

Podíval jsem se na Joea. Dal mi pokývnutím najevo, že můžu mluvit. Klient nám zaplatil za to, že případ vyřešíme, a FBI měla k ruce nástroje, které nám v tom mohly pomoci. Nemělo smysl jim v čemkoli bránit nebo s nimi soupeřit.

„Pomohla nám April Sortiganová,“ řekl jsem po pravdě a střelil jsem pohledem po Krausovi. „Ukázalo se, že to není tak marná stopa. Prozradila mi, že jí dal Weston za úkol prověřit tři muže. Dala mi jejich jména a my jsme si je proklepli sami. Podle toho, co zatím vím, jsou to pěšáci pracující pro ruskou mafii.“

„A to vám řekl kdo?“ zeptal se Cody.

„Jsme detektivové,“ řekl jsem. „Pátráme. A teď byste nám snad mohl říct, co tohle všechno znamená.“

Cody přikývl. „Ruská mafie se v tomhle městě, a vlastně v celých Státech, nebývale vzmáhá. Je to nejlépe organizovaná zločinecká organizace na světě, které se žádná jiná ani zdaleka nevyrovná. Má vazby na osmdesát procent ruských bank, takže praní špinavých peněz pro ni není problém, a její chapadla začínají ovíjet celou zeměkouli. Cleveland je jednou z nových destinací.“

Zabodl prst do fotky muže s odulou tváří a knírem. „Dainius Bělov. Je šéfem ruské mafie ve městě a podceňovat jeho vliv se nevyplácí. Má větší moc, než o jaké se kdy snilo kterémukoli z italských gangsterů v tomhle městě.“ Pak ukázal na Krašakova. „Alexej Krašakov patří k Bělovovým pobočníkům a s Krašakovem úzce spolupracují Rakič s Malachnikem. Na Bělovův vkus jsou sice trochu moc divocí, takže jim nedává volnou ruku, ale i tak to jsou docela zaneprázdnění hoši. Jedou v heroinu, kokainu, pojistných podvodech, prostituci, nelegálním obchodu se zbraněmi, ve všem, nač si vzpomenete.“ Jeho hlas teď byl unavený a vyčerpaný a mě napadlo, že nad fotografiemi těchhle chlápků nejspíš strávil řadu hodin a lámal si hlavu, jak se jim dostat na kobylku.

„Nás zajímá především pašování zbraní,“ pokračoval. „Díky těmhle hochům proudí přes Cleveland velmi zajímavý kontraband a my bychom to rádi zastavili. Ostřelovačské pušky, samopaly a další svinstvo, dokonce rakety. Umějí v tom skvěle chodit. Vlastně ve všem. Jsou to totiž profíci. Půlka Bělovova gangu sloužila v osmdesátých letech v Afghánistánu u speciálních jednotek. Někteří dokonce měli vazby na KGB.

Dali jsme dohromady zvláštní skupinu, která se jimi zabývá. Část tvoří naši agenti a část vyšetřovatelé z clevelandského policejního sboru. Přiznávám,“ dodal s povzdechem, „že jsme zatím moc úspěšní nebyli.“

„Co má s tím vším společného Wayne Weston?“ zeptal se Joe.

Cody shrábl fotografie na hromádku a poklepal s nimi o stůl, aby je srovnal, než je vrátí do složky.

„Odposloucháváme hovory těch hochů,“ vysvětloval. „Už celé měsíce, u některých roky. Týden před Westonovou vraždou zaznělo na jednom pásku jeho jméno. Ti Rusové mluvili v telefonu dost opatrně a my jsme nedokázali rozklíčovat smysl jejich poznámek. Jisté je jen to, že Weston pro ně představoval nějaký problém nebo překážku. Pár dnů nato byl mrtev a jeho rodina se od té doby pohřešuje.“

„A podle vás v tom mají prsty Rusové,“ podotkl Joe.

Cody přikývl. „Tím jsme si skoro jistí. Zbývá to jen dokázat.“

„A tušíte, jaká mezi nimi mohla být spojitost?“ zeptal jsem se.

Cody zavrtěl hlavou. „Zatím ne. Když se na páskách objevilo jméno pana Westona, rozhodli jsme se zahájit předběžné šetření. Mezitím ho zabili a celý případ je teď mnohem vážnější.“

„Zabili, říkáte,“ zopakoval jsem s pohledem upřeným na Swanderse a Krause. „To znamená, že už nevěříte ve Westonovu sebevraždu?“ Ti dva mlčeli, a tak jsem se rovnou zeptal: „Mysleli jste to s tou sebevraždou vůbec někdy vážně?“

„Nemějte jim to za zlé,“ vložil se do toho Cody. „Na místě činu zpočátku sebevraždě všechno nasvědčovalo. Pak jsme se do toho vložili my z FBI, abychom, řekněme, pomohli s pátráním. Zdejší policii jsme požádali, aby se oficiálně držela sebevražedné verze, protože jsme nechtěli Rusy vyplašit.“

Ukázal jsem na Swanderse. „Takže ta teorie o hazardu a sázkách byla od samého počátku bluf?“

Swanders mávl rukou a Kraus se ušklíbl. „Doufám, že jste tím nepromarnili moc času.“

„Moc ne, ale dost,“ řekl Joe chladně. „Jen nechápu, proč nás najednou berete do party. Protože nejsme tak pitomí, jak jste si mysleli?“

Cody se usmál. „Určitě bych to neformuloval takhle, ale v podstatě máte pravdu. Byli jsme ochotní nechat vás prověřovat všechny stopy, dokud se nám nezačnete plést do cesty. Ale když jste se dnes odpoledne objevili před Rakičovým domem, řekli jsme si, že tomu musíme udělat přítrž.“

„Vy ten dům sledujete?“ podivil jsem se, a když Cody přikývl, pokračoval jsem: „Zelený oldsmobile? S

poznávací značkou Jižní Karolíny?“

Cody vytáhl obočí a pomalu zavrtěl hlavou. „Ke sledování nepoužíváme auta.“

„Ale jděte.“

„Vážně,“ trval Cody na svém. „Nebudu vám prozrazovat, odkud dům sledujeme, ale z auta rozhodně ne.“

Pohlédl jsem na Joea. „FBI si kvůli sledování najala protější barák. Ti Rusové musejí být větší ryby, než jsme si mysleli.“

„Co jste to povídali o autě?“ vložil se do toho Swanders. „On ten dům hlídá ještě někdo další?“

„Jo, a vyptává se sousedů,“ odpověděl jsem. „Ohání se odznakem a tvrdí, že je policajt. Nějaký inspektor Davis.“

Swanders se prudce napřímil a nevypadal vůbec potěšeně. „Děláte si srandu? Nějaké hovado tahá ze sousedů rozumy a vydává se za policajta? Kdo to sakra je?“

Pokrčil jsem rameny. „Když to není agent FBI ani polda, bylo by dobré to zjistit.“

„Prohlédli jste si ten automobil nějak blíž?“ zajímal se Cody.

Joe kývl. „Máme pár fotek a poznávací značku. Vaše sledovací parta už ho má určitě taky v merku.“

„To hned zjistím,“ řekl Cody. „Můžu si zavolat?“

Joe mu přisunul telefon na druhou stranu stolu, Cody někomu zavolal a vyptával se na zelený vůz. Pak vážně přikývl a zavěsil.

„Všimli si ho,“ oznámil nám, „ale už je pryč. Zjistili poznávací značku, tak jsem je požádal, aby ji prověřili.

Oldsmobile tam stál zhruba hodinu a pak odjel. Řidič za celou dobu nevystoupil.“ Hleděl na telefon a kousal se do rtu. „Nelíbí se mi to.“

Pár vteřin nikdo nepromluvil. Nakonec Cody zavrtěl hlavou, něco zabručel a od myšlenek na falešného policistu se vrátil zpátky k nám.

„Teď nám povězte, pane Perry, co se dnes odehrálo mezi vámi, Rakičem a Krašakovem.“

Tak jsem jim to pověděl. Když jsem skončil, pohlédl Cody na Swanderse s otázkou v očích, jako by si myslel, anebo doufal, že si z něj jen dělám legraci. Swanders zavrtěl hlavou a vzdychl.

„Vy jste chodil od domu k domu a předstíral, že vybíráte na charitu?“ ujistil se Cody.

„A oni vám dali dvacet dolarů?“ nevěřil Swanders.

„Na výzkum AIDS?“ přidal se Kraus.

„Ano.“

„Myslím,“ ozval se konečně Cody, „že to mohlo dopadnout daleko hůř.“ Řekl to tónem člověka, který se právě dověděl, že rakovina, kterou trpí, je smrtelná jen v devadesáti procentech případů. „Nemám z vašeho počínání vůbec radost, ale jak říkám, mohlo to být horší.“

„Vůbec se to nemuselo stát,“ namítl jsem. „Kdyby nás Swanders a Kraus od začátku nevodili za nos, nemuseli jsme tu teď takhle sedět.“

„Hele,“ ozval se Kraus, „tady nerozhodujeme my, ale FBI. A FBI řekla, abychom vás drželi stranou, tak jsme to udělali. Nebylo v tom nic osobního.“

„Ne, nic osobního,“ přisvědčil Cody. „Šlo jen o to nedělat rozruch. Jenže teď, když jste se do toho zamíchali, nemůžeme riskovat, že ohrozíte celé vyšetřování.“

„Takže nám zakážete dál pátrat?“ zeptal se Joe.

Cody se zachmuřil. „Nic vám nezakazuji. Pouze vás žádám, abyste se přestali motat kolem těch Rusů.

Musejí mít pocit bezpečí. Čím budou bezstarostnější, tím spíš udělají nějakou chybu a my je dostaneme.“

„Nechci rejpat,“ nadhodil Joe, „ale jak vás tak poslouchám, vypátrali jste zatím kulový.“

Cody se nepřestával mračit. „Zatím toho sice není moc,“ připustil neochotně, „ale to se brzy změní. Zatím ještě nemáme jasno kolem Wayna Westona. Naši lidé nenašli nic, co by nasvědčovalo, že fungoval jako normální soukromý detektiv. Samozřejmě, měl řádnou licenci, ale nezdá se, že by stál o běžné klienty Víme o spoustě lidí, kteří se museli obrátit na jiné agentury ve městě, protože je Weston odmítl.“

„Takže netušíte, pro koho pracoval?“ zeptal se Joe.

„Ne. Vy snad ano?“

Joe střelil pohledem směrem ke mně a potom přikývl. „Pro Jeremiaha Hubbarda.“

„Pro Jeremiaha Hubbarda?“ zopakoval Cody nevěřícně.

Joe mu pověděl, co víme, podrobně popsal i naši návštěvu u Hubbarda a zmínil i šeky od všemožných Hubbardových firem, které Weston inkasoval. Cody zamyšleně poslouchal. Bylo na něm vidět, jak málo ho těší představa, že by měl Hubbard něco společného s Rusy.

„Existují stovky lidí, které podezíráme ze spolčení s Bělovem,“ prohlásil, když Joe skončil. „Hubbard ani nikdo z jeho okolí mezi nimi není.“

„Kdyby byl opravdu spolčený s Bělovem, snažil by se to udržet pod pokličkou,“ namítl Joe. „Hubbard je koneckonců pan Někdo.“

„Tady končí legrace,“ řekl Cody. „Hubbard má v tomhle městě stejně velký vliv, jaký má Dainius Bělov v podsvětí.“

Nikdo z nás nepromluvil, jen vítr hvízdal kolem budovy, až staré okenní tabulky drnčely. Blížila se další studená fronta a vytlačovala i ty nepatrné stopy jara, které se přes den venku usadily.

„Jak dlouho máte Rakiče a Krašakova pod dohledem?“ zeptal jsem se.

„Několik měsíců.“

„A tu noc, co byl zavražděn Weston?“ nadhodil jsem. Zbytek otázky zůstal viset ve vzduchu.

Cody zavrtěl hlavou. „Byli doma. Což neznamená, že Westona nezavraždili s jejich vědomím, jen to nespáchali ti dva osobně.“

„A co Westonova žena a dcera?“ nadhodil jsem. „Co myslíte, že je s nimi?“

Cody se naklonil dopředu, složil ruce na kolenou a hleděl do země. „Před několika lety se FBI v New Yorku snažila dostat za mříže Johna Gottiho, toho slavného bosse. Tehdy naši lidé natočili rozhovor, ve kterém jeden z Gottiho hrdlořezů vyhrožoval někomu z gangu. Zároveň toho člověka varoval, aby se nesnažil zkřížit plány ruským gangsterům, kteří v tom případu taky figurovali. Doslova řekl: ‚Víš, my Taliáni tě normálně odděláme, ale Rusáci jsou blázni, ti vyvraždí tvoji rodinu.‘“ Zmlkl a dál hleděl na podlahu.

První promluvil Joe: „Takže podle vás jsou obě mrtvé?“

„Ano,“ přitakal Cody. „Myslím, že jsou obě po smrti.“

(9)

V posledním půlroce před smrtí Wayna Westona měl Jeremiah Hubbard napilno. Na podzim začal skupovat nemovitosti ve čtvrti Flats u řeky nedaleko centra a oznámil záměr vybudovat tam „zábavní čtvrť“, která by překonala všechno, co člověk zná z New Orleansu i jiných měst ležících na březích velkých řek. Projekt zahrnoval i pětihvězdičkovou restauraci, dva noční kluby s nejlepšími soubory a tanečnicemi v celých Státech a sportovní bar. Zábavní čtvrť se měla táhnout podél krásně upraveného nábřeží a v Hubbardových představách se z ní měl stát největší magnet Clevelandu. Oblast Flats se už dávno proměnila z díry plné špinavých skladišť a dělnických hospod na oblíbenou čtvrť nočních podniků a Hubbardův projekt by ji ještě více pozvedl. Celá věc měla jediný háček: Hubbard se s projektem zpozdil o deset let. V okolí se už mohutně stavělo a ceny pozemků rostly. Hubbarda měl jeho sen stát mnohe m víc, než kolik původně předpokládal.

V únoru se Hubbard značně přiblížil jeho splnění, když se mu podařilo koupit tři lukrativní pozemky od jistého Dana Beckleyho, který vlastnil v oblasti Flats malou restauraci, obchod se suvenýry a pozemek s parkovištěm. Beckley se zpočátku zdráhal nemovitosti Hubbardovi prodat, ale za několik týdnů si plácli a zřejmě se shodli na mnohem nižší ceně, než jakou Beckley původně požadoval. Pro Hubbarda to znamenalo významný krok na cestě k cíli, protože mu už patřily některé okolní pozemky. Teď zbývalo přikoupit nemovitosti sousedící z obou stran s jeho parcelami. Na severní straně k nim přiléhala rybí restaurace, dost drahá, velmi známá a neustále zaplněná. Vykoupit takový podnik byl tvrdý oříšek dokonce i pro Hubbarda. Z jihu sousedily Hubbardovy parcely s pánským klubem Divoká řeka, striptýzovým barem, který tady fungoval už šest let. Majiteli z něho plynuly dobré zisky a ani on neuvažoval o prodeji. Před ně
kolika lety se baru dostalo nežádoucí reklamy, když se nějaký opilý nezletilec zatoulal svým kumpánům, přepadl z terasy a utopil se v řece, ale na zisky klubu to nemělo žádný vliv. Tanec u tyče je zřejmě zdrojem nevysychajících příjmů.

O Hubbardových únorových schůzkách s majiteli obou podniků, rybí restaurace a pánského klubu, se dokonce psalo v novinách, ale jednání dopadla bezvýsledně. Podle Hubbarda požadovali majitelé

„astronomické sumy“, podle majitelů měl Hubbard smůlu: buď nabídne víc, nebo si počkají na lepší nabídku. Do konce měsíce se na patové situaci nic nezměnilo.

Tohle všechno jsme se s Joem dozvěděli z faxů, které nám hned ráno poslala Amy. Po Codyho návštěvě z předchozího večera jsme vzdali sledování Rusů, ale neměli jsme sebemenší důvod pustit ze zřetele Hubbarda. Rozhodli jsme se, že pro začátek oťukneme Dana Beckleyho.

Stačilo několik telefonátů, abych zjistil, že prodal své nemovitosti Hubbardovi a pořídil si čistírnu a prádelnu ve čtvrti Middleburg Heights. V jejím zadním traktu měl kancelář. A tak jsme se do Middleburg Heights rozjeli.

Beckleyho prádelna Cheese Tey Job se nacházela v malém obchodním komplexu na západním konci Pearl Road, hned za křižovatkou s Bagley Road. Zatímco jsem zabočil na parkoviště a zkoušel zaparkovat, Joe si četl vývěsní štít a úpěl.

„Co se to s lidmi děje?“

„Prosím?“ nechápal jsem.

„Cheese Tey Job. Čistej džob. Můžeš mi prozradit, k čemu je to dobré? Proč to sakra nenapíšou normálně?“

„Takhle to vypadá šťavnatěji,“ řekl jsem. „Lidi na to letí.“

Joe mě obdařil zničeným pohledem. „Ušetři mě svých výkladů.“

Vešli jsme dovnitř. Dvě ženy zrovna cpaly prádlo do praček a malý Číňan hovořil podrážděným tónem s paní středního věku stojící za pultem. Tvářila se znuděně. Já a Joe jsme si stoupli za Číňana a čekali.

Mužík žvanil pořád dokola něco o natrženém obleku, který si nechal vyčistit. Paní mu vysvětlovala, že mu nemůže pomoci, pokud nemá od obleku lístek a, jak sám říká, k údajnému poškození došlo před půl rokem. Taková odpověď ovšem Číňana neuspokojila, což vysvětloval už dobrých pět minut, zatímco my s Joem jsme pomalu ztráceli trpělivost. Konečně si Joe odkašlal a promluvil mužíkovi přes hlavu: „Přišli jsme za panem Beckleyem. Kde ho najdeme?“

Paní za pultem pohodila hlavou ke dveřím za svými zády. „Je v kanceláři, ale možná právě telefonuje.

Běžte dál.“

Číňan se otočil a zpražil Joea pohledem. „Promiňte, ale já jsem mluvil!“

Joe mu pohled vrátil. „Ne, vy jste blábolil.“ Obešel pult a otevřel dveře kanceláře.

Podíval jsem se na vzteklého mužíka a pokrčil jsem rameny. „Kolega nebývá po ránu ve formě. Ale po pravdě řečeno, nebývá v ní ani odpoledne a navečer.“

S těmito slovy jsem následoval Joea do kanceláře. Byla to malá čtvercová místnost se starým kovovým stolem a skříní na spisy. Na skříni trůnil malý televizor, ve kterém právě běžela ranní talkshow. Místnost páchla pivem a potem. Za stolem seděl velký brunátný chlap s odulými tvářemi a malými očky. Károvanou košili měl na prsou rozepnutou, takže bylo vidět tlustý zlatý řetízek mezi chomáči šedivých chlupů.

„Jdete kvůli tý sušičce?“ zeptal se.

Joe zavrtěl hlavou. „Ne.“

Muž za stolem vzdychl. „To jsem si myslel. Ti prevíti slibujou už kolik dní, že přijedou, a ještě se neukázali. Zbyly mi poslední čtyři funkční sušičky, do háje.“ Joe na něho upřeně hleděl a mlčel. „Tak co byste rádi?“ zeptal se muž.

„Vy jste Dan Beckley?“

„Jo. Ale přijde na to, kdo se ptá.“

Pohlédl jsem na Joea. Přijde na to, kdo se ptá. Jsou hlášky, které znějí skvěle, když je na plátně říká Robert DeNiro, ale v ústech kohokoli jiného jsou hloupé. Joe podal Beckleymu naši vizitku, ten si ji prohlédl a hodil ji na stůl.

„Věděl jsem, že dnešek bude stát za hovno. Co je za problém?“

„Není žádný problém,“ řekl Joe. „Jen si s vámi chceme promluvit.“

„O čem?“

„O panu Hubbardovi.“

Beckley zkřivil obličej, jako by kousl do něčeho hnusného. „Nemám, co bych o Hubbardovi řekl.“

„Nedávno jste mu prodal slušnou sbírku nemovitostí,“ připomněl jsem mu. „Nejdřív jste je prodat nechtěl, pak jste si to rozmyslel, a podle toho, co se nám doneslo, to pro vás nebyl moc výhodný obchod. Co se stalo?“

„Co se stalo? Nic.“ Beckley si založil ruce na obrovském břiše. „Prostě jsem se rozhodl, že je prodám, to je všecko.“

Pokýval jsem hlavou. „Aha. Slyšel jste někdy o chlápkovi jménem Wayne Weston?“

Zamračil se. „Ne.“

„Pracoval pro Hubbarda. Detektiv, jako my dva. Zhruba před týdnem ho zavraždili.“

V Beckleyho výrazu se něco změnilo. Ne když jsem se zmínil o vraždě, ale zlomek vteřiny předtím, když

jsem mu řekl, že Weston byl detektiv.

„Nekoukám na zprávy,“ řekl. „Nechce se mi poslouchat o vraždách, válkách drogovejch gangů a všech těchhle pitomostech. A o tom chlápkovi, Westonovi, jsem nikdy neslyšel.“ Vzdorovitě vystrčil bradu.

„Proč jste si to tehdy s tím prodejem nemovitostí rozmyslel?“ zeptal se Joe. „Nějaký důvod jste asi mít musel. Chlap jako Hubbard má přece peněz jako šlupek. Určitě jste z něho mohl vyrazit víc, než jste nakonec dostal.“

„I tak jsem si přišel na pěkný peníze,“ zavrčel Beckley. „Mně to stačí, děkuju. Dostal jsem, o kolik jsem si řekl, a šel jsem si po svejch. Nevím, proč by vás to mělo zajímat.“

Někdy to člověk prostě vycítí. Říkejte tomu tušení, šestý smysl, intuice nebo třeba instinkt: občas vycítíte pravdu způsobem, který se těžko vysvětluje. Nějaké hluboké, podvědomé hnutí vám prozradí, že něco není tak, jak by mělo být. Zatímco jsem stál v Beckleyho kanceláři a díval se, jak tam sedí v obranné pozici s rukama na břiše a svěšenými rameny a probodává nás pohledem, zacukalo to ve mně.

„Co na vás Hubbard vytáhl?“ zeptal jsem se klidně.

Trhl hlavou, jako by dostal direkt na bradu. „Co jste to řekl?“

„Co na vás má?“ zopakoval jsem. Vodítko mi poskytla jeho reakce na moje sdělení, že Weston byl soukromé očko. Jako by mu přitom něco docvaklo a on konečně pochopil to, nad čím si tak dlouho lámal hlavu.

„Nevím, o čem to mluvíte,“ odsekl.

Joe o krůček couvl. Byl to skoro nepostřehnutelný pohyb, ale dával jím najevo, že vyklízí pole, protože pochopil, že jsem instinktivně vytušil něco, o čem on nemá zdání.

„Dane, pro nás oba bude lepší, když ze mě nebudete dělat vola.“

„Odejděte. Okamžitě.“ Ukázal na dveře.

„Neodejdeme, Dane,“ pokračoval jsem pořád stejně klidně. „Neprodal jste svůj majetek Hubbardovi za tak směšnou cenu jenom proto, že se vám zachtělo. Na to jste moc chytrý. Stačilo, abyste se na něj podíval, a hned jste věděl, jak má nadité kapsy a že z něho musíte vyždímat každý cent, který vyždímat půjde.

Poslední cent. Tak proč jste to neudělal?“

„Jděte do háje.“

Neposlouchal jsem ho. Opřel jsem se o stůl a naklonil hlavu k jeho obličeji.

„Poslouchejte mě, Dane. Máme dvě možnosti. Buď mi povíte sám, co na vás Hubbard měl, nebo necháte na mně, abych to vypátral. Nakonec to zjistím, tak nebo onak. Jen nemám rád, když se mi lže. Vy mi teď lžete a já vám nedám pokoj, dokud nezjistím, v čem mi lžete. Půjdu po vás jako cvok, Dane, ale nevzdám se.“

Zvedl ke mně oči a vzdorovitě vystrčená brada se mu trochu zachvěla. Těžce dýchal nosem a zatínal pěsti. Vzteky. Otevřel zásuvku ve stole, vytáhl z ní obálku a mrštil ji po mně. Zasáhla mě do prsou a odrazila se na podlahu.

„No tak,“ pobídl mě. Rty měl zlostí zkřivené a jednotlivá slova na mě doslova plival. „Dělejte, koukněte se dovnitř.“

Zvedl jsem obálku ze země a otevřel ji. Obsahovala několik fotografií. Pomalu jsem se jimi probíral a Joe mi hleděl přes rameno. Na první z nich seděl Dan Beckley v autě a hovořil se ženou stojící na chodníku.

Dotyčná na sobě měla boty s jehlovými podpatky, kratičkou červenou sukni a černé síťované punčochy.

Na další fotce jí předával peníze, na třetí už seděla žena v autě s obličejem zabořeným v jeho klíně.

Poslední snímek ji zachycoval, jak odchází od auta, zatímco Beckley dál sedí za volantem.

Vrátil jsem fotografie zpět do obálky. „Už mi svítá,“ řekl jsem. „Hubbard vám poslal fotky, na kterých jste vy a pouliční kurva, a hned nato jste se dohodli.“

Dan zavrtěl odmítavě hlavou. „Nemám důkazy, že to byl on. Dostal jsem prostě ty fotky a na nich takovej ten lepicí papírek s cenou, na kterou byl ochotný jít. Celkem jasný vzkaz.“ Sklopil zrak k desce stolu.

„Mám ženu a syna. Nechtěl jsem, aby viděli to svinstvo.“

„Volal jste kvůli tomu Hubbardovi,“ zeptal se Joe, „nebo jste si rovnou plácli?“

„Nevolal jsem mu, ale oba jsme věděli, která bije.“

Hodil jsem obálku na desku stolu. „Díky za váš čas, Dane. A žádný strach, zůstane to mezi námi.“

Mávl rukou a dál civěl na stůl. Odešli jsme. Malý Číňan ještě pořád bědoval a paní za pultem vypadala, že ho uškrtí. Když se kolem něj Joe prodíral ven, na okamžik zmlkl, ale sotva jsme došli ke dveřím, spustil nanovo.

Seděli jsme v náklaďáčku s nastartovaným motorem, ale zatím jsem nechával zařazený neutrál.

„Aspoň už víme, co Weston pro Hubbarda dělal. Pak není divu, že mu obchody tak skvěle kvetly.“

„Taky to vysvětluje, proč Weston nefungoval jako normální soukromý detektiv,“ dodal Joe. „Byl to v podstatě dobře placený vymahač. Hubbard mu asi dohodil fůru zakázek.“

„Čím dýl dělal Weston tuhle práci, tím víc bylo lidí, kteří by ho nejradši zabili.“

„A co naši Rusáci?“ nadhodil Joe.

Bubnoval jsem prsty do volantu. „No jo vlastně, co naši Rusáci?“

Chvíli jsme jen tak seděli a pak jsem navrhl: „Mohli bychom s tím jít za Hubbardem a říct mu, co víme.

Aspoň bychom viděli, co on na to.“

Joe zavrtěl hlavou. „To není dobrý nápad. Možná později, ne teď.“

„Dobře, takže co teď?“

„Pojeďme zpátky do kanceláře. Podíváme se znovu na ty faxy od Amy a zkusíme zjistit, koho dalšího mohl Hubbard zmáčknout. Pak zavoláme agentovi Codymu.“

Vyjeli jsme z parkoviště a zařadili se do městského provozu, když jsem si všiml, že na mě Joe upřeně hledí.

„Co je?“ zeptal jsem se.

„Vzpomněl jsem si, jak jsi v kanceláři zmáčkl Beckleyho. Musíš mít nějaký šestý smysl, Lincolne P.“

„Čistě náhodou jsem se trefil.“

V kanceláři blikal telefon. Někdo nám zanechal vzkaz. Joe zjišťoval, kdo to byl, a já jsem zatím procházel faxy od Amy a vypisoval jména lidí, kteří měli v posledních měsících něco společného s Hubbardem. Měl jsem jich na seznamu sedm, když Joe položil sluchátko. Tvářil se zamyšleně.

„Kdo to byl?“ zajímal jsem se.

„Cody. Jeho lidi prověřili poznávací značku toho zeleného oldsmobilu ze včerejška.“

„A co?“

„Není registrovaná na to auto.“

„Kdyby byla, měli bychom to moc snadné. Možná bych se měl našich Rusů zeptat na výrobní číslo karoserie a podvozku. Zatím mi vždycky ochotně pomohli.“

Joe se zamračil. „Nemám pocit, že tenhle chlápek patří k Rusům. Kdyby patřil, tak proč tábořil před domem? Jestli se ptáš na můj názor, tak kope proti nim, jen nevím za koho. A docela určitě mu leží na srdci Weston.“

„A tobě to zase leží v hlavě, viď?“

„Hm…“ Ťukal tužkou o stůl a civěl na zeď. „Tu poznávací značku ukradl někdo přímo v Jižní Karolíně.

Podle Codyho se to stalo přede dvěma dny v Myrtle Beach. Třináct set kilometrů odtud.“

„Pokud jedeš autem. Někdo mohl tu značku odmontovat, přiletět sem, půjčit si auto a značky vyměnit, aby se kryl.“

„Vysvětli mi, proč chlápek z Myrtle Beach v Jižní Karolíně přijede do Clevelandu a s falešným odznakem vyslýchá Westonovy sousedy? A jak se sakra dozvěděl o Rusácích? I kdyby sem nakrásně přiletěl, tak tady vzhledem k datu krádeže té značky může být nejvýš dva dny. To znamená, že o Rusech musel vědět už předtím.“

„Co o nich musel vědět?“

Joe pokrčil rameny. „Něco. A vyptává se Westonových sousedů, co viděli tu noc, kdy došlo k vraždě.

Proč?“

„Co když je to taky detektiv?“

„A pro koho dělá?“

S povzdechem jsem zavrtěl hlavou. Na tohle jsem nedokázal odpovědět. Do ramenou se mi šířila tupá bolest. Lehce jsem s nimi zakroužil, abych uvolnil svalové napětí. Potřeboval jsem pořádné cvičení nebo pořádnou masáž.

„Co soudíš o agentu Codym?“ vybafl na mě Joe.

„Skrz naskrz hošan od FBI. Mazaný, nafoukaný, rád se předvádí. A nejspíš lže, až se práší.“

Joe se mnou souhlasil. „Přesně to si myslím taky. Nevím, jestli nám včera večer taky lhal, ale určitě nám neřekl všechno, co ví. Že se FBI pustila do vyšetřování jen proto, že Westonovo jméno zaznělo na nějakém pásku, je blbost! Za tím bude něco úplně jiného.“

„Myslíš, že bychom mu měli říct o Danovi Beckleym?“

„Já ti nevím. Musíme myslet hlavně na Johna Westona. Když se FBI nebude líbit, kam naše pátrání míří, tak se s tímhle případem už nikam nepohneme. To bych strašně nerad.“

„Můžeme předpokládat, že Weston dělal pro Hubbarda a obstarával mu kompromitující materiály, které mohl využívat při obchodních jednáních,“ řekl jsem. „Hele, vždyť víš, jak se Hubbard angažuje ve vedení města. Kolik tajemství mu za ta léta musel Weston prozradit!“

„Dost na to, aby ho pár lidí toužilo zabít.“

„Jasně, ale jak do toho potom zapadají Rusové? Chápu, že by Westonovi s chutí zakroutily krkem desítky lidí, které vydíral, jen ho dostat do ruky. Ale kolik z nich by se mstilo jeho rodině? To vážně vypadá spíš na mafii.“

„A pak tu máme toho chlápka v zeleném oldsmobilu,“ připomněl Joe. „Stejně si myslím, že to bude někdo od FBI.“

„Cody tvrdí, že ne. A Swanders se mohl pominout, když slyšel, že se někdo prokazuje odznakem a vydává se za clevelandského policajta.“

„Hm,“ zahučel Joe, „věřil bych, že Swanders je v tom nevinně, ale na Codyho bych moc nesázel. Víš sám, jak umí FBI chránit svoje agenty, zvlášť ty tajné. Jestli se Cody rozhodl, že bude zatloukat, určitě by mu nedělalo potíže otevřeně lhát. Ten vzkaz o tom, že registrační značka pochází z krádeže v Myrtle Beach, nám taky zanechal Cody, ne Swanders.“

„Takže podle tebe lhal i v tom?“

„Říkám jen tolik, že klidně mohl.“

Takhle jsme se mohli o našem případu přít a pálit jeden na druhého otázky ještě hodinu nebo dvě, ale nikam by to nevedlo. Joe chtěl, abych ještě jednou prošel faxy od Amy, tak jsem se do toho pustil, a pak jsem z nedostatku jiných nápadů vytáhl malý šanon, který jsme si k případu založili, a začal jsem se jím znovu probírat. Obsah nebyl bůhvíjak inspirativní: zápisník Johna Westona s postřehy a vzpomínkami, složka informací o trojici Rusů, které jsem měl od April Sortiganové, i mé vlastní poznámky, které jsem si dělal během telefonické konverzace se zástupcem okresního žalobce Jamesem Sellersem. Znovu jsem všechno pročítal ve snaze přijít na něco, co mi zatím unikalo, nebo objevit nový význam některé ze zjištěných skutečností. Moc jsem toho nenašel. Zvlášť složka od April Sortiganové mi nebyla skoro k ničemu; obsahovala jen nejzákladnější informace, které získala u soudu. Přestože v ní nebylo nic, co b ych už dávno nevěděl, prolistoval jsem ji ještě jednou.

Tentokrát upoutalo mou pozornost telefonní číslo načmárané na žlutém papírku nalepeném zvenčí na deskách. Snažil jsem se rozpomenout, jestli nějak souvisí s případem, anebo je to její osobní poznámka, kterou mi omylem dala i se složkou. Pak jsem si vzpomněl. Sama mi řekla, že jí Weston uložil, aby mu na tohle číslo poslala zjištěné informace o Rusech, protože bude mimo město.

Zapnul jsem počítač a připojil jsem se k internetu. Existuje celá řada kvalitních databází, v nichž člověk nejen vyhledá číkoli telefonní číslo, ale může také zjistit, komu zadané číslo patří. Otevřel jsem své oblíbené stránky, číslo jsem zadal, stiskl tlačítko vyhledávání a čekal. Po pár vteřinách se objevila zpráva, že k hledanému číslu neexistují žádné údaje. Nepřekvapilo mě to. V databázích bývají pouze telefonní čísla zveřejněná v seznamech, a to čísla faxů často nejsou.

Civěl jsem na monitor a přemýšlel, co teď. Mohl bych na to číslo pod nějakou záminkou poslat fax a doufat, že mi někdo odpoví, ale žádná vhodná záminka mě nenapadla. Taky bych mohl jednat na rovinu, odeslat fax s naší firemní hlavičkou a zkusit příjemce trochu postrašit. Až na to, že když někdo dostane vítr ze soukromého detektiva, má spíš sklon zatloukat než poskytovat informace. Znovu jsem zkoumal číslo a pak jsem otevřel jinou databázi. Když nic jiného, mohl bych aspoň zjistit, jaká města leží v oblasti s tímhle směrovým předčíslím. Naťukal jsem do vyhledávače 843 a okamžitě jsem měl výsledek. Byla to část Jižní Karolíny, oblast kolem města Myrtle Beach.

„Poslyš, Josephe,“ začal jsem. Můj parťák něco zabručel. „Když tehdy Weston požádal Sortiganovou, aby mu zjistila dostupné informace o těch třech, měla mu je poslat meziměstsky na faxové číslo. Nezjistil jsem, komu patří, ale prověřil jsem směrový kód. Schválně hádej, které město mi vypadlo.“

„Myrtle Beach.“

Zpražil jsem ho pohledem. „Musíš být tak nechutně chytrý? Chtěl jsem to trochu zdramatizovat.“

Naklonil se blíž k obrazovce. „Stejně je to zajímavé. Třeba Cody nakonec nelhal a tu značku někdo doopravdy ukradl právě tam.“

„Ale co dělal Wayne Weston pár dnů před smrtí zrovna v Myrtle Beach?“

„Neznal tam někoho?“

„Jestli znal, tak o tom nevím.“

Joe hleděl na monitor a zamyšleně si mnul bradu. „Zavolej Johnovi a zeptej se na to.“

Zvedl jsem sluchátko a zavolal Johnu Westonovi. Ozval se hned po druhém zazvonění, a když jsem se představil, vybafl: „Tak co máte?“ Byl tak dychtivý, až jsem se na židli celý přikrčil. Mně a Joeovi se zdálo,

že dny bláznivě letí, kdežto pro Johna Westona se zřejmě čas nesnesitelně vlekl.

Sdělil jsem mu, že jsme v pátrání dosáhli určitého pokroku, ale že bych nerad hovořil o podrobnostech, dokud naše teorie nebudou podepřeny důkazy. Weston trochu bručel, ale já jsem důsledně trval na svém.

Vůbec se mi nechtělo vybalit na toho starého chudáka, že podle naší verze byl jeho syn obyčejný vyděrač a nerozvážně zkřížil cestu ruským gangsterům. Beztoho mě děsilo, že mu to dříve nebo později stejně budeme muset vyklopit, ale nehodlal jsem jít s pravdou ven, dokud nebudeme mít naprostou jistotu.

„Jedna stopa vede do Myrtle Beach v Jižní Karolíně,“ pokračoval jsem. „Vypadá to, že tam Wayne zajel krátce před smrtí. Napadlo nás, jestli nevíte o nějakých přátelích nebo známých, které tam třeba navštívil.“

„Že zajel do Jižní Karolíny?“ podivil se John Weston. „O tom mi nic neřekl. Víte to jistě?“

„Měl tam nějaké přátele nebo známé?“ zopakoval jsem trpělivě. Pochyboval jsem, že se Wayne Weston otci příliš svěřoval, ale starý pán byl jistě přesvědčen o opaku.

„Samozřejmě,“ odpověděl. „Randyho Hartwicka. Sám jsem vám o něm říkal.“

„Opravdu?“

„Všechno to máte v tom zatraceném notesu!“ zavrčel. „Proto jsem si s tím dal tolik práce a všechno jsem vám napsal, abyste měli veškeré informace rovnou pod nosem a nemuseli ztrácet čas tím, že mi budete volat, kdykoli se budete chtít na něco zeptat!“

Popadl jsem notes a rychle v něm zalistoval. Randy Hartwick byl opravdu uveden v kolonce „přátelé“. Byl to Waynův starý kamarád z dob, kdy spolu sloužili u námořní pěchoty. Jenže v notesu stálo, že žije na Floridě.

„Už ho mám,“ oznámil jsem, „ale tady píšete: bydliště, Florida.“

„Bydlí v Myrtle Beach,“ odsekl John Weston popuzeně. Víc než moje poznámka ho zřejmě mrzelo, že se zmýlil. „Všechny ty přímořský pasti na oškubávání turistů se jmenujou stejně a leží na Floridě: Palm Beach, Pompano Beach, Miami Beach. Pro mě v tom není rozdíl.“

„Jistě, chápu. Máte o panu Hartwickovi v poslední době nějaké zprávy?“

„Ne. Telefonoval jsem mu, kdy bude pohřeb, a nechal jsem mu vzkaz na záznamníku, protože…, zkrátka mi nepřišlo správné, aby u toho Randy nebyl, když budeme Wayna pohřbívat. Ale vůbec se mi neozval.“

Přestože si dával pozor, aby mu při posledních slovech z hlasu nezazněla ani stopa hořkosti, tak docela se mu to nepodařilo.

„Ach tak. Měli k sobě váš syn a pan Hartwick blízko i potom, co odešli do civilu?“

„Nesmírně blízko. Wayne s ním rok co rok vyrážel rybařit. Jednou mi řekl, že Randy Hartwick je jediný člověk na světě, kterému absolutně důvěřuje, když nepočítá rodinu. Prý by tomu chlapovi svěřil na fleku a bez váhání vlastní život. Pochopte, v boji to jinak nejde. Loajalita nade všechno.“

„Samozřejmě…“ Nebyl jsem zvědavý na další Westonovy tirády o bratrství ve zbrani. Měl zůstat v uniformě. Byl by z něho skvělý generál. „Do notesu jste zapsal, že pan Hartwick pracuje pro nějaký hotel.

Nevíte, co přesně tam dělal?“

„Najali si ho, aby se v jednom z těch obřích hotelů staral o bezpečnost. Znáte to, instaloval kamery, dal dohromady ochranku a podobně. Je to v jednom z těch přímořských komplexů.“

„Na jméno si nevzpomínáte?“

„Do háje…,“ zavrčel a linka na chvíli oněměla, jak se usilovně snažil si vzpomenout. „Zlatá vlna? Ne, to není ono, vlna to nebyla. Sakra! Jak jen se ten hotel jmenoval? Zlatá tříšť nebo Zlatá pěna, nějak takhle.“

„Prověřím to, třeba najdu nějaký podobný název,“ slíbil jsem.

„Udělejte to.“

„To je všechno, na co jsem se vás chtěl vyptat, pane Westone. Teď zkusím najít pana Hartwicka a brzy se vám zase ozvu.“

„To doufám,“ řekl téměř neslyšně a tentokrát mu z hlasu nezaznívala strohost ani panovačnost. „To doufám.“

Zavěsil jsem a pohlédl na Joea. „Stopa vedoucí do Myrtle Beach je na světě.“

„Jak se jmenuje?“

„Randy Hartwick. Sloužil s Waynem Westonem u stejného praporu Force Recon. Vypadá to, že se poznali už ve výcvikovém táboře Twenty-Nine Palms v Kalifornii, prodělali spolu celý výcvik a pak je zařadili ke stejné jednotce. Tak to aspoň John Weston napsal do notesu. Teď mi do telefonu řekl, že Hartwick byl jediný člověk, kterému jeho syn důvěřoval. Prý by mu bez váhání svěřil do rukou vlastní život.“

Joe zaujatě poslouchal. „A navštívil ho těsně předtím, než zemřel.“

„Dost možná. Je to pravděpodobné, s určitostí to ovšem nevíme. Podle Johna Westona zajišťoval Hartwick bezpečnost v jednom přímořském letovisku u Myrtle Beach. John informoval Hartwicka, co se stalo a kdy bude pohřeb, ale ten se mu vůbec neozval.“

„Myslíš, že ten chlápek v oldsmobilu je Hartwick?“

„Není to vyloučeno.“

„Proč potom předstírá, že je policajt?“

„John Weston tvrdí, že si Wayne a Randy Hartwick byli hodně blízcí. Třeba se sem Hartwick vypravil zjistit, kdo oddělal jeho kámoše nebo co se stalo s jeho manželkou a dcerou.“

„Jo? Plahočí se sem, aby to zjistil, a přitom se ani neobtěžuje kontaktovat Westonova otce? Dokonce se neukáže ani na pohřbu.“

Zavřel jsem notes a hodil ho na stůl. „To mi taky vrtá hlavou.“

„Zkus nejdřív najít ten hotel,“ řekl Joe. „Rád bych se tomu chlápkovi podíval co nejdřív na zoubek. Jestli tahal rozumy z Westonových sousedů a sledoval Rusáky, můžeme se od něho hodně dovědět.“

Vrátil jsem se k počítači a zadal do vyhledávače klíčová slova „Myrtle Beach“, „hotel“ a „zlatý.“ Netrvalo to víc než pět minut a měl jsem, co jsem hledal. Hotel Zlatý příboj v Myrtle Beach se chlubil pěti hvězdičkami, luxusními apartmány, restaurací na střešní terase, vířivkami, bazény, posilovnou, saunou, a dokonce 130 metrů dlouhou „línou řekou“ pro děti hotelových hostů. Našel jsem si telefonní číslo a vytočil ho.

„Haló,“ řekl jsem, když se ze sluchátka ozvala příjemná recepční, „chci vám něco poslat faxem, ale ztratil jsem číslo. Mohla byste mi ho nadiktovat?“

Slečna to ochotně udělala a zatímco diktovala, porovnával jsem faxové číslo hotelu s tím, které dostala April Sortiganová od Wayna Westona. Sedělo to. Poděkoval jsem, zavěsil a podíval jsem se na Joea.

„Zlatý příboj. Sortiganová tam Westonovi faxovala, co zjistila. Dám za to krk, že pro stejný hotel pracuje Hartwick.“

„Tak tam zavolej ještě jednou a zeptej se,“ vyzval mě Joe.

Udělal jsem to.

„Lituji, ale pan Hartwick někam odcestoval,“ sdělila mi recepční po krátkém čekání.

„Odcestoval?“ zopakoval jsem po ní. Joe se na mě podíval a ukázal mi zdvižený palec. „Nevíte kam jel nebo kdy se vrátí?“

„To bohužel nevím.“

„Do háje!“ předstíral jsem zklamání. „Potřebuju s ním mluvit ještě dnes. Umřel mu nejlepší kamarád a vím, že by mi Randy neodpustil, že jsem ho o tom hned neinformoval. Nemohla byste mi ho pomoct sehnat?“

„To je hrozné!“ Její soucit byl tak nefalšovaný, až jsem se zastyděl. „Pan Hartwick má mobil. Číslo neznám, ale jestli deset minut počkáte, zkusím ho zjistit.“

„To byste byla moc hodná.“ Dal jsem jí číslo do kanceláře a ona slíbila, že se ozve.

Položil jsem sluchátko a obrátil se k Joeovi, abych mu pověděl, co jsem zjistil, když někdo zaklepal na dveře. Oba jsme k nim pohlédli a pak jsme na sebe kývli. Mohl to být jenom Swanders s Krausem nebo možná Cody.

„Dále,“ zavolal Joe.

Člověk, který vstoupil, nebyl ani Swanders, ani Kraus, ani Cody. Přesto ho Joe zřejmě znal. Na rozdíl ode mne.

„Co vás k nám přivádí, pane Kinkaide?“ řekl Joe místo pozdravu, vstal a podal příchozímu ruku. „Tohle je můj společník Lincoln Perry. Lincolne, tohle je pan Aaron Kinkaid. Svého času spolupracoval s Waynem Westonem.“

Potřásli jsme si rukama. Kinkaid měřil aspoň metr devadesát, měl štíhlou postavu a rezavě hnědé vlasy.

Několik pih na kořeni nosu zdůrazňovalo kontrast mezi zrzavými vlasy a zelenou barvou očí. Měl obrovské tlapy a snadno by sevřel basketbalový míč v dlani tak, jako obyčejní smrtelníci tenisák. Vzpřímeně trčící štětinaté vlasy a pihy mu dodávaly vzezření kluka z farmy, i když mu jistě táhlo na čtyřicítku.

„Rád vás poznávám,“ řekl. Lenivě protahoval samohlásky, i když jen mírně, a to jen podtrhovalo dojem venkovana, jímž působil. Posadil se, sepjal obrovské ruce, pak se zamračil a zadíval se na špičky svých bot.

„Obávám se, že přicházím s něčím, co se vám nebude líbit, pane Pritcharde,“ začal. Joe zvedl obočí, ale neříkal nic. „Víte,“ pokračoval Kinkaid, „když jste tehdy přijel do Sandusky, abyste si se mnou promluvil, nebyl jsem k vám tak docela upřímný. Teď bych vám to oběma rád vynahradil. Chci říct, že pokud nebudete proti, rád bych s vámi spolupracoval.“

„Spolupracoval?“ nechápal Joe.

Kinkaid přisvědčil. „Ano, pane Pritcharde. Na Westonově případu. Chci říct, že vám můžu a chci pomoct.“

„Proč?“ vypálil jsem a Kinkaid se poprvé podíval i na mne. „Nejdřív lžete Joeovi a teď nám toužíte pomáhat s případem? Proč?“

Na okamžik se naše pohledy setkaly, ale pak se Kinkaid zase zadíval na boty. „Protože,“ řekl, „protože miluji paní Westonovou.“

(10)

Asi minutu jsme všichni mlčeli a pak nám Aaron Kinkaid pověděl svůj příběh. Jak sám přiznal, Joeovi lhal,

ale jen jednou, když mu líčil okolnosti, za nichž odešel z Westonovy kanceláře. Tehdy tvrdil, že Wayne Weston byl vázán mlčenlivostí a spolupráci s ním ukončil bez udání důvodu. Ve skutečnosti měl velmi dobrý důvod Kinkaida vyhodit: jeho společník už dlouhé měsíce pomýšlel na románek s Julií Westonovou a nakonec si před ní vylil srdce.

„Vím, že i ona moje city opětovala,“ svěřil se nám, „sama mi to řekla. Ale musela brát ohled na dceru.

Přesvědčovala mě, abych na ni zapomněl, a několik týdnů byl klid. Ale zřejmě ji to nepřestalo trápit a nakonec se svěřila Waynovi.“

Střelil jsem okem po Joeovi: měřil si Kinkaida s neskrývaným opovržením. Člověka, který je schopen začít si něco s ženou svého obchodního partnera, si nemohl vážit. Jeho manželka Ruth byla už několik let po smrti a myslím, že manželství teď bylo pro Joea ještě posvátnější institucí než kdy dřív. Nahlas však nic neřekl.

Rozzuřený Weston tedy na Kinkaida uhodil a ten ani nezapíral, že ho Julie Westonová přitahuje. Weston jej vyzval, aby okamžitě opustil firmu, proti čemuž Kinkaid zprvu protestoval.

„Jenže nakonec mi došlo, že je to marné,“ pokračoval Kinkaid. „Už jsme spolu nemohli dělat. Wayne mi přestal věřit. Já jsem to chápal a ani jsem se za to na něj nezlobil. Když člověk nemůže důvěřovat parťákovi, nezbývá než se poohlédnout po něčem jiném. Takže jsme se rozešli.“ Velkou kostnatou rukou si prohrábl vlasy. „Musíte mě chápat, mně na Julii opravdu záleží. Vidím, jak se na mě díváte, a vím, co si o mně myslíte: že jsem prvotřídní grázl, co běhá parťákovi za ženskou jenom proto, že je to zakázané ovoce, anebo že se mu prostě líbí. Jenže tak to nebylo. Julie je výjimečná.“

Pohlédl na mě, jako by u mne hledal pochopení, které u Joea neočekával. „Opravdu jedinečná,“

pokračoval. „A taky nádherná, i když po pár měsících už pro mne nebylo důležité, jak skvěle vypadá. Není jako ostatní ženy, které jsem v životě potkal. Má v sobě něco hlubokého, je chápavá a umí se vcítit, člověče…,“ zavrtěl hlavou, „ta umí jednoho prokouknout. Za chvilku tě zná líp, než se znáš ty sám.

Zkoušel jsem na ni nemyslet. Zkoušel jsem se s ní nevídat, nepomohlo to. Nic nepomohlo. Já vím, vy se teď na mě díváte a vidíte před sebou hovado, které chtělo přebrat parťákovi manželku, ale já vám něco povím: miloval jsem ji jako žádnou jinou před ní. A vím, že takhle už v budoucnu nebudu milovat žádnou jinou.“

Ani Joe, ani já jsme nepromluvili. Někdy nám to docela jde. Naše týmové mlčení je ještě lepší než naše týmové duchaplnosti.

„Poslyšte,“ řekl Kinkaid nakonec, „doslechl jsem se o Waynově smrti i o tom, že se Julie a Betsy pohřešují.

Nic z toho jsem nechtěl. A nechtěl jsem na to vůbec myslet, protože jsem věděl, že by nad lítostí nad parťákovým osudem zvítězila touha znovu spatřit jeho manželku. Víte, jak jsem se cítil? Jako svině. Ale teď už si s tím hlavu nelámu. Potřebuju vědět, kde je Julie a její dcerka. Na ničem jiném mi nezáleží. Až se dovím, co se s nimi stalo, zmizím a bude to. Ale nejdřív se to musím dovědět. Musím to zjistit.“

Joe si odkašlal. „To je moc pěkné, Kinkaide. Vážím si vaší snahy pomoct, ale je mi líto, my pracujeme jinak.

Lincoln a já jsme sólisti. Absolutní. Žádný kolektivismus, rozumíme si? Když chcete mermomocí pomáhat, dám vám telefon na policisty, kteří vedou vyšetřování. Možná ocení vaši ochotu víc než my.“

Kinkaid stiskl své velké tlapy a kývnul. „Chápu váš postoj. Ale chci vám připomenout, že nejsem v branži žádný nováček a vím, co dělám. Mám s prací soukromého detektiva víc zkušeností než vy oba dohromady. Já vím, jste bývalí policajti, ale bez služebního odznaku to všechno funguje jinak. Já v tom umím chodit a umím pracovat rychle.“

„Díky,“ řekl jsem, „ale obstojně se protloukáme sami.“

Joe přikývl. „Často ho musím držet za ruku, ale zatím to zvládáme. A myslím, že bude nejlepší u toho zůstat.“

Kinkaid vstal a jeho hranatá postava teď čněla nad Joeovým stolem. „Dobrá, nebudu vás prosit. Ale děláte chybu. Nikdo nezná Wayna Westona lépe než já. Znám jeho minulost, jeho myšlenky i zvyky. A taky ksakru zjistím, co se stalo v tom domě. Na to vemte jed, vážení.“

Zazvonil telefon. Nejdřív jsem si ho nevšímal s tím, že počkám, až se zapne záznamník, ale pak jsem si vzpomněl na recepční ze Zlatého příboje, která slíbila, že zavolá zpátky, a natáhl jsem se po sluchátku.

„Ano?“

„Haló? Tady je hotel Zlatý příboj, Myrtle Beach, u telefonu Rebecca,“ ozval se ve sluchátku jasný dívčí hlas. „Vy jste dnes sháněl pana Randyho Hartwicka, našeho šéfa ochranky?“

„Ano.“

„Zjistila jsem číslo jeho mobilu.“ Zatímco mi ho diktovala, Kinkaid stál u dveří s rukou na klice. Poděkoval jsem recepční Rebecce, zavěsil a litoval, že nemluvila trochu víc potichu. Doufal jsem, že Kinkaid nezaslechl Hartwickovo jméno.

Zaslechl.

„Tak Randy Hartwick, jo?“ zeptal se zády k nám. Podíval jsem se na Joea. Mávl rukou a nechal odpověď na mně.

„Co o něm víte?“ zeptal jsem se Kinkaida.

Kinkaid se k nám otočil, ruku stále na klice. „Randy Hartwick,“ prohlásil, „je asi ten nejnebezpečnější člověk, co znám.“ Zaváhal a pohlédl z Joea na mne. „Dobře vám radím, dejte si na něho pozor. Děláte velkou chybu, že jste sólisti,“ utrousil s narážkou na Joeův předchozí výrok, „protože jestli si něco začnete s Hartwickem, bude vám každá pomoc dobrá.“

Otevřel dveře a vykročil do chodby, ale v půli kroku se zastavil, aby nám dal poslední šanci. Joe se na mě zahleděl a já jsem si povzdechl.

„Pojďte zpátky a sedněte,“ vyzval Joe Kinkaida.

Ten se ušklíbl, zavřel za sebou a znovu si sedl. „Fajn,“ odtušil, „a teď do práce.“

Kinkaid poznal Randyho Hartwicka na samém počátku své spolupráce s Waynem Westonem. Hartwick přítele občas navštěvoval a ten ho Kinkaidovi představil.

„Byl to Waynův starý kámoš, taky mariňák, a Wayne udělal tu chybu, že s ním od té doby udržoval styky.“

„Proč chybu?“ podivil jsem se.

Kinkaid se smutně pousmál. „Oba byli příslušníci Force Recon. Ze všech zlých hochů ti absolutně nejhorší, rozumíte? Bojovníci tajných válek. Uměli udělat špinavou práci a mlčet o tom. Smyslem jejich života byly tajné operace a Hartwick pro ně žije dodnes. Vypěstoval si závislost na akci, riziku a adrenalinu. Waynovi z toho hrabalo taky, ale u něj to nebylo tak zlé. Často jsme o tom spolu mluvili, vždycky po Randyho návštěvě, a jemu pokaždé svítily oči. Byl schopný třeba i na minutu upadnout do transu. Pak se podíval na fotku Julie a dcerky a ta ho pokaždé vrátila na zem. Hartwick šel do civilu o dva roky později než Wayne. Zkusil založit soukromou agenturu, ale moc dlouho ho to nebavilo.“

„Ale teď dělá ve stejné branži,“ připomněl jsem. Kinkaid mě obdařil úsměvem, jaký si schováváme pro člověka, který nám vážně tvrdí, že každý dolar z našich daní jde na bohulibé účely.

„To je jen zástěrka,“ řekl. „Kde je vůbec teď? Stará se o bezpečnost v nějakém venkovském klubu? Nebo na soukromém letišti?“ Když jsem váhavě přikývl na znamení, že přihořívá, jeho úsměv se o poznání rozšířil. „Ano, to jsem si myslel. Takovou práci hravě zvládne a není přitom tolik na očích. Navíc má fůru volného času na další aktivity.“

„Na jaké?“

„Pašování zbraní. V tom je skutečný mistr.“

Rád bych šlehl pohledem po Joeovi, ale nespouštěl jsem oči z Kinkaida a snažil jsem se nedat na sobě nic znát. Podle Codyho měli naši Rusové pašovat zbraně, a teď nám Kinkaid oznámí, že totéž dělá i Westonův nejlepší přítel.

„S kým v tom jede?“ zeptal se Joe. „Nebo ještě jinak, pro koho dělá?“

Kinkaid se zamračil. „To vám nepovím. Hartwick mi nikdy stoprocentně nevěřil, a pokud jde o Wayna, je to už dávno, co jsme tyhle záležitosti probírali. Neznám žádná jména, vím jenom to, že do toho byli namočení nějací Sověti. Veteráni ze Specnazu, to byla ruská obdoba Force Recon.“

Tentokrát už jsem se po Johnovi ohlédl. Opětoval můj pohled a já jsem věděl, co si myslí. Třeba jsme nakonec udělali dobře, když jsme Kinkaida na poslední chvíli ve dveřích zadrželi.

Kinkaid sledoval můj pohled. „Co je?“ nechápal. A když jsme nic neříkali, zeptal se přímo: „Proč jste se po sobě tak dívali? Něco se vám doneslo?“

Joe se zavrtěl na židli, zaklonil se a spojil ruce v týle. „Krátce před smrtí prověřoval Weston několik ruských gangsterů z Clevelandu. Začali jsme se o ně zajímat. Včera se u nás zastavil jeden agent FBI v doprovodu místních poldů a požádal nás, abychom toho nechali.“

„Řekl vám důvod?“

Joe přikývl. „Prý mají podezření, že Wayna Westona zavraždila parta Rusů pracujících pro Dainiuse Bělova. Westonovo jméno se mělo vyskytnout na nahrávce odposlechu telefonického rozhovoru. Policie neví, jakou roli v tom Weston hrál, nebo to aspoň tvrdí. Ale ti Rusáci by měli jet v ilegálních obchodech se zbraněmi.“

Kinkaid natáhl dlouhé nohy před sebe a naklonil hlavu k rameni. „O Hartwickovi nepadla žádná zmínka?“

„Ani slovo.“

Kinkaid nakrčil obočí. „Tak proč se o něj zajímáte?“

Joe mu pověděl o zeleném oldsmobilu a poznávací značce odcizené v Jižní Karolíně i to, jak jsem vystopoval Hartwicka v hotelu v Myrtle Beach. Kinkaid naslouchal se zájmem a soustředěným pohledem v zelených očích.

„Když jste za mnou tehdy přijel do Sandusky, vyptával jste se na Jeremiaha Hubbarda. Co má s tím vším společného ten?“

„Dobrá otázka,“ podotkl jsem. „I my bychom na ni rádi znali odpověď.“ Pak jsem mu popsal náš rozhovor s Hubbardem i ranní návštěvu u Dana Backleyho. Kinkaid při mém vyprávění pomalu pokyvoval hlavou a tvářil se spíš smutně než udiveně.

„Hodně z toho jsem už tušil,“ řekl nakonec. „Když jsme se s Waynem rozešli, zůstal jsem v kontaktu s některými lidmi, se kterými jsme v minulosti spolupracovali. Měsíce míjely a já jsem stále častěji slýchal, že Wayne odmítá nové klienty a že se věnuje jen nějaké vysoce tajné a výborně placené zakázce, o které odmítá cokoli prozradit.

Když se podíváte na jeho barák, musí vám být jasné, že vydělával opravdu hodně. Ale zeptejte se kohokoli ze soukromých agentur a uslyšíte spoustu podivných zvěstí. A skoro každý vám řekne, že se Weston pohyboval za hranicí zákona.“

„Máme signály, že obstarával pro Hubbarda různé kompromitující materiály,“ prozradil jsem. „Jenže proč si něco začínal s Bělovem? To zatím vůbec netušíme. Teď jsme ke všemu narazili na bývalého mariňáka, který pátrá ve stejných čtvrtích jako my. Otázek přibývá a odpovědi neznáme.“

„Říkáte, že Hartwick chodil po domech a vydával se za policajta? Moc by mě zajímalo, co to všechno znamená. Jestli se Wayne zapletl s Bělovovým gangem, je jisté, že v tom měl prsty Hartwick. Ale proč potom pročesává město a vyptává se sousedů?“

„Třeba mu jde o totéž, o co jde nám,“ nadhodil jsem. „Chce zjistit, co se stalo Westonovi a jeho rodině.“

Kinkaid se zatvářil pochybovačně. „Řekněme že ano. Ale u chlápka, jako je Hartwick, bych si spíš tipl, že jsou ve hře peníze. A v tom případě si můžeme být jistí, že se k těm prachům dostane.“

„Že by byl tak hloupý a pokoušel se pumpnout ruskou mafii?“

Kinkaid se ponuře zašklebil. „Říkáte hloupý, pane Perry? Ne, Randy Hartwick jen zvětřil šanci. Stojí před výzvou, které nedokáže odolat. Pokládá sám sebe za nejtvrdšího a nejnebezpečnějšího chlápka široko daleko. A určitě věří, že je i ze všech nejchytřejší.“

„O co mu vlastně jde?“

„To nevím,“ přiznal Kinkaid. „Ale vy na něj přece máte telefon, ne?“

„Máme.“

„Tak co mu zkusit zavolat a zeptat se?“

Joe se po mně podíval a pokrčil rameny. „Proč ne? Jestli to nezvedne nebo pokud rovnou zavěsí, necháme ho být. Když bude ochotný se s námi bavit, ušetří nám to spoustu námahy.“

„Tak dobře.“ Zvedl jsem sluchátko a vyťukal číslo, které mi dala recepční od Zlatého příboje. Po třetím zazvonění se ozval mužský hlas ostrý jako břitva: „Hartwick.“

„Dobrý den, pane Hartwicku, tady Lincoln Perry.“

„Poslouchám.“

„Jsem soukromý detektiv a pracuji pro Johna Westona. Já a můj společník bychom vám rádi položili několik otázek týkajících se vašich kontaktů s Westonovým synem.“

Několik vteřin bylo slyšet jen jeho dech. Konečně promluvil: „Obávám se, že vám nepomůžu.“ Z hlasu mu teď zaznívala opatrnost.

„Ještě pořád jezdíte v tom zeleném oldsmobilu?“ nadhodil jsem.

Další krátký okamžik ticha.

„Vy jste ti dva chlapi z taurusu,“ konstatoval.

„Jo.“

„Říkáte, že vás najal John?“ Když jsem přisvědčil, pokračoval: „Dobře, můžeme si promluvit.“

„Myslíte, že byste se mohl odpoledne zastavit u nás v kanceláři? Řeknu vám, jak se k nám dostanete.

Není to složité.“

„V žádném případě,“ odpověděl. „Neberte si to osobně, ale dokud nemám jistotu, jak se věci mají, budu podmínky určovat já.“ Chvíli přemýšlel a pak se zeptal: „Kde sídlíte?“

Řekl jsem mu to.

„Dobrá, uděláme to takhle. Trochu se tam projedu po okolí a uvidím, jestli narazím na vhodné místo, které se mi bude zamlouvat. Až ho najdu, zavolám vám zpátky a můžeme si tam dát sraz.“

„Platí,“ řekl jsem a přitom jsem si vzpomněl, co o Hartwickovi říkal Kinkaid: nejnebezpečnější člověk, jakého kdy poznal. Snadno nás mohl vlákat do pasti, ale aspoň jsme na to byli připravení. Teď jsem byl rád, že se Kinkaid za námi do Clevelandu rozjel. Nebýt jeho, byli bychom se k Hartwickovi chovali stejně opatrně jako ke komukoli jinému, jenže obvyklá opatrnost by u člověka jeho kalibru nemusela stačit.

Ještě jsem mu nadiktoval telefon do kanceláře a zavěsil jsem. Joe a Kinkaid mi viseli na rtech.

„Setká se s námi, ale za podmínek, které sám stanoví. Vybere si místo a zavolá nám, kam za ním máme přijet.“

„A sakra,“ ulevil si Kinkaid. Mračil se a energicky vrtěl hlavou. „To se mi vůbec nelíbí, člověče. Větřím nějakou léčku. Bude mít nad vším moc velkou kontrolu.“

Podíval jsem se na Joea, co tomu říká. Netvářil se vůbec nijak a Kinkaidovo varování vyslechl, aniž hnul brvou.

„Co ty na to, dědouši?“ zeptal jsem se.

„Tenhle Hartwick nám nejspíš dokáže odpovědět na spoustu otázek. A jestli s námi bude mluvit jen za těchto podmínek, musíme je splnit. Je sám a my jsme tři. Měli bychom to zvládnout.“

„Nemyslíte, že bychom se měli rozdělit?“ zeptal se Kinkaid. „Že by jeden z nás z povzdálí hlídkoval pro případ, že by se něco semlelo?“

„Nepředpokládám, že se něco semele,“ řekl Joe, „ale ten váš nápad není špatný. Navíc nechci, abyste na té naší schůzce byl taky.“

„To nemyslíte vážně!“ Kinkaid se naklonil dopředu a uhodil rukou do stolu. „Nežvaňte nesmysly, Pritcharde. Chcete, abych vám pomáhal, nebo ne? Znám toho chlapa líp než vy. Musím být u toho, až se ho budete vyptávat.“

Joe zavrtěl hlavou. „Ne, nemůžete tam být. Vím, že toho o Hartwickovi víte víc než my, ale to by mohlo být spíš na škodu. Kdyby vás tam uviděl, mohl by se chovat ostražitěji než v mé a Lincolnově přítomnosti.

Musí vědět, že pro vás není neznámým člověkem, a to by nám moc nepomohlo, právě naopak. V tuhle chvíli pro nás představujete eso v rukávu. Nenuťte nás, abychom s ním vyrukovali příliš brzy.“

Kinkaid našpulil rty a vyfoukl vzduch, jako když se dítě učí hvízdat. Vypadal pohněvaně.

„Joe má pravdu,“ vložil jsem se do toho. „Hartwick si v tuhle chvíli myslí, že dohromady nic nevíme. A my toho doopravdy moc nevíme, ale něco přece jenom, díky vám. Čím déle ho budeme udržovat v nevědomosti, tím déle si bude lichotit, jak je chytrý a jak to s námi koulí, a tím větší bude naše šance odhalit, co má doopravdy za lubem.“

Skoro jsem sám věřil tomu, co říkám. V jistém směru to byla pravda, ale nebyl to hlavní důvod, proč jsem nechtěl, aby se Kinkaid zúčastnil schůzky s Hartwickem. Musel jsem uznat, že až dosud se k nám choval loajálně, ale neuměl jsem si představit, že bychom s ním měli spolupracovat. S Joem už jsme vyslýchali stovky lidí, pracovali jsme jako tým a já jsem nechtěl, aby to Kinkaidova přítomnost narušila. Navíc jsem neměl představu, jak bude reagovat v extrémních situacích. Kdyby na nás Hartwick chystal léčku, mohl by se Kinkaid projevit jako slabý článek.

„Mohl bych si tady u vás zapálit?“ zeptal se Kinkaid asi po deseti minutách a přerušil tak poměrně dlouhé ticho, během kterého jsme čekali, až se znovu ozve Hartwick.

„Raději ne,“ odpověděl Joe. „Nesnáším ten zatuchlý zápach kouře, co na všem ulpí, a na větrání je moc velká zima.“

„Nevadí. V tom případě si na pár minut odskočím ven.“

Odešel a já jsem byl rád, že si s Joem můžeme promluvit bez Kinkaidovy přítomnosti. „Tak co si o něm myslíš?“

„O Kinkaidovi?“ Joe pokrčil rameny. „Jednou už mi lhal a taky se pokusil přebrat manželku parťákovi. Tak to nejspíš bude pěkný grázl, ne? Ale jeho snaha pomoct nám je patrně upřímná, a ať se nám ten chlap líbí nebo ne, musíš uznat, že nám může být užitečný. Znal Westona a taky s Hartwickem nám dost pomohl. Myslím, že bychom ho chvíli mohli snášet vedle sebe. Tenhle případ je tak zamotaný, že neuškodí mít někoho k ruce.“

„Myslím si totéž,“ řekl jsem. „Nemá sice úplně čistý rejstřík, ale jestli nám pomůže, je mi jedno, s kým spí.

Pokud vypátrá Julii Westonovou, může si ji nechat.“

„Ještě pořád si myslíš, že jsou ty dvě naživu?“

„Snažím se tomu věřit. Ta druhá možnost je příliš krutá.“

(11)

Poté, co se Aaron Kinkaid rozešel s Waynem Westonem, odstěhoval se do města Sandusky a nastoupil u zavedené bezpečnostní agentury jako hlavní pátrač. Po pár letech se stal jejím spolumajitelem a teď už agenturu provozoval sám, jen s tichým společníkem. To všechno nám pověděl, když jsme opět seděli v kanceláři a netrpělivě čekali na Hartwickův telefonát.

„Hlavně nechápu, jak jste se k takové práci dostal,“ podivil se Joe, „když nejste bývalý policajt.“

„Ne, nikdy jsem nesloužil u policie,“ usmál se Kinkaid rozpačitě, „a vím, že to zní hloupě, ale abych byl upřímný, líbilo se mi, jak tuhle branži líčí filmy. Však víte, Humphrey Bogart jako Chandlerův detektiv Phil Marlow nebo v roli Sama Spadea v Maltézském sokolovi. Anebo Jack Nicholson v Čínské čtvrti. Když jsem byl mladší, doslova jsem je hltal. Studoval jsem obchodní marketing, představoval jsem si, jak chodím po železářstvích a vnucuju prodejcům ředidlo nebo nějakou jinou blbinu, ale po večerech jsem doma koukal v telce na staré filmy a říkal jsem si, o co raději bych dělal něco takového. Vábila mě neustálá změna.

Představa, že k vám do kanceláře může kdykoli vstoupit tajemný klient a vy se ocitnete uprostřed něčeho…“ Hlas mu uvázl v hrdle a on se ztratil někde ve vzpomínkách s pohledem upřeným na stěnu.

Teprve po chvíli zatřásl hlavou a zase se probral.

„Je to zvláštní,“ pokračoval. „Vybral jsem si tuhle práci kvůli vzrušení a teď vedu bezpečnostní agenturu a spíš než pátráním se zabývám marketingovými kouzly a účetnictvím. Takže jsem skončil přesně u toho, čemu jsem se kdysi chtěl vyhnout.“

„Tak už to někdy chodí,“ řekl jsem a Joe po mně vrhl chápavý pohled, kterému Kinkaid nemohl rozumět.

Když jsem musel odejít od policie, snažil jsem se hodit za hlavu spolu s odznakem i vzpomínky na předchozí život. Přestal jsem se stýkat téměř se všemi bývalými kolegy, investoval jsem do posilovny a vrhl jsem se do podnikání. To všechno několik měsíců předtím, než mě Amy přemluvila, abych se začal zabývat vyšetřováním vraždy jednoho ze zákazníků mé posilovny, a tím mě nasměrovala zpátky na kolej, kterou jsem chtěl opustit. Tou dobou už jsem si uvědomoval, že jsem udělal chybu. Podnikání mě nemohlo uspokojit. Potřeboval jsem pátrat a vyšetřovat, žil jsem z otázek a odpovědí, z faktů a neznámých. Potřeboval jsem hledat pravdu. Pro to jsem žil, to dávalo mému životu smysl. Najednou už jsem nechtěl nic házet za hlavu.

Z přemýšlení mě vytrhl Joe. „Toho Bogarta v roli detektiva Spadea si pamatuju. Viděl jsem ten film už jako kluk, a to jsem o hodně starší než vy oba. Skvělý starý biják. Kdo vůbec napsal tu knihu, podle které ho natočili?“

„Dashiell Hammett,“ řekli jsme já a Kinkaid současně a všichni jsme se rozesmáli.

„Rád bych věděl, co na tom filmu lidi tolik fascinuje,“ přemýšlel jsem nahlas. „Jasně, byl skvěle udělaný a Bogart hrál jako bůh, ale pokud jde o příběh? Čím to, že pořád táhne? Ta kniha vyšla před sedmdesáti lety a dodnes se vydává.“

„Bude to tím závěrem,“ prohlásil Kinkaid. „Tím poselstvím, které říká, že pro Spadea znamenala loajalita ke společníkovi víc než peníze nebo láska. Neměl toho chlápka ani moc rád, a dokonce mu spal se ženou, ale nechtěl zklamat důvěru…“

Zčistajasna se zarazil a zapomněl zavřít ústa. Všem nám došel význam jeho slov. Já i Joe jsme se radši dívali jinam a Kinkaid se poprvé od chvíle, kdy vstoupil do kanceláře, přestal tvářit sebejistě. Bylo zřejmé proč. Tohohle případu se neujal kvůli loajalitě ke společníkovi. Ve skutečnosti byl zamilovaný do jeho manželky a Westonovu smrt chápal jako šanci.

„Zkrátka tak nějak,“ dodal rozpačitě a pak se sám sobě zasmál. Dalších poznámek byl ušetřen, protože zazvonil telefon. Joe zvedl sluchátko.

„Kancelář Pritchard a Perry. Ano, u telefonu Joe Pritchard. Předtím jste mluvil s Lincolnem, to je kolega.

Uklidní vás, když uslyšíte jeho hlas, anebo to zvládneme bez toho? Jo, tak fajn.“

Na rozdíl od recepční z Myrtle Beach hovořil volající dost tiše, takže jsme s Kinkaidem slyšeli jen půlku rozhovoru. I tak nám bylo jasné, že volá Hartwick. Vyčkávali jsme. Joe ještě řekl pár slov, ale nic, z čeho by se dalo zjistit, o čem mluví, a zavěsil.

„Setká se s námi,“ oznámil, „ale vybral si k tomu místo jako noha.“

„Jaké?“ zeptal jsem se.

„Na konci hlavní ulice. Znáš ten čínský motorest, jak jsou u něj piknikové stolky?“

Chvíli mi trvalo, než jsem si to místo vybavil, ale pak jsem přisvědčil. „Zhruba ano.“

„Tak přímo tam. Trochu zvláštní volba.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Mně připadá úplně logická.“

„Jak to myslíš?“

„Zkus si to představit, Joe. Když se posadíš k jednomu z těch stolků, máš skvělý přehled o všem, co se děje nalevo, napravo i před tebou, a zezadu tě chrání plot hřbitova. Kolem čínské restaurace jsou tři parkoviště. Jestli na nich zaparkuje, může kdykoli doběhnout k autu, zabočit napravo do postranní ulice a ujíždět směrem k Chatfieldu. Tam se dostane na hlavní a v pohodě zmizí kterýmkoli směrem. Anebo si rovnou zkrátí cestu přes další parkoviště u autosalonu Ford.“

„To všechno mě taky napadlo,“ připustil Joe. „Takové místo si logicky vybere člověk, který se obává léčky.

Jenže to jsme snad v tomto případě my, ne?“

V tomhle měl pravdu. Automaticky jsem vše posuzoval z pozice někoho, kdo se snaží eliminovat riziko.

Kdybych chtěl někoho dostat do pasti, určitě bych to neudělal tady, na otevřeném prostranství, z něhož bylo vidět široko daleko.

„Myslím, že bychom nad jeho volbou neměli ohrnovat nos,“ namítl jsem. „Plyne z ní, že nás nehodlá zabít.“

„Zatím,“ dodal Kinkaid.

Joe se ušklíbl. „Rozený optimista, co?“

Kinkaid se zachmuřil. „V podstatě jsem. Ale jak jsem vám řekl, znám Hartwicka líp než vy. Jestli jede v nějaké levárně, a to je dost možné, bude se snažit minimalizovat každé riziko. A vy dva pro něj riziko představujete, to mi věřte.“

„Byl to váš nápad, abychom mu zavolali.“

„Ano. Ale to jsem si myslel, že půjdu na schůzku s vámi. Nehodlám vás v tom nechat samotné.“

„To už jsme probrali,“ namítl Joe, ale Kinkaid ho zarazil gestem ruky.

„Rozumím tomu, že si nepřejete, aby mě viděl, a budu to respektovat, i když se mi to nelíbí. Pouze říkám, že s člověkem, jako je on, budete potřebovat, aby vás někdo jistil. Můžu se tam někam schovat tak,

abych měl dobrý výhled?“

„V nejbližším okolí ne,“ odpověděl Joe. „Pokud se nás bojí, nemohl si zvolit lepší místo. Když se budete potloukat poblíž, všimne si vás.“

„Už se stmívá.“

„Ale jděte, Kinkaide! Ten chlapík sloužil u speciálních jednotek. Tohleto má v malíčku. Možná byste mohl zůstat na protější straně ulice, ale i to je velká loterie.“

„Hřbitov,“ vzpomněl jsem si. „Ať se schová na hřbitově. Vchod je sice z boku, ale jak se jednou octne uvnitř a vydá se na protější stranu, budeme ho mít přímo za zády.“

„Zeď měří sto osmdesát centimetrů,“ namítl Joe. „Neuvidí přes ni.“

„V těch místech je jen plot z pletiva, takže v tomhle nebude problém. Ale stejně si nemyslím, že by měl stát hned za plotem. Nepotřebujeme, aby nám dýchal na záda, ale aby měl dobrý rozhled a všiml si případného nebezpečí. Je to tak?“

„Je.“

„Dobrá. Hřbitov leží na svahu. Od plotu směrem dozadu se terén zvedá, sice zvolna, ale jestli vyjde až nahoru, uvidí na nás i na celý zbytek parkoviště.“

Kinkaid si mohl ukroutit hlavu. Jak během našeho rozhovoru hleděl hned na Joea a hned zase na mne, připomínal otočný ventilátor. Joe všechno uvážil a kývl na souhlas.

„Nejlepší varianta je, aby stál nahoře na kopci. Bude od nás dost daleko, ale všechno dobře uvidí, což je nejdůležitější. Navíc tam bude nenápadnější, než kdyby se pohyboval na druhé straně ulice nebo se ukrýval někde na parkovišti.“

„Ještěže Hartwick není odtud,“ řekl jsem. „Musí improvizovat, kdežto my známe terén.“

„Přesně tak.“ Joe se podíval na hodinky. „Musíme sebou hodit. Říkal, že už tam čeká a máme se objevit co nejdřív.“ Pohlédl na Kinkaida. „Máte zbraň a mobil?“

„Mám.“

„Výborně. Jestli si všimnete něčeho podezřelého, vytočte moje číslo a po prvním zazvonění to típněte. My s Lincolnem to uslyšíme a vypaříme se. Kdyby něco, volejte policii.“

Joe nadiktoval Kinkaidovi svoje číslo a vysvětlil mu, jak se dostane na hřbitov. Otevřel jsem zásuvku ve stole a vytáhl z ní devítimilimetrovou pistoli Glock. Zkontroloval jsem zásobník a nechal jeden náboj rovnou vklouznout do komory, abych mohl v případě potřeby ihned vystřelit. Pak jsem si upevnil pouzdro na opasek do bederní oblasti a vsunul pistoli dovnitř. Trochu se mi zrychlil tep a taky smysly vnímaly všechno ostřeji. Byl jsem připraven.

Kinkaid vyrazil jako první a my jsme mu dali chvíli náskok, aby se stihl dostat na hřbitov. Obloha venku rychle tmavla a stíny za okny se dloužily. Joe zkontroloval svůj revolver Smith & Wesson, který nosil pod paží, a vrátil jej zpátky do pouzdra, které nechal otevřené.

„Jak se cítíš?“ zeptal se.

„Lip by to ani nešlo. A ty?“

Joe byl klidný, ale bylo na něm znát určité neobvyklé napětí. „Já nevím, Lincolne P. Něco se mi na tom chlapovi nelíbí.“

„Kinkaid ti svými řečmi o tom, jak je Hartwick nebezpečný, nasadil do hlavy brouka.“

„Máš pravdu.“ Vstal a oblékl si bundu. Zip nechal napůl rozepnutý, aby měl pistoli kdykoli po ruce.

„Padáme,“ zavelel.

Jeli jsme jeho taurusem. K čínské restauraci to od naší kanceláře mohlo být tak osm set metrů. S Amy jsme se tam občas zastavili a nechali si zabalit jídlo s sebou. Nevařili špatně, jen do všeho dávali trochu moc česneku. Ale polévku wonton měli báječnou. Doznívala odpolední špička a provoz byl ještě pořád dost hustý. Joe řídil a já jsem očima sledoval ulici jako už tisíckrát předtím. Jenže tentokrát jsme neměli policejní odznaky a na lince nečekal dispečer, aby nám případně poslal na pomoc posily.

Joe zabočil na parkoviště před restaurací a zastavil. V rohu parkoviště u plotu hřbitova stál kontejner na odpadky. Vpravo se parkoviště táhlo dál až k supermarketu, nalevo zářil autosalon Ford s řadami naleštěných aut. Za čínskou restaurací stálo pět kulatých piknikových stolů. V létě by se nad nimi klenuly slunečníky, teď tu bylo pusto. Jen u jednoho z nich seděl osamělý člověk. Byl otočený zády k parkovišti před obchodem, ne ke hřbitovu, jak jsem očekával. Před stolkem stál zelený oldsmobile zaparkovaný čelem k autosalonu.

„To je on,“ řekl jsem, „a sedí zády k parkovišti. Bude asi bezstarostnější, než jsem si myslel.“

Joe zavrtěl hlavou. „Naopak, je chytřejší, než jsme si mysleli. Zaparkoval tu svoji káru tak, aby měl výhled před sebe a mohl přitom ve zpětných zrcátkách sledovat dění za sebou. Usoudil, že ze hřbitova mu hrozí větší riziko, protože je temnější a méně přehledný, a proto na něj chce mít lepší výhled než na parkoviště.“

Vystoupili jsme z auta a vydali jsme se ke stolku. Hartwick mírně pootočil hlavu a sledoval nás, jak přicházíme. Ruce měl pod stolkem, kde jsme na ně neviděli. Já sám jsem měl pravou ruku opřenou o bok a zvolna jsem ji sunul za tělo. Vůbec se mi nelíbilo, že mu nevidím na ruce.

Došli jsme až ke stolku, aniž se cokoli přihodilo. Hartwick nám pokynul, abychom si sedli. Byl průměrně velký a měl vyholenou hlavu opálenou sluncem Jižní Karolíny. Svaly na jeho krku připomínaly lana a prozrazovaly, že má vytrénované tělo. Byl stejný jako většina mariňáků, které jsem v životě poznal; nezdál se být zvlášť mohutný ani z něho nešla hrůza, ale udělaná a svalnatá postava prozrazovala leccos o rychlosti a síle.

„Perry a Pritchard,“ konstatoval s prázdným úsměvem. „Posaďte se, pánové. Mimochodem, Perry, udělal byste pro mě něco?“

„Co by to mělo být?“

„Dejte ruku z té bouchačky, co ji máte vzadu.“

Odtáhl jsem ruku od boku a položil jsem obě ruce na stůl, u něhož jsem seděl. Hartwick byl jaksepatří zkušený. I když jsem nedělal nijak nápadné pohyby, snadno je přečetl.

„Rád vás poznávám, chlapci,“ řekl na úvod. „Kdyby vás snad zajímalo, Perry, jak jsem vás poznal, tak docela snadno. Pritchard měl v telefonu starší hlas.“

„Je to stará fosilie,“ připustil jsem. „Tohle vážně nebylo těžké uhodnout.“

„Hm. Vy jste si taky nevedli špatně, chlapci, když jste tak rychle zjistili, kdo jsem. Máte můj obdiv. Když jste včera kolem mě projížděli už podruhé, bylo mi jasné, že jste si mě všimli. Ale myslel jsem si, že mi ta ukradená značka na autě z půjčovny zajistí pár dní náskoku.“

„Dobrý trik,“ uznal Joe. „Jenže my jsme pekelně chytří. No, a teď byste nám mohl prozradit, co tady děláte.“

„Sleduju ty Rusy, stejně jako vy, až na to, že nemám potřebu s nimi mluvit osobně.“ Rozverně ke mně naklonil hlavu. „Copak to bylo tam na té terase?“

„Špatné načasování.“

Hartwick na okamžik uhnul pohledem, podíval se k hřbitovu a hleděl do tmy, jako by zaslechl něco podezřelého. Já jsem neslyšel nic, ale věděl jsem, že někde tam na kopci by měl hlídkovat Kinkaid.

Hartwick se několik vteřin snažil proniknout šero, pak trochu poposedl a znovu se na nás zahleděl.

„Takže vy pracujete pro Johna?“

Joe se naklonil dopředu. „Přesně tak. Jde nám o jedno: zodpovědět pár otázek, které toho člověka trápí.

Je nám srdečně jedno, co tady děláte, chceme znát ty odpovědi.“

Měl jsem pocit, jako by se vedle Hartwickova ramene něco zalesklo. Přimhouřil jsem oči a podíval jsem se líp.

Hartwick měl na sobě černou mikinu a pravou paži skrýval ve stínu. Nespouštěl jsem oči z místa, kde jsem předtím zahlédl záblesk. Napadlo mě, jestli na té straně, kterou před chvílí na okamžik ozářilo světlo z pouličních lamp, nemá pod paží ukrytou pistoli nebo nůž.

„Tak odpovědi, říkáte,“ Hartwick rozevřel rty v nepatrném úsměvu. „Možná bychom si pár otázek a odpovědí mohli vyměnit, Pritcharde. Třeba bychom to zvládli. Ale já jsem tady hlavně proto, abych si vyřídil účty, a v tom mi nezabráníte ani vy dva, ani nikdo jiný.“

Záblesk byl zpátky a tentokrát jsem ho viděl zřetelně. Nebyl to odlesk, ale drobná červená tečka, jako od laserového ukazovátka anebo –

„K zemi!“ vykřikl jsem, současně jsem vyskočil a sáhl po pistoli, protože mi došlo, že tečka pochází od laserového zaměřovače.

Zmizela tak rychle, jako se předtím objevila, a vzápětí se ozvalo tupé plesknutí, jako když boxerova pěst narazí do měkkého břicha, a uprostřed Hartwickovy hrudi se objevil černý otvor. Já a Joe jsme se vrhli na chodník, zatímco Hartwick bezvládně dopadl dopředu na stůl a svezl se na zem. Byl mrtvý a z otvoru v blízkosti srdce mu vytékala krev.

Praštil jsem sebou o dlažbu, odkulil jsem se na stranu a částečně jsem se nasoukal pod lavici u piknikového stolku, zatímco jsem vytahoval pistoli. Věděl jsem, že Joe je někde nalevo ode mne, ale neměl jsem čas se po něm dívat. Přede mnou leželo Hartwickovo tělo s napůl otevřenými ústy a prázdným pohledem. Několik vteřin jsem se jen krčil a čekal na další výstřel. Žádný se neozval. Za mnou hulákal Joe do mobilu a hlásil na tísňové číslo 911, kde jsme. Převalil jsem se zpátky doprava, schoulil jsem se za stolkem, odjistil jsem pistoli a vystrčil hlavu nad stolní desku.

Parkoviště vpravo od nás bylo prázdné, jasně ozářený autosalon po naší levici vypadal neškodně. Mezi řadami aut nebylo nikoho vidět. Provoz na ulici za námi byl stejný jako jindy a chodníky zely prázdnotou.

Střelec použil tlumič a nezdálo se, že by si celého dramatu všiml někdo jiný. Zaklekl jsem a znovu jsem pohlédl na Hartwicka. Nemělo cenu se jím zabývat. Byl mrtvý dřív, než dopadl na zem.

To, že jsem viděl rudou tečku laserového zaměřovače nejprve na jeho pravém rameni, než se mu ustálila na prsou, znamenalo jediné: vrah mohl střílet ze hřbitova, ale kulka přilétla mnohem pravděpodobněji odněkud z blízkosti autosalonu. Rozběhl jsem se k řadám zaparkovaných vozidel.

„Lincolne, do háje, co to vyvádíš?“ volal za mnou Joe. Nevšímal jsem si ho a s pistolí v ruce jsem běžel dál. Rychle jsem oběhl celý pozemek, ale na nikoho jsem nenarazil. Oba výjezdy, na hlavní třídu i do boční ulice, byly volné, a jestli útočník střílel z auta, musel být pryč dřív, než jsem se stihl vydrápat na nohy. Vrátil jsem se k piknikovému stolku.

„Je mrtvý,“ oznámil mi Joe, když jsem k němu přišel. Právě klečel nad Hartwickovou mrtvolou.

„Fakt, jo?“ řekl jsem.

„Výstřel musel přijít odněkud z parkoviště.“

„Už jsem to prověřil. Nikdo tam nebyl. Taky mohl střílet ze hřbitova. Úhel nic moc, ale nebylo by to nemožné.“

Joe vzhlédl od nehybného těla. „Kde je k čertu Kinkaid?“

Oba jsme se otočili k hřbitovnímu plotu a zavolali. Žádná odpověď.

„To není dobré,“ utrousil Joe a mně bylo jasné, že pochybuje, zda je Kinkaid mezi živými. Vydal jsem se k plotu právě ve chvíli, kdy k nám zdálky dolehly policejní sirény. Než jsem stihl dojít až k drátěnému pletivu, vynořil se ze tmy bledý a zmatený Kinkaid.

„Co se děje?“ vyhrkl, chytil se oběma rukama za horní rám plotu, přitáhl se k němu a seskočil na mé straně. Tělo spatřil teprve po několika krocích.

„Do háje, co se tady dělo?“

„Někdo dostal Hartwicka,“ odpověděl jsem. „Kde jste vězel? Neviděl jste na hřbitově něco?“

Kinkaid zavrtěl hlavou. Doširoka otevřené oči nepřestával upírat na mrtvolu. „Ne. Dostal jsem se tam sotva před minutou. Neřekli jste mi, že vstupní brána teď bude zamčená. Musel jsem nechat auto venku, přeskočit plot a utíkat sem. A to ani nemluvím o tom, jak je ten hřbitov rozlehlý“

„Byl tam kromě vás ještě někdo?“

„Pokud ano, tak o tom nevím.“ Teprve teď vytáhl svoji zbraň, obrovský Colt Python, který by dokázal zastavit rozzuřeného slona, a nervózně se rozhlížel po parkovišti.

„Odkud na něj stříleli?“

„Buď ze hřbitova, nebo odněkud z okolí autosalonu. Doufal jsem, že jste někoho zahlédl.“

„Bohužel.“ Kinkaid se nyní skláněl nad Hartwickem a prohlížel si otvor v jeho hrudi. „Ať už se střílelo odkudkoli, bylo to z pořádné dálky. Takže nejspíš puška.“

„Určitě,“ přisvědčil jsem. „Navíc s tlumičem a s laserovým zaměřovačem. Zlomek vteřiny předtím, než to Hartwick dostal, jsem uviděl červenou tečku.“

Na parkoviště vjel policejní vůz se zapnutým majákem a kvílející sirénou. Řidič zabrzdil a sirénu vypnul, ale maják dál házel barevné pablesky na Hartwickovo tělo a nutil mě mrkat. Z auta se k nám blížili dva policisté v uniformách se zbraněmi v rukou. Nařídili nám, abychom odstoupili od stolu a dali ruce nad hlavu. Udělali jsme, co po nás chtěli.

„Všichni jsme ozbrojení,“ oznámil jim Joe klidně. „Vezměte si naše pistole, ale nemusíte kvůli tomu vyšilo vat.“

Vysoký policista s úzkým špičatým nosem připomínajícím ptačí zobák a vpadlým hrudníkem, na kterém mu košile uniformy legračně plandala, na Joea zamžoural.

„To mě podrž. Není tohle Pritchard?“

„Je to Pritchard,“ potvrdil jeho parťák. Byl menší, kulatější, a já jsem ho dokonce znal. Jmenoval se Baggerly, křestní jméno už jsem zapomněl. Policisté nás odzbrojili, pak kus poodešli a prohlíželi si mrtvé tělo u svých nohou.

„Sakra,“ utrousil starší z nich, „Dostal ji rovnou do srdce.“ Pak se podíval na Joea. „Co je to za chlápka?“

„Nějaký Randy Hartwick,“ odpověděl Joe. „Měli byste si co nejrychleji pozvat mordpartu.“

„Asi nám nic jinýho nezbude,“ připustil policista, změřil si nás tři a něco pošeptal Baggerlymu. Ten odešel pár kroků stranou a něco řekl do mikrofonu své vysílačky. Za minutu se vrátil.

„Vyšetřovatelé už jsou na cestě,“ oznámil. „My si tady zatím hezky sedneme. Za chvíli přijede i doktor, aby ohledal tělo.“

A tak jsme si hezky sedli. Brzy přijel další hlídkový vůz. Baggerly instruoval jeho osádku, aby místo činu ohradila a držela stranou zvědavce, které mezitím přivábil policejní maják. Po několika minutách dorazil i

vyšetřovací tým. Když jsem viděl, jak vystupuje z auta, potlačil jsem zaúpění. Byla to Janet Scottová se svým parťákem Timem Eggersem. Zatímco Eggerse jsem vždycky považoval za slušného chlapa, Scottová byla kolosální kráva. V dobách mé činné služby jsme spolu nikdy nevycházeli a pokud mi bylo známo, ani Joe si ji nijak zvlášť neoblíbil.

Na sobě měla džíny a koženou bundu. Identifikační karta s policejním odznakem se jí houpala na nylonové šňůře kolem krku. Krátké světlé vlasy jí trčely na všechny strany jako bodliny. Asi to měl být módní účes a jistě ji stál aspoň padesát dolarů, ale já bych jí dokázal vyrobit stejnou kreaci strunovou sekačkou. Janet Scottová byla drobná a elegantní a fůra policajtů si o ní myslela, že je děsně sexy, ale já jsem se nikdy nedokázal přenést přes její neomalenost a nedostatek zdravého úsudku. Párkrát jsem s ní musel pracovat a pokaždé jsem ji vnímal jako trn v patě. Jako policistka si vedla, mírně řečeno, nevalně, zato její víra ve vlastní schopnosti byla nebetyčná, což je smrtící kombinace. Eggers s ní spolupracoval už řadu let, a přestože byl spíš nenápadný a držel se zpátky, veřejně se vědělo, že mozkem jejich dvojice je on.

„Lincoln Perry a Joe Pritchard,“ zahlaholila Janet Scottová a rázně k nám vykročila. „Vzpomínám si na doby, kdy jste se pohybovali na správné straně zákona.“ A s pohledem upřeným na mrtvolu dodala: „Teď už to tak nevypadá, co říkáte?“

„Je nám líto, ale my jsme ho nezabili,“ ozval se Joe.

„To říkají vrahové vždycky.“ Dřepla si vedle Hartwickova těla jako před chvílí já, pečlivě si ho prohlížela, vrtěla hlavou a tiše pomlaskávala, jako když matka plísní nezdárné dítě. Konečně zase vstala a pohlédla na mě.

„Dlouho jsme se neviděli, co, Perry?“

„Příšerně dlouho,“ řekl jsem s hranou vážností. „Stýskalo se mi, Janet.“

„To si myslím. Kdy že jsme se viděli naposled?“ Zamračila se a zahleděla se k obloze, jako by se snažila na něco si vzpomenout. „Už to mám. Krátce předtím, než jsi zmlátil jednoho z nejprominentnějších právníků ve městě a dostal jsi za svoji blbost padáka.“ Sladce se usmála. „Jak jsem jenom mohla zapomenout?“

„Je to zvláštní, jak se člověku leccos snadno vykouří z hlavy,“ podotkl jsem. Ten právník mi přebral snoubenku a já jsem byl opilý, ale v podstatě se všechno seběhlo tak, jak říkala.

„Co jsi celou tu dobu podnikal, Perry?“

„Živil jsem se v Belgii jako masér. Vlastně jsem se vrátil do Států teprve dneska.“

Nepřátelsky si mě změřila. „Nesnaž se být vtipný, Perry. Mám celou noc na to, abych si tě podala. A vzhledem k tvému kámošovi, co se tu válí na chodníku, se dnes dostaneš do postele hodně pozdě.“

Pak se otočila a šla se o něčem poradit s Eggersem. Policejní lékař už ohledával mrtvolu. Podíval jsem se na tělo a tiše jsem zaklel. Byl ochoten nám poskytnout informace a v tu chvíli to koupil. Teď už nikomu nic neřekne. Někdo se musel opravdu hodně bát toho, co Hartwick ví. Teď bylo na nás vypátrat, co věděl.

(12)

Trvalo deset hodin, než nás Janet Scottová propustila. Chvíli nás držela přímo na místě činu a pak požádala nějaké uniformované strážce zákona, aby nás odvezli na stanici, kde jsme měli čekat na výslech.

Strávili jsme tam zbytek noci. Janet Scottová se z nás snažila dostat informace o Hartwickovi, ale moc se toho nedozvěděla. Kinkaid jí řekl, že znal Hartwicka jen jako Westonova přítele. O jeho napojení na pašeráky zbraní se nezmínil. Ani my s Joem jsme nezapírali, že jsme na Hartwicka narazili při vyšetřování

Westonova případu. Scottové nad tou zprávou zasvítily oči. Věděl jsem, že už si představuje palcové titulky a všechnu tu slávu, kterou jí případ přinese. A taky jsem věděl, že se raduje zbytečně. Teď už měla všechno v rukou FBI, a přestože Hartwickova vražda spadala do kompetence clevelandské metropolitní policie, federální agenti už budou vědět, jak Janet vypoklonkovat. Ať už jsou oba případy sebevíc provázané, na ten Westonův může zapomenout.

Scottová se chvíli snažila blufovat a předstírala, že budeme obviněni z vraždy. Nejspíš si vážně myslela, že nás tím zastraší a my jí poskytneme více informací o Hartwickovi. Vzhledem k tomu, že Hartwicka zabil odstřelovač s puškou, to od ní nebyl moc chytrý pokus. Nejdřív nás vyslýchali každého zvlášť, pak nás přivedli do jedné místnosti a začalo to nanovo. Když potom Kinkaid odešel na záchod a Scottová si šla zatelefonovat, zůstali jsme já a Joe sami s Eggersem.

„Poslyšte, Time,“ nadhodil jsem, „zkuste si Kinkaida líp proklepnout.“

Eggers se zamračil. „Proč? Myslíte, že toho chlapa zastřelil?“

Dokonce i Joe mi věnoval překvapený pohled. Zavrtěl jsem hlavou. „Neřekl bych, že ho má na svědomí, ale nebylo by špatné kouknout se na něj zblízka. Zatím o něm dohromady nic nevíme, a navíc se pohyboval v místě, odkud opravdu mohl střílet. Na začátku Joeovi lhal, nebo to aspoň později tvrdil, a potom se objeví u nás v kanceláři a nabízí nám pomoc. Moc hezké gesto, jenže jsme zatím neměli čas si ho prověřit. Pokud víme, mohl mít strach, co nám Hartwick prozradí. Možná se bál tolik, že ho raději zabil.“

„Proč by mu mělo záležet na tom, co nám Hartwick poví?“ zeptal se Joe. „S Westonem se rozešel už dávno a v Clevelandu taky nebyl celé roky.“

„Neříkám, že je to pravděpodobné, ale i tak by Kinkaid zasluhoval, abychom se na něho líp podívali.“

Eggers zavrtěl hlavou. „Technici nám tutově oznámí, že toho chlápka zabila kulka z pušky. Kinkaid nosí Colt Python. To je sice pořádný revolver, ale k vražedné pušce má daleko.“

„To, že má u sebe Colt Python, ještě neznamená, že s sebou neměl i jinou zbraň,“ namítl jsem.

„Chcete říct, že mohl mít na hřbitově pušku, pak ji vrátil do auta a utíkal za vámi?“ Eggers pokrčil rameny.

„Prohlédneme všechny automobily, to buďte klidní, ale stejně pochybuju, že se to odehrálo takhle. Běžet přes celý hřbitov by byl dost velký výkon.“

Joe přikývl. „Kinkaid to neudělal. Musel by to být skvělý běžec, aby se u nás objevil tak brzy po výstřelu.

Navíc vůbec nebyl udýchaný. A kdyby ukryl pušku někde na hřbitově, najde se.“

V tu chvíli se Kinkaid vrátil do místnosti. Tvář měl zkřivenou vzteky. „Díky za důvěru, Pritcharde,“ vyštěkl a pak ukázal na mě. „A vy jste pěkná svině, Perry!“

Cítil jsem, jak mi rudne krk a obličej. „Nezlobte se, Kinkaide. Já vás z ničeho neobviňuju. Ale je fakt, že toho o vás moc nevíme a že jste měl příležitost vystřelit.“

Zavrtěl hlavou a znechuceně našpulil rty. „Je mi jedno, co si myslíte, Perry.“ Pak se obrátil k Eggersovi.

„Kde tu máte toalety? Nemohl jsem je najít. Ale aspoň jsem díky tomu vyslechl tenhle zajímavý rozhovor.“

Když nás konečně pustili, bylo pět ráno. Byli jsme totálně vyčerpaní a museli jsme si zavolat taxi, protože Joeův taurus i Kinkaidův vůz si policie zatím nechala.

„Poslyšte, Aarone, chtěl bych se vám omluvit,“ řekl jsem, když jsme venku čekali na taxík. „Nebylo v tom nic osobního. Berte to jako reakci zkušeného policajta, který se snaží vytipovat, kdo všechno měl příležitost spáchat zločin.“

Kývl, aniž na mne pohlédl. „V pořádku, Perry, rozumím tomu. Nebudu lhát a tvrdit, že mi to nevadí, protože mě to strašlivě naštvalo. Ale taky nechci, aby nám to nějak překáželo v pátrání. Chci najít Julii Westonovou a za tím účelem musíme spolupracovat.“

„Už jste se někde ubytoval?“ zeptal se Joe.

„Rezervoval jsem si hotel předem, ještě než jsem dnes přijel do města. Chystal jsem se tu strávit pár dnů.“

„Tak se běžte prospat. Až se vzbudíte, přijďte do kanceláře a pustíme se do práce. Hartwicka někdo zabil proto, aby nám nemohl nic říct, a my musíme zjistit, kdo to byl.“

„To nám už zítra poví Cody,“ předpověděl jsem. „Až se doví tady o tomhle, bude na nás mít spoustu dotazů.“

„To si dovedu představit,“ souhlasil Joe.

„Je jasné, že už jsme rozvířili hladinu. Někomu naše pátrání nevoní.“

„Proč vás ten střelec nesejmul taky?“ namítl Kinkaid. „Nebo proč se o to aspoň nepokusil?“

Joe pokrčil rameny. „To nevím, ale nemám mu to za zlé.“

Kinkaid si vzal první taxi, které se objevilo, a my s Joem jsme zůstali stát na chodníku a čekali na další.

Díval jsem se za světly odjíždějícího taxíku. Když se na konci ulice zmenšila na malé červené tečky, odvrátil jsem se. Červených teček už jsem za dnešek viděl víc než dost.

Ráno jsem se probudil s přetrvávající bolestí hlavy a šíje, která se ohlásila už předchozího dne. Teď ještě zesílila a při prvním pohybu jsem zasténal. Svaly na zádech jsem měl jako struny na kytaře po sólu Jimiho Hendrixe. Pohled na hodinky mi prozradil, že je skoro jedenáct, takže jsem spal čtyři hodiny. Potřeboval bych pořádně dlouhou horkou sprchu, ale bylo mi jasné, že Joe už bude v kanceláři, a nechtěl jsem se zpozdit. Proto jsem se oblékl, rychle jsem si umyl obličej studenou vodou, vyčistil jsem si zuby, učesal jsem se a vyrazil jsem.

Joe byl samosebou v kanceláři. Seděl za stolem v khaki kalhotách, košili a kravatě a s někým telefonoval.

Působil dojmem člověka, který se právě vrátil do práce po týdenní dovolené, plný síly a svěžesti. Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Joe byl úžasný. Když jsem s ním ještě pracoval u protidrogové jednotky, poznal jsem, jak dlouho vydrží s naprostým minimem spánku nebo úplně beze spánku. Přitom nikdy neztrácel duševní svěžest. Vyznačoval se neuvěřitelnou schopností překonávat nebo přehlížet fyzickou únavu.

Svezl jsem se do židle vedle něj a snažil jsem se zachytit podrobnosti rozhovoru. Zřejmě se s nějakým policistou bavil o Hartwickovi. Nejspíš s Eggersem. Scottová byla po celonoční šichtě ještě v posteli. Její pracovní morálka byla stejně příslovečná jako ta Joeova, jenže z úplně opačných příčin.

Joe dotelefonoval a obdařil mě úsměvem. „Dobré jitro, Lincolne P. Strávil jsi příjemný večer?“

Probodl jsem ho pohledem. „Běž do háje i s tím svým zatraceným elánem.“

„Nech toho. Jsem skoro dvakrát starší než ty.“

Něco jsem zavrčel a usrkl jsem kávu, kterou jsem si cestou koupil v bistru. „S kým jsi telefonoval?“

„S Eggersem.“

„Věděl jsem to. Co ses dozvěděl?“

„Že by o své kolegyni nikdy přímo neřekl, že je kráva, přestože jsem ho k tomu všemožně ponoukal. A taky zjistili, ve kterém hotelu se tu Hartwick ubytoval.“

„Našli něco při prohlídce?“

„Dohromady nic. Nic, co by vysvětlovalo, proč přijel do Clevelandu. Ale podle Eggerse tam měl spoustu munice, další dvě pistole, a dokonce ruční granát. Byl připravený na slušnou bitvu.“

„Granát? Děláš si srandu?“

„Eggers to tvrdí. Já jsem jenom rád, že ho ten chlap nechal v hotelu. Kdyby včera večer nešťastnou náhodou vybuchl, vyhodil by do vzduchu půlku ulice i s námi. Abych nezapomněl, odpoledne se máme zase zastavit na kus řeči se Scottovou a Eggersem.“

„To znamená, že jsou ve slepé uličce. Kdyby něco vypátrali, neztráceli by s námi čas.“

„Ano, jsou ve slepé uličce. Můj soukromý názor je, že střílel někdo z Rusů. Co si myslíš ty?“

Káva mezitím dostatečně vystydla, aby se dala pít, a já jsem si dal několik pořádných hltů, než jsem odpověděl.

„Řekněme to tak, že i já některého z nich podezírám. Nemůžu to samozřejmě dokázat, ale dávalo by to smysl. Pokud víme, pár z nich sloužilo u speciálních jednotek a ten, co střílel, to s puškou uměl. Nemluvě o špičkovém laserovém zaměřovači.“

„Hm. Mimochodem, co nevidět se tu objeví Cody. Poprosil jsem ho, aby ti dal čas do jedenácti. A Kinkaid přijde taky každou chvíli.“

„Jak dlouho už jsi v kanceláři?“

Podíval se na hodinky. „Já? Asi tak tři hodiny.“

„Spal jsi vůbec, Joe?“

„Jsem v pohodě.“

Dál jsem to nerozváděl. „Dobrá, na něco se tě zeptám.“

„Prosím.“

„Přestože se po tom včerejším brajglu může zdát náš rozhovor s Danem Beckleyem bezvýznamný, řekl bych, že z něho plyne několik důležitých vodítek naznačujících obchodní kontakty mezi Westonem a Hubbardem. Budeme pátrat v tomhle směru, nebo se raději zaměříme na Hartwicka a na Rusy?“

Joe spojil konečky prstů do stříšky a podepřel si jimi bradu. Vypadal, jako by se modlil. „To nevím,“ řekl.

„Obě linie případu jsou podle mě důležité a můžou navzájem souviset. Vím jenom tolik, že Codymu nic neřekneme.“

„O Danu Beckleym?“ zeptal jsem se a on přitakal. „Proč ne? Už jsme mu práskli Hubbarda.“

„Já vím, jenže teď máme lepší představu o tom, jak to mezi Westonem a Hubbardem chodilo, a já bych to rád nějakou chvíli udržel pod pokličkou. Hubbard má zatraceně velkou moc, možná největší v tomhle městě. A Codymu tak docela nevěřím. Už jednou nám přihrál falešnou stopu a to se mi nelíbí.“

„Myslíš, že Hubbard má FBI omotanou kolem prstu? Kam se poděla tvá důvěra v právní řád?“

Vtom někdo zaklepal, dveře se otevřely a dovnitř nakoukl Aaron Kinkaid. „Brejden,“ pozdravil a já jsem s potěšením konstatoval, že je na tom ještě hůř než já. Vešel do kanceláře a posadil se.

„Pěkně dlouhá noc,“ posteskl si. „Jsem úplně groggy.“

„Za chvíli sem dorazí chlápek jménem Thad Cody,“ oznámil mu Joe, „nejspíš s párečkem místních policajtů v patách. Cody pracuje pro FBI a řídí vyšetřování Westonova případu. Bude se vás chtít zeptat na pár věcí.“

Jako by to slyšeli, stanuli v tu chvíli ve dveřích Cody se Swandersem. Kraus tentokrát chyběl. Štěstí, že jsem se probudil včas, jinak by mě z postele vytáhl rozzuřený agent FBI.

„To je Kinkaid?“ ukázal Cody na našeho zrzavého návštěvníka.

„Ano, jmenuju se Aaron Kinkaid.“

„Výborně. Takže je tu máme všechny.“ Cody si přisunul židli, Swanders zůstal stát opřený o stěnu. Dnes měl Cody na sobě oblek a i tentokrát si nesl nezbytnou aktovku. Už při první schůzce své vystupování trochu přeháněl, ale to nebylo nic ve srovnání s tím, jak se choval teď. Navíc byl hodně rozzlobený.

„Tak spusťte, pánové,“ začal. „A prosím, nic než pravdu a do všech podrobností. Protože jestli nějak zhatíte moje vyšetřování, budu do konce své kariéry dělat všechno proto, abyste toho hořce litovali.“

To byl výkop jako hrom. Pustili jsme se do vysvětlování. Joe Codymu pověděl, jak se den předtím objevil u nás v kanceláři Kinkaid a jak jsme odhalili totožnost Randyho Hartwicka. Kinkaid pak vyklopil všechno, co o Hartwickovi věděl, a tentokrát nevynechal ani nelegální obchod se zbraněmi. Cody se zamračil, předklonil se a důrazně se zeptal: „Pro koho dělal?“

„To nevím,“ přiznal Kinkaid.

„Nemáte ani podezření? Nikdy jste neslyšel žádné jméno? Nevíte, jaké zbraně pašoval? Nic?“

Kinkaid zavrtěl hlavou. „Ne. Vím jenom to, co mi řekl Wayne Weston. Nesvěřil mi podrobnosti a já se na ně nevyptával.“

„Aha. A co vás přivedlo sem, pane Kinkaide?“

Kinkaid pohlédl na špičky svých bot, stejně jako když se předchozího dne svěřoval mně a Joeovi. „Já –

ehm, rozumíte, jde mi o Julii Westonovou. Byli jsme si dost blízcí, víte? Rád bych ji pomohl najít.“

Tak to šlo ještě další hodinu. Občas se s nějakou otázkou vložil do hovoru Swanders, ale bylo jasné, že tady velí Cody. Nikdo se nám neobtěžoval vysvětlit, kde je Kraus a proč se dnes nedostavil.

„Teď mě dobře poslouchejte, vy kreténi,“ řekl na závěr Cody. „Vy opravdu umíte všechno zkomplikovat.

Tenhle Hartwick by nám možná pomohl celý případ rozlousknout. A co uděláte vy? Zatelefonujete mi?

Dáte mi echo? Ne, začnete si hrát na svém písečku a všechno tím pohnojíte. Přitom to pohnojíte i mně, protože chlap, kterého jsem potřeboval vyslechnout, je po smrti.“ Znechuceně zavrtěl hlavou. „Říkal jsem vám, že na tomhle případu budeme spolupracovat. Ale teď jste dali jasně najevo, že vy o spolupráci s námi nestojíte.“

Připadal jsem si jako školák, který dostává ředitelskou důtku. Byl jsem si vědom možných následků svého jednání, ale zároveň mi celá záležitost připadala zábavná. Cody s námi ve skutečnosti spolupracovat nikdy nechtěl. Dal to najevo už tehdy, když nás spolu se Swandersem a Krausem svedli na falešnou „hráčskou“

stopu. Být trochu bystřejší, mohl na Hartwicka připadnout dřív než my. A kdyby se mu to podařilo, určitě by se neobtěžoval a neříkal o tom mně a Joeovi. Přestože nás teď dusil. Vypadalo to, že je s pátráním sám v koncích. Nehodlal nám pomáhat, ale viděl, že děláme větší pokroky než on, a to ho štvalo.

„My jsme přece byli ochotni s vámi pracovat,“ namítl Joe. „Dali jsme vám tip, abyste prověřili Hubbarda.

Udělali jste to?“

„Jo, pracujeme na tom, Pritcharde. Ale na takovou věc vám nestačí jeden den, jasný?“

„My jsme za jeden den stihli vypátrat Hartwicka,“ připomněl jsem.

„A taky jste o něho stihli přijít, vy pitomci!“ Cody si s povzdechem upravil kravatu. „Zuřím nad tím, kam jste to nechali dojít, ale nemá cenu brečet. Hartwick je mrtvý a už nic neřekne. Teď musíme najít někoho, kdo by nám mohl pomoct. Víte o někom, kdo to s Hartwickem táhl?“

Já i Joe jsme zavrtěli hlavou. Cody pohlédl na Kinkaida.

„Nevím,“ ozval se Kinkaid. „Jak jsem řekl, chlap žil náhodou ve stejném státě jako já a párkrát jsme se potkali. To je všechno. Jestli vás zajímá můj názor, tak vyšetřovat Jeremiaha Hubbarda je ztráta času.

Tuhle věc mají na svědomí ti Rusové a na tom, co dělal Weston pro Hubbarda, moc nezáleží. Pokud vůbec měl něco společného s Rusy, nedostal se k nim přes Hubbarda, ale přes Hartwicka.“

Zdálo se, že Cody s ním souhlasí. „Přesně tak, Hubbard je podnikatel. Hartwick byl profesionální

hrdlořez.“

Jenže Wayne Weston asi taky, pomyslel jsem si. Nebo přinejmenším profesionální vyděrač. Vzpomněl jsem si na Dana Beckleyho a po očku jsem se podíval na Joea. Sotva znatelně zavrtěl hlavou.

„Mám pro vás návrh,“ pokračoval Cody. „Zkusím vypátrat, co všechno se dá o Hartwickovi zjistit. Vy budete zatím sedět se založenýma rukama, je to jasné? Byl jsem ochotný nechat vás dělat na případu, dokud to vypadalo, že budete spolupracovat, ale to evidentně nefunguje. Jestli ještě jednou ohrozíte vyšetřování, které vedu, postarám se, aby vám sebrali licenci. Rozumíme si?“

„Tomu říkáte návrh, Cody?“ neodpustil jsem si rýpnutí.

Cody se studeně usmál. „Dobrá, neberte to jako návrh, ale jako rozkaz, Perry. Jako ultimátum. A raději už nepokoušejte moji trpělivost. Ozvu se vám,“ řekl a vstal.

Když byli i se Swandersem pryč, Kinkaid se na nás podíval. „To je přece nesmysl. Vy dva podnikáte naprosto legálně a on vám nemůže nařizovat, které případy smíte brát a které ne. To by proti vám musel vznést důvodné obvinění.“

„Nařizovat nemůže,“ zkonstatoval Joe, „ale zato nám může všechno pěkně zkomplikovat.“

„Snad nechcete říct, že ho poslechnete? Do háje, Pritcharde, teď to přece nemůžete vzdát.“

Joe si ho změřil znechuceným pohledem, jako kdyby po něm Kinkaid chtěl, aby zanechal dráhy soukromého detektiva a dal se místo toho na krasobruslení. „Nemám v úmyslu něco vzdávat,“ prohlásil blahosklonně. „Jednoduše říkám, že to teď budeme mít těžší. Nesmíme být moc vidět.“

„Takže co dál?“ zeptal se Kinkaid. „Kterým směrem se pohneme?“

„Jak to vidím já, musíme udělat dvě věci,“ začal Joe. „Bude třeba zjistit mnohem, mnohem víc podrobností o našich Rusech. S kým obchodují, v čem jedou, zkrátka úplně všechno, co by mohlo mít nějakou souvislost s Westonem nebo Hartwickem. Anebo s Hubbardem. Stejným způsobem musíme proklepnout Hartwicka. Stručně řečeno, budeme muset zevrubně prověřit každého, koho si s celým případem spojujeme.“

„U Hartwicka to nebude snadné,“ podotkl jsem. „Nežil tady, ale v Jižní Karolíně. Pokud víme, byl v Clevelandu jen na návštěvě.“

„Pak asi nezbývá nic jiného, než aby se někdo z nás vydal do Jižní Karolíny,“ řekl Joe.

Kinkaid se zamračil. „Máme se rozdělit? To se mi moc nelíbí.“

„Včera večer se vám to taky nelíbilo, Kinkaide, ale my jsme na vaše rady nedali a nehodláme na ně dát ani teď,“ připomněl Joe, ale řekl to dostatečně ironicky, aby Kinkaid znovu nevypěnil. „Kdybychom se do Jižní Karolíny vydali všichni, Cody dostane psotník. A navíc by to byla ztráta času.“

„Cody se pomine, ať se tam vydáme všichni, nebo jenom někdo z nás,“ podotkl jsem.

„Počítám s tím, že za pár dní bys tam mohl být se vším hotový,“ řekl Joe. „A na těch pár dní snad před Codym tvou nepřítomnost utajím. Kdyby se domákl, že jsi pryč, namluvím mu, že jsi odjel do jiného státu vyšetřovat nějaký jiný případ, který s Waynem Westonem nesouvisí. Cody nám nemůže bránit v práci na jiných kauzách, i kdyby chtěl sebevíc.“

„Aha, za pár dní bych tam mohl být se vším hotový Rozumím tomu dobře, že jsem byl vyčleněn jako agent pro Jižní Karolínu?“

Joe přikývl. „Ano, rozumíš. Scottová s Eggersem budou mnohem pravděpodobněji hlídat tady Kinkaida než tebe nebo mě, takže já a on zůstaneme ve městě a zkusíme se mrknout na Rusáky. Ti taky představují daleko největší hrozbu, takže bude lepší, když na ně budeme dva.“

„Do háje, Scottová s Eggersem. Úplně jsem na ně zapomněl. Copak mi dovolí odjet z města pouhý den po

tom, co jsem se připletl k vraždě?“

„No jo!“ zvolal Joe. Nasadil ztuhlou grimasu a v doširoka otevřených očích měl andělsky nevinný výraz.

„Tak to jim radši ani nebudeme říkat, že se chystáš pryč.“

(13)

Když jsem nazítří ráno vystoupil v Myrtle Beach z letadla, zavřel jsem oči a zhluboka a soustředěně jsem se nadechl. Slunce už vyšlo a venku bylo jednadvacet stupňů.

O pár hodin dřív při mém odletu z Clevelandu ukazoval teploměr pár stupňů nad nulou a ostrý vítr přinášel od jezera spršky sněhových krupek. Poprvé od chvíle, kdy jsem se dozvěděl o existenci Randyho Hartwicka, jsem mu byl vděčný, že se usadil právě v Jižní Karolíně.

Půjčil jsem si Ford Contour a vydal jsem se podél městské pláže v naději, že mezi spoustou hotelů objevím jeden s názvem Zlatý příboj. Po několika blocích mi došlo, že to bude tvrdší oříšek, než jsem si myslel. Hotely se táhly donekonečna. Asi čtvrt hodiny jsem se pomalu projížděl po Ocean Avenue a pořád jsem viděl jen samé hotely. Stovky hotelů. Většina z těch, které stály přímo na pláži, byly vysoké elegantní stavby, zatímco po protější straně ulice se vesměs vyskytovaly ošumělé dvou až třípatrové budovy, ani dost vzdáleně podobné svým noblesnějším sousedům. Bylo udivující, že necelých padesát metrů vzdálenosti představuje tak obrovský rozdíl v kvalitě a nepochybně i v cenách pokojů. Minul jsem desítky a desítky hotelových komplexů a zábavních zařízení, aniž bych narazil na Zlatý příboj. Rezignovaně jsem odbočil z Ocean Avenue a vydal se hledat benzinovou pumpu. O několik set metrů dl vedla souběžně s hlavní třídou Business Highway 17, hlavní spojnice pro nákladní a komerční dopravu. Tady byly hotely vzácností, ale člověk zase nemohl plivnout z okénka a nezasáhnout obchod s tričky nebo rybí restauraci. Zajel jsem na parkoviště první benzínky a vešel dovnitř, abych se zeptal na cestu.

Za pokladnou stála znuděná dívka a nakrucovala si blonďaté lokny na ukazovák. Od ní jsem se dozvěděl, že hledaný komplex leží osm bloků odtud na sever. Ještě dodala: „Všechny hotely mají mapu se svou polohou v brožurách a v dokumentech, kterými potvrzují rezervaci. To jste nevěděl?“ Chytrá jak opice.

Jenže já jsem neměl ani brožuru, ani rezervaci.

Zlatý příboj ležel přesně tam, co říkala slečna z pumpy, o osm bloků dál na sever. Byla to neuvěřitelná stavba. K přízemnímu křídlu s hotelovou halou přiléhaly na obou koncích dvě šestnáctipodlažní věže s pokoji a apartmány. Na střeše haly se nacházela sluneční terasa a bazén. Nádhera. Zaparkoval jsem před budovou a vešel dovnitř. Cedule hlásala, že mají volné pokoje, tak proč se neubytovat přímo ve Zlatém příboji? Zeptal jsem se na ceny pokojů. Byly mnohem vyšší, než by se mi líbilo, ale zase daleko nižší, než se dalo očekávat za několik měsíců v plné turistické sezoně. Platit to bude stejně John Weston. Požádal jsem o ubytování na dvě noci, zaplatil jsem kreditkou a nechal jsem si vystavit účet kvůli pozdějšímu proplacení.

Jen co jsem zaplatil, vrátil jsem se k automobilu a odvezl ho přes ulici do hotelových garáží. Poprvé jsem ocenil, že jsem si půjčil tak malé auto. Měli tady nejnižší strop ze všech poschoďových a podzemních garáží, které znám, a můj náklaďák by se tam nejspíš nevešel. Tady na jihu zřejmě všichni jezdili v nízkých sporťácích. Pohon na čtyři kola by tu člověk ani nevyužil. Našel jsem místo k zaparkování, vytáhl jsem zavazadlo z kufru fordu a vrátil jsem se do hotelu. Můj pokoj se nacházel ve druhém patře severní věže. Nastoupil jsem do výtahu, našel na patře číslo dveří a vešel jsem dovnitř.

Pokoj se ve skutečnosti skládal ze tří místností: obýváku s pohovkou a televizorem, malé, ale plně vybavené kuchyňky a ložnice. Z obýváku i ložnice vedly skleněné zasouvací dveře na široký balkon s výhledem na pláž. Hodil jsem kufr na pohovku a vyšel jsem na balkon.

Slunce zářilo, odráželo se ve vodě a jeho odlesky tančily na vlnách. Na dekách na písku se opalovalo pár lidí a na samém břehu si skupina dětí pohazovala fotbalovým míčem. Na koupání bylo ještě příliš chladno.

Několik stovek metrů od pláže brázdila vlny jediná loďka s jasnou modrožlutou plachtou. Naklonil jsem se

dolů přes zábradlí. Pláž nebyla nijak plná, což mě nepřekvapovalo. Na rodinnou dovolenou bylo příliš brzy a do jarních prázdnin, které sem přivedou studenty, zbýval ještě týden. Nechal jsem dveře na balkon dokořán, aby dovnitř pronikl teplý větřík, a vrátil jsem se do pokoje. Byl to krásný den a taky ubytování bylo nádherné, ale přijel jsem sem pracovat. Sundal jsem si košili s dlouhým rukávem, oblékl jsem tričko s límečkem a do pouzdra na zádech jsem vsunul pistoli Glock. Nečekal jsem problémy, ale Randy Hartwick vyvolal v Clevelandu dost vzrušení a já jsem se nehodlal dát do pátrání po jeho společnících nepřipraven.

Strčil jsem kartu od zámku hotelového pokoje do kapsy a sjel jsem výtahem dolů do haly. Recepční mě viděla přicházet a usmála se.

„Líbí se vám váš pokoj?“

„Je báječný,“ řekl jsem a její úsměv se ještě víc rozzářil, jako bych jí přinesl tu nejlepší zprávu. „Ale měl bych ještě jednu otázku.“

„Jakou?“

„Rád bych mluvil s majitelem hotelu. Netušíte, kde bych ho našel?“

Zaváhala. „Pan Burks tady není. Třeba by vám s něčím mohl pomoct ředitel. Smím se zeptat, proč chcete mluvit s majitelem?“

„Protože bych rád poznal toho, kdo zodpovídá za tuhle díru,“ řekl jsem a rozmáchl jsem se rukou po nablýskané hale. Když jí úsměv zmizel ze rtů, honem jsem dodal: „To byl žert.“

„Ach!“ vydechla úlevou a už se zase usmívala.

„Potřeboval bych mluvit s majitelem o jednom společném známém,“ vysvětlil jsem jí. „Známém, který bohužel zemřel.“

Recepční se chytila za srdce. „To snad ne! Poslední dobou nás to nějak pronásleduje, jen před pár dny volal nějaký člověk, že zemřel blízký přítel našeho šéfa ochranky.“

Byla to stejná recepční, se kterou jsem předtím mluvil po telefonu, možná ta nejmilejší osoba na světě, a já jsem jí už podruhé během jednoho týdne pokazil den. Ale přijížděl jsem z Clevelandu, takže to mohla čekat.

„Ano,“ řekl jsem, „je to smutné. Nemáte prosím představu, kde bych pana majitele našel? Říkala jste, že se jmenuje Burks?“

„Ano, Lamar Burks. Už jsem vám říkala, že tu dneska není a nejspíš ani nebude. Ale mohla bych mu vyřídit váš vzkaz.“

„Doufal jsem, že ho dnes zastihnu.“

Zatvářila se ustaraně. „Myslím, že je na golfu, ale nevím, na kterém hřišti.“

„Můžu je obtelefonovat a zeptat se,“ navrhl jsem, ale ona s úsměvem zavrtěla hlavou.

„To jste na špatném místě. Na hodinu cesty autem od hotelu je aspoň stovka golfových hřišť.“

„Jejda.“ Zabubnoval jsem prsty na recepční pult a přemýšlel jsem o tom. Recepční měla jmenovku, na které stálo Rebecca. Hezké jméno. A hezká tvářička. Pod pultem se budou pravděpodobně skrývat i hezké nohy. Co jsem to jenom chtěl? Aha, najít pana majitele.

„Nabízí váš hotel hostům golfové balíčky?“

Přikývla. „Ano.“

„Nehrává pan Burks na některém ze smluvních hřišť? Třeba se dobře zná s vedením golfového klubu.“

„Skvělý nápad!“ zvolala, jako by to na ni vážně udělalo dojem, a já jsem se snažil nečervenat. Ovšem,

Rebecco, já mám plno skvělých nápadů. Zrovna v tuhle chvíli se jich pár týká i vás.

Přešla přes místnost a vytáhla nějakou brožuru z police na stěně. Nemýlil jsem se: pod pultem se opravdu skrývaly moc hezké nohy.

„Jak se tak dívám, balíčky, které hotelovým hostům nabízíme, zahrnují celkem pět golfových hřišť,“

oznámila mi. „Těmi byste mohl začít.“

Vzal jsem si od ní brožuru. „Můžu si od vás zatelefonovat?“

„Správně byste neměl, ale když mě neprozradíte, tak to taky nikomu neřeknu.“

„Platí.“

Postavila přístroj na recepční pult a já jsem začal vytáčet čísla a vyptávat se zaměstnanců golfových hřišť, jestli se u nich nevyskytuje Lamar Burks. Ptal jsem se nenápadně a takovým tónem, jako bych jistojistě očekával, že ho zastihnu. Nechtěl jsem telefonátem nikoho vylekat. Na čtvrtý pokus jsem Burkse objevil na hřišti ve Sweetwater Bay.

„Jo, Lamar se tu někde poflakuje,“ sdělil mi člověk, který zvedl telefon. „Dřepí tu od rána, sakra. Už celý hodiny se ho snažíme zbavit.“ V pozadí se někdo hlasitě zasmál. Co může být lepšího, než celý den sedět ve sportovním centru, kouřit doutníky a povídat si o golfu, zatímco si ostatní lidé musejí vydělávat na živobytí? „Zrovna teď ho nikde nevidím, ale za hodinu mu začíná hrací čas. Teď asi bude dole na jamkovišti nebo si někde trénuje odpal.“

„Díky,“ řekl jsem, „zkusím ho u vás zastihnout.“

Položil jsem sluchátko a usmál jsem se. „Trefa, Rebecco. Děkuji za pomoc.“

Zdálo se, že ji těší, když ji oslovuji jménem. „Není zač. Kdybyste ještě něco potřeboval, neváhejte a určitě se na mě obraťte.“

„Asi přece jen budu váhat,“ řekl jsem. „Chlapi jako já by neměli zneužívat služby krásných a elegantních slečen, jako jste vy.“

S úsměvem si olízla špičkou jazyka dolní ret. „Menší zneužívání nemůže být na škodu.“

Proboha! Musel jsem honem pryč, pokud neměli Lamar Burks a Randy Hartwick záhy patřit k zapomenutým úkolům toho odpoledne.

„Už musím jít, Rebecco. Viďte, že vám budu scházet?“

„Budete,“ řekla se smíchem. Vyšel jsem z hotelu. Začínalo se mi v Jižní Karolíně líbit.

Ke golfovému hřišti Sweetwater Bay to bylo od hotelu autem jen čtvrt hodiny. Brožura obsahovala mapu, podle které jsem snadno trefil. Kancelář klubu se nacházela mezi palmami v bílém domku z prken. Pro člověka, který má za sebou dlouhou zimu v Clevelandu, jsou palmy tím nejvítanějším zjevením na světě.

Směrovky u cestiček pro golfové vozíky ukazovaly k profesionálnímu hřišti a devítijamkovému hřišti.

Zaparkoval jsem a vešel do domku. Za pultem seděl obézní chlapík v khaki šortkách a tričku Nike s límečkem. Zeptal jsem se ho na Lamara Burkse.

„Vy jste ten, co volal?“ ujistil se, aniž odvrátil zrak od obrazovky malého televizoru zavěšeného pod stropem. Na kanále specializovaném na golf někdo předváděl, jak dostat míček na green. Fascinující podívaná.

„Ano, to jsem já. Zastihl bych někde Lamara?“

„Ale jo,“ a kývl hlavou směrem ke vchodovým dveřím. Ani teď se na mne nepodíval. „Je na cvičný louce.

Za chvilku vyrazí na krátký hřiště.“

Vyhlédl jsem z okna a na vzdálenějším konci parkoviště jsem uviděl cvičnou louku. Trénovalo na ní jen

šest lidí, z toho tři ženy. Dva z mužů byli mladší běloši, třetí byl černoch ve středním věku.

„Mohl bych dostat kyblík míčků?“ požádal jsem.

„Vemte si jeden tamhle z police. Za pět dolarů.“

„Výborně. Byly by i nějaké hole?“

Konečně odtrhl oči od obrazovky a prohlížel si mě, jako bych si chtěl půjčit jeho spodky. „Vy nemáte vlastní?“

„Nejsem odtud a před cestou mě nenapadlo, že bych si šel zahrát.“

Zavrtěl hlavou nad tak neuvěřitelnou zprávou. „Ve stojanu u zdi je pár vyřazenejch holí. Vyberte si.“

Zaplatil jsem mu za míčky a vybral jsem si železo sedmičku, wedge pro hraní přihrávek a driver. Každá z

„vyřazených“ holí vypadala líp, než kterákoli z těch, které jsem kdy vlastnil.

Vyšel jsem ven a vydal se na cvičnou louku. Oba běloši mezitím odešli a teď už tam trénoval jen černoch a trojice žen. Když jsem se k nim blížil, zaslechl jsem jednu z nich, jak říká: „Pěkná rána, Lamare.“

Lamar Burks trénoval odpal. Stoupl jsem si vedle něj, odpálil jsem půlku míčků z kbelíku a on na mne s úsměvem kývl. Mohlo mu být čtyřicet, byl menší a rozložitý. Jeho bicepsy připomínaly obrovské šunky s kostí. Na sobě měl bílou košili a kraťasy, pod kterými se rýsoval velký zadek a silná stehna. Silná, ale ne tlustá.

Našel jsem v trávě týčko, usadil na ně jeden z míčků, vzal jsem do ruky driver a zaujal patřičný postoj.

Nikdy jsem nebyl velký hráč golfu. Jako sport mi vždycky připadal trochu moc pomalý, a pokud jde o udržování fyzicky, nedokázal mi nahradit cvičení v posilovně nebo tréninkový zápas v košíkové. Tu a tam jsem si zahrál, ale jinak jsem si golf schovával na důchod, až mé bolavé tělo nebude zvládat ani basketbal, ani posilovnu. Hůl už jsem nedržel v ruce skoro rok. Několikrát jsem s ní cvičně švihl, abych se do toho znovu dostal, a přistoupil jsem k týčku.

První míček skončil asi sto třicet metrů ode mne. Bohužel, většinu cesty se kutálel. Svištěl trávníkem, občas nadskočil, ale nikdy se nezvedl výš než třicet centimetrů od země. Položil jsem na týčko další míček a rozehnal se. Tentokrát jsem jej dopravil do vzduchu, ale s příšernou falší a daleko doprava. Druhý a třetí míček dopadly stejně.

Lamar Burks se vedle mne tiše uchechtl. „Bože můj, radši kousek popojdu, abych nebyl na dostřel.“

„Nebuďte sarkastický, Lamare. Musím trochu oprášit své umění.“

Lamar se zatvářil překvapeně. „Vy víte, jak se jmenuju!“

„Lincoln Perry,“ představil jsem se a podal mu ruku. „Chtěl bych si s vámi promluvit o jednom z vašich podřízených.“

„O koho běží?“ zeptal se, zatímco jsme si potřásali rukama.

„O Randyho Hartwicka.“

Přivřel oči. „Kdo vlastně jste, pane Perry?“

Vytáhl jsem náprsní tašku a ukázal mu svůj průkaz. Důkladně si ho prohlédl a přikývl. „V pořádku, promluvit si jistě můžeme. Ale nejdřív bych rád vystřílel svoje míčky.“

„Samozřejmě.“

„A vy taky dokončete hru. Pokusím se vám nesmát, i když to bude těžké. Takového golfistu jsme v tomhle okrese ještě neměli.“

Odložil jsem driver a vytáhl železo. „Něco vám povím, Lamare. Vsadím se o padesát dolarů, že touhle sedmičkou napálím míček dál než vy.“

„Děláte si srandu, chlapče? Ale dobře, dobře, dobře! Strašně rád se sázím a nejradši se sázím s blázny.“

Hlasitě se zasmál. „Na kolik pokusů?“

„To je na vás.“

„Tak řekněme na tři.“

„Platí.“

Prohry jsem se nebál. Všiml jsem si, jak Burks hraje: měl přesnou trefu, ale míčky mu nelétaly moc daleko. Měl krátké ruce a holí se nikdy moc nerozháněl. Když jsem se objevil na louce, hrál dřevem číslo pět, a i tím dopravil míček jen na nějakých sto osmdesát metrů. Jeho driver měl nezvykle velkou hlavu, jakou upřednostňují hráči, kteří nedovedou odpalovat moc daleko. Mně osobně to se dřevy příliš nešlo, ale hole s více skloněnou úderovou plochou mě málokdy zradily. Třebaže jsem pro golf neměl vlohy, díky své výšce a síle jsem obvykle dopravil míček na značnou vzdálenost.

Burks vytáhl z vaku železo číslo sedm a párkrát se cvičně rozehnal. Ale nikdy ne příliš, a to mě potěšilo.

„Začínám,“ oznámil mi. První míček letěl naprosto rovně středem trávníku, ale skončil někde na sto dvaceti pěti metrech. Krásně zahraný, jenže krátký.

„Sakra,“ zaklel. „Polechtal jsem ho jako moje babička. Teď ten druhý.“ Znovu prudce hmitl zápěstími, tentokrát trochu rychleji. Získal tím dvanáct až patnáct metrů navíc, přestože mu míček tentokrát odlétl hodně doprava.

„Sto čtyřicet,“ oznámil pyšně. Na železo sedmičku to byl dost dlouhý míček a většina hráčů by se s tím spokojila. Třetí míček dolétl opět jen na hranici sto pětadvaceti metrů.

„Musíte překonat sto čtyřicet metrů,“ oznámil mi a udělal krok zpět. „Což se nestane, tím jsem si jistý.“

„Ještě uvidíme.“ Posunul jsem si holí míček na místo a rozmáchl jsem se. V okamžiku odpalu jsem zvedl bradu. I tentokrát jsem slajsoval: míček letěl asi sto deset metrů a zhruba o stejnou vzdálenost doprava od pomyslné přímky. Burks se hlasitě zařehtal. Usadil jsem druhý míček a protáhl jsem si ramena, abych se trochu uvolnil. Tentokrát jsem nechal hlavu skloněnou a hmitl jsem velmi plynule. Přímější úder se mi asi v životě nepovedl. Míček se uhnul jenom trochu a dolétl na vzdálenost sto padesáti pěti metrů. S

úsměvem jsem se podíval na Burkse.

„Nevěřím!“ zvolal. „Jak se vám to povedlo? A ke všemu s takovým svinským švihem! Můžu vám říct, že hrajete jako prase,“ zopakoval a zavrtěl hlavou.

Zasmál jsem se. „Nesázeli jsme se o styl, ale o vzdálenost. Mám u vás padesátku. Ledaže byste mi s něčím píchnul, pak bychom mohli dluh smazat.“

Burks zvážněl. „Myslím, že bych vám měl hned zkraje něco říct. Jsem poctivý chlap, ale moje poctivost nejde tak daleko, abych někomu dělal trable. Jestli chcete Randymu zavařit, musíte se poohlédnout jinde.“

„Nechci, Lamare, nezavařím mu ani já, ani nikdo jiný. Pana Hartwicka včera zavraždili v Clevelandu.“

Burks si právě trénoval švih s wedgí pro přihrávky. Teď mu vypadla z ruky a on se ke mně překvapeně otočil: „To myslíte vážně?“

„Ano.“

Hleděl někam přes trávník a v očích se mu zračil nelíčený zármutek a soucit. Lamar Burks musel mít Randyho Hartwicka rád. Konečně zvedl hůl z trávy a vrátil ji do vaku.

„Pojďme se něčeho napít,“ navrhl.

Přesunuli jsme se do klubovny a usadili jsme se na terase s výhledem na jamkoviště a cvičnou louku.

Burks si dal pivo, já limonádu. Všechna dobrá nálada, kterou sršel během naší sázky, byla ta tam. Kazit lidem den jsem uměl opravdu mistrovsky

„Vy nepijete?“ zeptal se.

Zavrtěl jsem hlavou. „V práci ne. Kdysi jsem kvůli jednomu nepovedenému večeru přišel o práci.“

„Jaká práce to byla?“

„Byl jsem policajt.“ Víc jsem se o tom nechtěl šířit, ale Burks evidentně čekal na podrobnosti. Usrkl jsem limonádu a vybalil jsem to na něj.

„Byl jsem zasnoubený s osobou, na níž mi hodně záleželo. Rozhodně víc než jí na mně. Když se mi doneslo, že spí s jistým prominentním advokátem, šel jsem to spláchnout do policejní kantýny. Zhruba mezi desátým a jedenáctým pivem jsem si řekl, že by stálo za to toho chlápka najít a promluvit si s ním.

Jeho ochotná sekretářka mi prozradila, že zrovna večeří v klubu za městem, takže jsem naložil svůj ožralý zadek do auta a vyrazil jsem na místo. Našel jsem ho na parkovišti a nějak se to zvrtlo. Pořád se usmíval, jako by to všechno byla bůhvíjaká sranda, a tolikrát mě oslovil ‚borče‘, až už mi to začalo lézt krkem.“

Burks na mne hleděl se zájmem, ale netvářil se pohoršeně. „Dal jsem mu jenom jednu,“ pokračoval jsem,

„ale ta byla! Když jsem odcházel, ležel na parkovišti ksichtem k zemi a měl přeražený nos. Odjel jsem a asi za deset minut mě zastavila silniční hlídka, která už o mně dostala hlášku. Zadrželi mě za řízení pod vlivem alkoholu a napadení. Soud mě uznal vinným z obou trestných činů a od policie mě vyhodili. Šéf mě označil za ostudu sboru.“ Dopil jsem limonádu a odsunul sklenici.

„Přinejmenším jste mohl cítit zadostiučinění, že jste tomu hajzlovi zlomil nos,“ podotkl Burks.

„Netěšilo mě to ani zdaleka tak, jak byste si myslel.“

Přikývl. „Takže Randy to má za sebou?“

„Stalo se to předevčírem večer a já jsem byl bohužel při tom. Někdo ho oddělal ostřelovačskou puškou.“

„V čem jel?“

Rozhodil jsem ruce. „To se právě snažím zjistit. Někdo ho zabil dřív, než mi stihl cokoli říct. Já a můj parťák pátráme po zmizelé ženě a její dceři. Muž té zmizelé jel v podivných obchodech, možná se dokonce zapletl s ruskou mafií. Hartwick měl nejspíš vazby na tytéž lidi, a navíc se před pár dny objevil v Clevelandu.“

„Randy Hartwick a ruská mafie?“ zopakoval Burks, jako by tomu nemohl uvěřit.

„Jak jsem koupil, tak prodávám.“

Burks zavrtěl hlavou. „Vím, že možné je úplně všechno, ale tohle mě opravdu vyvedlo z míry. Randy byl přece slušný chlap.“

„Jak dlouho pro vás pracoval?“

„Zhruba deset let. Hotelový komplex jsem koupil před dvanácti lety a chtěl jsem zlepšit bezpečnost, abych předešel žalobám kvůli nejrůznějším úrazům a nehodám. Začal jsem se pídit po bezpečnostních agenturách v okolí a jeden z těch, se kterými jsem mluvil, mi navrhl Randyho. Prý zrovna odešel od námořní pěchoty do civilu a shání práci. Zavolal jsem mu, dohodli jsme se a od té doby všechno fungovalo k mojí spokojenosti.“

„Podle jednoho člověka z Clevelandu byla agentura jenom fasáda, za kterou Hartwick maskoval pašování zbraní do země a ze země,“ prozradil jsem. „Býval hodně často pryč?“

„Sem tam si vzal dovolenou, ale většinu času pobýval tady. Nemohl jsem si na něho stěžovat. Každých

pár týdnů jsme mívali pracovní schůzku. Vždycky jsem měl pocit, že bere práci vážně.“

„Kdo vám tehdy Hartwicka doporučil?“

„Nějaký John Brewster. Taky vede jeden hotel a je to bývalý mariňák, jako byl Randy. Víte sám, jak si tihle chlápci pomáhají, když někdo z nich hledá džob. Je to s nimi skoro stejné jako s absolventy nejlepších škol, až na to, že mariňáci většinou nejsou bohatí bílí hejsci.“

„Myslíte, že by mi toho o Hartwickovi řekl víc?“

„Víc než já určitě.“

Povídali jsme si ještě půl hodiny. O Hartwickově osobním životě mi toho Burks mnoho říct nedokázal. Znal ho jenom jako spolehlivého a důvěryhodného zaměstnance. Zato mi nabídl, že mi umožní nahlédnout do jeho osobního spisu. Když nic jiného, mohl jsem v něm najít další zdroje informací. Taky mi dal telefon na Johna Brewstera.

„Mrzí mě, že toho pro vás nemůžu udělat víc, chlapče. A ještě víc mě mrzí to, co se stalo Randymu.“

„To je v pořádku. Udělal jste, co jste mohl, a já si toho cením. Kromě toho mě bavilo obehrát vás o peníze.“

Zasmál se a zavrtěl hlavou. „Kruci, chlapče, vidět ten váš děsnej švih, to mi za těch pár babek stálo!“

Odjel jsem z golfového hřiště, vrátil jsem se ke Zlatému příboji a z hotelového pokoje jsem zkusil zavolat Johnu Brewsterovi. Nedovolal jsem se. Hartwickův spis jsem zatím neměl, Burks mi ho slíbil obstarat až druhý den ráno. Opustil jsem pokoj a vyhledal jsem dva členy hotelové ochranky, ale ani ti mi o Hartwickovi nedokázali nic říct. Musel to být dost uzavřený patron. V pět jsem to zabalil a vyrazil jsem na večeři.

Dal jsem si ryby a mořské plody v restauraci, kde si člověk mohl za rozumnou cenu vybrat z bufetu tolik jídla, kolik dokázal sníst. Protože jsem předtím neobědval, teď jsem si za své peníze doopravdy užil. Když už jsem nemohl, vrátil jsem se do hotelu a pak jsem se vydal na procházku po pobřeží. Žaludek jsem měl stále příliš těžký na běhání. Po chodnících se procházely většinou starší páry; ženy po padesátce objímaly nadité nákupní tašky, zatímco jejich manželé v duchu znovu prožívali dnešní partii golfu. V létě by se to tu hemžilo rodinami s dětmi a studenty mířícími na večírky, ale teď na počátku března byl ve městě klid.

Napadlo mne, že se mi to takhle líbí víc.

Ušel jsem pár kilometrů směrem na jih a pak jsem se zase otočil a vracel jsem se zpět. Tentokrát jsem nešel po chodníku, ale vzal jsem to za hotely po písečné pláži, jen kousíček od linie příboje. Zvedal se příliv a do rána bude tenhle pruh pláže pod vodou. Byla už tma, jenom úplněk vrhal bledé světlo na tmavou vodu a barvil hřebeny vln do zlatova.

Po návratu do hotelu jsem rychle projel televizní kanály, a když jsem zjistil, že nic rozumného nevysílají, pokusil jsem se dovolat Joeovi. Telefon v kanceláři nezvedal a na mobilu měl hlasovou schránku, což znamenalo, že ho má vypnutý Výborně. Seděl jsem na balkoně a chvíli dál hleděl na vodu, než jsem znovu vytočil Joeovo číslo, se stejným výsledkem.

V deset jsem si oblékl staré trenýrky a sjel jsem do přízemí. Plavky jsem si nepřibalil, protože jsem se chystal na pracovní cestu, ne na dovolenou, ale do vířivky jsem mohl i takhle.

Noc byla překrásná. Teplý vzduch voněl mořskou solí a hyacinty. Zapnul jsem trysky v bazénku a uvelebil jsem se v kouřící vodě. Od oceánu vanul chladivý větřík a kontrast mezi pocitem chladu na tváři a tepla, které se mi v horké vodě rozlévalo po těle, byl zvláštní, ale zároveň euforický. Zaklonil jsem hlavu a zahleděl jsem se na měsíc. Pak jsem zavřel oči a jen jsem poslouchal, jak vlny narážejí na břeh. Přemýšlel jsem, co zatím asi dělá Joe v Clevelandu a jestli s Kinkaidem nějak pokročili ve věci Rusů a Jeremiaha Hubbarda. Taky jsem se ptal sám sebe, zda by nebyli rozladění z toho, že jsem dnes vůbec nic nového nezjistil. Asi ano. Myslel jsem na Johna Westona a Randyho Hartwicka a pak se mi před očima na okamžik vynořila usměvavá tvářička Betsy Westonové a já si vzpomněl na její krásnou matku. Ale tady ve vířivce, s osvěžujícím vánkem ovívajícím můj obličej a hučením příboje v uších, jsem je sna dno vypudil z hlavy.

Nechtělo se mi na ně myslet. Noc byla příliš krásná.

Seděl jsem ve vířivce asi třicet minut, když jsem slyšel, jak se otevírají a zase zavírají dveře vedoucí sem z hotelové haly. Otevřel jsem jedno oko a ve stínu jsem spatřil stát tmavovlasou ženu. Sundala si ručník omotaný kolem pasu a odložila jej na křeslo v hale. I ve tmě a ze strany mi bylo jasné, že má nádherné tělo. Na okamžik se mi zazdálo, že ji znám, a napadlo mě, jestli to není recepční Rebecca. Pak mi došlo, že Rebecca nemá tak kudrnaté vlasy, a s pocitem zklamání jsem znovu zavřel oči. Třeba bude mít Rebecca ráno službu.

Vítr od moře zesílil. Cítil jsem, jak mě studí na tváři i na krku, a po zádech mi přeběhl mráz navzdory teplotě vody ve vířivce. V dálce se z některého balkonu linula jazzová hudba, která se k této noci dobře hodila. Vedle sebe jsem slyšel šplouchání: žena vstupovala do bazénku. Znovu jsem otevřel oči a pohlédl jsem na ni. Plaše se usmála a pak jako já zaklonila hlavu, zadívala se na měsíc a zavřela oči. Zato já jsem je tentokrát nezavřel. Ano, ta žena mi opravdu byla povědomá. Byla to Julie Westonová.

(14)

Jazzová kapela dál hrála, vlny šplouchaly o břeh a vítr vál. Julie Westonová měla dál zavřené oči a já jsem na ni dál civěl. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděl. Můj mozek pomalu zpracovával informaci, že pár decimetrů od sebe mám ženu, kterou hledá policie po celých Státech a kterou většina lidí pokládá za mrtvou, ale nevěděl jsem, co si s tím počít. Konečně jsem se zhluboka nadechl a upřel jsem oči na oceán.

Pak jsem je zavřel, znovu jsem několikrát vdechl a vydechl, otevřel jsem je, a ona tam pořád seděla.

Fata morgána to tedy nebyla a mně nezbylo, než se s tím vyrovnat.

Ponořil jsem se hlouběji do vody, protože vítr mě teď spíš studil, než osvěžoval. Zdálo se, že Julie Westonová hodlá ve vířivce chvíli vydržet, a nebyl tedy důvod cokoli uspěchat. Bohudík, protože jsem pořád nevěděl, co si počít. Zatím jsem si ještě nedokázal ani utřídit myšlenky.

Julie Westonová byla tady, v Myrtle Beach, a ubytovala se ve stejném hotelu, ve kterém pracoval Randy Hartwick. Ten teď ležel v clevelandské márnici a v Clevelandu strávil i poslední dny života. Kde byla v té době Julie? Tady? Proč potom Hartwick odcestoval? A kde je Betsy? Od počátku jsem se snažil pohlížet na případ nepředpojatě, bez ohledu na fámy, které o smrti Wayna Westona a událostech té noci kolovaly.

Přesto jsem byl někde hluboko přesvědčen, že se stal obětí vraždy a jeho manželka a dcera byly uneseny a možná taky zavražděny. Zápis v deníčku malé Betsy mi dodal naději, že by mohly být naživu, ale i tak jsem čekal, že až je najdu, budou v nebezpečí nebo v nějaké svízelné situaci. Rozhodně bych nevěřil, že potkám Julii, jak si užívá v hotelové vířivce. Tehdy mě poprvé napadlo, jestli manžela nakonec nezastřelila ona. Proč? Aby mohla utéct s Hartwickem, který od ní vzápětí odcestoval do Clevelandu? A jak do toho všeho zapadají Rusové? Nic nedávalo smysl. Už od samého počátku. Ale teď proti mně seděla osoba, která mi mohla leccos objasnit.

Jako by vycítila, jak intenzivně na ni myslím, otevřela oči a zahleděla se do mých. Byl bych přísahal, že nedokážu myslet na nic jiného než na otazníky, které mi vířily hlavou, ale stačil jediný nesmělý úsměv, který vrhla mým směrem. Brala člověku dech. Souměrnou tvář měla nádherně modelovanou, tmavé oči kouzelně zářily z hladkého čela, plné rudé rty vypadaly, že by jediným jemným dotekem dokázaly odvanout všechny trable světa. Tmavohnědé vlasy zvlhlé v páře vířivky se zdály skoro černé a spadaly jí v prstencích na nahá ramena. Přestože její tělo skrývala voda, krátce jsem je už zahlédl a ten okamžik stačil, aby se mi navždy vrylo do paměti.

„Krásná noc,“ řekla. Neodpověděl jsem. Znovu se usmála, tentokrát trochu rozpačitě. Pozdě jsem si uvědomil, že její rozpaky vyvolalo mé mlčení.

„Nádherná,“ přisvědčil jsem. Stálo mě velké úsilí odtrhnout od ní oči a zahledět se na měsíc v úplňku.

Visel tak nízko nad palmami, až se zdálo, že by jej člověk mohl sundat, kdyby vyšplhal do vějířovitých korun a pořádně se natáhl. Podívala se stejným směrem a vzdychla.

„Ten měsíc je úchvatný. A je docela jiný.“

„Jiný než kde?“ Stačila jedna prostá otázka a její bezstarostnost byla náhle ta tam. Oči se jí nepatrně přivřely, ramena jí ztuhla a ona se neklidně zavrtěla na lavici vířivky.

„Jiný než v Chicagu,“ odvětila chladně a úsečně. „Jsem z Chicaga.“

Od chvíle, kdy odjela z Clevelandu, vůbec nezměnila svůj zevnějšek. Nedala si ostříhat ani obarvit vlasy, nepokusila se make-upem změnit barvu pleti. To mě na všem asi udivovalo nejvíc. Zmizela před více než týdnem a teď si tu seděla a zjevně jí nic nechybělo. Jestli se chtěla skrývat, jak to, že si nezměnila vzhled? A jestli ho nezměnila, jak je možné, že si jí nikdo nevšiml? Její tvář ukazovaly celostátní televizní stanice. Někdo ji přece poznat musel.

„Tak z Chicaga,“ zopakoval jsem a ona přitakala. „Hezké město,“ pokračoval jsem. „Já taky bydlím ve velkoměstě na břehu velkého jezera.“

„Vážně?“ Znuděný hlas naznačoval naprostý nedostatek zájmu. Julie se vnořila hlouběji do vody, znovu si opřela hlavu o okraj bazénu a ležela se zavřenýma očima. Byla to však hraná póza. Pokus učinit konec dalšímu vyptávání.

Předstíral jsem, že jsem si těch signálů nevšiml. „Ano. Jsem z podobného města, jenže leží na jiném jezeře. Z Clevelandu.“

Ležela ve vodě tak tiše, až skoro nedýchala. Po pár vteřinách mi došlo, že opravdu zadržuje dech, ať už úmyslně, nebo ne. Chvíli jsem si pohrával s myšlenkou setrvat v mlčení. Jen ať si láme hlavu, co moje poznámka o Clevelandu znamenala, já se zatím pokusím najít lepší způsob, jak proniknout její obranou.

Potom jsem to zavrhl. Žádný lepší způsob neexistuje. Kašlu na to, půjdu rovnou na věc.

„Co tady děláte, Julie?“ zeptal jsem se tiše.

V mžiku se jí otevřela víčka, jako když člověk prudce zatáhne za roletu a ta vystřelí vzhůru. V očích se jí zračil strach. Vytáhla se nad okraj vířivky a sáhla po kabelce, kterou si předtím odložila na břeh bazénu.

Skočil jsem po ní, ale voda mě zpomalovala. Už už sahala do kabelky. Došlo mi, že nejspíš pro zbraň, a potopil jsem se směrem k ní. Levou rukou jsem ji uchopil kolem pasu a padal jsem zpátky do vody. Julii jsem vlekl s sebou. V pravé dlani něco svírala. Malou úzkou nádobku, pepřový sprej. Popadl jsem ji za zápěstí. Možná silněji, než jsem chtěl, každopádně dost silně na to, abych jí nedovolil sprej použít. Julie upustila nádobku do vířivky a vrhla se na mne ve snaze vrazit mi koleno do rozkroku. Odpor vody její pokus zablokoval a její koleno mi neškodně sklouzlo po stehně. Uchopil jsem ji za předloktí, zkroutil jsem jí ruce za záda a znehybnil jsem ji. Znovu se snažila nakopnout mě do rozkroku. Přitom otevřela ústa, ale mně se podařilo překrýt jí rty levou dlaní a výkřik zadusit. Obě štíhlá zápěstí jsem jí přitom svíral druhou rukou.

„Uklidněte se, sakra,“ sykl jsem a přitáhl jsem ji blíž k sobě, abych omezil její možnosti zasáhnout mě kolenem. „Nechci vám ublížit. Pracuju pro Johna Westona. Najal si mě váš tchán.“

Pořád se se mnou prala, ale výraz jejích očí se při mých slovech změnil a už se nepokoušela křičet.

Protože se mě snažila kousnout, přestal jsem jí zakrývat ústa. Nevyužila toho a nevykřikla.

„Uklidněte se,“ zopakoval jsem. „Kdybych vás chtěl zabít, paní Westonová, byla byste už po smrti.“

Pustil jsem ji, ustoupil jsem do středu bazénu a nohou jsem šátral po dlaždicích, zda nenarazím na pepřový sprej. Našel jsem ho, klekl jsem si a vylovil jsem nádobku z vody. Přitom jsem nespouštěl z Julie oči. Couvla do rohu bazénu a rukama si objímala ramena jako malé dítě. Mokré vlasy jí spadaly do obličeje. Těžce oddechovala a měřila si mě podezíravým pohledem tvora, který se pokládá spíš za kořist než za šelmu.

„Teď můžete udělat několik věcí,“ řekl jsem, když jsem se vrátil k okraji vířivky, vyšvihl jsem se nahoru a posadil se na beton. Moje vlhká kůže začala v ostrém větru okamžitě mrznout. „Můžete vylézt z bazénu a prchat jako o život. Ale já vám budu v patách. Ne proto, abych vám ublížil, ale protože je to moje práce.

Můžete ječet jako siréna a přilákat něčí pozornost. Jde jen o to, jestli o takovou pozornost stojíte. Pátrá po vás půlka světa.“ To bylo trochu přehnané, ale obyvatelé Clevelandu, kteří večer co večer vídali fotku Julie Westonové ve zprávách, to tak jistě cítili. „Anebo,“ pokračoval jsem, „se rozhodnete mi věřit, paní

Westonová. Doporučuji vám, abyste zvolila třetí možnost.“

Ustoupila ke vzdálenější straně bazénu a posadila se na betonový okraj jako já. Pořád si rukama chránila tělo a nebylo to kvůli zimě. Působila dojmem ženy, která se cítí velmi zranitelná. A jistě to trvá už nějakou dobu. Třela si dlaněmi ramena a hleděla na mě.

„Říkáte, že si vás najal John?“

„Přesně tak.“

„Povězte mi o něm něco.“

Zamračil jsem se, ale pak mi došlo, že mě vlastně zkouší, zda jsem opravdu ten, za koho se vydávám.

„John je hřmotný a tvrdohlavý starý voják,“ řekl jsem, „a řada lidí by z něho nejspíš měla vítr. Taky je osamělý. Teď ještě víc než kdy dřív.“ Při těch slovech Julie zamžikala.

„Měl rád svého syna, miluje svoji vnučku a vás,“ pokračoval jsem. „Dal mi a mému parťákovi k dispozici své úspory, protože doufá, že vás najdeme nebo přinejmenším zjistíme, co se s vámi stalo. V tuhle chvíli to pro něj představuje smysl života. Když jsem ho viděl naposled, seděl na terase za vaším domem a civěl na sněhuláka, kterého postavila vaše dcerka, jako by na něm ulpívaly poslední zbytky jeho duše.“

Neříkal jsem to proto, abych v ní vzbudil smutek nebo pocit viny. Jen jsem popsal Johna Westona slovy, která mi sama přišla na mysl. Julie Westonová se přesto tiše rozplakala ještě dřív, než jsem se stihl zmínit o sněhulákovi. Ruce měla stále zkřížené před sebou a slzy jí stékaly kolem nosu, po tvářích a kanuly jí na kolena. Seděl jsem bez hnutí proti ní. Moc rád bych se vydal na druhou stranu vířivky, vzal Julii kolem ramen a ujistil ji, že všechno bude v pořádku. Ale věděl jsem, že by o to nestála, a tím, že všechno bude v pořádku, jsem si vůbec nebyl jistý.

Plakala několik dalších minut a já jsem raději mlčel. Jestli mi měla začít věřit, musela na to přijít sama. A pokud mi věřit nezačne, budu muset zavolat Codymu, aby sem poslal agenty FBI, kteří by ji bezpečně dopravili zpět do Clevelandu. Vlastně bych to měl udělat tak jako tak. Můj úkol byl Julii vypátrat, a to jsem splnil. Zbytek bylo zapotřebí přenechat federálům, ať se taky zapotí. Pořád jsem se nehýbal. Chtěl jsem si vyslechnout, co má na srdci. Konečně přestala vzlykat a dlouze, trhaně se nadechla. Zvedla hlavu a znovu na mne pohlédla. Většinu obličeje jí zakrýval stín a mokré vlasy, ale oči jsem jí viděl. Upírala je na mne, nespouštěla je ze mne, zdálo se, že mě chce prohlédnout skrz naskrz a zrentgenovat mi duši, než se rozhodne, jak se zachová. Když promluvila, zněl její hlas vyprahle jako šustění palmových listů ve větru nad námi.

„Potřebuji pomoc.“

Čekal jsem, co přijde, ale nic se nedělo. Přikývl jsem. „V tom případě je štěstí, že jsem se tady objevil.“

Požádala mě, abych se legitimoval a ukázal jí licenci. Byla to rutinní a zbytečná věc, průkaz jsem mohl zfalšovat a ona se už stejně rozhodla, že mi uvěří, ale asi se cítila líp, když si mě formálně prověřila. Šli jsme k ní nahoru. Počkal jsem v pokoji, až se osuší a natáhne si přes plavky mikinu. Obývala třípokojové apartmá. Dveře jedné ze dvou ložnic byly zavřené. Když Julie vyšla z koupelny, všimla si, že na ně hledím.

„Spí uvnitř,“ řekla, protože dobře věděla, o koho mi jde. Chvíli mě váhavě pozorovala a pak otevřela dveře ložnice. Zůstal jsem stát, kde jsem byl. Z koupelny dopadalo do ložnice dost světla a já jsem spatřil pod peřinou malou holčičku s tmavými vlásky rozhozenými po polštáři. Několik vteřin jsem z Betsy Westonové nespustil oči.

„Jsem rád, že je v pořádku,“ hlesl jsem a hlas mi zněl trochu ochraptěle.

Julie Westonová stála ve dveřích ložnice. Nestínila mi ve výhledu, takže jsem viděl dovnitř, ale dostatečně mi bránila v tom, abych vstoupil. Matka lvice. Udělal jsem krok zpátky a ona tiše zavřela a odvedla mě na balkon.

„Musíme mluvit tady,“ vysvětlila mi. „Nechci ji vzbudit.“ Naklonila se přes zábradlí a zadívala se na bazén pod námi. „Vůbec jsem neměla chodit dolů. Tolik jsem se bála nechat ji tu samotnou. Ale musela jsem pryč. Pryč odtud, z toho hrozného pokoje. Připadám si tu jako ve vězení.“

Sedl jsem si na jedno z plastových křesel a pozoroval ji, jak zády ke mně pozoruje bazén. Mikina jí sahala jen pod spodní okraj plavek a ve tmě jsem dobře rozeznal štíhlé a elegantní linie jejích nohou. Konečně se ke mně otočila, ale zůstala stát opřená o zábradlí. A dala se do vyprávění.

Dlouho žili jako dokonalá rodina. Šťastní, zdraví, bohatí. Když se s Waynem seznámila, pracoval ještě u Pinkertonů. Jedna z jejích kamarádek pro ni zorganizovala schůzku naslepo. Napoprvé jí připadal nafoukaný, sebevědomý a povrchní, ale zároveň dobře vypadal, byl chytrý a uměl okouzlit. Takže když jí zavolal a pozval ji na druhou schůzku, nebylo jí zatěžko pozvání přijmout. Po druhé schůzce následovala třetí a pak přišel společný týden ve Švýcarsku, kde ji v půvabné horské chatě požádal o ruku. Vzali se půl roku nato a Wayne zariskoval, když dal v agentuře výpověď a zařídil se pro sebe.

Vyšlo mu to, dostavil se úspěch, dokonce velký úspěch, pokud mohla Julie soudit. Nejdřív Wayne podnikal s partnerem, jistým Aaronem Kinkaidem, ale pak se ti dva rozešli a Juliin manžel od té chvíle pracoval sám. Když se zmínila o Kinkaidovi, sledoval jsem bedlivě výraz její tváře, ale pokud k němu vůbec chovala nějaké city nebo vášeň, dobře je skrývala.

Šťastné manželství zkrátka trvalo a manželova kariéra se rozvíjela. Do rodiny přibyla dcerka. Wayne vydělával a vydělával. Ženě tvrdil, že firma vzkvétá, lepší už to být nemůže, každý den se hrnou další klienti. K desátému výročí svatby ji překvapil zbrusu novým lexusem. Měla dokonalého manžela, který nejenže dobře vypadal a dovedl okouzlit, ale taky měl ve zvyku dávat luxusní dárky. Ano, Wayne Weston vypadal jako naprosto dokonalý muž. Až přišel jeden den letos v únoru. Julie se při té vzpomínce usmála, ale nebyl to úsměv, jaký si člověk spojuje s příjemnými představami. Spíš chladný, tvrdý a hořký úsměšek vyvolaný ne vzpomínkou, ale rezignací nad vlastní bláhovostí, nad tím, jak byl člověk důvěřivý a jak se mu to nevyplatilo.

„Tehdy přišel domů dřív,“ vypravovala Julie, „a já jsem hned poznala, že něco není v pořádku. Betsy měla ve zvyku vítat ho ve dveřích, skákat na něj, objímat ho, a on to pokaždé přijímal s nadšením. Tentokrát jako by ji odmrštil. Bezmyšlenkovitě ji objal s tím, že si má před večeří jít hrát k sobě do pokoje, protože jeho bolí hlava. Betsy šla do pokojíku, ale mně stačilo vidět jeho výraz tváře, a hned mi bylo jasné, že jestli ho něco trápí, není to obyčejná migréna.“ Sevřela zábradlí pevněji, až jí vystoupily klouby. „Prohlásil, že mi musí něco říct. Stála jsem uprostřed kuchyně, v ruce jsem pořád držela tu hloupou paličku na maso, civěla jsem na něho a říkala si: ‚Ať je to cokoli, my to překonáme. I kdyby měl milenku. I kdyby měl rakovinu, všechno nějak zvládnem.‘ Pak mi to všechno řekl. Nebyla za tím ani milenka, ani rakovina.

Bylo to mnohem horší. Pověděl mi, že pracuje pro bohatého podnikatele a pomáhá mu při uzavírání smluv a sjednávání cen. Nechápala jsem, co je na tom špatného, tak mi to vysvětlil.“

Na tváři se jí znovu rozhostil ten chladný úsměšek. „Pomáhal mu tím, že se hrabal jiným lidem v soukromí a informace, které zjistil, předával svému chlebodárci. Natáčel ženaté muže při sexu s milenkami, vyhrabával staré drby o drogových závislostech a psychických problémech, odkrýval rodinná tajemství, zkrátka dělal všechno, čeho se lidé nejvíc bojí. Všechno dostával na stůl jeho šéf a ten pak ze strachu těch druhých bohatl. Můj muž,“ pokračovala věcně, „byl obyčejný vyděrač. Vyděrač z povolání. Ničil životy druhých, nebo jim tím aspoň hrozil, aby jiný člověk vydělal víc peněz na svých obchodech nebo získal větší vliv v městské radě.“

Seděl jsem a mlčel. Nechtěl jsem jí říkat, že na tom není nic neobvyklého. Nechtěl jsem jí povídat, že ve světě obchodníků se tajemství vyvažuje zlatem, strach je mocný nástroj a vědět znamená ovládat.

„Nikdy jsem se nepídila po tom, co dělá,“ pokračovala. „Věděla jsem, že je to důvěrné. Koneckonců mi to sám řekl, když jsem se ho párkrát vyptávala. Jenže jsem si bůhvíproč vždycky představovala, že Wayne je čestnější. Že řeší případy, se kterými si policie neví rady, anebo pomáhá právníkům v přípravách na soudní procesy. Bylo mi jasné, že občas musí řešit i manželskou nevěru a mívá také nepěkné případy, ale… ale on dělal pouze jedno: hledal způsoby, jak někomu ublížit. Tak to je. Každý den odcházel do práce s odhodláním vyštrachat nějaké špinavé tajemství, nějakou citlivou informaci, na které by jiný chamtivec vydělal.“

S povzdechem zavrtěla hlavou, pustila se zábradlí a začala si přejíždět dlaněmi po ramenou, přestože jí v mikině nemohlo být chladno.

„Tak to šlo celé roky. Pracoval pro jediného člověka.“

„Pro Jeremiaha Hubbarda,“ promluvil jsem poprvé od chvíle, co začala vyprávět. Usmála se na mě.

„Výborně, pane Perry. Děláte svou práci opravdu dobře. Ví to taky policie?“

Pokrčil jsem rameny. „Říkali jsme jim to, ale nevím, nakolik nás berou vážně.“

„Aha. Ano, byl to pan Hubbard. A pak se jednoho krásného dne celá ta krásná stavba zřítila. Wayne mi řekl jen to, že kvůli sledování někam nainstaloval kamery, samozřejmě nelegálně, a podařilo se mu natočit vraždu.“

„Vraždu?“

„Ano.“

„Víte, kdo byla oběť? A kdo pachatel?“

„Neznám žádná jména. Wayne mi je nechtěl prozradit.“

Nechtěl jsem ji přerušovat. „Nevadí,“ řekl jsem, „pokračujte.“

Chvíli přemýšlela, kde přestala. „Zkrátka natočil něčí vraždu. Když mi to řekl, třeštila jsem na něho oči a nechápala jsem. ‚V čem je problém? Tak zavolej na policii.‘ Odpověděl, že nemůže. Lidé, kteří do toho byli namočení, jsou prý příliš nebezpeční. Mělo jít o profesionální zločince, členy ruského gangu, a kdybychom o té nahrávce někomu řekli, byl by naší jedinou nadějí program na ochranu svědků. To znamená, že bychom museli všechno opustit a nechat si změnit totožnost.“ Energicky zavrtěla hlavou, jako by jí pouhá vzpomínka na ten večer byla nesnesitelná.

„Navrhla jsem mu, aby se spojil s FBI. To přece lidé v podobných situacích dělají, ne? Když je případ příliš velké sousto pro obyčejnou policii, přijde na pomoc FBI. A on na to, že to nejde, protože ty kamery nainstaloval nedovoleně a natáčením vlastně spáchal trestný čin. Což byl holý nesmysl, protože policie by nad takovou lapálií klidně přimhouřila oko, pokud by jí kazeta pomohla vyřešit případ vraždy. Taky jsem to Waynovi řekla a on že prý nedůvěřuje ani policii, ani FBI. Pachatelé prý jsou příliš chytří, příliš mocní a příliš nebezpeční.“

„A ke všemu,“ dodala s hlasem plným hněvu a znechucení, „ke všemu prohlásil, že by se to panu Hubbardovi nelíbilo.“ Vzhlédla ke mně. „Panu Hubbardovi by se to nelíbilo, to mi řekl do očí. Věřil byste tomu? Můj vlastní manžel přijde domů, oznámí mi, že já i moje dcera jsme se ocitly v nebezpečí kvůli jeho hlouposti a hamižnosti a on s tím nemůže na policii, protože ta bohatá svině, která ho do všeho namočila, by mohla mít námitky! Panu Hubbardovi by se to nelíbilo.“ Říkala to tónem, jako by měla v ústech něco odporného a musela to vyplivnout.

„Tohle všechno mi pověděl a já jsem tam jen stála a zírala na něj. Stojím s paličkou v ruce u kuchyňské linky a poslouchám, jak mi můj muž povídá, že se náš život roztříštil na kusy. Takže jsem se nakonec zeptala, co budeme dělat.“

Dívala se na mě, ale její oči pluly kdesi daleko. „Teď určitě hoříte nedočkavostí, že? Nemůžete se dočkat, až uslyšíte, co vymyslel.“

„Rád bych se to dozvěděl.“

„Dobrá. Ochotně vám to povím. Měl to totiž skvěle promyšleno.“ Sarkasmus v jejím hlase překonával i Jerryho Seinfelda nebo George Carlina. „Jak mi totiž řekl, měl obavy, že Rusové už o nahrávce vědí.“

„Odkud?“

„Nemám tušení. Taky jsem se ho na to ptala, ale neuráčil se odpovědět. Prohlásil jenom, že nám hrozí nebezpečí a musíme okamžitě pryč. Hubbard mu prý dá na útěk další peníze. Všechno se seběhlo strašně rychle, chápejte. Právě jsem se vrátila z obchodu. Nakoupila jsem potraviny na týden, a najednou mám prchat, je-li mi život milý.“

„A tak jste se ocitla tady?“

Přikývla. „Původně to mělo být jen na chvíli. Přechodná zastávka. Wayne chtěl, abych vzala Betsy a zmizela. On měl ještě den zůstat, dohodnout s Hubbardem finanční záležitosti, promluvit si s otcem a pak chtěl přiletět za námi.

Odtud jsme měli odcestovat do Jižní Ameriky. Všechno naplánoval. Měl dělat instruktora potápění v nějakém letovisku. Básnil, jaké to bude skvělé: budeme žít v ráji, každé ráno se po probuzení procházet po pláži…“ Smutně potřásla hlavou. „Měli jsme odcestovat do ráje.“

„Takže tohle vám řekl a vy jste hned tu noc odjela.“

„Ne, tohle bylo den před naším odjezdem. Myslel si, že trochu času ještě máme. Povečeřeli jsme, uložili Betsy do postýlky a celou noc jsme o tom debatovali. Byla jsem vyděšená a tohle mi připadalo jako nejlepší řešení. Kdybychom zůstali ve městě, zabijí nás. V rámci programu ochrany svědků by naše životy byly v rukou úřadů. Určovali by nám, kde máme žít, a Wayne by dostal práci někde ve Wal-Martu. Zato kdybychom s ničím nešli na policii a zařídili se tak, jak radil Wayne, Hubbard by nám ještě zaplatil za to, že zmizíme. Dostali bychom spoustu peněz a mohli bychom začít nový život.“

„A co vaše rodiny?“ zeptal jsem se a myslel přitom na Johna Westona a jeho úzkost.

„Jsem jedináček a John byl taky. Mí rodiče zemřeli. Samozřejmě, musela bych opustit několik dobrých přátel, ale pokud jde o příbuzné, byl tu jen Waynův otec a pár bratranců. Wayne chtěl otci všechno povědět, ale dřív ho zabili…“ Při posledních slovech se jí trochu zatřásl hlas. Bylo jasné, že manžela pořád miluje, přes všechnu bolest a zklamání, které jí způsobil.

„Co se stalo tu noc?“ zeptal jsem se. „Myslím tu, kdy Wayna zabili.“

Přejela si konečky prstů přes spánky, jako by chtěla zahnat počínající bolest hlavy. Anebo neodbytnou vzpomínku.

„To odpoledne přišel domů velmi rozrušený. A opravdu vystrašený. Odvedl mě do ložnice a tam mi řekl, že podle něj už o něm Rusové vědí. Prý mám ještě v noci vzít Betsy a odjet. On sám chtěl zmizet z domu, ale zůstat ve městě, aby si mohl druhý den promluvit s otcem a dotáhnout do konce dohodu s Hubbardem. Naložil nás do pronajatého auta s falešnou značkou s tím, že máme jet do Columbusu.

Nechtěl, abychom se ukazovali na clevelandském letišti, proto nám koupil letenky do Myrtle Beach z Columbusu. Randy prý o všem ví a postará se o nás. Byl to Waynův nejlepší kamarád. Nikomu jinému tak nevěřil.“ Hlas teď měla sevřený a monotónní, jak se při vyprávění snažila potlačit všechny emoce.

„Přiletěly jsme sem a Randy nás vyzvedl na letišti. Ujišťoval mne, že se nemám bát: postará se o nás, dokud za námi nepřijede Wayne a všichni neodcestujeme. Ale Wayne se neozval ani nazítří odpoledne a já jsem začala být nervózní. Pak přišel sem do pokoje Randy a oznámil mi, že Wayna zavraždili. Dočetl se to na webových stránkách jednoho clevelandského deníku.“

Umlkla. „A dál?“ zeptal jsem se. „Dál?“

Zdvihl jsem obočí. „Co jste sakra dělala celou tu dobu? Tolik dní!“

„Chtěla jsem hned zavolat na policii. Namlouvala jsem si, že jim všechno povíme, a rázem budeme v bezpečí. Randy mi to rozmluvil. Rusové by prý po nás nepřestali pátrat, protože vědí, že jsme naživu a mohly bychom proti nim svědčit. Policii ani FBI nevěřil ze stejných příčin jako Wayne: myslel si, že Hubbard tahá za nitky. Zůstali jsme tady a čekali jsme, s čím se policie vytasí. Když už bylo jasné, že nevypátrá nic, rozjel se Randy do Clevelandu, aby dal věci do pořádku.“

Podivil jsem se. „Do pořádku? Jak?“

Zamračila se. „Třeba tak, že postřílí ty Rusy? Nebo zabije Hubbarda? A všechny ostatní, kdo se do toho zapletli? Nevím, ale na něco takového určitě myslel. Randy je svým způsobem velice nebezpečný muž, pane Perry. Znám ho celá léta a přiznávám, že se ho stále bojím. Vím, že by nikdy neublížil mně ani Betsy, ale necítím se v jeho společnosti dobře. Když jsme se dozvěděli o Waynově vraždě, dal mi Randy na srozuměnou, že bere věci do svých rukou. Nic jsem nenamítala. Byla jsem vyděšená, opuštěná a nebyl tu nikdo jiný, na koho bych se mohla obrátit. Řekl mi, že se rozjede do Clevelandu a za pár dní bude

zpátky.“

„A vy jste ho nechala odjet.“

Odhrnula si vlasy z tváře a zastrčila si je za uši. „Co jsem asi tak měla dělat? Zadržet ho? Hádat se s ním?“ Zavrtěla hlavou. „Vy jste se s Randym Hartwickem asi nikdy nesetkal.“

„Setkal. Asi tak na deset vteřin, než mu někdo prohnal kulku srdcem.“

Její ruka se zastavila v půli cesty k ústům a už tam zůstala. Julie ztuhla s otevřenými ústy a doširoka rozevřenýma očima. „Randy je mrtvý?“

„Randy je mrtvý. Proto jsem tady. Nečekal jsem, že tady najdu vás. Chtěl jsem vypátrat něco o něm.“

Julie pomalu usedla do umělohmotného křesla vedle mne, jako by ta poslední zpráva uhasila zbylé doutnající uhlíky, které jí dodávaly energii.

Věděl jsem, že se už nemohu příliš vyptávat, ale stále mi nebyly jasné některé detaily. „Takže vašeho manžela zavraždili Rusové?“

Otočila hlavu a její pohled se střetl s mým. „Ne, Rusové ho nezabili. Ať už to udělal kdokoli, dokázal to maskovat jako sebevraždu, pane Perry.“

„Říkejte mi Lincolne“

„Ať už to udělal kdokoli, dokázal to maskovat jako sebevraždu, Lincolne. Ti Rusové by k nám do domu nikdy nepronikli. Na to byl Wayne příliš šikovný.“

„Kdo ho tedy podle vás zabil?“

„Jeremiah Hubbard,“ prohlásila bez obalu, jako by si nepřipouštěla sebemenší pochybnosti.

To jsem mohl stěží posoudit, ale nepřel jsem se s ní. Člověk mohl snadno uvěřit, že Hubbard měl prsty ve Westonově vraždě, ale já jsem si nějak nedokázal představit stárnoucího realitního magnáta, jak tiskne spoušť vražedné zbraně.

„A tak jste zůstala ukryta tady v hotelu,“ řekl jsem, „protože vám Hartwick radil neobracet se na policii.“

„Bylo to čistě moje rozhodnutí,“ prohlásila Julie pevně. „Můj dosavadní život se ocitl v troskách. Můj muž si proti sobě poštval nejnebezpečnější smečku v téhle zemi. Jestli nás najdou, zabijí mě i mou dceru. A Jeremiah Hubbard jakbysmet. Pokud se obrátíme na policii, budeme si muset změnit totožnost a úřady nám vnutí cizí životy. Takhle svou malou vychovávat nechci. Ale nechci ani to, aby si svět myslel, že Wayne zavraždil Betsy a mě, jak to teď říkají ve zprávách. A nedopustím, aby z toho Jeremiah Hubbard tak snadno vyvázl.“

„Co tedy máte v úmyslu?“

Odvrátila se. „Nevím. Randy mi přikázal, abych tu čekala, a až doteď jsem se toho držela. Jenže teď je mi jasné, že tu nejsme v bezpečí. Sám jste to dokázal tím, že jste nás vypátral.“

Chvíli jsme seděli a nikdo z nás nepromluvil. Konečně jsem se ozval: „A to je celý příběh? Pověděla jste mi všechno, co bych měl vědět?“

„Ano. Vlastně ne tak docela. Je tady ještě jedna věc.“

„Jaká?“

„Víte, jak jsem vám povídala o té videokazetě, jak je na ní natočená vražda?“

„Samozřejmě.“

„Mám ji pořád u sebe.“

(15)

Zůstali jsme na balkoně ještě hodinu, ale cítil jsem, jak je Julie unavená. O půlnoci jsem navrhl, že se vrátím k sobě do pokoje, aby mohla jít spát. U dveří mě zastavila a poprosila mě, jestli bych mohl zůstat a přespat na pohovce.

„To můžu,“ odpověděl jsem. Její žádost mě překvapila i potěšila. Trochu jsem se obával, že se ráno probudím a zjistím, že zaplatila účet za hotel a i s dcerkou zmizela. Nebylo by vůbec příjemné oznamovat to Joeovi. Nazdar, Pritcharde. Skvělá zpráva. Našel jsem Julii a Betsy Westernovy. Kde jsou teď? To bych taky rád věděl. Tak nějak se vypařily, zatímco jsem spal.

Slíbil jsem Julii, že budu hned zpátky, a zašel jsem do svého pokoje. Bylo krásné být chvíli o samotě.

Přestože jsem opustil Cleveland před pouhými čtyřiadvaceti hodinami, měl jsem pocit, jako bych byl na cestě už celé dny. Zavřel jsem balkonové dveře a otevřel cestovní kabelu. Pistole byla na svém místě.

Zásobník byl plný a kromě toho jsem měl jeden náhradní. Zkontroloval jsem, že je zbraň skutečně nabitá, a vrátil jsem ji na místo. Šlo o model Glock 26 zvaný „Baby Glock“ pro svou krátkou hlaveň, vybavený desetiranným zásobníkem. Dostatečně malý na to, abych ho mohl ukrýt v pouzdře na zádech. Dostatečně účinný, aby v poměrně krátkém čase dokázal nadělat spoustu škody. Byla to první pistole, kterou jsem si v životě koupil, a stala se mojí nerozlučnou družkou. Ne že bych se bál, že ji budu doopravdy potřebovat, ale pomyšlení, že tam je, mne uklidňovalo. Naposledy se pokoušel Julii Westonové pomáhat Randy Hartwick, a zemřel přitom před mýma očima. Předtím někdo zavraždil jejího manžela. Nehodlal jsem je následovat.

Než jsem se vrátil nahoru, zkusil jsem ještě jednou zavolat z mobilu Joeovi. Tentokrát domů, protože jsem věděl, že tam bude. A nejspíš bude spát. Joe neměl záznamník a telefon zazvonil osmkrát, než se přítel konečně ozval. Přesto jsem nepolevil: věřil jsem, že ho vyzvánění naštve a on nakonec sluchátko zvedne.

„Haló?“ ozvalo se konečně. Joe nebyl vůbec rád.

„Zdravím ze skvostných pláží Jižní Karolíny. Dopřáváte si siestu, pane Pritcharde?“

„Co sakra chceš?“ Byl neodolatelný.

„Našel jsem Julii Westonovou a malou Betsy. Bydlí v hotelu, ve kterém pracoval Hartwick. Poslední dvě hodiny jsem ji zpovídal.“ Slyšel jsem, jak se Joe prudce nadechl, ale neříkal nic.

Shrnul jsem mu všechno, co mi Julie prozradila, s výjimkou toho, že kazetu s nahrávkou vraždy má u sebe. Když Joe konečně promluvil, byl zcela probuzený a z hlasu mu už nezaznívala ani stopa podrážděnosti.

„Kdy Weston natočil tu vraždu?“

„To nevím.“

„Ví to ona?“

„Možná, neptal jsem se.“

„Tak se zeptej.“

„Zeptám se.“

Hlasitě vydechl. „Dobrá práce, Lincolne. Tím je případ uzavřen, co říkáš?“

„Myslím, že ano,“ řekl jsem pomalu. „Jak budeme postupovat dál?“

„Co Julie Westonová? Jak to vidí ona?“

„Není si úplně jistá. Podle ní odjel Hartwick do Clevelandu proto, aby zařídil pár věcí. Nevěděla přesně, co má v plánu, ale pravděpodobně za sebou hodlal zanechat pár mrtvol. Julie teď nechce, aby si média myslela, že Wayne zabil ji i dcerku, ale zároveň nedůvěřuje programu na ochranu svědků.“

„Bojí se, že před Rusy by ji stejně neochránil? Weston je přece mrtvý, tak proč by po ní ještě šli?“

„Z několika příčin,“ řekl jsem. „Především jsou to šílenci, jak už podotkl Cody. Za druhé si určitě myslí, že jí manžel prozradil věci, které jim můžou uškodit, a dobře vědí, že bude předvolána, aby svědčila. A za třetí ji mohou podezírat, že u sebe má tu kazetu s nahrávkou vraždy.“

„Proč by si to měli myslet?“

„Protože ona ji opravdu má.“

„To nemyslíš vážně.“

„Myslím.“

„Tys tu kazetu viděl?“

„Zatím ne. Možná zítra.“

„Fajn. Takže Julie se vytasí s nahrávkou, v případě nutnosti bude svědčit a oni půjdou sedět,“ odtušil Joe.

„Tím to hasne. Až na to, že v případě organizovaného zločinu to chodí jinak. Julie bude svědčit, oni půjdou sedět a jejich komplicové ji vypátrají a oddělají. Čistě proto, aby ukázali, co jsou zač.“ A znovu si povzdechl. Vážně jsem mu tímhle telefonátem pokazil večer.

„To snad není náš problém,“ namítl jsem. Předat Julii a Betsy Westonovy do rukou FBI mi v této situaci připadalo jako logický krok, přestože jsem k tomu neměl moc velkou chuť.

„Takže podle tebe bychom je měli vydat policii.“

„Budeme muset, nemyslíš?“

„V tuhle chvíli o tom mám určité pochybnosti a hned ti řeknu proč. Zatímco ty ses dnes válel u bazénu, my s Kinkaidem jsme odvedli kus poctivé práce. Div jsme si neprošoupali podrážky a celý den jsme otravovali každého, kdo by mohl něco vědět o našich sovětských přátelích. Že neuhodneš, co jsme zjistili?“

„To tedy ne.“

„Ukázalo se, že Dainius Bělov funguje jako tichý společník v celé řadě místních firem. Dokonalá zástěrka pro praní špinavých peněz. Jedna z těch ‚firem‘ se nachází ve čtvrti Flats: roztomilý malý podnik jménem Divoká řeka.“

„To je ten striptýzový pajzl, o který měl takový zájem Hubbard?“

„Přesně ten.“

Hleděl jsem na temný oceán a přemýšlel jsem o tom, co mi Joe řekl. Divoká řeka mohla být docela dobře místem, kde Wayne Weston tajně natočil kompromitující video. To video, které tak popudilo Rusy. Časově by to souhlasilo, protože Hubbard se právě tehdy o podnik enormně zajímal.

„Co ty na to?“ zeptal se Joe.

„Že by to dávalo smysl. Nevíš, jestli v poslední době nedošlo v Divoké řece k nějaké vraždě?“

„Nevím, ale to nic neznamená. Prověřím to.“

„Pokus se o to.“ Přehodil jsem si telefon do levé ruky, opřel jsem se o stěnu a pozoroval jsem bílé hřebeny vln fosforeskující v měsíčních paprscích na tmavé vodě. „Před minutou jsi povídal, že bys obě Westonovy policii nevydal. V tom s tebou souhlasím, ale dost dobře nechápu tvoje důvody.“

„Protože jsi mě nenechal domluvit. Jak jsem řekl, strávili jsme s Kinkaidem velmi produktivní den a odhalení, že Bělov vlastní podíl v Divoké řece, je jenom zlomkem naší produktivity. Kouknul jsem se totiž na zoubek i našemu agentu Codymu, který se mi od první chvíle nezamlouval. Vůbec se mi nelíbilo, že nás na počátku vodil za nos, ani to, jak nás odbyl, když jsme ho chtěli nasměrovat na Hubbarda.“

„To máš pravdu.“

„Jasně že mám. Takže jsme si ho pěkně proklepli a zjistili jsme, že milý pan Cody vystudoval před deseti lety právnickou fakultu.“

„Aha.“ Nepřekvapilo mě to: spousta agentů FBI má právnické vzdělání. Nejlepší způsob, jak se stát agentem, když člověk za sebou nemá kariéru u policie, je vystudovat práva nebo účetnictví.

„Když ještě studoval na fakultě, pobýval v Clevelandu na letní praxi. Vsadím se, že bys neuhodl, u koho ji dělal.“

„U Hubbardovy realitky?“

„Ne, ale přihořívá. Napovím ti: překřtil jsi toho chlápka na Dickyho D.“

Joe narážel na rádoby vtipnou poznámku, kterou jsem utrousil u Hubbarda, když nás odkazoval na svého právního zástupce.

„Cody pracoval pro Richarda Douglasse?“

„Jo. Troje letní prázdniny po sobě u kanceláře Douglass a spol. Po promoci se sem dokonce vrátil a dělal pro Douglasse další rok a půl, než ho přijali na akademii FBI.“

„Doprdele,“ uklouzlo mi. „Chceš říct, že při tomhle vyšetřování tahá za nitky Hubbard?“

„Zatím nic takového netvrdím. Ale vzhledem k tomu, co víme o Hubbardovi a Westonovi a koneckonců i o Codym, řekni sám, jestli bys měl chuť tomu chlapovi zavolat a prozradit mu, kde se ukrývá matka a dcera?“

„Ne.“

„To si myslím.“

Prohrábl jsem si rukou vlasy a křečovitě jsem zavřel oči. To, co zprvu vypadalo na hezký večer, se proměnilo v noční můru. „Sakra, Joe, co budeme dělat? Přece je nemůžeme posadit na letadlo do Belize, nebo kam mají namířeno, a dopustit, aby si celý svět myslel, že jsou po smrti? To přece nejde, už kvůli Johnu Westonovi.“

„Na něco přijdeme,“ ujistil mě Joe. „Teď je nejdůležitější ochránit jejich bezpečnost. Máš to ve svých rukou.“

Výborně. Byl jsem ustanoven bodygardem ženy, kolem níž se to hemžilo mrtvolami skoro stejně intenzivně jako muži vrhajícími žádostivé pohledy.

„Takže mám zůstat, kde jsem? Mám dál jen tak sedět v hotelu a chránit ty dvě? A co dál? Nakonec budeme stejně muset něco podniknout.“

„Já vím. Dopřej mi den, musím zařídit pár věcí.“

Zařídit pár věcí! Přesně to chtěl podle Julie udělat Randy Hartwick a nedopadlo to pro něj vůbec dobře.

„Co máš v plánu?“ zeptal jsem se.

„Musíme se dozvědět víc o té natočené vraždě. Až budeme vědět, co se stalo, můžeme se bavit o dalších variantách. Ty se zítra podívej na tu kazetu a zjisti, co se z ní dá vyvodit. Třeba na ní budou nějaké známé tváře nebo něco jiného. My s Kinkaidem budeme zatím pátrat tady. Zítra odpoledne mi zavoláš a uvidíme, k čemu jsme dospěli.“

„Dobrá.“

„A… poslouchej, Lincolne P.“

„Ano?“

„Udělej všechno pro to, aby ty dvě přežily, ano?“

Než jsem stačil něco říct, zavěsil. Položil jsem telefon, zatáhl jsem závěsy na balkonových dveřích, vzal jsem si kabelu, zamkl pokoj a vrátil jsem se nahoru. Zaklepal jsem a Julie otevřela.

„Trvalo vám to dlouho,“ řekla. „Už jsem začínala mít strach.“ Na sobě teď měla nadměrně velké triko, nohy měla holé a poprsí jí nesvírala podprsenka. Snažil jsem se na ni nezírat. V pokoji bylo šero, ale Julie stála velmi blízko.

„Omlouvám se,“ odpověděl jsem. „Telefonoval jsem společníkovi.“

Ustoupila o půl kroku a zamračila se. „Takže teď ví, kde jsme?“

„Julie,“ řekl jsem měkce, „jestliže důvěřujete mně, důvěřujete i jemu. Jsme jeden tým, rozumíte? A věřte mi, na světě není spolehlivější chlapík než Joe Pritchard. Poslední, co mi kladl na srdce, než zavěsil, bylo, abych vás za každou cenu ochránil.“

Chvíli se na mne zkoumavě dívala a pak přikývla. „Tak dobře. Asi máte pravdu. A teď půjdu spát.“

„Dobrou noc,“ popřál jsem jí, položil jsem kabelu na zem a přistoupil k pohovce.

„Dobrou noc,“ odpověděla a vydala se ke dveřím ložnice. V půli cesty zaváhala, otočila se, udělala ke mně tři rychlé kroky a jemně mi stiskla zápěstí. „Jsem ráda, že jste tady,“ zašeptala a zmizela za dveřmi ložnice.

Jak jsem tam tak stál a hleděl k zavřeným dveřím, měl jsem pocit, že mě brní a pálí kůže v místech, kde se mé ruky dotkly její prsty. I já jsem byl rád, že jsem právě tam. Možná až trochu moc.

(16)

Pár kroků ode mne stála neuvěřitelně krásná žena a v ruce svírala nůž.

To byla první věc, kterou jsem uviděl, když jsem nazítří ráno otevřel oči. Trvalo několik vteřin, než probuzená část mé mysli pronikla mlhou spánku a snů a já si uvědomil, jak jsem se v téhle situaci ocitl.

Ta žena byla Julie Westonová a ve druhé ruce, v té, v níž nedržela nůž, měla podnos s houskami.

Pohlédla na mne s tímtéž plachým úsměvem, jaký jsem u ní viděl předchozí večer v bazénu.

„Dobré ráno. Chystám snídani,“ oznámila.

„To je skvělé. Děkuji.“

Zvedl jsem hodinky z podlahy, kam jsem si je odložil, a podíval jsem se na ciferník. Bylo skoro devět. Spal jsem překvapivě dobře. Protáhl jsem se a vyskočil jsem na nohy. V kostech a svalech mě píchalo a pobolívalo; následek noci strávené na krátké pohovce, na které jsem měl hlavu a nohy podstatně výš než tělo. Julie se rychle odvrátila a strkala housky do toustovače. Došlo mi, že jsem do půl těla nahý.

Předpokládal jsem, že se probudím dřív než ostatní. Ale proč se za to stydět? Některé ženy by byly rády, kdyby po ránu na pohovce zastihly mladého muže bez košile.

Odešel jsem do koupelny a pustil jsem sprchu. Když studená voda odtekla a začala téct teplá, vlezl jsem pod ni. Proud vody mi bubnoval na obličej a odplavoval poslední pozůstatky spánku. Tělo mě ještě bolelo z nepohodlné noční polohy, ale aspoň jsem se už probral. Vylezl jsem ze sprchy, osušil jsem se a oblékl.

Když jsem vycházel z koupelny, div jsem nezakopl o malou Betsy Westonovou. Stála přímo za dveřmi v růžovém pyžamu s obrázky koťat a v obřích růžových papučích. Dlouhé černé vlásky rozcuchané statickou elektřinou z povlečení polštáře jí trčely na všechny strany. Mžourala na mne ospalýma očima, ale netvářila se polekaně: matka jí zřejmě o mé přítomnosti pověděla. Byl bych rád věděl, co jí řekla a jak se mám v Betsyině přítomnosti chovat. Jistě ne jako detektiv pátrající po tom, kdo jí zabil tatínka.

Konec všem dohadům učinila sama Betsy, když prohlásila: „Máma říká, že jsi tu s námi, abys nám dělal společnost,“ a napřáhla ke mně ruku. „Já jsem Elizabeth, ale jestli chceš, říkej mi klidně Betsy.“

Klekl jsem si, abych jí byl blíž, a sevřel jsem v dlani její drobnou ručičku. Potřásla mi rukou a tvářila se přitom důležitě.

„Rád tě poznávám, Betsy. Já jsem Lincoln.“

„Jako ten prezytent?“ Trochu zkomolila slovo prezident.

„Jo, jako on.“ Opravdu mě po někom pojmenovali, ale Abraham Lincoln to nebyl. Ten člověk se jmenoval Percy Lincoln a jako voják zachránil mému otci život ve Vietnamu. Otec mu chtěl prokázat čest, ale nejspíš se nemohl smířit s představou, že se jeho syn protlouká životem pod jménem Percy Perry, a tak mi za křestní jméno vybral kamarádovo příjmení.

„Jdu snídat,“ oznámila mi Betsy, obešla roh místnosti a zmizela v kuchyni. Zůstal jsem klečet na podlaze.

Zvláštní. Taková malá holčička. Na děti jsem si moc nepotrpěl. Ne že bych je neměl rád, jen jsem se s nimi nestýkal dostatečně často, abych se v jejich přítomnosti cítil uvolněně. Nedokázal jsem k nim promlouvat vysokou fistulí veselých hrdinů animovaných grotesek, jak to dělá řada dospělých, a tak jsem s nimi hovořil jako s každým jiným člověkem, snad jen o něco slušnějším jazykem. Přišlo mi to jako nejlepší řešení.

Vydal jsem se do kuchyně, kde mi Julie podala papírový tácek s rozinkovou houskou. „Větší výběr na snídani nemám,“ řekla omluvně. „Dole podávají kontinentální snídani, jenže pouze do devíti, takže jsme ji bohužel propásli.“

„Děkuju.“

„Vařím kávu a v lednici je jablečný džus,“ pokračovala, zatímco mazala pro Betsy další housku margarínem. Dnes na sobě měla olivově zelené kraťasy a přiléhavou halenku z bílého hedvábí.

Nevypadala o nic méně svůdně než v plavkách. Snažil jsem se si toho nevšímat. Profesionální bodygard Lincoln Perry, k vašim službám, madam. Žádné citové vazby na klienty, a už vůbec ne snahy jim zaimponovat. Nic takového by nešlo.

„Díky, káva mi stačí,“ řekl jsem a Julie mi podala keramický hrnek s obrázkem palmy a emblémem hotelu.

Nepřidal jsem si do kávy žádné mléko a trochu jsem usrkl. Vzápětí jsem na Julii uznale pohlédl.

„Tohle určitě není hotelová káva.“

Zasmála se a zavrtěla hlavou. „To tedy není. Nesnáším ty břečky. V ulici o kousek dál jsem narazila na obchůdek s dobrou zrnkovou kávou a nechala jsem si trochu namlít.“

Do háje. Chtěl jsem se důkladně obrnit proti její fyzické kráse a teď se dozvídám, že ke všemu vaří skvělé kafe. Čím dál tím líp.

Srkal jsem nápoj opřený o kuchyňskou linku a pozoroval jsem je obě, matku i dceru. Octl jsem se v pěkné kaši.

„Co máme dneska v plánu?“ zeptal jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli se Julie odváží opustit za bílého dne hotel, ale nedokázal jsem si představit, že bychom měli strávit dvanáct hodin v tak stísněném prostoru, třebaže apartmá bylo mnohem hezčí než průměrný hotelový pokoj.

„Co máme v plánu?“ zopakovala Julie. „Vlastně ani nevím. Myslíte, že by bylo bezpečné…“ Rychle se podívala na dcerku a opravila se. „Nevadilo by, kdybychom se šli projít na pláž?“

„Už jste tam někdy byly?“

Přikývla a rozpačitě se zadívala do země, jako by si myslela, že budu něco takového pokládat za katastrofální porušení bezpečnostních pravidel. „Ano, byly. Pokaždé si vezmeme sluneční brýle a kšiltovky a nezůstáváme venku příliš dlouho.“ Znovu kradmo pohlédla na dceru, ale ta se zabývala svou houskou a jinak si ničeho nevšímala. „Trávit celé dny v pokoji je dost těžké,“ dodala Julie.

„Chápu. Jenom jsem si nebyl jistý, jestli se na to cítíte.“

„Vy si tedy myslíte, že je to v pořádku?“

Přitakal jsem. „Proč ne? Čepice a tmavé brýle si určitě vezměte, ale jsme v rušném letovisku, všude se to hemží cizími tvářemi a nikdo si nikoho moc nevšímá.“ Nebyl jsem si příliš jistý, že je tomu tak doopravdy, ale zůstávat v hotelu se mi chtělo právě tak málo jako jí.

„Výborně,“ vydechla s úlevou. „Jen co se Betsy oblékne, vyrazíme na procházku na pláž. Co tomu říkáš, broučku?“

Holčička se usmála. Na rtech měla plno drobků. „Výborrrrrně,“ zavrněla jako Tygr Tony z reklamy na vločky Kellog’s.

„Ještě něco,“ řekl jsem a Julie na mě znovu pohlédla. „Rád bych se podíval na to video, o kterém jsme včera mluvili.“

„Na video?“

„Ano. Povídala jste, že máte tu kazetu. Je to tak?“

Sklopila oči. „Ano, mám ji, ale nikdy jsem ji neviděla. Po pravdě řečeno ji ani vidět nechci.“

„To je jasné. Ale já ji vidět musím.“

„Přinesu to. Můžete se na to podívat a my s Betsy zatím trochu uklidíme v ložnici.“

Julie se vydala do vedlejší místnosti s dcerkou v těsném závěsu. Za minutu byla zpátky s videokazetou.

„Tady to je,“ řekla a zdráhavě mi ji podala. Držela ji přitom co nejdál od těla, asi jako by mi podávala spícího škorpiona.

„Děkuji.“ Televize měla zabudovaný přehrávač. Nebylo na tom nic neobvyklého. Zlatý příboj nedostal svých pět hvězdiček pro nic za nic. Julie se chystala vrátit do ložnice, ale já jsem ji jemně uchopil za paži.

„Napadlo mě pár věcí, na které bych se rád zeptal.“

„Prosím.“

„Tak především, netušíte, kdy tahle nahrávka vznikla? Neznáte aspoň týden nebo měsíc, když ne přesné datum?“

Kousla se do rtu a zavrtěla hlavou. „Asi ne. Ne, docela určitě ne. Wayne mi to neřekl. Ale pravděpodobně to bylo poměrně nedávno. Situace, ve které jsme se ocitli, se vyvinula dost rychle.“

„Samozřejmě. A ještě něco…“ Ztišil jsem hlas a naklonil jsem se k ní blíž. „Ví už vaše dcera, že je její otec mrtvý?“

Juliiny oči se setkaly s mými a já jsem v nich zahlédl odlesk slz. „Ne,“ odpověděla Julie chraptivým šepotem. „Nemůžu jí to říct. Nedokážu to. Nevím, co s námi bude, a… dokud jí to neprozradím, bude šťastná a veselá. Už takhle je to všechno dost těžké, a kdyby ke všemu malá nebyla v pohodě…“ Znovu zavrtěla hlavou. „Ne, nedokážu to.“

Přikývl jsem. „To je pochopitelné. Nevyčítám vám to ani po vás nechci, abyste si sedla k ní na postel a všechno jí hned prozradila. Jen jsem se ptal. Mám ještě poslední otázku: Jaký je váš vztah k Aaronu Kinkaidovi?“

Zamračila se. Můj dotaz ji zjevně zmátl. „K Aaronovi? Byl to Waynův společník.“

„Já vím. Spolupracuje s námi na celém případu, a taky tvrdí, že do vás byl zamilovaný. S vaším manželem se prý rozešel právě proto, že se Wayne o jeho citech dozvěděl a neovládl se.“

Julie obrátila oči v sloup a rozesmála se. „Aaron se mi jednou pokusil vyznat lásku na vánočním večírku.

Byla to od něho hloupost, byl opilý. Wayna to samosebou nepotěšilo, ale nedělal z toho aféru. A vůbec si nemyslím, že bych pro Aarona opravdu něco znamenala.“

Zahleděl jsem se na ni, na její krásu, a pomyslel jsem si, že to, co žena jako Julie Westonová pokládá za bláhový rozmar opilce, může pro chlápka Kinkaidova druhu znamenat neskonale víc.

Julie se vrátila do ložnice a já se podíval na kazetu ve své ruce. Překvapilo mě, že jde o běžnou osmihodinovou kazetu Sony VHS, protože u Westona jsem očekával sofistikovanější techniku. Zasunul jsem ji do přehrávače, zapnul jsem televizor a spustil přehrávání.

Asi minutu jsem hleděl jen na modrou obrazovku. Pak se na ní objevila spoře osvětlená místnost. Kromě kulatého karetního stolku a dřevěného obložení nebylo nic dalšího vidět. Místnost mi nebyla ničím povědomá. Za stolkem seděl jediný člověk. Byla z něj vidět jen horní polovina trupu, ale i to bylo dost.

Ten chlápek byl neuvěřitelně tlustý, skoro plešatý a měl šedivé huňaté obočí. Díval jsem se dál. Chlápek vzhlédl k něčemu mimo záběr, pokynul hlavou, zvedl se a vyšel z místnosti. V záběru se zatím objevili tři jiní muži. Dva z nich jsem poznal: Alexeje Krašakova a Ivana Malachnika. Krašakov byl ten vysoký blonďatý Rus, který mi tehdy na ulici dal dvacetidolarovku. Malachnika jsem osobně neznal, ale Cody nám ho ukázal na fotkách. Třetího z mužů jsem nikdy neviděl. Byl menší než Krašakov, ale pod černou košilí se mu rýsovaly svaly. Byl hladce oholený a kolem krku nosil stříbrný řetěz. Tmavé vlasy měl krátce sestřižené a kudrnaté.

Trojice usedla ke stolku a dala se do řeči. Zkusil jsem zesílit zvuk, ale k ničemu to nevedlo, video bylo bez zvuku. Weston zřejmě přeci jen nebyl tak schopný, jak jsem si myslel. Skoro jsem tomu nemohl uvěřit.

Třeba po světě běhá ještě jedna audiokazeta se zvukovým záznamem.

Trojice si povídala už dvě minuty. Přestože jsem věděl, že násilí na sebe nenechá dlouho čekat, překvapilo mě, když se nakonec dostavilo. Všichni tři muži se něčemu srdečně smáli, když tu náhle Krašakov vytáhl zpod stolu pistoli a střelil toho třetího do prsou. Až jsem sebou škubl. Do tak srdečného setkání podobný výjev vůbec nezapadal. Zasažený se svezl na stůl a na podlahu začala stékat krev. Krašakov s Malachnikem vyskočili a shodili tělo ze židle na zem. Malachnik pak otevřel dveře v zadní části místnosti.

Zřejmě se tamtudy šlo ven, protože jsem za nimi zahlédl chodník slabě ozářený pouličními lampami.

Malachnik zmizel někde venku a po chvíli se vrátil s modrou nepromokavou igelitovou plachtou. Krašakov mu na ni pomohl převalit tělo, okraje pečlivě přehnuli, snad aby si nepotřísnili oděv krví, a vynesli mrtvolu v plachtě ven ze dveří. Trvalo několik minut, než se Malachnik vrátil v doprovodu jiného muže. Toho jsem znal: byl to Vladimír Rakič, který bydlel s Krašakovem ve stejném domě. Rakič nesl kbelík a mop a oba muži se dali do úklidu podlahy. Krašakov už se v místnosti neobjevil. Pravděpodobně se zbavoval mrtvoly. Rakič s Malachnikem se stále věnovali podlaze. Z ložnice ke mně doléhal smích Julie a Betsy Westonových a já jsem věděl, že už nemám moc času. Stiskl jsem tlačítko převíjení a rychle projel celé video. Oba muži dokončili úklid a odešli. Vzápětí záznam skončil a obrazovka pohasla.

Převinul jsem kazetu zpět, znovu jsem si přehrál prvních pět minut a bedlivě jsem si všímal muže, který se na obrazovce objevil jako první, a taky oběti. Ani jeden mi nebyl povědomý, ale musel jsem být schopen je přesně popsat. Přestože jsem toho o natáčení skrytou kamerou moc nevěděl, došel jsem k závěru, že Weston použil bezdrátovou webovou kameru. Podle toho, co řekl manželce, pořídil záznam vraždy pomocí nelegálně instalovaného zařízení. Kvůli jeho instalaci se musel do místnosti vloupat a kamera byla jistě malá a dobře maskovaná. Za těchto okolností nemohlo jít o obyčejnou průmyslovou kameru, protože pak by se někde poblíž musel ukrývat i videorekordér s kazetou a celkové utajení by bylo daleko složitější než u bezdrátové kamery. S Joem jsme měli řadu katalogů elektronického vybavení, které nabízely miniaturní videokamery schopné bezdrátově přenést barevný obraz na vzdálenost přes půl kilometr
u. Některé z nich, ty opravdu nejdražší, využívaly satelitní technologie podobně jako mobilní telefony a dokázaly přenášet signál libovolně daleko. Pokud by Hubbard po takovém zařízení zatoužil, mohl si ho bez problémů dovolit.

Betsyin smích byl nyní hlasitější a mně došlo, že už s matkou vyšly z ložnice. Vytáhl jsem kazetu z přehrávače, vrátil ji do obalu a vše jsem zasunul pod pohovku. Teď jsem se mohl opět věnovat těm dvěma. Julie na mne upírala pátravý pohled, jako by dokázala bez vyptávání vyčíst, co jsem právě viděl.

Snažil jsem se tvářit neutrálně.

„Už jste uklidily?“ zeptal jsem se.

„Moc krásně jsme ustlaly,“ odpověděla Betsy. „Chceš se kouknout?“

Julie se zasmála. „Nemyslím, že by po tom pan Perry toužil, broučku.“

„Betsy mi může říkat Lincolne. Takže jsme připraveni na malou procházku?“

„Ano!“ radovala se Betsy a zatleskala. „Na pláži je to bezva.“

„Výborně,“ řekl jsem. „Hned vyrazíme na pláž. Jen co si vyčistím zuby.“

Vzal jsem si kabelu a odešel s ní do koupelny. Tam jsem z ní vytáhl pistoli a připevnil jsem si pouzdro na opasek zhruba v oblasti beder, kde šlo zasunout zevnitř do kraťasů, jejichž okraj ho pohodlně zakryl.

Připínalo se k opasku dvěma klipsami, takže jsem nemusel vytahovat opasek z kalhot pokaždé, když jsem chtěl pouzdro připevnit nebo zase odložit. Zbraň v něm byla v bezpečí, nikdo si jí nevšiml a já jsem ji přitom mohl rychle vytáhnout. Původně jsem nepředpokládal, že ji budu muset nosit všude, ale situace se změnila. Smrt může přijít, když ji nejmíň čekáme. Ranní video mi to připomnělo.

(17)

Byl to báječný den. Slunce naplno svítilo a jeho paprsky se odrážely od písku i od hladiny, takže celá pláž jiskřila. Od moře foukal slabý větřík a teplota se vyšplhala skoro ke dvaceti pěti stupňům. Procházeli jsme se podél linie přílivu. Betsy šla až u samé vody, uskakovala před vlnami a vypískla smíchy pokaždé, když jí zalily nohy.

„Voda je ledová!“ stěžovala si. „Nedá se v ní koupat. To není fér! Chtěla jsem si zaplavat.“ Byla tak opálená, že musela v předchozích dnech strávit na sluníčku spoustu času. Juliina pleť měla stejný odstín, ale té jsem se snažil nevěnovat přílišnou pozornost. Když s tím člověk jednou začal, bylo zatraceně těžké přestat. Lip bylo vůbec nezačínat.

„Radši moc nefňukej,“ varovala ji Julie. „Když budeš kňourat, že je voda moc studená, Lincoln s tebou nejspíš ztratí trpělivost a rovnou tě hodí do moře.“

Betsy na mě vykulila oči. „To by neudělal!“

Pokrčil jsem rameny. „Nic neslibuju.“

„Mami!“ vyjekla. „Viď, že mu nedovolíš, aby mě tam hodil?“

„Lincoln je dost silný,“ poznamenala Julie s hranou vážností. „Nevím nevím, jestli mu v tom dokážu zabránit.“

Na pláži byly desítky lidí. Polehávali na dekách a lehátkách, koupali se v paprscích slunce a odpočívali.

Přesto jsem věděl, že to není nic proti tomu, co tady člověk uvidí v létě, na vrcholu turistické sezony. Šli jsme po písku asi půl druhého kilometru na sever. Míjeli jsme samé hotely a nic než hotely; táhly se před námi v obou směrech. Člověka to udivovalo. Kolik hotelů v tomhle městě vlastně je?

Nakonec jsme se otočili a zamířili zpět. Betsy ještě pořád hrála na honěnou s vlnami a při chůzi se držela matky za ruku. Slušelo jim to spolu. Zcela přirozeně k sobě patřily matka a dcera. Každá v sobě měla něco z té druhé. Napadlo mě, jestli tvořily tak samozřejmý celek i s Waynem Westonem. Kdyby trojice Westonových procházela kolem lidí posedávajících na pláži, řekli by si o ní: „Podívej, to je ale dokonalá rodina?“ Třeba jsem těm cizím lidem připadal jako dílek skládanky, který nezapadá do těch ostatních.

Spravilo by se to tím, že bych vzal Julii za ruku?

„Haló, Lincolne,“ zavolala Julie.

„Ano?“

„Vy jste neposlouchal?“

„Zamyslel jsem se.“

Usmála se. „Betsy vám něco povídala.“

„Omlouvám se,“ řekl jsem a sklonil jsem se k dívence. „Co jsi mi chtěla říct?“

„Říkám, že jsem hned věděla, že mě nehodíš do vody A měla jsem pravdu. Už jsme skoro v hotelu a nikam jsi mě nehodil.“

Luskl jsem prsty, jako bych si vzpomněl na povinnost, která se mi vykouřila z hlavy. „Pořád jsem věděl, že musím něco udělat, než se vrátíme do hotelu.“

Betsy zavrtěla hlavou. „Ne-e. Ty mě nikam nehodíš.“

„A to říká kdo?“

„To říkám já,“ zachichotala se.

Střelil jsem pohledem po Julii, a když jsem viděl úsměv na její tváři, poznal jsem, že ji ta pošetilá konverzace mezi mnou a její dcerkou těší. Zastavil jsem se a vyklouzl jsem z tenisek. Do bosých chodidel mě hřál sluncem rozpálený písek.

„Jak chceš,“ řekl jsem. „Už tam letíš.“

„Ne!“ vyjekla Betsy a snažila se schovat za matku, ale já jsem po ní chmátl, chytil jsem ji oběma rukama v podpaží, zvedl jsem ji vysoko nad hlavu a rozběhl jsem se s ní do vln. Byla neuvěřitelně lehká. Nemálo koček, které jsem v životě držel, vážilo víc než ona. Utíkal jsem s ní vodou a ona napůl ječela a napůl se smála. Měla pravdu, voda byla ledová. Sahala mi už po kolena, když mě zasáhla vlna a zamáčela mi dolní polovinu nohavic. Držel jsem Betsy nad hlavou, ovšem jen tak, aby se mi vzadu nevyhrnulo triko a neodhalilo pistoli, a začal jsem počítat.

„Jedna, dvě, tři…“ Předstíral jsem, že se už napřahuji, a ona kvičela, ale nepustil jsem ji. „Tak dobře,“

řekl jsem nakonec. „Asi jsem hodnější, než jsem si myslel. Do moře tě hodím až odpoledne.“

Nesl jsem ji zpátky ke břehu a přemýšlel jsem, jestli jsem se nezachoval moc hloupě a nerozzlobil Julii.

Ale ta na nás čekala celá rozesmátá a vůbec to nevypadalo, že by se hněvala.

„Měl jste to udělat,“ řekla, když jsem postavil Betsy vedle ní na písečnou pláž. „Měl byste můj souhlas.“

„Už jsem si vážně myslela, že mě pustí!“ lapala Betsy po dechu, ale nepřestávala se hihňat.

Julie pohlédla na moje zamáčené nohy a pousmála se. „Zima, co?“

„Trochu,“ přiznal jsem a také jsem se zasmál.

Protože chtěly jít nakupovat, strávili jsme další dvě hodiny potloukáním po různých obchodech. Viděl jsem víc modelů triček s nápisem Myrtle Beach, než bych pokládal za možné, a taky několik bizarních výtvorů poslepovaných z mušlí, ale nic mě nezaujalo natolik, abych kvůli tomu vytáhl peněženku. Julie a Betsy si nakupování užívaly. Poobědvali jsme v restauraci řetězce Subway a pak jsme se vrátili do hotelu. Obě děvčata si šla odpočinout do ložnice a já jsem Julii oznámil, že si odskočím k sobě do pokoje zatelefonovat.

Zavolal jsem Joeovi.

„Už ses koukl na to video?“ vyštěkl, sotva jsem ho pozdravil.

„Koukl. Někoho opravdu oddělali, ale nemám tušení, kdo to byl. Zato znám jméno střelce.“

„Kdo to je?“

„Krašakov.“

„Ta velká blonďatá bestie?“

„Přesně.“ Pověděl jsem Joeovi podrobnosti o nahrávce.

„Dá se poznat, kde se to stalo?“

„Těžko říct, podle mého v zadní místnosti nějakého baru. Klidně to mohla být Divoká řeka. To by dávalo smysl. Sám jsi vypátral souvislost mezi tím pajzlem a Rusy. Weston měl logický důvod, proč natáčet právě tam.“

„Jenže mě na tom trápí jedna věc.“

„A sice?“

„Weston točil skrytou kamerou, je to tak? Podle tebe dokonce bezdrátovou. A Rusáci nemohli mít ponětí, že tam nějaká je. Manželce přitom tvrdil, že po něm jdou právě kvůli videu.“

„To je pravda.“

„Jak se o té kazetě dozvěděli?“

„Třeba odhalili kameru dřív, než ji stihl demontovat.“

„Jasně. A izolepou k ní byla přilepená Westonova zpáteční adresa. Nebo do ní vyryl své iniciály. Člověče, takovéhle kamery se vyrábějí tak, aby nešly identifikovat. Po světě jich neběhá moc, ale za normálních okolností jejich majitele stejně nevypátráš.“

„Dobrý postřeh.“ Víc se k tomu nedalo říct, a tak jsem přehodil výhybku. „Už tušíš, kdo byl ten zavražděný?“

„Zatím ne. Obtelefonoval jsem pár bývalých kolegů z mordparty. Slíbili, že mi dají vědět, kdyby na něco přišli.“

„Fajn. Taky jsem si říkal, že bych mohl zavolat Amy a poprosit ji o pomoc.“

„Dobře uvaž, co jí prozradíš.“

„Té můžeme věřit, Joe.“

„To vím, ale nechci mít na krku další trable. To, že jsi do ní blázen, ještě neznamená, že jí musíme telefonovat při každé myslitelné příležitosti.“

„Nejsem do ní blázen.“

„Jasně,“ zahuhlal. „Když už jsme načali tohle téma, jak vypadá vdova Westonová zblízka?“

„Docela obyčejně. Fotky značně přeháněly. Ve skutečnosti se dost podobá mojí pratetě Eulálii.“

„Tak tohle ti fakt věřím.“

„Kde je vůbec Kinkaid?“

„Sedí přímo proti mně.“

„A hrajete piškvorky…“

„Uklidni se, chlapče. Právě se chystáme, že celý případ definitivně rozlouskneme.“

„To se vám těžko podaří, když budete sedět na zadku.“

„Samozřejmě. Však už jsme na cestě ke dveřím. Chci se znovu kouknout na naše ruské přátele a jejich aktivity.“

„Dávej na sebe pozor, Josephe.“

„Ovšem že dám, synu. Jako vždycky. A jestli se z oddělení vražd dovím něco zajímavého, zavolám ti večer na mobil.“

Zavěsil jsem a vytočil jsem číslo k Amy do redakce. Zvedla sluchátko po prvním zazvonění, což bylo netypické, a byla v mizerné náladě, což bylo celkem normální.

„Chybím ti?“ zeptal jsem se, sotva se ohlásila do telefonu.

„Ne, nechybíš. Jsi stejný jako ostatní.“

„Jako kdo?“

„Jako všichni chlapi,“ odsekla. „Víš, to jsou ta zvířátka s penisem. Ty máš taky jeden, ne?“

„Poslyš, v čem je problém?“

„V mužských.“

„Ale! Snad ne přímo v panu Terrym?“

„Pan Terry mi může políbit můj sexy zadek. Rochelle, moje kámoška, ho včera večer viděla v restauraci.

Drželi se za ruce s nějakou štětkou nad lahví vína. A podle Rochelle to bylo pěkně drahé víno. Mně kupoval vždycky jenom to nejlevnější, hajzl.“

„To je mi líto, Amy,“ řekl jsem po pravdě. Přestože Jacob Terry nebyl můj oblíbenec, měl jsem Amy příliš rád, než abych se radoval z jejího neštěstí.

„Ať se jde bodnout,“ prohlásila. „Žít s chlapem, co si na vlasy patlá tolik gelu? Od samého počátku to byl omyl.“

„Neříkal jsem ti to?“

„Jasně, ty a tvoje dobré rady. Nikdy jsem se jimi neřídila a nehodlám s tím začínat. To, že jsi měl v Terryho případě pravdu, ještě neznamená, že nejsi idiot. A teď mi řekni, co po mně k čertu chceš.“

Nehodlal jsem jí prozrazovat všechny podrobnosti, ale bylo mi jasné, že mě zasype otázkami, a tak jsem se rozhodl jít rovnou k věci a poskytnout jí jinou látku k přemýšlení, než byla nenávist k mužskému plemeni.

„Jsem v Jižní Karolíně,“ oznámil jsem jí.

„To myslíš vážně? Co tam sakra děláš? A poslyš, onehdy jsem se dověděla, že jsi musel k výslechu kvůli vraždě jednoho chlápka, kterého zastřelili kousek od vaší kanceláře. Volala jsem ti, ale nebyl jsi doma.

Když nad tím teď přemýšlím, nebyl náhodou taky z Jižní Karolíny?“

„Amy,“ přerušil jsem její výlev, „chceš slyšet, co pro tebe mám, nebo ne?“

„Chci.“

„Našel jsem Julii a Betsy Westonovy.“

Dlouho se v telefonu neozývalo nic než vzdálený hovor jejích kolegů v redakční místnosti. Když Amy znovu promluvila, měla tichý a vážný hlas. „Nedělej si ze mě legraci, Lincolne. Nemám na to náladu.“

„Nedělám si legraci,“ ujistil jsem ji. „Jsou tady, v Jižní Karolíně. Už ode dne Westonovy vraždy. Ale nikdo –

a tím myslím opravdu nikdo, o tom zatím nesmí vědět. Ve hře je příliš mnoho neznámých. Tu ženu hledají zabijáci velkého formátu a není vyloučeno, že mají informátory mezi policisty.“

„Co tam ty dvě dělají?“ zašeptala Amy. „Copak nevědí, že po nich pátrá FBI?“

„Julie to ví. Její dcerka setrvává v blažené nevědomosti. Utekly sem, protože Wayne Weston naštval ruskou mafii. Pořídil tajnou videonahrávku vraždy a Rusové se to domákli.“

„Takže ho zabili oni?“

„Julie si to nemyslí. Podle ní to byl spíš Hubbard nebo někdo, koho si Hubbard najal.“

„To je dost velká bomba, Lincolne.“

„Ještě větší, než si myslíš,“ přisvědčil jsem a myslel jsem přitom na Hubbarda, Codyho a Rusy. Byla to bomba, smrtelně nebezpečná.

„Neřeknu o tom nikomu ani slovo,“ slíbila Amy, „ale musíš mě o všem pravidelně informovat.“

„Budu. A teď poslyš. Udělala bys pro mě něco?“

„Jasně.“

„Už jsem ti povídal, že Weston natočil vraždu nějakého chudáka. Pachateli jsou Rusové. Jenže nevíme, kdo je oběť. Viděl jsem tu kazetu. Toho člověka neznám. Menší udělaný chlapík s tmavými kudrnatými vlasy a stříbrným řetězem kolem krku. Potřeboval bych, abys prověřila databázi pohřešovaných a vybrala z ní možné kandidáty. Ten člověk musel mít něco do činění s Bělovem a těmi ostatními.“

„Pustím se do toho.“

„Díky. Zavolám ti během odpoledne a pustíme se do perlustrace.“

Amy se zasmála.

„Co je?“ podivil jsem se.

„Perlustrace. To slovo mě pokaždé rozesměje. Zní tak divně. Vím, že můžeš někoho lustrovat. Ale perlustrovat? Připadá mi to jako něco nemravného. Tak třeba: ‚Policie přistihla dvojici nezletilých, jak

perlustruje na zadním sedadle automobilu…‘“

„Zatím se měj, Amy,“ řekl jsem a s povzdechem jsem zavěsil. Takovéhle mám kamarády. Co byste po nich nechtěli.

Vrátil jsem se nahoru a zaklepal u Juliiných dveří. Otevřela asi za minutu se širokým úsměvem. „Mám dobré zprávy,“ oznámila mi. „Betsy už se rozhodla, co chce dělat odpoledne.“

„A co to bude?“

„Hrát minigolf,“ sdělila mi sama Betsy. Seděla na pohovce a natažené nožky se jí houpaly ve vzduchu, protože nedosáhla na podlahu. Většina rodičů nemá čas se podobnými věcmi zabývat, ale člověku, který s dětmi nebývá moc často, přijdou komické.

„Minigolf!“ zopakoval jsem. Fascinující povinnosti soukromého detektiva nebraly konce.

„Přesně tak,“ potvrdila Julie. „Ale řekla jsem jí, že si nejdřív budeme muset zhruba hodinku odpočinout,“

dodala a mrkla na mě. „Myslím, že asi tolik času budete potřebovat, abyste se duševně připravil na celé odpoledne v naší společnosti.“

Usadil jsem se na pohovce vedle Betsy a dvacet minut jsme společně sledovali kreslené grotesky. Pak mi zazvonil mobil a já jsem vyšel na balkon, abych přijal hovor.

„Haló?“

Byla to Amy. „Tentokrát jsi v průšvihu, kamaráde.“

„Zrovna jsem ti chtěl volat. Už ses nemohla dočkat, až znovu uslyšíš můj sexy hlas?“

„Nemohla jsem se dočkat, až ti oznámím, do čeho jsi to šlápnul.“

O tom jsem měl docela dobrou představu, ale nechal jsem ji, aby to rozvedla.

„Asi už vím, kdo se stal obětí té vraždy,“ oznámila mi. „Podle tebe šlo o menšího svalnatého muže s tmavými kudrnatými vlasy?“

„Jo.“

„Ten popis přesně odpovídá člověku na fotce, kterou mám před sebou. Dokonce má kolem krku stříbrný řetěz. Tělo se nenašlo, ale pohřešují ho už tři týdny a měl bezpochyby úzké vazby na Rusy.“

„Kdo to je?“

„Jurij Bělov, Dainiův syn.“

(18)

„Jeho syn,“ hlesl jsem sklesle. Z těla mi rázem vyprchala všechna energie a navzdory hřejícímu slunci mě zamrazilo v zádech. Civěl jsem na skleněné dveře vedoucí z balkonu do pokoje, ale stejně jsem nic nevnímal. Konečně jsem si všiml, že na mě Betsy mává. Přinutil jsem se k úsměvu a odpověděl jsem jí gestem ruky, ale hned jsem se otočil zády ke dveřím a zahleděl se na moře.

„Co budeš dělat, Lincolne?“ zeptala se Amy.

„Nevím. Určitě se tím leccos vysvětluje. Možná i trochu zjednodušuje. Anebo komplikuje.“

„Jak by se tím mohlo něco zjednodušit?“

„Jestli ti Rusové oddělali Jurije Bělova, určitě to nebylo se souhlasem jeho otce. Spíš to vypadá na vypořádávání nějakých vnitřních problémů, sporu nebo zlé krve mezi Bělovovými pistolníky a jeho synem.

Potom by se Julie a Betsy nemusely obávat ruské mafie jako takové, ale jen některých jejích členů.“

„Třeba máš pravdu,“ připustila pochybovačně, „ale i ti tví ‚někteří členové‘ jsou smrtelně nebezpeční.“

Ano, opravdu smrtelně, pokud měli vedle Jurije Bělova na svědomí i Wayna Westona a Randyho Hartwicka. Nebezpečí představoval i Jeremiah Hubbard, kterého by Juliina výpověď v podstatě zničila. A pokud bylo její tušení správné a Hubbard měl opravdu prsty v zavraždění jejího muže, znamenalo to, že je připraven zabíjet, aby si zachránil kůži.

Nahlas jsem řekl: „S tímhle případem je spojeno několik nevyřešených vražd. V přítmí a šeru se kolem nás dějí nehezké věci a tahle dáma ví dost na to, aby je pomohla objasnit. Někteří velmi vlivní lidé by udělali cokoli, jen aby nic nevyšlo najevo. A jestli by to vyžadovalo pár mrtvol navíc, nebudou si kvůli nim dělat hlavu.“

„Víš, jak můžeš nejlíp zahnat přítmí a šero, Lincolne? Když rozsvítíš.“

Zamračil jsem se. „Zkus se vyjádřit jasněji, hvězdo.“

„Dovol mi, abych o tom napsala článek.“

„Amy!“ začal jsem popuzeně, protože mě naštvalo, že už zase myslí jen na sebe, ale ona mě přerušila.

„Myslím to vážně, Lincolne. Dobře mě poslouchej. Teď mi nejde jen o článek sám, i když nezastírám, že bych ho moc ráda napsala. Jde mi o tu ženu a o její dcerku. Někdo je chce zabít, protože Julie Westonová toho ví nebezpečně hodně a má v rukou nahrávku, která může někoho zničit. Pokud bychom její informace i video zveřejnili, neměl by už nikdo důvod zabíjet ani ji, ani její dceru, leda by se mstil. Jenže ve chvíli, kdy začne celý případ sledovat veřejnost, by se každý akt pomsty pachatelům těžce nevyplatil.“

„Takhle ti Rusové neuvažují, Amy. Nezastaví se před vraždou a pomstí se. Nebudou hledět na následky.“

Přesto mě její nápad dost zaujal. Když nic jiného, byl to dobrý způsob, jak udržet v patřičných mezích aspoň Hubbarda. Začal jsem proto couvat. „To neznamená, že tvůj návrh odmítám. Večer si promluvím s Julií a zjistím, jak se na to dívá ona.“

„Dobrá, Lincolne. A nezapomínej na jedno: ty sám teď víš zhruba tolik, kolik toho věděl Wayne Weston a možná i Hartwick. Oba museli zemřít. Pro každého, kdo jde po Julii Westonové, představuješ stejnou hrozbu jako oni.“

Ta ale umí člověka potěšit! Zavěsil jsem a vrátil jsem se do místnosti. Julie mezitím zaujala mé místo na pohovce vedle Betsy a v televizi pořád běžely kreslené filmy Když jsem vešel, podívala se na mě a zatvářila se znepokojeně.

„Co se děje?“

„Vůbec nic,“ ujistil jsem ji. Překvapilo mě, že z mého výrazu tak snadno uhodla, že je něco v nepořádku.

„Akorát mám na balkoně špatný signál a dost mě to štve. To je celé.“

„Aha,“ řekla, ale já jsem na ní viděl, že mi nevěří. „Potřebujete si zavolat ze svého pokoje?“

„Ne. Pro tuhle chvíli mám telefonů až po krk.“ Vrátil jsem mobil do kapsy a rukou jsem se dotkl pažby pistole ukryté vzadu pod trikem. Byla pořád tam. Trochu mě tlačila, ale zároveň mě uklidňovala.

„Myslím, že jsme chtěli vyrazit na minigolf,“ nadhodil jsem a snažil jsem se, aby to znělo vesele. Mohl bych zbytek dne dumat nad tím, co mi právě Amy sdělila, ale k ničemu by to nevedlo a Julii by to na klidu taky nepřidalo. Chtěl jsem jim oběma připravit hezké odpoledne a o všem si vážně promluvit teprve večer, až půjde Betsy spát.

„Jdeme hrát!“ rozhodla Betsy a vyskočila z pohovky. „Já určitě vyhraju.“

„To tedy ne,“ opáčil jsem, „vyhraju totiž já!“

„Vsadím se s tebou o zmrzlinu, že tě porazím,“ prohlásila holčička skálopevně. Se smíchem jsem její návrh přijal a přitom mi neušlo, že Julii přelétl po tváři stín. Trvalo to jen zlomek vteřiny a hned se zase usmála.

Pomyslel jsem na sázku, se kterou vyrukovala Betsy, a napadlo mě, že to nejspíš pochytila od otce.

„Když hrajeme s tátou, pokaždé ho porazím a vyhraju zmrzlinu,“ pochlubila se, jako by mi četla myšlenky.

„Táta říká, že jsem krátká v dobrých přihrávkách.“

„Příhrách, broučku,“ opravila ji Julie mírně. Nedívala se přitom na nás, ale na moře. „Říká, že jsi dobrá v krátkých příhrách.“

Měl jsem obavy, že kvůli mým myšlenkám na Bělova a Juliiným vzpomínkám na manžela prožijeme neradostné odpoledne, ale mýlil jsem se. Než jsme stihli sjet výtahem do hotelové haly, oba jsme slzeli smíchy nad Betsyinými kousky a vážné starosti byly pro tu chvíli zapomenuty. Z hotelu se dalo pěšky dojít na několik minigolfových hřišť, ale jak se ukázalo, Betsy minulý týden zahlédla cestou na výlet jedno, které bylo vyzdobené obrovskými plastovými aligátory, a teď chtěla právě tam.

Řízení zbylo na mně, protože Julie si po příletu do Jižní Karolíny nepronajala auto. Z letiště do hotelu si vzaly taxík a na občasné projížďky je vozil Hartwick. Jinak se obě pohybovaly pěšky v nejbližším okolí hotelu.

„To auto je pro tebe moc malé,“ konstatovala Betsy na adresu půjčeného Fordu Contour, když se uhnízdila na zadním sedadle. Zabouchl jsem dveře řidiče a podíval se na ni ve zpětném zrcátku.

„Souhlas. Je pro mě dost malé.“

„Pro mě ne,“ ujistila mě Betsy.

„Chceš řídit?“ zeptal jsem se jí s vážnou tváří.

„Nemůžu, ještě nejsem velká,“ odpověděla mi se stejnou vážností.

„No jasně. Asi to budu muset zvládnout sám.“

Ukázalo se, že miniaturní hřišťátko s obřími sochami leží jen několik kilometrů na jih a jeho bizarní výzdoba aligátory zdaleka nekončila. Kromě nich tu byla i velká pirátská loď, rovněž z plastu, jedna chobotnice a několik figur pirátů s páskami přes oko a hákem místo ruky. Hřiště se klikatilo kolem malé říčky a jako všechno ve městě bylo i ono lemováno palmami.

Hra nám zabrala skoro dvě hodiny. Betsy pokaždé začínala a já se na každé jamce snažil udělat podobný výsledek, abych jí příliš neutekl a nevzal jí chuť do hry. Zřejmě to zabralo, protože na poslední jamce už byla soustředěnost sama. Ustavila míček na plastovou podložku, o kousek poodstoupila, dřepla si, opřela golfovou hůl o zem a zkoušela ji vybalancovat, jako by zkoumala zakřivení greenu.

„To odkoukala od otce,“ poznamenala Julie a tentokrát se při té vzpomínce usmála.

Betsy se podařilo dopravit míček do jamky čtvrtým úderem, zatímco já jsem napočtvrté minul. Holčička vítězoslavně vypískla.

„Mám u tebe zmrzku,“ trvala na svém.

„To neplatí,“ bránil jsem se a ukazoval jsem přitom holí na umělohmotného aligátora tyčícího se nad jamkou. „Pořád na mě koukal a znervózňoval mě.“

Ještě chvíli se tomu smála. Pak jsme vrátili hole a vydali se k autu. Betsy tvrdila, že už má hlad, ale bylo dost brzy a nám s Julií se zatím na večeři nechtělo. Řekli jsme si, že se ještě trochu projedeme, aby nám vyhládlo. Vyrazili jsme z Myrtle Beach na jih po Business Highway 17. Ukazatele nás vedly k letovisku zvanému Murrells Inlet, o kterém Julie četla v brožurách.

„Člověk si tam může pronajmout rybářskou loď,“ oznámila nám. „Chtěla bys do přístavu, podívat se na lodičky, broučku? Pak se můžeme někde najíst.“

Betsy jen pokrčila rameny. „Na lodičky můžeme, ale stejně budu mít pořád hlad.“ Nebyla přímo proti, ale ani ji ten nápad příliš nenadchl.

Sjeli jsme tedy do Murrells Inlet a vydali jsme se do přístavu. Sám jsem se mnohokrát plavil na plachetnici po Erijském jezeře, ale ještě nikdy na otevřeném moři. Většina zdejších lodí měla motorový pohon a všechny byly značně veliké. Vzpomněl jsem si na malou plachetnici, kterou jsem zahlédl předchozí den u pláže, a napadlo mě, jaké to asi je plout po nesmírném oceánu v něčem tak nepatrném.

„Miluju vodu.“ Julie se držela zábradlí, zakláněla se a upírala oči na linku obzoru. „Je to úžasné. Oceán je tak obrovský. Mohli bychom si půjčit loď, a pokud by bylo dobré počasí a my měli dost benzinu, přepluli bychom ho. Plavili bychom se tak dlouho, dokud bychom nenarazili na pevninu.“ Znělo to tak, jako by to myslela doopravdy. Podíval jsem se na ni, ale odmlčela se. Pak si povzdechla. „Jenže to by nejspíš nešlo, co? Musíme zůstat tady a potýkat se se životem. Dřív mi to nevadilo, ale pak se všechno nějak zvrtlo a já teď nevím, co si počít. Máme utíkat, nebo se skrývat, anebo se vrátit?“

„Všechno bude zase dobré, Julie,“ ujistil jsem ji. „Pomůžu vám to překonat.“

Usmála se na mne, ale přes sluneční brýle nebylo lehké uhodnout, co si právě myslí. Natáhla ke mně ruku a krátce mi stiskla dlaň. „Já vím,“ řekla. „A doufám, že máte aspoň malou představu o tom, jak moc to pro mě znamená.“

Povečeřeli jsme v rybí restauraci v Murrells Inlet. Dal jsem si totéž, co předchozí večer. Tohle jídlo mi chutnalo a neviděl jsem důvod, proč si vybírat něco jiného. Objednal jsem si krabí klepeta a Betsy se zájmem sledovala, jak louskám krunýř a vybírám z něj maso.

„To jsou ale strašidelný klepeta!“ podotkla.

„Tak vypadají jen zvenčí. Uvnitř je moc dobré papání.“

„Můžu ochutnat?“ zeptala se. Klobouk dolů. Většina dětí má z neznámého jídla hrůzu, tím spíš, pokud vypadá jako krabí klepeta. Podíval jsem se na Julii. Pokrčila rameny. Vydoloval jsem kousek krabího masa a položil jsem ho Betsy na talíř. Betsy napíchla sousto vidličkou a bez váhání si ho strčila do pusy.

„Páni, to je mňamka!“ zavýskla vzápětí. „Já chci další krabí nohu!“

A tak jsme si objednali další „krabí nohy“. Betsy byla řádný jedlík. Cestou do přístavu jí muselo opravdu vyhládnout. Dohromady jsme spořádali dvě porce. Julie nám s kraby moc nepomohla a zůstala při svých krevetách.

„Myslím, že snědla tolik krabího masa, kolik sama váží,“ konstatoval jsem, když jsme dojedli, a Julie se zasmála.

„Sní toho tolik jako dospívající kluk, a přitom je pořád tak drobná.“

„Měla byste ji vzít někam do laboratoře. Kdyby se vědcům podařilo nacpat její metabolismus do pilulek, vydělala byste na tom celé jmění.“

Zpátky do hotelu jsme se vraceli se sluncem v zádech. Pláž teď byla skoro prázdná, až na pár chodců a skupinku dětí hrajících si s házecím talířem. Večerní vzduch byl přesto pořád teplý. Vyjeli jsme nahoru do pokoje. Zatímco Julie hrála s Betsy stolní hry, přečetl jsem si noviny a zkoušel jsem volat Joeovi. Bohužel jsem se nedovolal ani na několikátý pokus. Bylo frustrující vědět, že Joe sice má mobil, ale nenamáhá se nosit ho u sebe nebo dobíjet baterii. Starý policajt může nejmodernější technologie využívat, ale nikdy si na ně nezvykne.

Kolem deváté šla Betsy spát. Seděl jsem zrovna na balkoně a pistoli jsem si odložil za sebe ke stěně. Když se holčička nečekaně objevila ve dveřích, taktak jsem stihl zakrýt zbraň nohou. Betsy rozpřáhla ruce a popošla ke mně.

„Pusu na dobrou noc!“ oznámila mi. Chytila mě kolem krku a já jsem ji poplácal po zadečku. Byl to zvláštní pocit. Nedávám dětem pusu na dobrou noc příliš často, ale jestli to na mně Betsy poznala, rozhodně jí to nevadilo. Musím přiznat, že mě svým způsobem potěšilo už to, že za mnou přišla.

„Nezapomeň, že mi máš koupit zmrzlinu,“ připomněla mi, když se vracela dovnitř. „Porazila jsem tě.“

„Nezapomenu,“ slíbil jsem.

Za dvacet minut se objevila Julie. Všimla si pistole, ale nijak ji nekomentovala.

„Musíme si promluvit,“ řekla.

Přikývl jsem. „To bychom měli.“

Posadila se do plastového křesla vedle mě. „Co mám dělat, Lincolne? Mám strach a nevím kudy kam. Ale takhle už to dál nejde. Musíme něco podniknout, ne pořád všechno odkládat.“

Pověděl jsem jí o svých debatách s Joem a Amy i o Juriji Bělovovi.

„Amy si myslí, že byste jí měla dovolit, aby o vás napsala. Je přesvědčená, že jakmile se všechno zveřejní, pomine hrozba, že vás někteří lidé budou chtít umlčet.“

Naklonila se dopředu; ten nápad ji zaujal. „Co si o tom myslíte vy?“

Pokrčil jsem rameny. „Nevěřím, že by se tím všechno vyřešilo. Ty Rusy to možná jen utvrdí v jejich touze po pomstě. Ale pokud jde o Jeremiaha Hubbarda, tam by to zabrat mohlo. Je to všeobecně známá osobnost a záleží mu na jeho image.“ S povzdechem jsem zabubnoval prsty o boční opěradlo židle. Ani jedno řešení nevypadalo moc slibně.

„Za normálních okolností bych na vás naléhal, ať jdete rovnou na policii,“ pokračoval jsem, „ale můj společník si myslí, že tam má Hubbard vlivné spojence. Kdybychom jednali moc zbrkle, mohlo by se nám to vymstít.“

„Takže co navrhujete?“

„Abychom se i přesto obrátili na policii. Chce to ale najít někoho důvěryhodného na patřičně vysokém postu. Pak bychom mohli vyrukovat s vaším příběhem. A taky se svým podezřením o Hubbardově vlivu a konexích.“

„Hlavně bych se chtěla vyhnout programu na ochranu svědků,“ podotkla Julie tiše.

Přikývl jsem. „Já vím. Pokud se rozhodnete zmizet na vlastní pěst, mohu vám poskytnout pomoc. Asi bych dokázal sehnat pár lidí, kteří by věděli, jak na to. Ale ochrana svědků teď není náš největší problém, Julie. Jde o to, že váš manžel a Randy Hartwick byli zavražděni. Pachatelé musejí před soud. A taky nemůžete nechat všechny ostatní na pochybách o tom, co se stalo s vámi a vaší dcerkou, a je třeba rozptýlit podezření, že vás váš manžel zavraždil. Nebylo by to fér vůči Johnu Westonovi.“

Byla to ostřejší řeč, než jakou jsem chtěl původně pronést, ale myslel jsem vážně každé slovo. Poté, co mě předchozího večera zcela vyvedla z míry skutečnost, že jsem Julii Westonovou našel, a co mě vyděsilo Codyho napojení na Hubbarda, jsem potřeboval trochu času, abych si nechal vše projít hlavou. A nalezl jsem jediné řešení: využít Juliina svědectví a všeho, co ví, abychom pomohli prosadit spravedlnost. Teď už zbývalo jenom provést to v praxi a postarat se, aby přitom Julie ani její dcera neutrpěly újmu.

„Najal si mě váš tchán,“ připomenul jsem, „je mou povinností objasnit mu, co se stalo s jeho příbuznými tu noc, kdy zemřel jeho syn. Jsem odhodlán tu povinnost splnit, ale uložil jsem si ještě jeden úkol: ochránit vás a Betsy.“ Naklonil jsem se k ní a vzal jsem ji za ruku. „A to taky splním.“

Usmála se na mne a než jsem ji stihl pustit, stisk mi oplatila. „Poslední dobou se moc bezpečně necítím, ale bůhvíproč vám věřím. Navíc máte pravdu, měla bych se obrátit na policii, na FBI, zkrátka na někoho.

Snad bychom se kvůli tomu měli vrátit i do Clevelandu. Nechce se mi chodit na policii tady v Jižní

Karolíně, kde nikdo neví, co se u nás odehrálo.“

„Právě jsem chtěl navrhnout, abychom se vrátili. Tím musíme začít.“

Čekal jsem, že se rozhovoří o tom, jak bude svědčit a vypovídat na policii, ale ona se s povzdechem zahleděla na oblohu.

„Měsíc je pořád tak krásný. I celá noc. Další krásná noc. Umíte si představit, jak teď musí být v Clevelandu?“

„Zhruba stejně jako tady,“ řekl jsem. „Snad s tím rozdílem, že ráno tam bude na palmách jinovatka.“

Zasmála se a zalétla zrakem k bazénu. „Ta vířivka vypadá tak lákavě! Nejradši bych se tiše vykradla tam dolů.“

„Klidně běžte. Já zatím Betsy pohlídám.“

„Betsy nepotřebuje hlídat. Obvykle spí tvrdě. Mohl byste jí u hlavy odpálit ohňostroj a ona by se ani nezavrtěla.“ Vstala, opřela se o balkonové zábradlí a zkoumavě si mě prohlížela. „Pojďme dolů. Aspoň na půl hodiny.“

Chtěl jsem namítnout, že bych nerad nechával holčičku o samotě, ale tato myšlenka vyvanula dřív, než se dostala z mozku k ústům. Stačilo, abych si připomněl, že přijmu-li Juliinu nabídku, uvidím ji opět v plavkách.

„Proč ne?“ řekl jsem nakonec. „Ale jen na půl hodiny.“

Pět minut nato jsme zamkli dveře pokoje a vydali jsme se dolů. Julie na sobě měla tytéž dvoudílné černé plavky jako večer předtím a vypadala úchvatně.

Pustil jsem trysky vířivky, odložili jsme ručníky a usadili jsme se v teplé vodě. Stejně jako včera pofukoval větřík, svítil měsíc a navenek se všechno zdálo stejné jako předchozího dne. Přesto jsem měl pocit, že od té doby už uplynuly celé měsíce.

„To je přece nádhera!“ libovala si Julie, když nastavila záda vodě proudící z masážních trysek. „Nikdy bych nemohla mít vířivku doma, protože bych z ní vůbec nevylezla.“

„Já bych si klidně nechal jednu líbit,“ podotkl jsem. „Půlhodinka denně strávená ve vířivce by u mě desetinásobně snížila míru stresu.“

Ještě chvíli jsme si nezávazně povídali, ale hovor brzy odumřel a každý z nás se pohroužil do vlastních myšlenek. Vzal jsem si s sebou k bazénu mobil a teď jsem přistihl sám sebe, jak civím na přístroj odložený na okraji vířivky a modlím se, aby mi Joe zavolal. Odpoledne měli s Kinkaidem v úmyslu vypátrat něco víc o Rusech a od té doby jsem od nich neměl zprávy. Nelíbilo se mi to a kromě toho jsem mu chtěl povědět o Juriji Bělovovi.

Zatímco jsem intenzivně myslel na Joea, zčistajasna jsem si uvědomil, že vedle mne někdo tiše vzlyká.

Když jsem pohlédl na Julii, viděl jsem, že pláče.

„Julie,“ oslovil jsem ji a bez velkého rozmýšlení jsem ji vzal kolem ramen, „všechno se zase spraví.“

Otočila se ke mně, objala mě, přitiskla obličej na moji nahou hruď a rozplakala se ještě víc. Zprvu mě to překvapilo, ale pak mě napadlo, že je to vlastně logické. Ta žena se skrývala, aby si zachránila život, a její manžel se stal obětí vraždy. To, že se celý den obdivuhodně držela, ještě neznamenalo, že se bude ovládat věčně. To se čekat ani nedalo.

Mlčel jsem. Dobře jsem věděl, že neexistují slova, která by ji mohla utěšit. A tak jsem ji dál držel v objetí a ona dál plakala. Člověk dělá, co může. Trvalo několik minut, než se vzpamatovala a s nuceným úsměvem ke mně vzhlédla.

„Promiň,“ zašeptala. „Nechtěla jsem ti připravit takovouhle chvilku.“

„Neomlouvej se,“ řekl jsem. Neodtáhla se ode mne a nepřestávala mě objímat rukama. Vůbec mi to nevadilo.

„Není to pro mě lehké,“ pokračovala. „Vážně ne, ale kvůli Betsy se musím tvářit statečně a šťastně. Nesmí na mně poznat, že se bojím. Byl by to luxus, který si teď nesmím dovolit.“

„Chápu.“

Ztěžka si povzdechla a položila si hlavu na mou hruď. „Doufám, že si uvědomuješ, jak moc pro mě znamená, že jsi tady, a jak nesmírně jsi mi dneska pomohl. Víš, oč se cítím líp, když vím, že jsi s námi?“

Zvedla hlavu a pohlédla mi do očí. Naše tváře od sebe dělilo jen několik centimetrů a já jsem si jasně uvědomoval, jak se ke mně tiskne ňadry. „Byla jsem tak vystrašená,“ zašeptala a dlaní mě hladila po šíji.

„Tak vystrašená a tak osamělá.“

Na jediný elektrizující okamžik jsme setrvali bez hnutí a hleděli jsme si do očí. Pak se ke mně Julie naklonila a lehce se svými rty dotkla mých. Nejspíš to měl být jen náznak polibku, gesto díků v citově vypjatém okamžiku. Já jsem však výzvu přijal a polibek jsem opětoval. Bylo to silnější než já.

Líbali jsme se dlouho a krásně. Když se konečně odtáhla, usmívala se, zato já jsem si připadal hodně maličký. Pomyslel jsem na Johna Westona, na jeho mrtvého syna i na vnučku Betsy spící nahoře v pokoji a zastyděl jsem se.

„To jsem neměl…,“ začal jsem se omlouvat, ale Julie se zaklonila a znovu mě políbila. Chtěl jsem ji odstrčit, vážně, ale nedokázal jsem to. Na to mne příliš přitahovala. Znovu jsem jí odpověděl dalším polibkem. Julie změnila ve vodě polohu. Přehodila stehno přes mé nohy a teď mi seděla na klíně a přitom mi stále masírovala šíji a líbala mě. Prsa se jí zdvihala a zase klesala na mé hrudi a já jsem ji hladil po zádech a roztíral jí po kůži kapičky vody.

Nevzpomínám si, že bych kdy byl vzrušenější, ale i ve chvíli, kdy jsme se k sobě tiskli těly a naše rty se znovu setkaly, mi hlavou běželo něco jiného. V duchu jsem viděl snímky zavražděného Wayna Westona pořízené na místě činu a taky jeho otce, jak sedí na terase synova domu a těma nejosamělejšíma očima na světě hledí na tajícího sněhuláka. Tentokrát jsem dokázal polibek přerušit.

„To nemůžeme,“ vydechl jsem, když jsem popadl dech.

Julie mi položila ukazovák na rty. „Pšššt!“

„Dlužím to Johnu Westonovi. Nejde o to, že bych si to nepřál, ale prostě nemůžu…“ Má slova vyzněla do ztracena, když mě Julie začala líbat na krku. K čertu s tím, pomyslel jsem si. Dal jsem jí možnost couvnout a ona jí nevyužila. Toužil jsem po té ženě, strašně moc jsem po ní toužil. Přivinul jsem ji blíž a znovu jsme se líbali.

Při polibku mi prohrábla vlasy rukama a pak mi jimi přejela po ramenou. Mé prsty zatím šplhaly výš a výš po jejích zádech až ke tkanici vrchního dílu plavek. Dotkl jsem se konečky prstů uzlu na tkanici. Julie mě začala líbat silněji a stiskla mě nohama, aby mě povzbudila. Zatáhl jsem za konec tkanice, rozvázal jsem kličku a nechal jsem horní díl plavek sklouznout do vody. Ucítil jsem na prsou její horká obnažená ňadra.

V bazénu nikdo další nebyl, ale byli jsme v hotelu a každou chvíli sem mohl někdo přijít. Jenže já jsem nevnímal nic z toho, co se dělo kolem. Myslel jsem jenom na Julii.

Poposedla mi v klíně, trup se jí přitom trochu vynořil z vody a vršek jejích plavek se poroučel nadobro.

Pak mi přejela dlaní po vnitřní straně stehna a její ruka se zastavila až v mém rozkroku. Vtom mi zazvonil mobil.

„Do háje!“ povzdechl jsem si mezi polibky. „Teď ne!“

„Kašli na telefon!“ pošeptala mi a dál zkoumala mou zarostlou bradu špičkou jazyka.

Pootočil jsem hlavu a zaklonil jsem se, abych se podíval na displej. Na zeleném pozadí jasně svítilo číslo volajícího. Byl to Joe.

„Musím to vzít,“ řekl jsem. „Volá můj společník.“

„Nemusíš,“ zamumlala a políbila mě na krk, „zavoláš mu později.“

Zapudil jsem nutkání poslechnout ji a levou rukou jsem sáhl po telefonu. Julie tiše zamručela a kousla mě do ušního lalůčku. Sevřel jsem mobil v dlani a přiložil jsem si ho k uchu. Julie mi s povzdechem sklouzla z klína a začala v bazénu lovit vršek svých plavek. Když jsem mačkal tlačítko „přijmout hovor“, měl jsem sto chutí na Joea zařvat, aby mi dal pokoj a zavolal za hodinu. Nebo za šest.

Místo toho jsem řekl: „Umíš se ozvat v pravý čas.“

„Na to ti kašlu,“ odsekl a z hlasu mu zaznívalo napětí. „Jsme v průšvihu, Lincolne.“

„Co se stalo?“ Julie mezitím našla plavky a znovu si je zavazovala na zádech. Přitom ke mně vzhlédla, protože vycítila mé obavy.

„Odpoledne jsme se s Kinkaidem vydali za Rusy, ale ti zmizeli,“ pokračoval Joe. „Neměl jsem klid, a tak jsem zajel na letiště a ukázal jsem jejich fotky úředníkům u přepážek. Vyšlo najevo, že Krašakov s Rakičem odpoledne odcestovali z města. Letí do Jižní Karolíny, Lincolne. Jdou po tobě.“

(19)

Odvrátil jsem se od Julie, protože jsem se bál, že na mně pozná, jak mne Joeovo sdělení šokovalo. „Víš to určitě?“ ujistil jsem se, ale odpověď jsem předem znal. Joe se ve svých dedukcích mýlil zřídkakdy.

„Stoprocentně,“ odpověděl. „S Kinkaidem jsme dnes zajeli k jejich domu, chtěli jsme je mít celou noc na očích. Auto parkovalo u chodníku, ale dům vypadal prázdný. Vydal jsem se na procházku po čtvrti a mluvil jsem se starou paní ze sousedství, která na ulici právě krmila toulavé kočky. Asi hodinu předtím prý viděla Rusy odjíždět v taxíku. Vůbec se mi to nelíbilo. Proč si brát taxíka, když máš před domem vlastní auto? Vrátil jsem se ke Kinkaidovi a probrali jsme to. Tvrdil, že si Rusáci nejspíš najali taxi proto, že jejich vůz je moc nápadný, ale to se mi moc nezdálo a rovnou mě napadlo zajet na letiště. Kinkaida jsem vzal s sebou a ukazovali jsme fotografie Rusů tak dlouho, až je někdo poznal.“

„V kolik hodin měli startovat?“ zeptal jsem se. Už jsem byl venku z bazénu a na mokrém těle mne nepříjemně studily závany větru. Po celou dobu jsem nespouštěl oči z okna Juliina hotelového pokoje, za kterým spala Betsy Westonová.

„O půl páté odpoledne. Ale bylo tam mezipřistání, takže do Myrtle Beach měli přiletět až kolem deváté.“

„Kolik je teď?“

„Půl desáté.“

„Sakra, Joe! Proč jsi mi nezavolal dřív?“

„Zkoušel jsem to celou dobu, ale pokaždé jsem slyšel, že tvůj mobil je buď vypnutý, nebo nedostupný.“

Ať žijí mobilní telefony!

„Musíte pryč,“ naléhal Joe, „co nejrychleji. Podle zřízenců z letiště, se kterými jsem mluvil, s sebou Krašakov a Rakič měli další dva chlapy.“

„Takže budou celkem čtyři,“ konstatoval jsem nepřirozeně monotónním hlasem. „To je skvělé.“

„Co paní Westonová a její dcera? Jsou někde poblíž?“

Pomyslel jsem si, že je zvláštní mluvit o Julii jako o paní Westonové, což by mě den předtím ještě nenapadlo. „Ano, Julie je vedle mne,“ přiznal jsem. „Jsme venku. Malá Betsy spí v hotelu.“

„Výborně. Tak pro ni zajdi, popadni ji a všichni zmizte. Až budete někde v bezpečí a budeš moct trochu zvolnit, zavolej.“

„Dobře.“ Zavěsil jsem. Srdce mi ještě pořád bušilo, jenže tentokrát už ne kvůli Julii. Otočil jsem se k ní.

Stála na kraji bazénu a tiskla si k tělu ručník.

„Je mi to líto,“ hlesla, když jsem popošel blíž, aniž na mne pohlédla. „Nevím, jak jsem to mohla udělat.

Nemělo se to nikdy stát.“

„Neomlouvej se, je to moje vina. Ale teď není kdy dělat si s tím hlavu ani se o tom bavit.“

„Něco se přihodilo?“

Musel jsem s pravdou ven, třebaže jsem nechtěl. „Kolega pátral na clevelandském letišti. Odpoledne odtamtud odletěli čtyři Rusové. Míří sem.“

Vytřeštila oči a zakryla si rukou ústa. „Betsy!“ uniklo jí. „Proboha!“ Proklouzla kolem mne a rozběhla se ke dveřím hotelové haly. Vydal jsem se za ní a litoval jsem, že jsem k bazénu vyrazil bez pistole. Rusové měli přiletět v devět a teď bylo půl desáté. Měli spoustu času na to, aby si stihli půjčit auto.

Výtah byl zrovna v přízemí a dveře se otevřely hned, jakmile Julie stiskla tlačítko. Sotva jsme vstoupili dovnitř, chytil jsem ji kolem ramen a přitiskl jsem ji ke stěně.

„Teď musíš být statečná. Vím, že máš strach, ale je třeba zachovat klid. Nestojím o žádné hysterické scény, ani u Betsy, ani u tebe. Jestli vycítí tvoje obavy, zareaguje na ně. Teď si musíš sbalit věci a připravit ji na odjezd, ale tak, aby celou dobu zůstala v pohodě.“

„Co jí mám říct?“

„Třeba že to v hotelu popletli a náš pokoj rezervovali pro někoho jiného. Nebo že tě už nebaví výhled z okna. Něco si vymysli, je mi jedno co. Hlavně aby ti uvěřila a nezačala panikařit.“

Dveře výtahu se znovu otevřely v sedmém patře a my jsme vyšli do chodby. Slyšel jsem, jak Julie úlevou vydechla, když zjistila, že dveře pokoje jsou pořád zavřené a nenesou žádné stopy násilí. Odemkl jsem její magnetickou kartou a vešel jsem dovnitř jako první, pro případ, že by tam na nás někdo číhal. Byl jsem neozbrojený bosý a bez košile. Přímo ideální situace pro boj muže proti muži. Rozsvítil jsem a rozhlédl jsem se po pokoji. Nikdo se tam neukrýval a dveře na balkon byly zavřené a zajištěné západkou. Julie se kolem mne prosmekla, pospíchala do ložnice a nakoukla dovnitř.

„Betsy pořád spí.“

„Tak ji vzbuď a začni balit. Musíme rychle odtud.“

Julie ji tedy šla vzbudit a já jsem si zatím v koupelně vyzvedl kabelu. Když jsem předtím odcházel dolů do bazénu, uklidil jsem do ní pistoli. Teď jsem ji znovu vylovil, zkontroloval jsem zásobník a odložil jsem zbraň na umývadlo. Zásobník obsahoval deset projektilů, jedenáctý byl v komoře. Jedenáctinásobná příležitost někoho zabít, a přece mi dodávala klid. Nevypovídalo to něco o mém životě? Oblékl jsem si triko a džíny, připnul jsem si pouzdro k opasku a nakonec jsem si obul ponožky a tenisky. Byl jsem ještě pořád mokrý, jenže času nebylo nazbyt. Zapnul jsem zip kabely a vrátil jsem se do pokoje.

Betsy stála uprostřed místnosti se zarudlýma očima. Pod pravou rukou svírala plyšovou kočku a cucala si levý palec. Vypadalo to, že ještě pořád spí, ale stihla se převléknout z pyžama do kraťasů a trička. Usmál jsem se na ni a dělal jsem jakoby nic.

„Ahoj, prcku. Neradi tě budíme, ale musíme do jiného hotelu. Jen co budeme v autě, můžeš spát dál.“

Ospale přikývla. „A nezapomeň na moji zmrzlinu.“

„To víš, že ne,“ ujistil jsem ji.

V ložnici jsem zastihl Julii, jak freneticky hází šatstvo do kufrů. Ještě pořád na sobě měla plavky. Přistoupil jsem k ní a položil jsem jí ruku na rameno.

„Klid,“ řekl jsem. „Sbal to rychle, ale nepanikař. A než vyrazíme, obleč si nějaké normální šaty, jinak Betsy pozná, že něco není v pořádku, a vyděsí se.“

Prudce se otočila a křečovitě mě popadla za paži. „Musíš ji ochránit!“

„Já vím.“

„Musíš!“

„Julie,“ začal jsem tiše, „ochráním vás obě. A jestli to bude zapotřebí, klidně přitom zemřu, rozumíš?“

„Nechci, abys kvůli mně umíral,“ řekla a upřela na mě divoký a pronikavý pohled. „Jestli nás vypátrají, nepomůžeš nám tím, že umřeš, ale tím, že pro nás budeš zabíjet. Byl bys ochoten zabíjet kvůli mé dcerce, Lincolne? Zabil bys člověka, abys ji ochránil?“

Zarývala mi prsty do bicepsu. Když jsem se jí podíval do očí, měl jsem kdovíproč pocit, že podobnou otázku už někdy položila a nedočkala se uspokojivé odpovědi. Snad ji kladla manželovi anebo Hartwickovi.

Oba dva dokázali pro ni a Betsy „jen“ zemřít.

„Budu třeba zabíjet, abych vás ochránil,“ slíbil jsem jí a ona uvolnila stisk. Pokud ji nepřesvědčila má slova, uvěřila něčemu, co se mi zračilo v očích nebo co mi zaznívalo v hlase.

„To je dobře,“ řekla. „A teď honem odtud.“

Vrátil jsem se do obýváku a s pohledem upřeným na dveře jsem usedl na pohovku. Elektronický zámek i kovová zástrčka byly na svém místě. Nikdo by se nedokázal dostat dovnitř bez toho, aby způsobil hluk, a pokud by ho způsobil, byl jsem připraven nejdřív střílet a teprve pak klást otázky.

„Chce se mi spát,“ ozvala se Betsy, která se usadila na zkřížených nohou přede mnou na podlaze. „Zdály se mi hezké sny. Vozila jsem se na rybě.“

„Vydrž. Lehneš si na zadní sedadlo a zase se ti bude zdát o rybě. Slibuju.“

Z ložnice se vynořila Julie s menším kufrem v každé ruce. Nejdřív mě překvapilo, jak málo věcí s sebou má, ale potom jsem si vzpomněl, že skoro všechno nechala doma v Brecksvillu. Odjížděla narychlo a bez přípravy, a to si člověk bere jen to nejnutnější.

„To je všechno?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

Chtěl jsem od ní kufry vzít, ale hned jsem si to zase rozmyslel. Do háje s gentlemanstvím. Kdybychom se ocitli v úzkých, budu potřebovat volné ruce.

„Poneseš je ty,“ řekl jsem a Julie zřejmě chápala moje důvody. „Potřebuješ ještě něco?“

„Ne.“

„Tak jdeme.“

Julie si přes plavky natáhla krátké kalhoty a mikinu, ale vlasy jí nadále povlávaly kolem ramen v mokrých prstencích. Sjeli jsme výtahem dolů do haly. Recepční Rebecca, se kterou jsem den předtím flirtoval, zvedla oči od pultu a usmála se. Potom zahlédla Betsy a zatvářila se trochu rozpačitě.

„Ahoj,“ pozdravila mě. „Odpoledne jsem vás nikde neviděla. Dnes mám dlouhou směnu.“

„Je mi líto, že jsme se minuli,“ odpověděl jsem jí cestou k východu, aniž jsem se zastavil. V tu chvíli mě opravdu příliš netrápilo, že bych mohl tuhle krásnou dívku urazit.

„Počkejte,“ zavolala za mnou a já se ve dveřích ohlédl přes rameno. Rebecca držela v ruce hnědou obálku. „Něco tu pro vás mám.“

Něco pro mě? Co by to mohlo být? Řekl jsem Julii, ať na mne s Betsy počkají u vchodu, klusal jsem zpátky k recepčnímu pultu a obálku jsem převzal.

„Tohle vám tu nechal Lamar,“ sdělila mi Rebecca. Přitom hleděla někam za mne, na Betsy a Julii, jako by vycítila, že celá tahle situace rozhodně není v pořádku.

„Prý jste na ty papíry čekal. A taky vám mám vyřídit, že takový svinský švih v životě neviděl.“

V obálce byl Hartwickův osobní spis. Poté, co jsem předchozí večer potkal v bazénu Julii, jsem na něj dočista zapomněl.

„Díky,“ řekl jsem, „ale teď musíme odjet. Tady té malé se neudělalo dobře a musíme s ní k doktorovi.“

Neznělo to přesvědčivě, ale nic lepšího mě nenapadlo. A s tím jsme opustili hotel.

Když jsem vycházel na ulici, měl jsem napjatý každý sval, jako bych měl každou chvíli schytat salvu z kulovnice. Ale ulice byla téměř liduprázdná a tichá skoro jako někde na venkově. Pospíchal jsem s Betsy a Julií na druhou stranu ke garážím. Ford parkoval v přízemním podlaží nedaleko vjezdu. Otevřel jsem kufr, hodil jsem dovnitř zavazadla, pomohl jsem Betsy vylézt na zadní sedadlo a sám jsem si sedl za volant.

Nastartoval jsem, vycouval ze stání a vyjel z garáží na ulici. Stihli jsme to.

Ujížděl jsem na sever a usilovně jsem přemýšlel, co dál. Mohli jsme se vydat na letiště, ale to by nebylo moc chytré. Jen co Rusové zjistí, že jsme upláchli, budou zjišťovat, kterým letadlem jsme odletěli. Navíc mohli mít sami zpoždění, a v tom případě bychom se s nimi na letišti srazili. Při tom pomyšlení jsem se otřásl. Taky jsme mohli jet do Charlestonu nebo Columbie a letět odtamtud, jenže ani to se mi dvakrát nechtělo. Nakonec jsem se rozhodl, že pojedeme celou noc. Neměl jsem u sebe dostatek hotovosti na letenky, a kdybych chtěl platit kreditní kartou, hrozilo, že Rusové platbu vystopují a přesně zjistí, kterým letem se vracíme do Clevelandu. To by bylo velmi nemilé.

„Měli bychom zkusit dojet co nejdál,“ řekl jsem nahlas. Julie mlčky přikývla.

„Kam jedeme?“ zeptala se Betsy.

„To je překvapení,“ odpověděl jsem, „ale bude se ti tam líbit. Slibuju. Co kdyby sis teď trochu zdřímla?“

Zastavili jsme na červenou. Rozhlížel jsem se po okolních autech, ale řidiči si nás nevšímali. Byli to neznámí lidé na cestě nocí za svým cílem, jako v té staré Sinatrově písni. Rozsvítila se zelená a já jsem položil nohu na plyn, ale najednou jsem zaváhal. Měl jsem pocit, že jsem na něco zapomněl. Stávalo se mi to skoro pokaždé, když jsem odjížděl z nějakého hotelu, a teď jsem si s tím nehodlal lámat hlavu, ale pocit byl velmi neodbytný. Teprve když za mnou někdo zatroubil, šlápl jsem na plyn a pomalu jsme se rozjeli. Přesto něco nebylo v pořádku.

Julie vycítila můj neklid. „Co je?“

Zavrtěl jsem hlavou. „To nic.“ V hotelu nemohlo nic zůstat, nebo snad ano? Přišel jsem o zálohu za magnetickou kartu ke dveřím pokoje, protože jsem se z hotelu řádně neodhlásil, ale tu jsem snadno oželel. A Julie se neubytovala pod svým jménem. Měl jsem pistoli a měl jsem Julii i Betsy. Na ničem jiném nezáleželo.

Leda na videokazetě.

Praštil jsem dlaní do volantu. „Doprdele!“ Ve zpětném zrcátku jsem viděl, jak Betsy vykulila oči, a Julie mi sevřela ruku.

„Co se stalo?“

„Ta kazeta,“ zašeptal jsem, aby to Betsy neslyšela, „zůstala v pokoji!“

„Kde?“

„Když jste ráno s Betsy vyšly z ložnice, zasunul jsem ji pod pohovku. Teď jsme odjížděli v takovém spěchu, že jsem si na ni nevzpomněl.“ Připadal jsem si jako blbec. Když člověk udělá chybu a někde něco důležitého zapomene, je to vždycky nepříjemné, jenže tohle bylo mnohem horší. Návrat do hotelu byl spojen se značným nebezpečím. A já tam musím zapomenout zrovna tu nejdůležitější věc ze všech!

„Musíme se vrátit,“ rozhodl jsem. „Bez té nahrávky se neobejdeme.“

Na nejbližším parkovišti jsme se otočili a uháněli jsme zpět. Nemohli jsme být od hotelu dál než nějakých dvacet bloků, ale na zpáteční cestě se mi ta vzdálenost zdála mnohem větší. Zaparkoval jsem před jiným hotelem asi o ulici dál, než byl Zlatý příboj. Klíčky jsem nechal v zapalování.

„Jdu pro kazetu. Ty zůstaň v autě a snaž se, ať tě nikdo nevidí. Když nebudu do deseti minut zpátky, co nejrychleji zmiz. Zajeď na nějaké frekventované místo a zburcuj policii. Asi tak docela nepochopí, co se děje, ale aspoň tě ochrání.“ A nejspíš líp než já, pomyslel jsem si. Vystoupil jsem z auta a rozběhl jsem se ke Zlatému příboji.

Na kruhovém parkovišti pro návštěvy stála tři auta. Neuvědomoval jsem si, jestli tam parkovala už při našem odjezdu. Otevřel jsem těžké skleněné dveře a vydal jsem se k výtahu. Na půli cesty jsem se zastavil. Recepce byla prázdná. Rebeccu jsem nikde neviděl. Jak dlouho jsme mohli být pryč? Nanejvýš deset minut. Mohla si odskočit na záchod nebo ven na cigaretu. Ale něco mi říkalo, že skutečnost bude jiná. Vešel jsem za recepční pult.

Rebecca ležela na podlaze s krvavou ránou na pravé lícní kosti. Poklekl jsem k ní a natáhl jsem ruku, abych ji obrátil na záda. Jakmile jsem se jí dotknul, otevřela oči a ucukla přede mnou, jako bych byl ztělesněním všech nejhroznějších představ, které jí v bezvědomí vířily hlavou.

„Už je to dobré,“ ujistil jsem ji. Měla zamlžený pohled, jaký jsem v dobách, kdy jsem sloužil u policie, často vídal u narkomanů a alkoholiků: pohled očí vnímajících svět zcela odtržený od reality. Pak jí hlava znovu začala klesat na podlahu. Zachytil jsem ji a přiměl jsem Rebeccu, aby se na mne podívala. „Kde jsou?“ zeptal jsem se.

Usilovně zamrkala, jako by se snažila probrat. Z rány na tváři jí tekla krev a odkapávala mi na ruku. Cítil jsem na kůži teplý pramínek. Pohlédl jsem na krvavou skvrnu a v nitru jsem pocítil sálat palčivou zuřivost.

Neměla s celým případem vůbec nic společného, a přesto na ni vztáhli ruku. Vytáhl jsem pistoli a odjistil ji. Julie se mě toho dne zeptala, jestli bych dokázal někoho zabít, abych ochránil její dcerku. Ano, dokázal, a Rusové by o tom neměli pochybovat.

„Kde jsou?“ zeptal jsem se znovu a palcem jsem ji hladil po tváři, abych ji udržel při vědomí.

„Řekla… číslo pokoje… bydlíte,“ vykoktala. Oči jí divoce těkaly jako kuličky poskakující po ruletě. Zdálo se, že znovu omdlí. Jemně jsem s ní zatřásl a na okamžik jsem ji opět přivedl k vědomí. „Řekla jsem jim, který máte pokoj. Vzali mi univerzální kartu ke všem zámkům.“ Každé slovo jí působilo námahu. „Nechtěla jsem ji dát, ale oni mě… praštili,“ dodala změněným tónem, jako by to nevyprávěla mně, ale sama sobě, a byla tou novinou šokována. Oni mě praštili. Do hotelu vtrhli nějací cizí lidé a praštili mě…

Opatrně jsem ji uložil na podlahu a rozhlédl jsem se. Rebecca potřebovala ošetřit a já jsem potřeboval videokazetu. Rusové teď byli u mne ve druhém patře a až zjistí, že tam nejsem, budou zuřit a vrátí se zpátky dolů s dalšími otázkami. Nemohl jsem tam dívku jen tak nechat.

Odložil jsem pistoli, celkem snadno jsem Rebeccu zvedl a v náruči jsem ji odnesl do ředitelské kanceláře hned za recepcí. V místnosti stál jen stůl a dvě skříně na spisy, ale dveře se daly zamykat. Položil jsem dívku na zem, zvedl jsem kancelářský telefon, vytočil jsem číslo 911 a odložil jsem sluchátko na stůl.

Věděl jsem, že když dispečink přijme tísňové volání a ve sluchátku se nikdo neozve, vyšlou na místo zásahový vůz. Neměl jsem kdy hlásit jim podrobnosti. Pootočil jsem knoflík dveří, kterým se daly zevnitř zamknout, vyšel jsem z kanceláře a zabouchl za sebou. Pak jsem zkusil vzít za kliku. Zámek zapadl. Kdyby se Rusové rozhodli dveře vyrazit, nic je nezastaví, ale Rebecca byla aspoň na chvíli uklizená a pomoc se

blížila. Minul jsem výtah a rozběhl jsem se ke schodům.

Vyběhl jsem je, jako bych prchal před ohněm. V sedmém poschodí mi už bušilo srdce a ze všech pórů se mi řinul chladný pot. S pistolí v ruce jsem rozrazil dveře vedoucí ze schodiště do chodby a stanul tváří v tvář čtyřem dámám ve středních letech. Spatřily zbraň a začaly hystericky křičet. Na okamžik jsem strnul, ale rozhodl jsem se, že si jich nebudu všímat. Doběhl jsem ke dveřím Juliina pokoje a nahmatal v kapse magnetickou kartu. Odemkl jsem dveře a přirazil je za sebou. Ženy stále ječely.

V pokoji nikdo nebyl. Nechal jsem zhasnuto, klekl jsem si a začal jsem rukama šátrat pod pohovkou. Nic jsem nenašel. Vsunul jsem ruku hlouběji a pomalu jsem jí přejížděl z jedné strany na druhou. Nic. Sevřelo se mi hrdlo. Kde to ksakru může být? Odložil jsem pistoli na koberec, uchopil jsem pohovku zespodu, odtáhl jsem ji od stěny, nadzdvihl ji a převrátil na bok. Kazeta ležela v nejvzdálenějším koutě, kam jsem předtím nedosáhl. Zvedl jsem ji a zasunul si ji pod košili za opasek džínů.

Jekot na chodbě zatím zintenzivněl. Otočil jsem se ke dveřím, uchopil jsem pistoli do pravé ruky a dřepl jsem si. Červená dioda elektronického zámku na mne zářila ze tmy a informovala mě, že je stále zamčeno.

Ten večer, kdy před mýma očima zemřel Randy Hartwick, jsem na jeho prsou zahlédl zářící červenou tečku zaměřovače. Objevila se a zase zmizela. Právě tak teď zmizelo červené světlo diody a rozsvítilo se zelené. Někdo vložil zvenčí do zámku magnetickou kartu.

Zaklekl jsem na jedno koleno a namířil jsem pistoli na dveře, které se v tu chvíli rozlétly Ze všeho nejdřív jsem neuviděl příchozího, ale jinou hlaveň, a v pokoji explodovala salva z automatické zbraně. Odpověděl jsem dvěma výstřely, vrhl jsem se na zem a odkutálel jsem se za překocenou pohovku, zatímco do stěn kolem mne se zarývaly kulky a zasypával mě déšť střepin z roztříštěných balkonových dveří.

Když jsem vykoukl zpoza okraje pohovky ke dveřím, překvapilo mě, že jsou opět zavřené. Střelec musel pálit z chodby skrze ně i skrz stěny. Možná že jeden z mých projektilů zasáhl muže, který předtím dveře rozrazil. Vystřelil jsem další dvě rány a palba z chodby ustala.

Stiskl jsem spoušť ještě dvakrát a dal jsem si přitom na čas. Pak jsem prošel na balkon rozšklebenou dírou ve skleněné tabuli tam, kde kdysi bývaly balkonové dveře. Chlapi v chodbě se přeskupovali a nepochyboval jsem, že střelba brzy vypukne nanovo. Na rozmýšlení nebyl čas. Mohl jsem zmizet, a to hned, anebo zemřít o něco později. Zasunul jsem pistoli vzadu za opasek kalhot hned vedle videokazety a oběma rukama jsem sevřel zábradlí. Byl jsem pouhých sedm pater nad zemí, ale i tahle výška vypadá strašidelně, když se člověk chystá přehoupnout přes parapet. Avšak když se znovu ozvaly výstřely a kulky začaly bubnovat do stěn za mnou, poslední pochybnosti mě opustily a já se přes zábradlí přece jenom přehoupl.

Ručkoval jsem po něm dolů, až jsem se držel za nejspodnější příčku. Visel jsem sedm poschodí nad betonovou plochou obklopující bazén. Rusové už zase stříleli z chodby do pokoje a několik střel narazilo do zábradlí nebezpečně blízko nade mnou. Vykopl jsem nohama dozadu, abych odtáhl trup od balkonu, pak jsem jimi kmitl dopředu, přednožil jsem a pustil jsem se zábradlí. Setrvačností mě to hodilo zpátky k budově. Chodidly jsem prolétl těsně nad zábradlím balkonu o patro níž, na kterém jsem nemotorně přistál. Nohama jsem se přitom zamotal do jedné z plastových židlí.

Při doskoku mi vypadla videokazeta, ale naštěstí neodlétla daleko. Ani odjištěná pistole mě nestřelila do zadku. Zvedl jsem kazetu ze země a nahlédl jsem do hotelového pokoje. Nesvítilo se v něm. Balkonové dveře byly otevřené a závěs zatažený. Hosté někam odešli, ale nechali v pokoji větrat. Blahořečil jsem jim za to. Odhrnul jsem závěs nohou a pak jsem ho rukama roztáhl. Zaslechl jsem, jak se někde nade mnou rozlétly dveře a narazily do stěny. Následovala další salva. Rusové vnikli do Juliina pokoje. Za několik málo vteřin zjistí, že jsem skočil z balkonu, a když neuvidí mé roztříštěné tělo dole na dláždění, snadno se dovtípí, kam jsem zmizel. Otevřel jsem dveře a vyběhl na chodbu.

Původně jsem chtěl seběhnout po schodech, ale potom jsem před sebou uviděl otevřené dveře výtahu a skočil jsem do něj. Jestli Rusové nechali někoho dole v hale na stráži, čeká tam na mě bez ohledu na to, jestli pojedu výtahem, nebo poběžím po schodech. Když výtah zastavil a dveře se začaly otevírat, stoupl jsem si ke stěně kabiny a zaujal jsem střeleckou pozici. Ale hala byla prázdná. Dveře do ředitelské kanceláře za recepčním pultem zůstávaly zavřené, Rebecca byla zatím v bezpečí. Vyběhl jsem z hotelu.

Když jsem probíhal hlavními dveřmi, slyšel jsem, jak někde za mnou bouchly jiné dveře; někdo vyšel ze

schodiště do haly Rusové budou předpokládat, že jsem běžel na ulici. Prudce jsem zabočil doprava a vrhl jsem se k nároží budovy směrem k pláži, na opačnou stranu, než byla ulice. Přímo do náruče dvou ozbrojenců.

Jedním z nich byl Rakič, druhý blonďák s pletí bledou jako těsto, kterého jsem nikdy předtím neviděl. Stáli zády ke mně s očima upřenýma k hotelovým balkonům. Když uslyšeli moje kroky, ohlédli se.

Rakič zařval něco nesrozumitelného a bledý tlusťoch se otočil jako na obrtlíku a zamířil na mě pistolí s upilovanou hlavní. Střelil jsem ho dvakrát do obličeje a on ztěžka dopadl na zem. Rakiče zasáhla krvavá sprška. Upustil svoji zbraň, s jekotem padl na kolena a rukama si zakryl obličej. Musel si myslet, že jsem ho zasáhl a všechna ta krev je jeho. Otočil jsem se a utíkal směrem k ulici. Z balkonu po mně někdo střílel a kulky mi za patami vyrývaly drny trávy a kusy hlíny.

Pádil jsem po chodníku rychlostí, jakou jsem nevyvinul od školních let, s vědomím, že mám v zádech tři chlapy a v zásobníku už jen jediný náboj.

Přeběhl jsem ulici. Několik řidičů muselo s troubením strhnout volant, aby se mi vyhnulo. Konečně jsem našel parkoviště, na kterém jsem zanechal Julii a Betsy. Měly odjet, pokud se nevrátím do deseti minut.

Jak dlouho jsem byl pryč? Snad je tam ještě zastihnu.

Byly tam. Letmo jsem se ohlédl. Za sebou jsem měl jen liduprázdný chodník. Schoval jsem zbraň pod košili, setřel jsem si pot z tváře a zaklepal jsem na dveře řidiče. Julie se natáhla, aby mi odemkla, a já jsem vklouzl za volant.

„Co se přihodilo?“ zeptala se. Lapal jsem po dechu, byl jsem zlitý potem a na triku mi ulpělo několik kapek pistolníkovy krve. Betsy seděla vzpřímená na zadním sedadle a civěla na mě očima jako tenisáky.

„Nic se neděje,“ ujistil jsem je, „ale teď odtud padáme. Betsy, zlatíčko, udělala bys pro mě něco? Buď tak hodná a lehni si na sedadlo. Pojedeme dlouho a bylo by dobré, kdyby sis zdřímla. Zítra ti za to koupím jednu zmrzlinu navíc.“

Poslechla a lehla si, ale oči měla otevřené a v náruči o něco pevněji sevřela plyšovou kočku. Měla strach.

Byla malá, ale ne hloupá, a došlo jí, že něco není v pořádku.

Z parkoviště se dalo vyjet na Business Highway 17 nebo na Ocean Avenue. Zabočil jsem na sedmnáctku a vyrazil jsem k jihu. Přitom jsem bedlivě sledoval ve zpětném zrcátku, co se děje za mnou. Minul nás policejní vůz s houkačkou a majákem a zahnul ke Zlatému příboji. Brzy po mně vyhlásí pátrání. Rebecca jim prozradí mé jméno a policie zveřejní můj popis. Bude obsahovat dokonce i poznávací značku auta z půjčovny, kterou jsem musel uvést na hotelovém formuláři. Policie jsem se obával daleko méně než Rusů, ale nestál jsem o to, aby mě zastavila nějaká hlídka. Musel jsem do Clevelandu za Joem a společně s ním vyřešit tenhle případ. Anebo přitom zemřít.

(20)

Asi hodinu jsme uháněli k jihu, přestože jsme měli zamířeno na opačnou stranu. Říkal jsem si, že čím nelogičtější trasu zvolím, tím víc ztížím Rusům pronásledování. Potrvá zhruba hodinu, než policie začne hledat auto s mou poznávací značkou. Pak se na mě zaměří všechny silniční hlídky v Jižní Karolíně.

Koneckonců jsem právě zabil člověka. Myslel jsem na to jako na něco vzdáleného, jako bych spoušť nestiskl já, ale pouze sledoval, jak střílí někdo jiný.

Když jsem sloužil u policie, musel jsem použít zbraň několikrát, ale nikdy s úmyslem někoho zastřelit. Dalo se očekávat, že se mi celý incident vyjeví v novém světle, jen co opadne vlna adrenalinu, a vůbec jsem se na to netěšil. Šlo o jasné zabití v sebeobraně, jenže pořád to bylo zabití, a já jsem nikdy netoužil zabíjet, nikoho a za žádných okolností. Když se Julie ptala, jestli bych byl ochoten někoho zabít kvůli Betsy, odpověděl jsem kladně. Sám jsem tomu věřil a ona tomu zřejmě uvěřila taky. Nečekal jsem, že

budu muset tak brzy přinést důkaz.

V Charlestonu jsem najel na mezistátní silnici vedoucí z města k severu. Do Clevelandu jsme to teď měli autem zhruba čtrnáct hodin, takže mě čekala dlouhá noc i dopoledne. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení. Tolik adrenalinu mi v žilách snad nikdy nekolovalo. Zdálo se mi, že bych v případě nutnosti mohl nechat auto autem a klidně odnést Betsy do Clevelandu na zádech.

Ani já, ani Julie jsme nemluvili. Betsy vydržela být vzhůru až do Charlestonu, kde únava konečně zvítězila nad strachem a ona usnula. Dvacet minut za městem se Julie otočila dozadu, pohladila dcerku po ruce, a když se ujistila, že tvrdě spí, znovu se usadila na svém sedadle a pohlédla na mne.

„Povíš mi teď, co se v hotelu stalo?“

Nespouštěl jsem oči ze silnice. „Videokazetu mám u sebe. A Rusové už tam na mě čekali. V tvém pokoji to pár minut vypadalo jako na divokém Západě. Nakonec jsem skočil na balkon o patro níž a před hotelem jsem narazil na dva z nich. Jeden vytáhl bouchačku a já jsem ho zastřelil.“ Můj hlas zněl stejně bezvýrazně, jako když jsem předtím telefonoval s Joem. Nezúčastněně, nevzrušeně. Rutinní zpověď chladného individua s instinktem zabijáka.

Julie se na dlouhých sedm minut odmlčela. Stopoval jsem to na hodinkách na palubní desce.

Když přerušila mlčení, řekla: „Promineš mi to?“

„Nemáš se za co omlouvat. Nemůžeš za to.“

„Ale můžu. Ti chlapi nejdou po tobě. Jdou po mně.“

„Jenže já jsem možná způsobil, že se ti dostali na stopu. Za letenku i za hotel jsem platil svojí kreditkou.

Pro Rusy musí pracovat někdo, kdo ji dokáže vystopovat. Měl jsem si to uvědomit včas. Moje vina je tedy přinejmenším stejná jako tvoje.“ Samozřejmě jsem netušil, podle čeho mě Rusové vypátrali a co je tolik vyděsilo, že po mně vůbec začali pátrat, ale daleko od pravdy jsem určitě nebyl.

Julie ve tmě zavrtěla hlavou. „Ne. Není to ani tvoje, ani moje vina. Nic jsme neudělali, jen neseme následky. Tohle všechno způsobil můj manžel, on a Jeremiah Hubbard,“ prohlásila se smutkem v hlase, ale pevně.

Chvíli jsme oba mlčeli.

„Chceš řídit celou cestu až do Ohia?“ zeptala se po několika minutách.

„Zkusím to.“

„To není rozumné. Budeš unavený“

„Julie, musel bych si vzít deset prášků na spaní, abych usnul.“

„Tak dobře.“

„Čím dál dojedeme, tím líp pro nás. Policajti už jistě hledají naše auto.“

„A vadí to?“

Pokrčil jsem rameny. „Ze zdejší policie strach nemám, ale oba jsme se shodli, že se na ni sami neobrátíme. Kdyby mě zastavila hlídka, zadrží mě, ty ji ovšem můžeš požádat, aby tě spojili s FBI. Místní policie to ochotně udělá, protože nebude mít páru, co si s tebou počít.“ Pravda, u FBI sloužil i Cody, ale nedovedl jsem si představit, že by měl takovou moc, aby se dostal k Julii a Betsy v situaci, kdy se ocitnou v rukou úřadů v jiném státě USA. Přesto jsem i nadále dělal všechno pro to, aby se ty dvě v rukou úřadů neocitly. Byl jsem skutečně ochránce k pohledání.

„Proč by tě měli zadržet?“ podivila se Julie.

„Zabil jsem člověka, Julie. Sice v nutné sebeobraně, ale to musím teprve dokázat u soudu. Pro policii jsem v tuhle chvíli pachatel, který zdemoloval hotel a zastřelil člověka. Někoho takového můžou sotva jen tak pustit.“

Sevřela mi paži. „Potřebuju, abys zůstal s námi. Když tě zatknou, oddělí nás od sebe.“

„Já vím. Proto jsem taky nechtěl jít se vším rovnou na policii. Jestli nás stopnou, dopadne to, jak říkám, ale tohle budeme řešit, až to nastane.“

Julie se odvrátila a chvíli hleděla z okna. „Možná ti to teď bude připadat nedůležité, ale musíme si promluvit o tamté věci ve vířivce. Chtěla bych se ti moc omluvit.“

„Vždyť se nic nestalo, Julie.“

Zavrtěla hlavou. „Ale ano, stalo. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem udělala, Lincolne. Manžel je sotva deset dní po smrti a já na tebe hupsnu v hotelovém bazénu. Skvělé, vid?“ Pohlédla na mě a odhrnula si vlasy z tváře. „Byla to logická reakce po všem prožitém strachu a nejistotě,“ dodala, „nic víc.“

„Jasně. Nikdy jsem si nemyslel, že bych tě mohl skutečně přitahovat.“ Byla to klukovská poznámka a já jsem jí začal litovat už v okamžiku, kdy jsem ji vypustil z úst.

„Tak jsem to nemyslela,“ opáčila Julie.

„Já vím. Nezlob se.“

Krátce se zasmála a pak si povzdychla. „V tom je právě ta potíž, Lincolne. V tom, že mě přitahuješ, v tolika různých směrech. Vlastně v každém směru. Znám tě jenom den, a přesto mě k tobě něco neodolatelně vábí. Cítím, že nedělám dobře. Když uvážím všechny okolnosti, není to vůbec v pořádku, jenže já si nemůžu pomoct. Objevil ses, zrovna když jsem někoho hrozně moc potřebovala, a měl jsi všechny vlastnosti, které… o kterých jsem si vždycky myslela, že je má můj manžel…,“ dokončila tiše.

Rozhostilo se trapné ticho. Po několika minutách mi došlo, že Julie pláče. Tentokrát jsem ji neutěšoval. Už jsem se poučil. Julie mě nakonec sama uchopila za ruku, sundala mi ji z volantu, přitáhla si ji k obličeji a jemně mi políbila konečky prstů. Měla tak horké rty, až se mi zdálo, že mi spalují kůži. Zároveň mi na ruku skanulo několik jejích slz. Dokonalá směs. Pak mi vrátila ruku na volant, opřela se do sedadla a s hlubokým povzdechem zavřela oči.

Na zbytek cesty jsem osaměl; jen já a silnice. Provoz byl řídký a já jsem zůstával v levém pruhu s tempomatem nastaveným na 120 kilometrů v hodině. Dostatečná rychlost na to, abychom byli brzy v cíli, a zase ne příliš vysoká, aby na dálnici přilákala pozornost policie. Dával jsem si dobrý pozor a jednou jsem v protisměru potkal hlídkový vůz, který však ani nezpomalil.

Hodiny na palubní desce ukazovaly, že je těsně po půlnoci. V hlavě se mi vynořil popěvek o osamělých půlnočních šoférech, které odnášejí vlny na širé moře. Co to bylo za píseň? A kdo ji složil? Ani jedno z toho jsem nevěděl, ale přesto mi ten verš stále zněl v uších. Zvláštní.

Nad ránem jsme překročili hranici mezi státy a následující dvě hodiny jsme uháněli Severní Karolínou, až jsme se ocitli ve Virginii. Předjel mě další policejní automobil, opět bez zájmu. Julie i Betsy tvrdě spaly.

Jednou jsem zastavil u pumpy, abych natankoval a zavolal Joeovi. Zvedl sluchátko téměř okamžitě. S

pocitem viny jsem si uvědomil, že nejspíš vůbec nešel spát a čekal na můj telefonát. Všechno jsem mu pověděl a rozloučili jsme se s tím, že dopoledne snad už budu v Clevelandu. Popřáli jsme si navzájem hodně štěstí a uháněl jsem dál. Osamělý půlnoční šofér, kterého vlny odnášejí…, kam vlastně? K rychlému a snadnému rozuzlení. Snažil jsem se myslet optimisticky, třebaže jsem tomu sám nevěřil ani za mák.

Svítání nás zastihlo v horách Západní Virginie. Okolní kopce se nořily z šedivé mlhy a s každou minutou byly zřetelnější. Vycházející slunce rychle rozpouštělo mlhu i stíny Psychicky jsem byl pořád čilý, ale tělo už mě začínalo pobolívat. Dlouhé hodiny strávené ve stísněném prostoru za volantem a nedostatek spánku vykonaly své: začal jsem toužit po několikahodinovém pobytu v posteli.

Julie procitla kolem šesté. Protáhla se a ospale se na mě usmála. „To je neuvěřitelné, jak dlouho jsem spala. Nezlobíš se, že jsem nezůstala vzhůru, aby se ti líp řídilo?“

„Moc by sis se mnou nepopovídala. Můj mozek nevnímal nic než dálnici před sebou. Jen mě trochu udivilo, že ses neprobudila ani na benzince.“

„Tys tankoval?“ podivila se se smíchem. „A co Betsy, zavrtěla se aspoň?“

„Ani jednou.“

„To je dobře.“

Po chvilce mlčení jsem si všiml, že se ukazatel paliva znovu blíží nule. Už hodně dlouho jsem nejel takovou štreku v jednom zátahu a teď mě nejvíc udivovalo, jak rychle ubývá benzin v nádrži. Zastavil jsem na odpočívadle, které se chlubilo nabídkou několika čerpacích stanic a restaurace Cracker Barrel.

Restaurace znamenala kávu a ta mi po deseti hodinách za volantem opravdu chyběla.

Julie probudila Betsy a holčička se zničeně vypotácela z auta. Stála na parkovišti, pěstičkami si protírala oči a zívala tak široce, že by se jí do pusy vešel basketbalový míč.

„Kde jedeme?“ zeptala se s čilostí lenochoda.

„Říká se ‚kudy jedeme‘,“ opravila ji Julie. Musel jsem se zasmát. Prcháme přes hory před mafiánskými hrdlořezy i policií a ona vysvětluje dceři gramatiku. Každý má své priority.

„Jsme v Západní Virginii,“ odpověděl jsem. „Víš, kde to je?“

„Jasně,“ přikývla tak jistě, jako bych se jí zeptal, jestli ví, jak se jmenuje. Děti by člověk neměl nikdy podceňovat.

„Vracíme se domů?“ zeptala se. Vyměnili jsme si s Julií pohled.

„Ne tak docela,“ řekla Julie a mně se ulevilo, že zahrála otázku do autu, „ale skoro.“

„A uvidím tatínka?“

Julie se nepřestávala usmívat. „Teď se pojďme najíst, broučku. Ty tvoje otázky začínají být únavné, zvlášť takhle brzy po ránu.“

Betsy pokrčila rameny a vyrazila k restauraci. Vtom se zastavila a zahleděla se na mne. Sledoval jsem její pohled: civěla na mé triko, na kterém ulpělo pár zaschlých kapek krve.

„Co se ti stalo?“ zajímala se.

„Nic hrozného. Když jsi spala, spustila se mi krev z nosu,“ řekl jsem a rychle jsem se zadíval jinam. Jestli existuje něco, při čem se cítíte hůř než při lhaní, je to lhaní malému dítěti. Přešel jsem parkoviště na rozbolavělých zdřevěnělých nohou a vešel jsem do restaurace. Seděl jsem v tom zatraceném fordu příliš dlouho.

Dal jsem si míchaná vajíčka, topinku, slaninu a šest šálků kávy. Káva byla silná a voňavá a doopravdy mě probrala. Hned mi to líp myslelo a ráno se začalo podobat začátku nového dne, ne jen pokračování dlouhé a podivné noci. Julie si objednala omeletu a Betsy si pochutnávala na obrovských palačinkách zalitých nehorázným množstvím sirupu. Takové už jsou děti. Asi jsem si zvolil špatné povolání, protože jako zubař bych si přišel na spoustu peněz. Taky mě překvapilo, že se už Betsy nevyptává na otce. Většina malých dětí, které jsem znal, by otravovala tak dlouho, dokud by nedostala uspokojivou odpověď. Možná vycítila varovný tón v matčině hlase, anebo se v posledních dnech ptala tak často, že už žádnou rozumnou odpověď nečekala. A třeba ji od podobných myšlenek odvedly právě palačinky.

Když dojedla, Julie se jí zeptala: „Co kdyby sis odskočila na záchod, broučku? Za chvilku už zase pojedeme.“

Betsy opustila talíř plný sirupu a Julie se obrátila ke mně: „Jaký je plán na dnešek?“

„Sejdeme se za městem s mým společníkem. Všichni tři si musíme důkladně promluvit.“

„A co ta tvoje známá novinářka?“

Překvapilo mě, že se ptá na Amy. „Můžu ji požádat, aby se k nám připojila,“ navrhl jsem, „tedy pokud doopravdy chceš.“

Julie přikývla. „Ano, myslím, že už jsem se rozhodla.“

Usrkl jsem kávu. „Tak dobře. Jen bych rád věděl proč.“

„Proč do toho chci zatáhnout tu novinářku?“ zeptala se, a když jsem přikývl, dodala: „Nejspíš jako pojistku.“

„Pojistku?“

„Ano. Pro případ, že by se se mnou něco stalo. Kdyby nedej bože policajti něco zvrtali nebo kdyby je podplatil Hubbard, můj příběh někde zůstane zachován. To pomyšlení mě uklidňuje.“

„Ty máš větší strach z Hubbarda než z Rusů, viď?“

Chvíli mému pohledu vzdorovala a pak přikývla. „Ano, mám. Zabil mého muže, Lincolne. Nemusíš tomu věřit, ale já vím, že je to tak. A taky vím, že se ho bál i Wayne. Můj statečný, neohrožený manžel, který se vždycky pokládal za neporazitelného, se Jeremiaha Hubbarda bál! Tak moc se ho bál, že se raději rozhodl hodit za hlavu svůj dosavadní život, život nás všech, než by si ho proti sobě popudil. Myslíš, že se Wayne rozhodl nejít se vším na policii kvůli Rusům?“ Energicky zavrtěla hlavou. „Kdepak. Rusové mu samozřejmě dělali starosti, ale jediný, z koho měl doopravdy hrůzu, byl Jeremiah Hubbard.“

Pomyslel jsem na Codyho a jeho odznak agenta FBI i na Richarda Douglasse, jednoho z nejpřednějších právníků ve městě, a v tu chvíli jsem měl pocit, že i já se začínám Hubbarda bát. Rusové aspoň používali metody, které mě nepřekvapovaly a kterým jsem rozuměl. To Hubbard ovládal docela jiné páky: místo s pistolí vydíral s šekovou knížkou v ruce. A nebylo pochyb o tom, že jeho šekové knížky byly ničivější zbraní než celá baterie pistolí.

Betsy přišla ze záchodu a uťala mou konverzaci s její matkou. Zaplatil jsem, na WC odpustil trochu vypité kávy a vrátil jsem se k autu. Přestože jsem už skoro čtyřiadvacet hodin nespal, zatím jsem to necítil.

Opustili jsme Západní Virginii a byli jsme v Ohiu. Zatímco jsme uháněli na sever, Julie bavila Betsy různými prostinkými hrami. Například spolu soutěžily o to, kdo dřív najde na ukazatelích a billboardech kolem silnice všechna písmena abecedy. Na chvíli se obě dvě zasekly na X, až si Betsy všimla reklamy na nedaleký hotel za „extra ceny“. Nakonec vyhrála, protože odhalila v angličtině málo časté písmeno Z ve zkratce rádia „Rock 93 WZPL“.

Vítězství ji stálo tolik sil, že kolem jedenácté dopoledne znovu usnula, právě když jsme se blížili k Akronu.

„Všude dobře, doma nejlíp,“ zarecitovala Julie, když jsme projeli městem a pokračovali po mezistátní silnici I-77 na sever, směrem ke Clevelandu. „Nevím proč, ale připadám si tu bezpečnější.“

Pár minut nato jsem sjel ze silnice a zastavil na odpočívadle. Julie si zašla na záchod, ale Betsy jsme nechali spát. Opřel jsem se o kapotu a zavolal Joeovi.

„Kde jsi?“ zajímal se.

„Kousek na jih od města. A ty?“

„U jezerní chaty Dona Gellina. Pamatuješ se na ni?“ Don Gellino, policista na odpočinku, vlastnil malý domek v okrese Medina. Říkal mu jezerní chata, ale vodní plocha, na jejímž břehu stál, byla stěží větší než rybník. Aspoň že v něm bylo dost ryb, pokud se Donovi dalo věřit.

„Jo, pamatuju. Co tam proboha děláš?“

„Don tráví zimu u mladých v Novém Mexiku. Nechal mi klíče s tím, abych mu to tady čas od času zkontroloval. Pro naše účely se tohle místo hodí stejně dobře jako kterékoli jiné.“

„Neříkám, že ne. Je tam s tebou Kinkaid?“

„Zatím ne, ale mám mu za chvíli zavolat. Jen jsem si říkal, že by nebylo nejlepší, kdyby se tu s ním paní Westonová hned setkala, po tom všem, čím musela projít.“

„Tos udělal dobře,“ pochválil jsem ho. Ani já jsem netoužil po Juliině setkání s Kinkaidem. Jestli mi přitom šlo spíš o Juliino dobro, nebo o mé vlastní pocity, byla jiná otázka, kterou jsem pro tuto chvíli nemínil řešit. „Julie by chtěla, aby u toho byla i Amy.“

„Proč?“

Vysvětlil jsem její důvody, jak nejlépe jsem uměl. „Je to přece logické, Joe. Jestli existuje nějaký klacek na Hubbarda, je to hrozba, že všechno zveřejníme.“

„Nechápu, k čemu potřebujeme klacek na Hubbarda. Ty s ním chceš uzavírat obchody? Ta ženská musí udělat jediné: obrátit se na policii.“

„To nech na ní, Joe.“

„Dobrá.“

Jen co jsem zavěsil, vytočil jsem číslo k Amy do redakce. Ozval se mi záznamník, a tak jsem jí zkusil zavolat na mobil. Tentokrát jsem ji zastihl.

„Lincolne! Celý den čekám, že se mi ozveš. Měla jsem sto chutí jít s tím vším na policii.“

„S čím?“

„Se vším, ty hňupe. Když jsem ráno četla tu zprávu, málem jsem umřela.“

„Zprávu?“

„Jo, o střílení v hotelu Zlatý příboj. Nesnaž se mi tvrdit, že ses do toho nezapletl. Tak blbá zas nejsem.“

„Zapletl. Padlo tam moje jméno?“

„Ne, nejmenovali tam vůbec nikoho, kromě vyšetřujícího policisty a nějakého Burkse, majitele hotelu.“

„Jo, Lamar Burks. A co se tam ještě psalo?“

„Jenom to, že v letovisku Zlatý příboj a v jeho bezprostředním okolí došlo včera večer k přestřelce. Policie nikoho nezadržela. Někdo zřejmě zmlátil recepční, ale její stav je stabilizovaný.“

„O tom, že při přestřelce někdo zahynul, tam nebylo nic?“

„Ne. Mělo by?“

Zamračil jsem se. „Ano, mělo. Kdyby na místě činu zůstal nějaký mrtvý, domákla by se to média, anebo je možné, že by se to policii podařilo ututlat?“

„Touhle dobou už by o tom novináři museli vědět,“ prohlásila Amy skálopevně. „Dostali jsme jedině krátkou zprávu z celostátní agenturní sítě. Hned jsem volala do místní pobočky Associated Press v Jižní Karolíně a pídila jsem se po detailech. Prý nevědí nic víc než to, že nedošlo k žádnému zranění ani zatčení.“

Nedošlo k žádnému zranění. To, že střílím útočníka do obličeje, se mi tedy nejspíš zdálo… Ne, takovou věc si člověk nevymyslí. Zabil jsem ho. Pokud se tělo nenašlo, museli ho Rusové odvézt s sebou. Když jsem se nad tím zamyslel, dávalo to smysl. Kdyby nechali mrtvolu ležet na místě, zanechali by po sobě

jasnou stopu, a po tom toužili ještě míň než já.

„Co se vlastně stalo?“ dotírala Amy.

„Teď o tom nemůžu mluvit.“

„Běž do háje, Lincolne!“

„Hele,“ přerušil jsem ji, „mám pro tebe něco mnohem zajímavějšího. Až ti to prozradím, budeš mě zbožňovat.“

„Co to je?“

„Jsem zpátky v Ohiu a je tu se mnou Julie Westonová. Jestli máš zájem, můžeš s ní udělat exkluzivní rozhovor. Jestli ne, nabídnu to tvému miláčkovi Jacobu Terrymu.“

„Drž zobák.“

„Rozkaz.“

„Kdy a kde s ní můžu mluvit?“

Vysvětlil jsem Amy, jak se dostane ke Gellinovu domku. Slíbila, že se do hodiny objeví i s videokamerou a poduškou na snímání otisků prstů. Pokud mělo být interview věrohodné, bylo zapotřebí potvrdit Juliinu totožnost. Video a otisky by k tomu měly stačit.

„Zatím se měj,“ řekla nakonec. „Po takové noci, jakou máš za sebou, je to určitě úleva, být zase blíž domovu, kde máš zázemí.“

Což o to, zázemí jsem tady opravdu měl. Jenže Rusové taky. Ukončil jsem hovor a zahleděl se na nekonečné proudy aut. Ptal jsem se sám sebe, jak dlouho potrvá, než se naše iluze bezpečí opět rozpadne na kusy.

(21)

Don Gellino měl domek poblíž Hinckley, městečka ležícího jižně od Clevelandu. Před pár lety jsem tam dvakrát byl, když Gellino v létě pořádal grilování. Bylo tam krásně. Jezírko se krčilo ve stínu vysokých, vzrostlých borovic, z jedné strany se nad ním tyčil rozeklaný útes a chata byla malá, ale útulná. Gellino strávil celý jeden červen tím, že budoval ze sekvojového dřeva masivní verandu s výhledem na vodu. Už jsem mezitím zapomněl, jaké je to úžasné místo, a znovu jsem si to připomněl, až když jsem odbočil ze státní silnice na úzkou rozježděnou štěrkovou cestu, která se svažovala k jezírku a domku.

„Komu to tady patří?“ zeptala se Julie, když jsme projížděli alejí vysokých borovic.

„Policajtovi, který zhruba před pěti lety odešel do penze a na zimu teď jezdívá za dětmi do Nového Mexika. Joe má klíče. Napadlo nás, že by se nám tohle místo mohlo hodit.“

Betsy už byla vzhůru, seděla na zadním sedadle a tiše si pro sebe něco broukala. Musel jsem ji obdivovat.

Za posledních deset dnů byla nucená prchat z domu, skrývat se v hotelovém pokoji, potom z něj uprostřed noci utíkat a prosedět čtrnáct hodin v autě s prakticky cizím člověkem. Pořád ještě neměla tušení, kam jedeme, ale nereptala. Příjemné dítě.

Štěrková cesta ubíhala mezi stromy dolů po mírném svahu a pak se najednou objevila voda a u ní chata.

Před domkem parkoval Joeův taurus, ale Amy ještě nedorazila.

Tu a tam ležely pod stromy zbytky sněhu, teplý přímořský vánek Jižní Karolíny už byl jen vzdálenou vzpomínkou.

„Tady je hezky,“ řekla Betsy a přitiskla obličej na okno. „Zůstaneme tu?“ Něco v té otázce naznačovalo, že Betsy si začíná na přechodná bydliště zvykat. Pohlédl jsem na Julii, která se zlehka zamračila, ale neodpověděla.

„Asi tady chvíli pobudete,“ řekl jsem, „ale ne dlouho.“

Zaparkoval jsem forda a vystoupili jsme. Na verandě stál Joe a díval se na nás. Přestože vyšel zevnitř, měl oblečenou bundu, což znamenalo, že má u sebe pistoli. Vypadal unaveně.

„Rád tě vidím,“ řekl mi, když jsem s ostatními vyšel po schodech na verandu. „Kdyby mi na tobě aspoň kapánek záleželo, dělal bych si o tebe v poslední době starost.“

„Ha ha.“ Představil jsem ho Julii a Betsy. Betsy se schovala za máminu nohu a poprvé od chvíle, kdy jsem ji poznal, se chovala plaše. Joe tak na lidi občas působí.

„Těší mě, madam,“ pozdravil Joe Julii. „Opravdu mám hroznou radost, že vás vidím. Chvíli jsem si myslel, že už se mi toho potěšení nedostane.“ Zadíval se na příjezdovou cestu. „Naše Lois Laneová má zpoždění, což mě vůbec nepřekvapuje. Asi radši půjdeme dovnitř a popovídáme si.“

„To zní rozumně.“

Vešli jsme dovnitř a posadili se v obýváku. Stěny pokrývala imitace dřeva, jak to na prázdninových chalupách bývá. Na zdi visely jedny obrovské parohy, pár vycpaných ryb a lampa, vyrobená nejspíš z bizoní lebky. Rozkošné. Starouš Don Gellino si uměl vyzdobit byt. Koberec měl vzor z různých tmavých odstínů, a připomínal srst mourovaté kočky. Byla to chytrá volba, většina skvrn na něm nebyla vidět.

Nábytek byl starý a ošoupaný, ale navozoval pocit pohodlí.

V chatě byla zima, a když si Betsy sedala, třásla se. Bylo potřeba udělat něco s naším letním oblečením.

Zeptal jsem se Julie, jestli v autě nemá svetry nebo bundy. Odpověděla, že má. Šel jsem do auta, přinesl jsem jim zavazadla a obě se odešly do jedné z ložnic převléknout. Když byly pryč, otočil se Joe ke mně a zavrtěl hlavou.

„Nemůžu tomu uvěřit. Pořád se o nich mluví v hlavních bodech všech clevelandských zpráv a já tu s nimi sedím.“ Podíval se mi na triko a prohlédl si krev u límce. „Měl jsi pernou noc, co?“

„Už jsem rozhodně zažil i klidnější.“

„Myslíš, že policajti v Clevelandu už o všem vědí?“

„Asi jo. Mluvil jsem s Amy a říkala, že policie z Myrtle Beach vyšetřuje přestřelku v hotelu ze včerejšího večera.“

„To není nic překvapivého.“

„Jedna věc ano. Vypadá to, že se nenašlo žádné tělo.“

Joe se zamračil. „Víš určitě, žes toho chlapa zabil?“

Před očima se mi znovu objevil obličej tlustého blonďáka a rozplynul se v rudé mlze. „Ano, Joe, vím to určitě.“

„Hm, tak to asi vzali mrtvolu s sebou, když utíkali. Ať je to jak chce, pro tebe je to dobrá zpráva. Teď už po tobě půjdou jen kvůli podstatně drobnějším přestupkům.“

Venku na štěrku zaskřípěly pneumatiky. Vstali jsme a přešli k oknu. Vedle našich aut zaparkovala Amyina Honda Legend. Už měla opravenou karoserii a nový nátěr. Amy vystoupila z auta, v každé ruce jednu tašku, a vydala se po schodech na verandu. Jedna z tašek vypadala jako brašna na videokameru.

Vyšli jsme jí naproti na verandu. Amy položila tašky a ohnivě mě objala, což mě trochu zaskočilo.

„Ty žiješ,“ vydechla, když mě pustila, a pak si všimla, že nás pobaveně pozoruje Joe, a zatvářila se provinile.

„Máš holt smůlu,“ řekl jsem.

„Bezva. To znamená, že mám pořád ještě možnost tě zabít sama. Jakmile oddělám Jacoba Terryho, seš další na řadě.“ Naklonila se a nahlédla mi přes rameno do chaty.

„Sice tě moc ráda vidím, Lincolne, ale neměl tu s tebou být ještě někdo?“

„Sakra,“ řekl jsem. „Hned jsem věděl, že jsem u té benzinky v Západní Virginii něco zapomněl.“

„Mluv vážně, kde jsou?“ zeptala se Amy a přesně v tu chvíli se otevřely dveře do ložnice a vyšla Betsy převlečená do džínů a svetru. Její matka stála hned za ní. Amy zašeptala: „No tě pic, to jsou fakt ony,“ a šla dovnitř.

„Paní Westonová?“ ujistila se a podala jí ruku. „Já jsem Amy Ambroseová.“ Potřásla si rukou s Julií a pak si klekla k Betsy a taky si s ní potřásla rukou. „Ty budeš určitě Betsy.“

Betsy na ni plaše pohlédla, ale neschovala se před ní za Juliinu nohu jako předtím před Joem. „Amy Ambroseová,“ pronesla holčička pečlivě. „Máte hezké jméno.“

„Líbí se ti, že tam mám aliteraci, viď, škvrně?“

Betsy se zmateně podívala na mě. „Maliteraci?“

„Malý terasy,“ vysvětlil jsem. „To je sen všech majitelů zahradních trpaslíků.“

„Cože?“

„Nevšímej si ho, zlato,“ řekla Amy. „On mluví z cesty skoro pořád.“

„A taky máte hezké vlasy,“ pokračovala Betsy. „Můžu…“ Zarazila se. Styděla se takhle přímo zeptat.

„Jestli si můžeš sáhnout?“ zeptala se Amy. Betsy přikývla a zahihňala se. „To víš, že jo,“ řekla Amy, sklonila hlavu a dovolila holčičce, aby jí prstíky prohrábla měkké blonďaté kadeře.

Julie se zasmála. „Hezké jméno a hezké vlasy,“ řekla. „Zdá se, že jste se setkala s příznivým ohlasem, slečno Ambroseová.“

Amy zase vstala. „To člověka povzbudí. Dneska ráno jsem si dala na vlasech extra záležet, aby obstály při přísné prověrce.“

Joe si odkašlal. „Hrozně nerad vyrušuju, dámy, ale než si začnete plést copánky nebo lakovat nehty, musíme ještě probrat pár jiných záležitostí.“

To je celý Joe. Galantnost sama.

„Ano,“ odpověděla Julie, kterou jeho poznámka neurazila, „to určitě musíme. Ale Betsy u toho probírání být nemusí.“

Bál jsem se, že Joe navrhne, abychom ji zavřeli do kumbálu, ale asi měl útlocitnou náladu, protože jenom pokrčil rameny a nechal rozhodnout Julii.

„Když už je řeč o lakování,“ ozvala se Amy, „mám v kabelce lak na nehty.“ Podívala se na Betsy.

„Nechtěla by sis nalakovat nehty, zlato? Můžeš si vybrat barvu.“ Betsy přikývla a Amy ji odvedla do ložnice. Dala jí tolik laku, že by se Betsy mohla nalakovat celá. To holku na chvíli zabaví. Joe se na mě podíval a povzdechl si.

Amy se vrátila z ložnice, Julie zavřela dveře a sedla si na pohovku. Ze starého polštáře se zvedl obláček prachu. Julie se zhluboka nadechla, zlehka si promnula spánky, podívala se na nás a nuceně se usmála.

„Tak jo,“ řekla. „Čím začneme?“

„Začneme tím, že si naplánujeme postup,“ řekl Joe. „Chápu, že máte strach, paní Westonová, a chápu důvody, proč jste nekontaktovala policii, ale s tím je teď konec. Vaše výpověď a vaše nahrávka může dostat pár lidí do basy. A jsou to lidé, kteří do basy patří.“

Julie přikývla. „To je mi jasné. Ale taky je mi jasné, co se mnou bude, jestli půjdu na policii, pane Pritcharde. Dojde k procesům, že ano? K procesům s těmi ruskými vrahouny, s Jeremiahem Hubbardem a nejspíš i s člověkem, který zabil Randyho Hartwicka, ať už to byl kdokoliv. Potáhne se to měsíce. A já budu muset u těch procesů svědčit, je to tak? U všech. Co bude mezitím s mojí dcerou? Nebude moci chodit do školy, protože by ji někdo mohl unést nebo zabít. Ze stejného důvodu nebudeme moci bydlet doma. Takže Betsy bude celý půlrok, možná rok, někde schovaná pod dohledem bodygardů. V létě, kdy by se měla koupat v bazénu nebo si hrát s kamarády, bude přede všemi uklizená. A samozřejmě jí nebudu smět dovolit, aby si pustila televizi nebo vzala do ruky noviny, protože na ni bude hledět tátova tvář nebo bude hlasatel zrovna mluvit o probíhajících procesech. Nedopustím, aby se mé dceři tohle stalo, pane Pritcharde.“

„Při vší úctě, paní Westonová, tohle mě nezajímá,“ řekl Joe. „Máte informace, které se týkají několika závažných zločinů. Ty informace musejí vyjít na světlo.“

Julie rozhodila rukama. „Jaké informace? Mám nahrávku vraždy. Nikdy jsem ji ani neviděla. Klidně jim tu kazetu dejte. Vypovídat můžu jenom o tom, co dělal můj manžel pro Jeremiaha Hubbarda. O Rusech nevím vůbec nic. Nic mi neřekl a já jsem se ho neptala. Ale mám tu kazetu, a jestli ji předám policii, někdo po mně půjde. Když ji policajtům nepředám, půdou po mně oni.“ Hořce se usmála. „Všichni mě mají moc rádi.“

„Takže co chcete dělat?“ zeptal se Joe. Poznal jsem, že se ze všech sil snaží nevybuchnout vzteky.

„Chci říct lidem pravdu,“ odpověděla Julie a něco v jejím hlase mi připomnělo ten večer ve vířivce a dotek jejího těla. „Chci dokázat, že já i moje dcera jsme naživu a můj manžel nebyl vrah, a pak chci odjet. Tady samozřejmě zůstat nemůžu. Wayne to taky věděl, a proto se pokusil utéct. Teď už nikam utéct nemůže, ale já ano. A dceru vezmu s sebou.“

„Kam půjdete?“ zeptal se Joe.

Usmála se. „Nemyslete si, prosím, že vám málo důvěřuju, ale tohle si nechám pro sebe.“

Joe pokrčil rameny. „Jak chcete. Ale musím vám říct, že je to ten nejpitomější nápad, co jsem kdy slyšel.“

„Proč?“

„Bojíte se, že se vám někdo bude chtít pomstít, je to tak? Jestli ano, proč nechcete vstoupit do programu na ochranu svědků, aby vám pomohli zmizet profíci? Bylo by to mnohem bezpečnější než jet na vlastní triko.“

„Na tom něco je,“ řekl jsem.

Zavrtěla hlavou. „Jestli vstoupíme do programu na ochranu svědků, bude někdo vědět, kde jsme. Někde někdo bude mít naše papíry. Myslíte si, že Jeremiah Hubbard nenajde způsob, jak si tu informaci koupit?

Myslíte, že nějaký úředník odmítne pět, deset, patnáct milionů dolarů za pouhou adresu?“

Joe se zamračil. „Já myslel, že se bojíte Rusů. Teď máte pro změnu strach z Hubbarda?“

„Mám strach ze všech, pane Pritcharde. Když můj manžel něco dělal, dělal to pořádně. Naše… naše zmizení, jak byste to nejspíš nazval, pečlivě naplánoval. Manželovým schopnostem věřím víc než úřadům.“

„Možná by nemusela vypovídat,“ ozval jsem se a všichni se na mě podívali. „Mohla by poskytnout výpověď státnímu zastupitelství nebo okresnímu žalobci, podepsat přísežné prohlášení a jít si po svých.

Sice budou chtít, aby svědčila, ale je lepší dát jim něco než nic. Vyřídilo by se to mnohem rychleji, takže Julie a Betsy by mohly mnohem rychleji zmizet.“

Joe po mě střelil pohledem, který říkal, že kdyby se o moje nápady prosil, tak by je ze mě osobně vymlátil, a obrátil se zpět k Julii.

„Mého parťáka si nevšímejte, je mdlého rozumu,“ řekl. „Mě už teď nezajímají výpovědi ani přísežná prohlášení. Říkám hlavně, že zmizet na vlastní pěst není dobrý nápad. Lidi se dají vypátrat, paní Westonová. Jednou jsme vás už našli, a to v podstatě náhodou. Vážně si myslíte, že se ukryjete před těmi, kteří vás budou chtít najít stůj co stůj?“

Julie se předklonila, zahleděla se přímo do jeho ztrápeného obličeje a střetla se s ním v mentálním souboji vůle a odhodlání, jako by v místnosti byli jen oni dva.

„Odtud musíme pryč každopádně,“ řekla. „Celý náš dosavadní život je v troskách. Můj manžel je mrtvý.

Na světě už mám jenom Betsy a postarám se o ni, jak uznám za vhodné. Konec diskuse.“ Ukázala na Amy. „Poskytnu jí interview a ona se postará, aby pravda vyšla najevo. Pokud na tom budete trvat, napíšu pro policii přísežné prohlášení, klidně. Ale pak odjedu a dceru vezmu s sebou. Neporušila jsem žádný zákon a nikdo mě nemůže nutit, abych tady zůstala.“

Joe vydržel její pohled dlouho. Pak se s povzdechem opřel do křesla. „Tak dobře, paní Westonová. Jestli chcete zmizet, držet vás nemůžeme. Ale můžeme vám aspoň pomoct zmizet pořádně.“

Julie se na něj usmála, tentokrát přívětivě. „Děkuju.“

Joe pobídl gestem Amy. „Tak do toho, Lois Laneová, dělejte, co umíte. To tam máte videokameru?“

„Mám. Lincoln mi řekl, ať ji vezmu, a taky inkoust na otisky prstů.“

„Není to úplný blbec,“ pochválil mě Joe. „Škoda že to většinou nedává najevo. Teď do práce. Necháme vás o samotě.“ Podíval se na mě a ukázal bradou směrem k verandě. „Šel bys na minutku ven, Lincolne P.?“

Amy začala chystat videokameru a my jsme vyšli ven. Poznal jsem na ní, že je vzrušená. Aby ne, tohle bude její životní kauza. Až od ní budu někdy v budoucnu potřebovat protislužbu, jistě jí to připomenu.

Stoupli jsme si s Joem na verandu, opřeli se o zábradlí a pozorovali oknem Amy a Julii, jak spolu mluví.

„Tobě se to nelíbí, co?“ zeptal jsem se.

Joe se naklonil přes zábradlí a odplivl si do trávy. „Ne, Lincolne P., zatraceně se mi to nelíbí. Vždyť přece nemá co do činění s partou pubertálních grázlů, ale s nejrafinovanější zločineckou organizací na světě. A taky s jedním z nejbohatších a nejspíš i nejzákeřnějších lidí v tomhle státě. Ukrýt se před nimi nebude žádná hračka.“

„Až Amy ten rozhovor zveřejní, začne to Hubbard schytávat ze všech stran. Bude mít důležitější starosti než hledat Julii a Betsy.“

„Myslíš?“ Joe pokrčil rameny. „Třeba ho to naopak tak vytočí, že si jejich hledání přidá k úkolům s nejvyšší prioritou. Ale mě zajímají spíš ti Rusáci, aspoň v tomhle okamžiku. Ta nahrávka dostane pár z nich do basy. A až se Bělov dozví, kdo zabil jeho syna, vypukne pořádný mazec. To už jim dá dost slušnou motivaci, aby tu ženskou našli a zlikvidovali. I kdybychom jim tu nahrávku vydali, stejně ji budou chtít zabít. Znáš přece mafiány, pomsta je pro ně nade všecko. A odkráglovat Bělovova syna, to nebyla akce jednoho člověka. Na každého chlapa, kterého ta kazeta dostane do lochu, připadnou tři chlapi venku, kteří v tom jsou taky namočení a půjdou Julii po krku.“

„Jakou má Bělov moc?“

„Podle toho, co jsem zjistil za poslední dva dny, obrovskou. Je to velké zvíře.“

„To rád slyším. Tak té moci využijeme. Napadá mě, že Bělova by ta nahrávka mohla setsakra zajímat.

Třeba by ji chtěl vidět tak moc, že by byl ochotný dát svým lidem jednoznačně najevo, že se Julii a Betsy nesmí nic stát. Ony mu koneckonců nenabízejí kazetu, která by mu uškodila. Nabízejí mu něco, co ho abnormálně zajímá.“

Joe se na mě zahleděl a uvažoval o mém nápadu. „V tom máš pravdu. Ale ti, kterých se Westonovi musejí bát, asi nebudou dvakrát žhaví, aby plnili Bělovova přání. Vždyť mu zabili syna, Lincolne P.“

„Podle mě už si to Bělov s nimi vyřídí sám, jakmile se k té pásce dostane. Nejspíš se pustí do pořádného úklidu.“

Joe zamyšleně přikývl na znamení, že mi rozumí. „Pár lidí asi umře.“

„No a co,“ řekl jsem, „ti to mají stejně spočítané. Jestli tu nahrávku předáme policii, bude jen otázka času, než se Bělovovi donese, co na ní je. Ale tou dobou už nebudeme mít v ruce žádné trumfy“

„Takže půjdeme za ruskou mafií, aby ochránila Julii a Betsy před ruskou mafií?“

„Zní to komplikovaně, ale zafunguje to,“ řekl jsem.

Joe vzdychl a prohrábl si vlasy. „To znamená, že si musíme promluvit s Bělovem, viď?“

„Jo, musíme se odvážit do chřtánu nestvůry.“

„Víš, Lincolne P, když jsi mimo město, je tu mnohem větší klid.“

„Taky jsi mi chyběl.“

(22)

Amy zpovídala Julii hodinu a půl. V polovině interview vyšla z ložnice Betsy a připojila se ke mně a Joeovi na verandě. Nehty měla pomalované asi pěti různými odstíny. Amy si do své obrovské kabelky přibalila opravdu hodně laku. Joe našel v chatě starý házecí talíř, a tak jsme si s Betsy zaházeli, dokud Amy a Julie uvnitř neskončily. Vzduch byl chladný, oproti Jižní Karolíně přímo mrazil, ale už to nebylo tak zlé, jako když jsem z Clevelandu odjížděl. Zima asi přece jen prohrávala. V jednu odpoledne vyšla Amy a pokynula mi, abych šel za ní. Hodil jsem talíř Joeovi a vyběhl po schodech.

„To je bomba, Lincolne,“ řekla, když jsem k ní přišel, „naprostý trhák. To bude článek, o jakém jsem vždycky snila.“ Zeširoka se usmívala.

„Rád jsem ti pomohl, hvězdo. Ale má to háček. Nemůžeš to otisknout hned zítra.“

Zamračila se. „Jak dlouho to mám mít v šuplíku?“

„Aspoň ještě den. Já a Joe musíme zařídit pár věcí, než s tím budeš moct na světlo. Než se o tom třeba jen zmíníš v redakci.“

„Jakých pár věcí?“

„Navštívíme Dainiuse Bělova.“

Amy pozvedla obočí a založila si ruce na prsou. „Děláš si, doufám, srandu? Nebo máš sebevražedné sklony?“

„Myslím, že se Bělova nemusíme tolik bát. Nezapomínej, že ten zavražděný byl jeho syn. S Joem nás napadlo, že starý Bělov by určitě hrozně rád zjistil, kdo mu zabil kluka. Říkáme si, že výměnou za kopii té

nahrávky by s námi mohl trošku spolupracovat.“

„Vy mu chcete dát kopii nahrávky?“

Přikývl jsem. „A k tomu potřebujeme tebe. Máte na to v redakci vybavení?“

„Jo.“

„Bezva. Budeme potřebovat kopii kazety s vraždou. A asi by sis měla udělat taky kopii toho interview.

Nech kopie obojího někde bezpečně uložené a přines mi zpátky jednu kopii kazety s vraždou a taky originál.“

„Provedu, šéfe. Naši technici mě asi u kopírování nebudou chtít nechat samotnou, ale s pomocí ženských triků je snadno zvládnu.“

„Ženských triků, jo?“ řekl jsem.

Mrkla na mě. „Koketování je nejlepší zábava, co znám.“

Na verandu za námi vyšla Julie a usmála se na mě. „Ještě se pan Pritchard z mojí dcery nezbláznil?“

„Ten se zbláznil dávno, Julie. Betsy mu nemůže přitížit.“

Amy mě píchla prstem do hrudi. „Tak jo, já padám. Ale potřebuju tu kazetu, jestli ji mám zkopírovat.“

Sešel jsem dolů ke contouru a vyndal nahrávku zpod sedadla řidiče, kam jsem ji předtím schoval.

Nechtělo se mi dávat ji Amy, ta věc přitahovala smrt a nebezpečí jako auto Jamese Bonda, jenže kopii jsem potřeboval.

„Dávej na to sakra dobrý pozor a nikde to neukazuj,“ nabádal jsem ji. „Zvládneš se vrátit s kopiemi dnes večer?“

„Je to kus cesty, ale stihnu to.“ Otevřela dvířka svého auta, ale nenasedla. „Jak dlouho jsi nespal, Lincolne?“

„Pár hodin, možná víc.“

„Tak běž do postele, hrdino. Měl bys být při síle, až tě budou zatýkat.“

Odjela a já jsem se vrátil po schodech na verandu. Joe si pořád hrál s Betsy na dvorku. Sedl jsem si k zahradnímu stolku vedle Julie a zavrtěl hlavou.

„Dovádí s ní jako hodný dědeček. To je neuvěřitelné.“

Julie se zasmála. „Moje dcera mu padla do oka rozhodně víc než já.“

„Nenech se jeho chováním rozházet. Jenom se snaží vyřešit situaci tak, jak se mu to zdá nejlepší.“

Podívala se na mě. „Myslíš si, že jsem hloupá, Lincolne?“

„Protože chceš utéct na vlastní pěst?“ Pokrčil jsem rameny. „Já nevím, Julie. Nejradši bych to zařídil tak, abys vůbec nemusela utíkat. Ale to se nestane. Pokud zůstaneš ve městě, budeš hodně riskovat. Za normálních okolností bych ti poradil, aby sis nechala pomoct od profíků, ale Wayne byl taky profík a ty si podle všeho myslíš, že měl celkem slušný plán.“

„To měl.“

„Máš dost peněz?“

Usmála se. „Máme spoustu peněz. Wayne uložil všechny naše peníze na zahraniční účet a přidal k nim i nějaké prachy od Hubbarda. Hubbard platil Waynovi za jeho mlčení.“

Nezeptal jsem se, o kolik peněz jde. Nejspíš o hodně. Zívnul jsem a Julie se zamračila.

„Ty jsi pořád ještě nespal, že?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Jdi si dovnitř lehnout,“ přikázala mi. „Tvůj parťák nás ohlídá. Ty se potřebuješ vyspat.“

Chtěl jsem něco namítnout, ale pak jsem si to rozmyslel. Opravdu jsem se potřeboval vyspat, a dokud tu byl Joe, nemělo smysl, abych přepínal svoje síly. Řekl jsem Julii, že si půjdu zdřímnout, a zašel jsem dolů za Joem.

„Dám si na pár hodin šlofíka,“ řekl jsem mu. „Zvládneš je mezitím uhlídat?“

„Hůř, než sis vedl ty, to snad ani zvládnout nejde,“ odpověděl mi. „Běž spát. Až se vzbudíš, zajedu do města a pokusím se sjednat schůzku s Bělovem.“

Uvnitř jsem si lehl na úzkou zatuchlou postel. Dveře byly zavřené, ale když jsem usínal, slyšel jsem Juliin hlas a Betsyin smích.

Když jsem se probudil, byla v pokoji tma. Převalil jsem se na bok a podíval se do okna, ale venku jsem neviděl nic než stíny. Mrknul jsem na hodinky. Bude sedm. Spal jsem skoro šest hodin. Vyškrábal jsem se z postele, natáhl si kalhoty a tričko a šel do obýváku. U čtvercového stolečku v kuchyni seděli Joe, Julie a Betsy a před sebou měli hromádku karet.

„Ahoj, Lincolne!“ zamávala na mě Betsy. „Hrajeme prší.“

Podíval jsem se na Joea. „Prší?“

Joe zamručel: „Je to náročnější, než jsem čekal.“

„Pořád vyhrávám,“ pochlubila se Betsy a Joe se na ni nakvašeně zašklebil, což ji rozesmálo. Zachytil jsem Juliin pohled a zašklebil jsem se. Joe Pritchard a jeho nová kamarádka Betsy. Roztomilé.

Sedl jsem si v obýváku, a když dohráli, přišel Joe za mnou.

„Bylo načase, ty Šípková Růženko. Už mi docházely nápady, co s tím děckem hrát. Kdybys spal ještě chvilku dýl, ukázal bych jí, jak se čistí pistole.“

„To by bylo prima.“

„Teď pojedu do města,“ řekl Joe. „Než se spojím s Bělovem, chvíli to potrvá. Ale až se s ním spojím, možná se s námi bude chtít sejít okamžitě a možná až zítra.“

„Zkus to domluvit na zítra,“ řekl jsem. „Nechci nechávat Julii a Betsy o samotě.“

„Tak jo. Ale s týpky jako Bělov se nedá moc handrkovat o termín. Pokud řekne, že se chce sejít o půlnoci na domácí metě stadionu Jacobs Field, tak se s ním sejdeme o půlnoci na domácí metě stadionu Jacobs Field. Jasný?“

„Jo. Hele, nechal Gellino v téhle barabizně něco k jídlu?“ Můj mozek možná na šest hodin vypnul, ale žaludek nezapomněl, že jsem naposledy jedl skoro před deseti hodinami.

„Moc ne, ale Lois Laneová veze jídlo s sebou.“

„Fakt?“

„Jo, volala ti, když jsi spal, tak jsem to zvedl. Prý udělala kopie těch nahrávek a bude tady asi za dvacet minut. Řekl jsem jí, ať si dá bacha, jestli ji někdo nesleduje. Nečekám, že by ji někdo sledoval, ale nikdy neuškodí hlídat si záda.“

Joe odjel a brzy nato dorazila Amy. Přivezla pizzu, čímž se postarala Betsy o zlatý hřeb dne. Donesl jsem z hromady pod verandou dřevo a rozdělal jsem oheň. Všichni čtyři jsme se okolo něj posadili, jedli pizzu a hráli slaboduché karetní hry. Včera po mně stříleli profesionální zabijáci a dneska hlídám skautíky u táboráku. Zážitky detektiva z povolání jsou rozmanité. Když si jen pomyslím, že se lidi taky živí prodáváním aut nebo účetnictvím! Taková nuda.

Amy odjela zhruba v devět. Slíbil jsem jí, že jí ráno zavolám a řeknu jí víc o našich plánech a o tom, kdy bude moci otisknout svůj článek. V deset volal Joe.

„Máš kopii nahrávky? Já mám Bělova,“ prohlásil.

„Amy ji přivezla. Kdy a kde se máme s Bělovem sejít?“

„Zítra ráno. A to místo se ti bude líbit.“

„Kde to je?“

„V nákupním centru Tower City Mali u fontány.“

„To si děláš srandu. Nejnebezpečnější gangster ve městě se s námi chce sejít v obchoďáku?“

„Jo. Ale tipuju, že se tam dlouho nezdržíme. Nejspíš chce začít na frekventovaném místě, aby se ujistil, že na něj nešijeme boudu. Jakmile se ukážeme, nejspíš nás jeho gorily pošlou za ním někam jinam.“

„Skvělé. Doufám, že si pamatuješ, že naše poslední schůzka nedopadla zrovna nejlíp.“ Zavřel jsem oči a znovu jsem spatřil červený bod na Hartwickově hrudi.

„Jo. Ale jestli tentokrát někdo umře, budeme to my.“

„To jsi mě uklidnil,“ řekl jsem. „Tohle ti vždycky šlo.“

„Jestli chceš, abych tě uklidnil, tak mi právě volal Tim Eggers. Kromě toho, že tě stíhá policie Jižní Karolíny, by si s tebou rádi popovídali i naši staří braši z Clevelandu.“

„Ti počkají.“

„Taky myslím. Dobrá zpráva je, že Rusáci asi odnesli mrtvolu s sebou, protože policajti v Jižní Karolíně netuší, že tam někdo zařval.“

„To je vážně dobrá zpráva.“

„Věděl jsem, že budeš rád. S Bělovem máme schůzku v devět. Chceš nechat tu ženskou s holkou o samotě, nebo mám zavolat Kinkaidovi?“

Zamyslel jsem se. „Mám lepší nápad,“ řekl jsem. „Co kdybychom povolali Johna Westona?“

„Westona? Sakra proč?“

„Pořád pracujeme pro něj,“ připomněl jsem, „i když ve všem tom chaosu se na to snadno zapomene. Julie ho chce ještě vidět, než se vypaří, takže proč ne právě zítra?“

„Tak dobře, zítra ráno Westonovi zavolám a svezu ho tam. Děda bude radostí bez sebe. Po schůzce s Bělovem musí Julie navázat nějaký styk s úřady. Napadá tě někdo konkrétní?“

„Ano,“ řekl jsem. „James Sellers mi řekl o žalobkyni, která vedla proti Rusům pár procesů. Myslím, že to bude nejlepší volba. Až se sejdeme s Bělovem, spojím se s ní.“

„Dobře. Vrátím se na chatu zítra okolo osmé a doufejme, že po mém boku přicválá i starý Weston.“

„To byl tvůj parťák?“ zeptala se Julie, která se objevila na verandě právě ve chvíli, kdy jsem

dotelefonoval.

„Ano.“ Řekl jsem jí o schůzce s Bělovem a vysvětlil jí, čeho na ní chceme dosáhnout. „Je to mocný a nebezpečný člověk,“ řekl jsem. „Pokud bude chtít, aby se vám nic nestalo, bude to mít velkou váhu.“

„Stejně už budu brzy ode všech hodně daleko.“

„Já vím, Julie, ale mít Bělova na své straně se může hodit. Je to nejvyšší kápo.“

Usedla na zahradní lavici a pokynula mi, abych si k ní přisedl. Na sobě měla oblečenou příliš velkou mikinu s nápisem Myrtle Beach s rukávy staženými přes dlaně, aby se zahřála. Já jsem si konečně natáhl přes triko bundu. Noční vzduch byl studený, vlahý a prosycený vůní borového jehličí.

„Budu zítra muset na policii?“ zeptala se, když jsem si k ní přisedl.

„Ano. Až se já a Joe sejdeme s Bělovem, spojím se s jednou žalobkyní, která má s podobnými případy zkušenosti. Počítám, že bude mít pro tvůj strach a obavy o bezpečnost větší pochopení než kdokoli jiný.“

„Výborně.“

„Řekl jsem parťákovi, aby zítra ráno přivezl tvého tchána, nevadí ti to?“

„Johna? Páni.“ Hlasitě vydechla a zavřela oči. „Ano, je to v pořádku. Musím se s ním vidět, než odjedeme.“ Když znovu otevřela oči, zračilo se v nich překvapení a náhlé prozření. „On vůbec netuší, že jsme naživu, co?“

Je neuvěřitelné, jak dokážou někteří lidé ztratit pojem o tom, na čem druhým nejvíc záleží. Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, Julie, to netuší.“

Chvíli jsme seděli mlčky. Pak se mě Julie zeptala na něco jiného: „Ty a Amy máte k sobě hodně blízko, viď?“

Pokrčil jsem rameny. „Proč se ptáš?“

„Jen to tak vypadá podle toho, jak se k ní chováš, nic víc. K ní a ke svému parťákovi… V jejich přítomnosti jako bys přestal být ve střehu. To jsem u tebe nikdy předtím nepozorovala. S parťákem jste si určitě blízcí, když jsi ochotný s ním podnikat, a jestliže se stejně chováš i k Amy, tak máš hodně blízko i k ní.“

Díval jsem se na potemnělé jezírko. Hladinu stále pokrývala vrstvička ledu, takže byla černá a hladká jako čerstvě položený asfalt.

„Mám k Amy blíž, než si asi sama uvědomuje,“ řekl jsem. „Loni v létě, když jsem se jen tak bezcílně potloukal a celkem si ve svém zoufalství liboval, mě dokopala zpátky k životu.“

Julie naklonila hlavu na stranu, obličej jí z poloviny halil stín. „To mi musíš vysvětlit.“

Povyprávěl jsem jí o svém vyhazovu od policie. Ještě o něm neslyšela, proto poslouchala se zájmem.

„Po tomhle jsem tak trochu nevěděl kudy kam,“ pokračoval jsem. „Co to plácám, vůbec jsem nevěděl kudy kam. Všechen čas jsem do té doby dělil mezi práci a svou snoubenku Karen. Obojí bylo najednou pryč. Za tu trochu peněz, co jsem měl, jsem si koupil sešlou posilovnu na západě města a udělal za starým životem tlustou čáru. Nezůstal jsem v kontaktu s nikým od policie kromě Joea, který se nenechal odbýt. Přes den jsem pracoval v posilovně, po večerech jsem posiloval a zbytek času jsem trávil doma ponořený do myšlenek. Propadl jsem se do netečnosti. Pak jednou někdo zavraždil chlápka, který chodil do mé posilovny, a u dveří mi zazvonila Amy. Kladla mi spoustu otázek a přemlouvala mě, abych jí pomohl. Byla neskutečně otravná, ale neúnavná. Nakonec mě umluvila. Postupně jsem znovu našel smysl života. Joe si všiml, jak jsem se změnil, jak jsem ožil, když jsem najednou měl zase případ, a zeptal se mě, jestli s ním nec
hci založit firmu. Souhlasil jsem, on odešel do důchodu, a tak nás tady teď máš,“

uzavřel jsem to. „Amy se zasloužila pořádnou měrou o to, že jsem se zase postavil na nohy, což je trošku zvláštní vzhledem k tomu, že jsem pro ni byl cizí člověk. A musím přiznat, že ze začátku jsem se k ní choval pěkně hnusně.“

„Aha,“ řekla Julie. Za okamžik dodala: „Jsem ráda, že jsem se na to zeptala, Lincolne. Hodně jsem se o tobě dozvěděla.“

„Děs, co?“

„Ne, ani ne. Mrzí mě, co se stalo a že jsi přišel o práci. Ta Karen s tebou asi pořádně zamávala.“ Koutek úst jí zacukal v chladném úsměvu. „Vím, jaké to je.“

„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „To, co se stalo mně, se stává každý den tisícovkám chlapů. A většinou to zvládají líp. Nic víc v tom nehledej. To, co se stalo tobě, je něco úplně jiného. Nesnaž se to srovnávat.“

„Tak jo.“

Obrátil jsem se k ní a přisunul se na lavici o kousíček blíž. „Překvapuješ mě,“ řekl jsem, „víš o tom? Je neuvěřitelné, jak se s tím vším potýkáš. Určitě tě děsí představa, že necháš svůj starý život za sebou, ale stejně do toho půjdeš, kvůli Betsy.“

„Ale já se opravdu bojím,“ téměř zašeptala Julie. „Jsem vyděšená k smrti, Lincolne. A ještě nikdy jsem nebyla tak sama.“

Položil jsem jí ruku na paži. „Nejsi sama, Julie. Dokud budu mít jak, budu ti pomáhat.“

„Slibuješ?“

„Slibuju.“

Předklonila se a zahleděla se mi do očí. Měla tak krásný obličej, že mě skoro znervózňovalo, jak byla blízko.

„Tak pojeď s námi, Lincolne.“

Zíral jsem na ni. „Cože?“

Zasmála se a tváře jí zlehka zrudly. „Je to absurdní prosba. Vím, že na to v žádném případě nepřistoupíš, ale stejně tě o to žádám, abys to mohl odmítnout a bylo mezi námi jasno. Pojeď s námi, Lincolne. Vím o krásném a bezpečném místě, kde můžu vychovávat dcerku, a mám spoustu peněz. Ale nechci ji vychovávat sama. Nechci být sama.“

„Julie, neznáš mě ani tři dny.“

Přikývla. „A přesto tě žádám. Copak to o něčem nesvědčí?“

Ano, pomyslel jsem si, asi svědčí. Jenže o čem?

Zůstal jsem sedět jako blbec na tvrdé dřevěné lavici u zahradního stolku a zmateně hledal slova. Věděl jsem, že jí musím říct, ať neblázní. Ale neřekl jsem nic.

„Promiň,“ řekla Julie. „Neměla jsem tě o to prosit. Je to absurdní a vůči tobě to není fér.“

„Nelam si s tím hlavu.“

„Vzpomínáš, jak jsem ti v autě řekla, že to, co se stalo v té vířivce, byl omyl?“

„Jo.“

„Tohle omyl není.“ Naklonila se ke mně a zlehka mě políbila. Na chvíli přitiskla své rty na moje a pak se odtáhla. Jestli mě předtím ve vířivce přitahovala, nevyrovnalo se to ani zdaleka tomu, co jsem k ní cítil teď.

Po chvíli jsme opustili zahradní stolek a přesunuli se do dřevěného lehátka. Nebylo zrovna pohodlné, ale

aspoň jsme se tam mohli opřít. Julie se ke mně přitulila, já jsem ji držel, a tak jsme seděli a noc nám ubíhala. Už bylo pozdě a ochladilo se, ale my zůstávali na verandě, protože jsme nechtěli ukončit tenhle večer dřív, než bude nutné.

(23)

Probudil jsem se krátce před osmou, vystartoval jsem z gauče a sáhl po pistoli. Teprve s rukou na pažbě jsem se zarazil a uvědomil si, kde jsem. V chatce vládl klid a ticho, žádný důvod k panice. Nepamatoval jsem si, jestli se mi předtím v říši snů zdálo něco násilného nebo děsivého. Přesto jsem zčistajasna vyskočil a hrábl po zbrani. Sen nesen, tenhle den nezačínal dobře.

Odložil jsem pistoli a vydal se do koupelny. Chtěl jsem se osprchovat, než se vzbudí Julie a Betsy. Bojleru se nelíbilo, že ho burcuji v tuto časnou ranní hodinu, což dal zřetelně najevo tím, že mi nedopřál víc než pramínek vlažné vody. Odbyl jsem sprchování rychle, oblékl jsem se do toho, co jsem měl na sobě předchozí den, a vrátil jsem se do obýváku. Julie už byla vzhůru a seděla u kuchyňského stolu.

„Tys našla kafe?“ podivil jsem se.

Zašklebila se. „Je tu sklenice s instantní kávou. Je příšerně nedobrá, ale lepší než žádná.“

„O tom bych pochyboval.“

„Kdy přijede tvůj parťák?“

„V osm.“

Podívala se na hodinky. „To je za chvilku. Radši vzbudím Betsy, aby se stihla na Johna nachystat.“

Odešla do kuchyně a plně se zabrala do vaření kafe. O včerejším večeru ani o její prosbě nepadla zmínka.

Pár minut poté, co se k nám přidala i Betsy, jsem uslyšel skřípot pneumatik na štěrku a podíval se na hodinky. Přesně osm hodin. Joe je dochvilnost sama. Z kuchyňského okna jsem sledoval, jak za Joem parkuje John Weston, vysedá ze svého buicku, vychází po schodech a přitom se opírá o dřevěnou hůl s mosazným držadlem. Na sobě měl olivově zelený anorak a bleděmodré kalhoty a šinul se tak rychle, jak to jen dokázal, ale schody mu činily potíže.

Do domu vstoupil před Joem a zůstal koukat na Julii a Betsy, jako by to byli andělé u bran nebeských.

„Dědo!“ vypískla Betsy, vyskočila ze židle a rozběhla se k němu. Rozpřáhla ruce a pevně mu objala nohy.

Hůl spadla na podlahu, John se k holčičce sklonil a zvedl ji. Pak přišly na řadu slzy. Julie k nim také přispěla a já si teprve teď poněkud pozdě všiml, že Joe vůbec nevstoupil dovnitř. Vyšel jsem na verandu a našel ho sedět u zahradního stolku.

„Dobré ráno,“ pozdravil jsem.

Pokývl. „Říkal jsem si, že tady počkám. Je to jejich rodina a jejich shledání. Já s tím nemám nic společného.“

„Starý pán je šťastný jak blecha. Jak reagoval, když jsi mu to řekl?“

„Nazval mě zkurveným lhářem a prohlásil, že mi zpřeláme hnáty“

Zůstal jsem na něj hledět. „Kecáš.“

Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „Ne, přesně tohle mi ten starej lump řekl. Ráno jsem mu zavolal, že ho musím navštívit a mám pro něj novinu. Jedu tam, on vyjde ze dveří a já mu povídám, že je-li ctěná libost, může

dneska vidět vnučku. A on na to, že jestli lžu, zpřeláme mi hnáty.“

„Aha,“ řekl jsem, „jenom v případě, že lžeš. To je jiná. Dědek ti chtěl tímhle způsobem vyjádřit vděčnost.“

„Asi jo.“

Otevřely se dveře a vyšel z nich John. Už se zase opíral o hůl a hřbetem zmrzačené ruky si otíral oči.

Došel až k nám. Julie a Betsy zůstaly uvnitř.

„Řekněte si, kolik chcete,“ prohlásil, „a dostanete to. Ať to bude sebevíc, pořád to nebude dost.“

„Naúčtujeme si standardní taxu,“ řekl jsem. „Na rozdíl od vás, pane Westone, jsme očekávali, že to zvládneme.“

Usmál se. „Jo? To jste teda dobří.“ Podal mi ruku a já jsem mu s ní potřásl. „Pamatujete si, co jste mi odpověděl, když jsem se ptal, proč pracujete v téhle branži?“

„Ano, pane Westone.“

„Já taky.“ Hlasitě si odkašlal. „Chlapče, musím uznat, že vy dva jste opravdu zatraceně dobří.“

„Ano,“ řekl jsem, „já vím.“

„Váš parťák mi ale nechtěl nic vysvětlit.“

Joe pokrčil rameny. „Tenhle příběh by měla vyprávět spíš paní Westonová. My jsme ji našli, ale vysvětlí vám to ona.“

Přikývl jsem. „Ještě musíme něco zařídit, pane Westone. Vaše snacha je pořád v nebezpečí a potřebovali bychom, abyste u ní zůstal a pohlídal ji, dokud se nevrátíme. Nikdo nesmí vědět, kde je, a to ještě alespoň pár hodin. Budete mít spoustu času si s Julií popovídat.“

„Dobře. Ale s vámi chci taky na slovíčko. Chci vědět, jak jste je našli a co se sakra vlastně stalo.“

„K tomu se dostaneme,“ řekl jsem. „Teď musíme ještě vyřídit pár záležitostí.“

Díval se střídavě na Joea a na mě a vypadal, že to chápe a ví, jak to chodí. „V pořádku. Tak hodně štěstí.

A díky.“

Zevnitř na něj zavolala Betsy a John se otočil a odkulhal k ní. Já a Joe jsme sešli z verandy směrem k autům. Jednou na mě zavolala Julie, ale dělal jsem, že ji neslyším. Zrovna teď jsem s ní mluvit nechtěl.

„Stíháme to jen taktak,“ řekl jsem, když jsem mrknul na hodinky.

„Budeme tam včas,“ ubezpečil mě Joe. „Ale myslím, že bychom měli jet každý svým autem.“ Už už jsem bral za kliku dvířek spolujezdce Joeova taurusu. Přikývl jsem a zamířil ke contouru.

„Tak jedem,“ řekl jsem. „Dost nerad nechávám mafiány čekat.“

„Máš tu kazetu?“

Poklepal jsem si na boční kapsu. „Tady.“

Jeli jsme po dálnici I-71, přejeli řeku Cuyahoga a ocitli se v centru Clevelandu. Joe sjel z dálnice na Ontario Street a já v těsném závěsu za ním. Zastavili jsme na semaforu, kde svítila červená, přímo naproti mrakodrapu Terminal Tower. Napravo stál stadion Jacobs Field. Teď byl prázdný a čekal, až zavládne teplejší počasí a nastane baseballová sezona, aby se opět stal středobodem městského večerního života.

Blikla zelená a odbočili jsme doleva, po serpentině z kopce směrem k řece a zase do kopce na most. Na okraji mostu sedělo hejno racků a pozorovalo vodu. Přejeli jsme řeku a minuli sídlo Severoohijské dřevařské společnosti, starou cihlovou budovu s červenými dřevěnými vraty. Contour překodrcal krátký úsek dlážděné silnice směrem k zvedacímu mostu. Spatřil jsem, jak se nade mnou tyčí mrakodrapy.

Tenhle úsek cesty se mi vždycky líbil; prolínala se tu stará poříční obchodní čtvrť s novými kancelářskými věžáky. Odbočili jsme doprava podle šipek k parkovišti obchodního komplexu Tower City. Joe zajel do spodního patra garáže, snadno našel místo a já jsem zaparkoval pár míst od něj. Nedávno jsme ve stejné garáži parkovali, když jsme šli navštívit Jeremiaha Hubbarda.

„Hm,“ zahučel Joe, když jsem zamkl auto, „tohle je rozhodně nejpitomější podnik, do jakého jsme se kdy pustili.“

„Neboj, bude to legrace.“

„To určitě.“

Nezeptal jsem se Joea, jak se mu podařilo Bělova kontaktovat, a ani jsem se ho ptát nehodlal. Jsou věci, které vědět nemusím. Třeba má Joe rozsáhlé kontakty s podsvětím.

Výtah nás vyvezl do vestibulu nákupního centra. Když vyjdete z výtahu, většinou vás přivítá šum hlasů z restaurací, ale teď bylo brzy po ránu a restaurace byly zavřené a tiché. V atriu před námi bublala vysoká kaskádovitá fontána, kolem nás chodili zaměstnanci obchodů a chystali se na davy návštěvníků, které se co nevidět přivalí. Nejsem právě fanoušek obchodních center, ale rád se po Tower City projdu, když se náhodou octnu ve středu města. Je to krásná stavba s řadami širokých oken obrácených ke starým obchodním budovám u řeky. Teď jsem ovšem neměl čas kochat se výhledem. Místo toho jsem pilně vyhlížel Bělova nebo jeho poskoky. V nákupním centru sice nebylo narváno, ale lidí tu bylo dost na to, abych měl jakýs takýs pocit bezpečí. Ten pocit mě rychle přešel, když se za mnou někdo vynořil a zaryl mi do zad hlaveň pistole.

Joe vedle mě řekl: „Dobré ráno, pánové.“ Neodvážil jsem se ohlédnout, ale mohl jsem předpokládat, že i Joe má v zádech pistoli.

„Brý ráno,“ řekl za mnou mužský hlas se slabým evropským přízvukem. „Teď půjdeme zpátky do garáže a potom za panem Bělovem. Chtěli jste za ním, ne?“

„Ano, chceme za ním.“

„Výborně.“ Pod košili mi vklouzla ruka a plynulým rychlým pohybem vytáhla glock z pouzdra. Videokazeta mi zůstala v kapse. „Teď se můžete obrátit.“

Otočil jsem se a spatřil jsem obličej muže s očima tak světlýma, jaké jsem v životě neviděl. Vypadaly jako úlomky ledovce. Byl vysoký, o pár centimetrů vyšší než já, měl jemné blonďaté vlasy, široká ramena a svalnatou postavu. Zeširoka se na mě usmál a vycenil rovné bílé zuby.

„Jsme staří kámoši, ne?“ řekl. „Nebo se tak aspoň budeme tvářit.“

Pochopil jsem, co se snaží říct. Parťák toho modrookého byl mnohem menší a zavalitější, měl tmavé rozcuchané vlasy a několikadenní strniště. Oba na sobě měli lyžařské bundy a džíny. Pod rozepnutým zipem bundy bylo vidět, že si zastrčili naše pistole do kalhot.

Podíval jsem se na Joea. „Myslíš, že nám ty bouchačky vrátí?“

Joe pokrčil rameny. „Uvidíme.“

Následovali jsme Rusy po eskalátorech dolů do garáže. Modrooký nás zavedl k černému Lincolnu Town Car a vlezl si za volant. Já a Joe jsme nasedli dozadu a vousáč se posadil vedle nás.

„Town Car,“ podotkl jsem, „dobrá volba. Přesně podle nejnovějších trendů ve světě organizovaného zločinu.“ Nikdo se nezasmál. Drsňáci ve všech ohledech.

Vyjeli jsme z garáže zpátky k řece. Dýchal jsem pravidelně a vyrovnaně, prsty jsem jakoby nic bubnoval na dvířka. Proč bych se taky znepokojoval? Pravda, kdyby nám nechali pistole, cítil bych se trochu líp…

Modrooký nás vezl po dálničním průtahu Memoriál Shoreway a pak sjel na Lake Avenue. Před pár desítkami let stály na Lake Avenue nejdražší domy ve městě. Dnes se boháči stěhují na předměstí, ale

domy v téhle ulici jsou pořád nádherné. U jednoho z nich jsme zastavili. Byla to mohutná viktoriánská stavba.

„Jeden z domů pana Bělova,“ oznámil modrooký. Jeden z mnoha. Tenhle barák nejspíš stál víc, než si vydělám za deset let, ale Bělov ho používá jako chalupu u jezera.

Vystoupili jsme z auta a vousáč zase vytasil pistoli. Mávl s ní směrem k bočnímu vchodu.

„Jděte.“

Otevřel jsem dveře a vešel, Joe a Rusové následovali hned za mnou. Ocitli jsme se v malém mezipatře.

Čtyři schody vedly nahoru do kuchyně, další schodiště vedlo dolů k zavřeným dveřím.

„Dolů,“ poručil vousáč.

Šel jsem dolů a znovu otevřel dveře. Tato místnost byla přestavená na sklepní kancelář. Byl tu černý stůl se skleněnou deskou, skleněný kávový stolek, malý bar s lahví skotské, velkoplošná televize a pár černých kancelářských židlí. Na jednu z nich mě vousáč posadil. Za stolem seděl drobný mužík s šedivým knírem.

Měl na sobě bílou košili a šedou kravatu, tvář mu brázdily hluboké vrásky a pod hnědýma očima měl tmavé kruhy, které mu dodávaly poněkud unavený výraz. Kdybyste ho potkali na ulici, tipovali byste ho na účetního malé firmy, na chlápka, co už čtyřicet let pracuje ve stejném kumbále a doufá, že se v důchodu odstěhuje do rodinného domku v satelitním městečku.

„To jsou oni, pane Bělove,“ řekl vousáč. Obešel stůl a položil Bělovovi k nohám naše pistole. Modrooký se opřel o zeď a ruku držel asi patnáct centimetrů od pažby své zbraně.

„Který z vás je pan Pritchard?“ promluvil Bělov. Měl jemný hlas, ale s tvrdým podtónem, jako by se měl každou chvíli rozeřvat.

„Já,“ řekl Joe.

Bělov nepatrně pokývl hlavou. „Máte zajímavé metody, jak se mnou vejít v kontakt, vážený pane.“

„Nevěděl jsem přesně, jak na to. Doufám, že jsem vás neurazil.“

„Vůbec ne. A služka měla z těch padesáti dolarů radost.“

Překvapeně jsem se podíval na Joea. „Tys dal služce padesát dolarů?“

„A lístek se vzkazem,“ přisvědčil Joe. „Slíbila, že zařídí, aby se dostal k panu Bělovovi. Chvilku nato mi sám zavolal.“

Tolik k Joeovým rozsáhlým kontaktům v podsvětí.

„A vy jste kdo?“ upřel Bělov své pátravé oči na mne.

„Lincoln Perry,“ řekl jsem. „Jeho parťák.“

Chvíli si mě prohlížel, pak zvedl ruku a ukázal na vousáče. „Tohle je Alexandr.“ Potom píchl prstem směrem k modrookému: „A tohle je Thor. Thor je poměrně vznětlivý a nebezpečný člověk. Dobře vám radím, abyste ho neznervózňovali.“

Ohlédl jsem se přes rameno na Thora. Jeho ledovcové oči zíraly do zdi, jako by mě neviděly Byl jsem si však jistý, že jim žádný pohyb v místnosti neujde. To, že je nebezpečný, jsem Bělovovi rád věřil.

„Tak jsme se navzájem představili a můžeme začít,“ prohlásil Bělov, jako by zahajoval schůzku se zájemci o pronájem prázdninového apartmánu. Položil ruce na desku stolu, přitlačil k ní špičky prstů a mírně nadzvedl dlaně, jako by hrál na klavír. Pak začal zlehka ťukat dlaní o sklo a zahleděl se na nás.

„Tvrdíte, že máte videonahrávku, která by mě zajímala.“

„Přesně tak,“ řekl Joe, „jsem si jistý, že by vás zajímala.“

„A výměnou za tu nahrávku něco chcete,“ pokračoval Bělov a pořád klepal na sklo. Nebyla to otázka.

„Ano,“ přisvědčil Joe.

„Co to je?“

Joe kývl na mě.

„Jedna žena a její malá dcerka mají informace, které by mohly způsobit problémy některým lidem z vaší organizace,“ řekl jsem.

„Z mé organizace,“ zopakoval Bělov jako ozvěna.

„Ano. Ti lidé se už pokusili ty dvě zabít a obávám se, že se o to pokusí znovu. Rádi bychom, abyste nám pomohl zajistit, že k tomu nedojde.“

Nepřestával mi hledět do očí. „O žádné ženě ani holčičce nic nevím.“

„Ne,“ řekl jsem, „to asi nevíte. Ale někdo z vašich společníků ano. A právě vaši společníci nás znepokojují, pane Bělove.“

„Co ta žena provedla, že má takové problémy?“

„Ona neudělala nic,“ řekl jsem. „Ale její manžel byl soukromý detektiv, jako my. Zachytil na videokazetě něco, co podle jistých lidí neměl nikdo vidět. Vaši společníci se o tom dozvěděli a teď tu kazetu chtějí.

Chtějí taky zabít tu ženu, protože si myslí, že nahrávku zná. Ve skutečnosti ji ale neviděla.“

„A její manžel? Ten detektiv?“

„Je mrtvý.“

Bělov přestal klepat dlaněmi o sklo. Ta náhlá nehybnost věštila blížící se explozi, jako když pojistka vyhoří, ale výboj nenastane hned.

„Co je na té nahrávce?“

Podíval jsem se na Joea, pak znovu na Bělova. „Informace o smrti vašeho syna.“

„Jaké informace?“

„Postaráte se, aby té ženě a holčičce nikdo neublížil?“

„Jaké informace?“ opakoval, jako bych vůbec nepromluvil. Hovořil teď důrazněji a Thor se za mnou přestal opírat o zeď a stoupl si zpříma. Narážka na Bělovova syna jaksepatří upoutala jejich pozornost.

„Existuje člověk jménem Jeremiah Hubbard,“ řekl jsem. „Určitě jste o něm slyšel. Manžel té ženy pro Hubbarda pracoval, sháněl pro něj vyděračský materiál, který měl být použit při koupi nemovitosti. Tou nemovitostí, o niž měl Hubbard zájem, byl striptýzový bar Divoká řeka, který, pokud je mi známo, patří vám.“

Bělov neřekl nic, ale rukou mě pobídl, abych pokračoval.

„Váš syn byl zavražděn. Nejspíš k tomu došlo v Divoké řece, protože se domníváme, že onen detektiv nainstaloval skryté kamery právě tam. Máme nahrávku vraždy vašeho syna.“

Bělov se opřel do křesla, podíval se na Thora a pak na mě. Výraz v jeho tváři se nezměnil, ale zrychlil se mu dech.

„Vy tedy tu nahrávku máte.“

„Ano.“ Vyndal jsem kazetu z kapsy a položil ji na stůl.

Bělov ji podal Alexandrovi a ten ji zasunul do videopřehrávače zavěšeného nad televizorem. Bělov si otočil židli k obrazovce a Alexandr spustil přehrávání. Všichni jsme sledovali, jak naskočila modrá obrazovka, zase zmizela a objevila se místnost. Joe se vedle mě předklonil a pozorně se díval. Úplně jsem zapomněl, že nahrávku ještě neviděl.

Mlčky jsme zhlédli celou kazetu: smích u stolu, střelbu, odklizení mrtvoly a úklid. Bělov ani nikdo jiný nepromluvil. Ani jednou se neotočil, jen seděl na svém místě, hleděl upřeně na obrazovku a nijak nereagoval na to, co vidí. Když se opět objevila modrá obrazovka, Alexandr se natáhl k televizi a vypnul ji.

Učinil to obezřetně, jako by se bál, že prudký pohyb může šéfa rozzuřit.

Bělov ještě dlouho civěl na vypnutý televizor. Když konečně promluvil, byl k nám stále otočený zády.

„Ta žena a holka. Jak se jmenují?“

„Julie a Betsy Westonovy,“ řekl jsem. „Juliin manžel byl Wayne Weston. V poslední době o nich nejspíš často slýcháte ve zprávách.“

„A pan Weston je mrtvý?“

„Ano.“

„Víte, kdo ho zabil?“

„Ne. Možná to byli ti muži z nahrávky, možná někdo, kdo pracoval pro Jeremiaha Hubbarda. Nejsme si jistí.“

„A někdo z těch mužů tu ženu a holku pronásleduje?“ Stále seděl zády k nám.

„Ano. Vysledovali je v Jižní Karolíně. Možná sledovali mě. Předevčírem jsem jednoho z nich zabil.“

Nemusel jsem mu to říkat, ale na druhou stranu jsem ani neviděl důvod, proč to před ním tajit.

Bělov opět zmlkl. Po chvíli jsem dodal: „Ta žena brzy odjede. Bojí se tu zůstat a taky tu zůstat nehodlá.

Nechceme, aby ji kdokoli pronásledoval, ať už to budou vaši nebo Hubbardovi lidé. Doufáme, že nám v tom pomůžete. Myslel jsem, že vám ta nahrávka za to bude stát.“

„Viděla tu kazetu policie?“

„Ne.“ Po krátkém váhání jsem se rozhodl, že mu nebudu lhát. „Ale uvidí ji. Patrně už dnes.“

Alexandr si něco zamumlal pod vousy. Ta zpráva ho nepotěšila, ale Bělov nereagoval. Seděli jsme tam mlčky ještě pět minut. Já už jsem neměl co říct a Dainius Bělov vypadal jako člověk, na kterého se nesmí moc zhurta. Nakonec prolomil mlčení dvěma krátkými větami: „Té ženě a holce nikdo neublíží. Můžete jít.“

Thor otevřel dveře a stoupl si k nim, Alexandr zvedl ze země naše pistole a vyvedl nás ven. Ani já, ani Joe jsme na odchodu Bělovovi nic neřekli. Bělov se od vypnuté televizní obrazovky neotočil.

Vyšli jsme po schodech ven k autu. Thor nás odvezl zpět do garáže obchodního domu Tower City, a když zaparkoval, Alexandr nám vrátil zbraně. Otevřel jsem dvířka a vystoupil z auta, ale pak jsem se obrátil a vybídl gestem Thora, aby stáhl okénko.

„Dá se mu věřit?“ zeptal jsem se.

Na rtech mu zahrál slabý úsměv. Moje otázka ho pobavila. „Ty dvě teď mají takovou jistotu, jako nikdy předtím.“ Okénko vyjelo nahoru a lincoln byl ten tam.

Stáli jsme s Joem na parkovišti a dívali se za ním. Opřel jsem se o kapotu auta, které stálo vedle mě, a vzdychl jsem: „Pane jo.“

„Bělov nevypadá na nejnebezpečnějšího chlapa v Clevelandu, že?“ podotkl Joe.

„To určitě ne. Ale i tak jsem si jistý, že je.“

„To ano.“

„Věříš Thorovi?“

„To, že paní Westonová s dcerou teď mají takovou jistotu, jako nikdy předtím?“ Joe přikývl. „Věřím.

Takovej řízek? Kdo by bral jeho slova na lehkou váhu?“

Došli jsme k našim autům. Než Joe nasedl do taurusu, řekl: „Víš, představoval jsem si, že u toho bude víc řevu, padne víc sprostých slov, víc výhrůžek. Aspoň dvě nebo tři zmínky o tom, že naše těla skončí na dně řeky. Místo toho se choval, jako bychom řešili akcie na burze.“

„Hm.“

„Takhle jsem se kdoví proč bál mnohem víc,“ řekl Joe.

„Jo,“ přisvědčil jsem, „to já taky.“

(24)

Zajeli jsme ke mně domů. Jakmile jsme odbočili k nám do ulice, zlepšila se mi nálada. Jsem doma a záležitosti směřují ke zdárnému konci. Jenže Julie chce uprchnout. To pomyšlení mi náladu zase zkazilo.

Do bytu jsem nešel, ale přenesl jsem si věci z contouru do svého náklaďáčku. Toho mrňavého autíčka už jsem měl plné zuby. Vyměnili jsme vozidla a vyrazili jsme do kanceláře. Tam jsem vyhledal telefonní číslo na Sellerse a zavolal mu. Pamatoval si mě, a když jsem mu řekl, co pro něj mám, div nedostal infarkt.

Slíbil mi, že zařídí, aby mi Laura Wintersová okamžitě zavolala zpátky. Tahle žalobkyně už vedla proti ruské mafii několik procesů a nad možností došlápnout si i na Jeremiaha Hubbarda by jen zaslintala, jak se vyjádřil Sellers. Jak slíbil, tak učinil, a za pár minut už jsem měl Wintersovou na drátě. Vyložil jsem jí všechno ještě jednou, přičemž mi silně zaimponovala tím, že vydržela tiše poslouchat moje vyprávění, aniž by na mě řvala jako předtím Sellers, že jsem měl už dávno informovat policii.

„Řeknu vám, pane Perry, tohle je opravdu bomba,“ prohlásila nakonec. „Dokdy byste stihl dopravit paní Westonovou ke mně do kanceláře?“

„Dnes během odpoledne.“

„Dobře. Chci ji tady mít v jednu. Taky chci vás i vašeho společníka. Slyšela jsem, že po vás pátrá policie, ale zatím je do toho tahat nebudu, protože nechci, aby mi dělali v kanceláři cirkus, dokud si nepromluvím s paní Westonovou.“ Z hlasu jí zazníval sympaticky tvrdý tón. Mluvila jako někdo, kdo dokáže člověka u soudu pořádně skřípnout.

„Díky,“ řekl jsem. Věděl jsem, že to, co jí teď řeknu, se jí nebude líbit, ale rozhodl jsem se, že ji na to radši připravím po telefonu, než se k ní přiblížím na vzdálenost facky. „Ještě něco, paní Wintersová, o té kauze už píše článek jedna reportérka z Cleveland Daily Journal Nejspíš ho hodlá otisknout zítra.“

Chvíli jsem slyšel ve sluchátku jen praskot. „Pane Perry,“ pronesla nakonec, „vy mě chcete mermomocí naštvat, že ano?“

Usmál jsem se, ale jenom proto, že mě neviděla. „To ne, paní Wintersová. Vím, že to nebyl úplně ideální tah. Ale pomyslete na to, že vám přivezu Julii Westonovou a tu nahrávku. Tím by se to mohlo trošku

urovnat, ne?“

„Mohlo. To ale neznamená, že se to tím opravdu urovná. Na shledanou v jednu.“ Zavěsila.

Joe se na mě podíval. „V pohodě?“

„Máme u ní být v jednu.“

Odvezl jsem nás zpátky na chatu. K Julii, Betsy a Johnovi se mezitím připojila Amy. Pověděl jsem jim o naší návštěvě u Bělova a rovnou jsem Amy upozornil, aby ji ani nenapadlo se o tom v článku zmiňovat.

Odpověděla, že to chápe, čemuž jsem věřil. Jak si Julie včera večer správně povšimla, důvěřoval jsem Amy jako málokomu.

V domě panovala uvolněná nálada, ale já jsem ji nesdílel. Byl jsem podobně napjatý, jako když jsem se ráno vzbudil a sáhl po pistoli. Bělov mě dostatečně neuklidnil. Krašakov a ostatní po nás pořád jdou a jednou nás už našli.

Zatímco jsme vevnitř zabíjeli čas, Joe a Betsy si šli hrát ven. Nestačil jsem se divit, jak se Joe do té holky zbláznil. Co ho znám, nikdy si na děti moc nepotrpěl.

„Jsi připravená na setkání s Wintersovou?“ zeptal jsem se u jídla Julie.

Julie dožvýkala, zamračila se a přikývla. „Jo. Asi ano. Nejspíš budu muset.“

John se k ní naklonil a poplácal ji po ruce. „To zvládneš.“

Chtěl jsem ještě něco říct, když vtom vešel do dveří Joe a tvářil se zachmuřeně.

„Paní Westonová, pojďte sem, prosím vás.“

Něco v jeho obličeji Julii tak vyděsilo, že upustila sendvič na talíř a hlesla: „Co se děje? Stalo se něco?“

Mateřský instinkt jí prozradil víc než Joeova slova.

„Hráli jsme na schovávanou,“ řekl Joe. „Nemůžu ji najít a neodpovídá, když na ni volám.“

Vyletěl jsem ze židle dřív, než se Julie stačila pohnout, a ruka mi bezděčně zašátrala po pistoli. A je to tady, pomyslel jsem si. Ten špatný pocit, kterého jsem se nemohl zbavit, se mě přece jen nedržel pro nic za nic. Rusové jsou tu a mají Betsy.

Chtěl jsem vyběhnout ze dveří, ale Joe mi položil ruku na rameno a usadil mě zpátky na židli.

„Uklidni se, Lincolne P. Jenom se schovává. Byl jsem celou dobu venku, nikdo tam není.“

„Tak ji pojďme najít.“

Všichni jsme vyšli na verandu, já první. Zatímco Julie volala na Betsy, zkoumal jsem les a pátral po známkách pohybu. Ruku jsem měl pořád přitisknutou k boku, abych byl připravený tasit zbraň.

„Elizabeth Ann Westonová, pojď okamžitě sem!“ zakřičela Julie. V tom, jak ke konci vypískla, bylo slyšet záchvěv paniky.

Stáli jsme vedle sebe na verandě a naslouchali. Posmívalo se nám chladné ticho.

„Krucinál,“ řekl jsem a vydal se ke schodům, „jsou tady.“

„Počkej!“ vykřikla Amy a stiskla mi paži. „Poslouchej.“

Všichni jsme znovu znehybněli a zaposlouchali se. Tentokrát jsem to uslyšel taky. Slabý hlásek zpoza chaty.

Běželi jsme za roh domu. John Weston se belhal za námi a šťavnatě nadával svým dosluhujícím nohám.

Betsyin hlas tu byl silnější a přicházel z druhého konce stavení.

„Nemůžu ven!“ ječela.

„Tady je,“ řekl Joe a klekl si vedle zdi. „Je tu nějaký průlez pod dům.“ Zatáhl za krátký čtvercový kus prkna v základu zdi. Ten se ani nepohnul. Joe něco zabručel, zaklínil prsty do spáry a mocně zabral. Prkno se uvolnilo a za ním se objevil temný a zatuchlý podpodlažní prostor a v něm vyděšená roztomilá holčička.

„Nezlobte se,“ vzlykala, a když spatřila strach v našich očích, vyhrkly jí slzy. „Uvízla jsem tady, zavřela jsem za sebou dvířka, aby mě nenašel, a pak jsem nemohla ven.“ Slzy se jí začaly řinout proudem. Joe ji jemně zvedl za podpaží a podal ji Julii. Julie hladila holčičku po vlasech a něžně jí šeptala do ouška, ale tiskla ji k sobě neobyčejně silně, jako by právě vytáhla z trosek hořícího domu něco, co je jí nadevše drahé.

Zhluboka jsem se nadechl a opřel se o zeď. Amy zachytila můj pohled a uculila se. Potřásl jsem hlavou a vysmál jsem se sám sobě. Adrenalin ve mně dosáhl hladiny, která se dala srovnat s čímkoli z toho, co jsem prožil v Jižní Karolíně.

„Setsakra dobrá schovávačka, to se musí nechat,“ řekl Joe, když nakoukl do průlezu. „To teda zírám, že tam vlezla. Většina holčiček v jejím věku by se tam bez baterky neodvážila ani za všechny bonbony světa.“

S hrou na schovávanou byl konec. Zůstali jsme uvnitř a konverzovali jsme, nebo jsme jen tak mlčky seděli. Betsy přestala brečet jako mávnutím kouzelného proutku a my dospělí jsme se snažili zlehčovat, že nám nahnala pořádný strach. Přistihl jsem se, že každých pár minut podvědomě vstávám, jdu k oknu a pozoruji kraj lesa. Během té chvilky, kdy se Betsy ztratila, jsem si byl jistý, že Rusové jsou tady. Betsy se zase našla, ale toho pocitu jsem se nezbavil. Po nějaké době mi Joe poklepal na rameno a vyvedl mě na verandu.

„Co je?“ zeptal jsem se, když za námi zapadly dveře.

„Za pár hodin jedeme za Wintersovou. Tu holku s sebou tahat nemusíme a Johna taky ne. Wintersová si vyžádala nás a Julii, takže nikdo další by tam být neměl. Čím víc lidí s sebou vezmeme, tím větší bude chaos, a to nechci.“

„Kam tím míříš?“

„Nelíbí se mi představa, že tady holku necháme jenom s Johnem.“ Betsyino krátké zmizení s ním evidentně taky otřáslo.

Přikývl jsem. „Mně taky ne. Od té doby, co uvízla v tom průlezu, mám špatný pocit. Ale policajty tady Julie ještě chtít nebude.“

„Já vím. Proto bychom měli zavolat Kinkaidovi.“

Zamračil jsem se. „Julie má pro dnešek dostatek starostí i bez něj, Joe.“

„Tak se s ním neuvidí,“ odpověděl Joe. „Odvez ji napřed a já tu počkám, než Kinkaid dorazí. Někdo tady být musí, Lincolne P., a ten chlap se na to přesně hodí. Ale jestli ho tu nechceš, můžeme holku nechat pod ochranou sedmdesátiletého starce.“ Pokrčil rameny. „Vyber si.“

Zahleděl jsem se do okna na Betsy a Johna Westona, pomyslel jsem na Krašakova a Rakiče a kývl jsem.

„Zavolej mu.“

Joe vytáhl mobil a zavolal z verandy. Poslouchal jsem, jak vysvětluje Kinkaidovi cestu, a vzpomněl jsem si, jak mi Julie vyprávěla svou verzi jejich vztahu. Hloupý opilecký pokus, na který rychle zapomněla, tak to řekla. Aaron Kinkaid tak rychle nezapomněl. Věděl jsem, jak moc ji chce vidět, a skoro mě přepadly výčitky svědomí, že ji chci propašovat pryč dřív, než přijede. Ale nebyly to výčitky nijak silné.

„Neřekl jsi mu, že tu bude Betsy,“ řekl jsem Joeovi, když zavěsil.

Zavrtěl hlavou. „Řeknu mu to, až dorazí. Nechtěl jsem mu vysvětlovat, že Julie je teď tady, ale až přijede, už tady nebude. Trošku to smrdí.“

„On se s tím vypořádá.“

„Jo.“

Chvíli nato jsem se s Julií vydal na cestu. John Weston ji objal, políbil na tvář a zase si sedl na gauč, přičemž nespustil oči z vnučky. Joe s ním zůstal, protože čekal na Kinkaida, a Amy odjela psát článek.

Během jízdy jsem Julii prozradil, že Kinkaid přijede hlídat chatu.

„On si vážně namlouvá, že mě miluje?“ podivila se Julie.

„Přinejmenším to dost obstojně předstírá.“

„Ach jo. To je hrůza. Bude tam, až se vrátíme?“

„Jo. Je to špatně?“

„Ne, je to jedno.“

Jel jsem do centra pomalu, aby měl Joe dost času nás dohnat. Nechtěl jsem se odloučit od své pistole, ale přes detektory kovů v kanceláři žalobkyně bych ji nepronesl, a tak jsem ji schoval do střední konzoly náklaďáčku, ještě než jsme vysedli a vešli do budovy. Čekali jsme na Joea patnáct minut, ale neukázal se.

Kinkaida asi něco zdrželo. Možná se něco stalo. Už jsem si začínal dělat starosti, když Joe konečně vběhl po schodech dovnitř.

„Omlouvám se,“ řekl, když jsme společně vykročili směrem ke kanceláři Wintersové. „Kinkaid chtěl podrobnější vysvětlení, než na jaké jsem měl čas. Až se vrátíme, bude chtít slyšet víc.“

Než jsem stihl zareagovat, otevřely se dveře kanceláře a na chodbu vyšla žena. Blížila se k padesátce, ale byla pořád atraktivní. Měla tvrdé, přísné rysy a kaštanové vlasy. Prohlédla si nás, na Julii spočinul její pohled déle než na Joeovi či na mně, a nuceně se usmála.

„To je mi nadělení,“ přivítala nás. „A to jsem dnes chtěla jít dřív domů. Který z vás je Lincoln Perry?“

„Já.“ Potřásl jsem si s ní rukou.

„Uděláme to takhle,“ řekla. „Nebudu s vámi mluvit najednou. Vezmu si vás jednoho po druhém. Jako první půjdete vy, pane Perry, protože jste mi volal. Paní Westonová a pan Pritchard počkají venku.“

Podržela mi dveře, Joe a Julie se posadili na židle v čekárně a já jsem následoval paní Wintersovou do malého konferenčního salonku. Wintersová zavřela dveře, posadila se za stůl a sepnula ruce.

„Chci si udělat představu o tom, co od té ženy uslyším,“ oznámila mi. „A řekla jsem si, že tu představu získám od vás, protože vy jste se rozhodl, že do toho uvrtáte zrovna mě.“

Stručně jsem jí všechno vylíčil. Dokud jsem mluvil, poslouchala a držela jazyk za zuby, což na mě udělalo dojem. Je jen málo právníků, kteří vydrží poslouchat a mlčet.

„To je tedy situace,“ konstatovala, když jsem skončil. „Paní Westonová má tu nahrávku u sebe?“

„Ano,“ řekl jsem, „ale už je možná pozdě někoho podle ní usvědčit.“

„Jak to?“

„Pokud Dainius Bělov zjistil, kdo mu zabil syna, nejspíš se s vrahy vypořádal poněkud méně formální cestou.“

Pátravě se na mě zadívala. „Máte nějaký důvod se domnívat, že Bělov zjistil, kdo mu zabil syna?“

Pokrčil jsem rameny. „Mafiáni jsou mafiáni, paní Wintersová. Snadno se nechají poštvat proti sobě.“

„Aha.“ Podupávala nohou a hleděla na mě. „Víte, co bych si přála, když se na vás dívám?“

„Abyste byla o dvacet let mladší a svobodná?“

Po tváři jí přelétl slabý úsměv, vzdychla a zavrtěla hlavou. „Přála bych si, abyste mi řekl aspoň polovinu toho, co víte. Teď zavoláme paní Westonovou. Vašeho společníka necháme zatím čekat v zákulisí. Je tu ostatně ještě někdo, kdo by si s vámi a paní Westonovou moc rád pohovořil.“

„Mám odejít?“

„Ne, rozmyslela jsem si to. Zatím tu zůstaňte, ale ještě jsem s vámi ani zdaleka neskončila. Obávám se, že vůbec netušíte, do čeho jste se namočil, pane Perry.“ Wintersová otevřela dveře, aby vpustila Julii.

„Ne?“ podivil jsem se.

„Jsem drsná baba ze staré školy, jedna z posledních,“ řekla.

„Ach tak.“

Otočila se na podpatku. „Nebo spíš pěkně tvrdohlavá bestie.“

Musel jsem se zasmát. „Čeká nás dlouhé odpoledne, že ano?“

„S touhle polízanicí?“ opáčila. „Tu nevyřešíme za odpoledne ani náhodou.“

Do kanceláře vešel Swanders s dalším žalobcem a nějakým výše postaveným člověkem z FBI. Posledně jmenovaný byl drobný, tichý a moc toho nenamluvil, ale když jsem mu řekl, z čeho podezírám agenta Thaddeuse Codyho, tvář mu znatelně potemněla. Swanders se skoro celou schůzku mému pohledu vyhýbal. Nepoznal jsem, jestli je na mě naštvaný, nebo se stydí, že o tolika věcech neměl ani ponětí.

Nejspíš se v něm obě tyto emoce mísily.

Když byli se mnou a s Julií hotoví, otevřela paní Wintersová dveře a zavolala dovnitř Joea. Bylo mi ho líto, čekání bylo určitě dlouhé a úmorné. Jakmile byl Joe uvnitř, vyšla Wintersová do předpokoje a zeptala se Julie, kde je Betsy.

„Je se svým dědečkem,“ odpověděla Julie. „V bezpečí.“

„Paní Westonová, tohle nemohu připustit. Nedovolím, abyste se vy či ona nacházely na neznámém místě, a bohužel vám prozatím musím přidělit policejní dozor. Také vás musím požádat, abyste se ubytovala v některém hotelu tady ve městě, kde vám jsme schopni zajistit adekvátní ochranu.“

„Jistě, to je v pořádku,“ řekla Julie, jako by jí nijak nevadilo svěřit se do rukou policie. Dělal jsem všechno pro to, abych na ni nezůstal civět.

„Když mi řeknete, kde se nachází vaše dcera, pošlu za ní nějakého policistu, aby ji vyzvedl a přivezl sem.“

Julie se zamračila. „Při vší úctě, paní Wintersová, tohle se mi nelíbí. Nadcházející dny budou pro mou dceru velice náročné a není nutné, aby začaly tím, že ji policista odveze pryč od dědečka. Jestli chcete, abychom se ubytovaly v hotelu, ať mě Lincoln odveze zpátky a já ji přivedu sama.“

Wintersová z toho nebyla nadšená, ale neprotestovala. „Přivezte ji co nejdříve do hotelu Marriott u letiště,“ nařídila mi. „Budou tam na vás čekat policisté a budou pro vás mít připravený pokoj. Až se tam zabydlíte, promluvíme si znovu.“

„Neměli bychom počkat na Joea?“

Wintersová obrátila oči v sloup. „Já vím, že je to váš společník, Perry, ale myslím, že hrát si na taxikáře zvládnete i bez něj. Jeďte pro tu holku a přivezte je obě do Marriottu. Já vašeho parťáka pohlídám.“

„Jestli s ním budete sama, dovolte mi, abych mu aspoň nechal rezervní pistoli.“

„Jeďte pro tu holku, pane Perry.“ Vešla zpátky do konferenčního salonku a zavřela za sebou.

Odvezl jsem Julii zpět na chatu. Po cestě se vyptávala na podrobnosti o našem setkání s Bělovem. Řekl jsem jen tolik, že Bělov slíbil, že zajistí, aby jí ani Betsy nikdo neublížil. Nešířil jsem se o tom, jaké metody při tom asi použije.

„Podařilo se ti mluvit s Johnem tak, aby u toho nebyla Betsy?“ zeptal jsem se.

„Ano.“

„A ví John o tom, že se chystáš zmizet?“

„Ano.“

Přestal jsem sledovat silnici a podíval jsem se na ni. „A kdy se chystáš zmizet, Julie?“

„Zítra.“

Upřel jsem zrak znovu na silnici. „Aha.“

Zbytek cesty na chatu jsme mlčeli. Zaparkoval jsem za Kinkaidovým autem. Jakmile jsem zabouchl dveře náklaďáku, vyšel Kinkaid na verandu a zamával nám. Obrátil jsem se k Julii.

„Bude s tebou chtít mluvit,“ řekl jsem, „a já mu k tomu dám příležitost. Ale proberte to rychle, protože musím tebe a Betsy vzít zpátky do města, dřív než sem Wintersová pošle pátračku.“

„Dobře.“

„Lincolne, rád tě vidím, chlape,“ zahalasil Kinkaid, když jsme vešli do domu. Srdečně mi potřásl rukou, ale oči nespouštěl z Julie. „Nejdřív jste mě s Pritchardem naštvali vším tím tajnůstkařením, ale teď, když už vím, co se vlastně děje, s tím nemám nejmenší problém.“

„Ahoj, Aarone,“ pozdravila Julie. Betsy vyskočila z gauče a běžela maminku obejmout. Kinkaidovi se vyhnula velkým obloukem.

„Ahoj, Julie. Vážně tě moc rád vidím,“ vykoktal Kinkaid hlasem nesmělého puberťáka na prvním rande.

Pihovatý obličej mu zrudl.

Odkašlal jsem si a pohlédl na Johna Westona, který seděl na gauči. „Johne, mohl byste na chviličku se mnou ven?“

John šel za mnou. Moc se mi nechtělo nechávat Julii samotnou s Kinkaidem, ale ještě míň se mi chtělo poslouchat citové výlevy, ke kterým se schylovalo. Řekl jsem Johnovi o rozhovoru s Wintersovou a o jejím požadavku, aby se Julie a Betsy ubytovaly v hotelu pod policejním dohledem.

„Nejspíš je to dobrý nápad,“ pronesl s očima upřenýma jinam. O tom, že se Julie chystá odjet, se nezmínil a já taky ne.

„Víte, chlapče, jsem už starý a unavený,“ řekl. „Jestli je povezete zpátky do města, pojedu domů. Řekněte prosím Julii, ať mi z hotelu zavolá. Uvidím se s nimi zítra.“

Slíbil jsem mu to. John Weston mi podal ruku a odkulhal k svému buicku. Ještě se mi nechtělo dovnitř za Kinkaidem a Julií, tak jsem si sedl do náklaďáku a začal se bezcílně přehrabovat věcmi, které jsem vzal z contouru a naházel je dozadu.

Na podlaze, přesně tam, kam jsem ji hodil, ležela hnědá obálka. Hartwickův osobní spis. Ještě pořád jsem se do ní nepodíval. Zvedl jsem ji a zalistoval stránkami. Teď už sice nebylo potřeba pátrat po Hartwickově minulosti, ale když tady ta složka jednou byla, hodila se k tomu, abych si s ní ukrátil čas.

Dostal jsem se až k referencím od předchozích zaměstnavatelů v jeho žádosti o místo, když jsem se

zarazil. Očima jsem zůstal viset na třetím jménu.

„Já věděl, že ti nemám věřit, ty hajzle,“ řekl jsem nahlas. Třetí jméno na seznamu referencí Randyho Hartwicka bylo Aaron Kinkaid. Ještě zajímavější bylo, jakou pracovní pozici Kinkaid zastával zhruba před deseti lety, kdy byla žádost podána: bezpečnostní ředitel firmy Richard Douglass a spol. Kinkaid pracoval pro Hubbardova právníka.

Vyšel jsem na verandu a nahlédl dovnitř. Kinkaid stál v kuchyni a mluvil s Julií, Betsy seděla u stolu. Chvíli jsem tam stál, díval se na ně a přemýšlel, co všechno asi Kinkaid ví. Bylo načase, jak řekl Randy Hartwick, než vydechl naposledy, zodpovědět pár otázek. Až u dveří jsem si uvědomil, že se mi ruce mimoděk sevřely v pěst.

„Poslyš, Aarone,“ zavolal jsem, jakmile jsem vstoupil dovnitř, „nerad ruším, ale potřebuju, abys mi vysvětlil pár věcí. Můžeš na chvilku?“

„Sakra, chlape, jasně že jo. Ty jsi šéf.“ Šel se mnou do jedné z malých ložnic. Když jsme osaměli, zeširoka se usmál a poklepal mi na rameno.

„Jsem rád, že tě tu zase máme, Perry. S Pritchardem jsme se o tebe trošku báli, když jsi byl na dalekém jihu.“

Taky jsem se na něho usmál a zasadil jsem mu levačkou tvrdý úder do čelisti. Upadl dozadu, ale přestože ho rána vyvedla z míry, stihl nastavit před obličej ruce. Nakopl jsem ho do rozkroku a jak padal, dal jsem mu pravačkou jednu za ucho. Přistál na všech čtyřech, pak se svalil na podlahu, schoulil se do klubíčka a zalapal po dechu. Vytáhl jsem z bundy Hartwickovu osobní složku a hodil mu ji na zem vedle obličeje.

„Tak bezpečnostní ředitel u Richarda Douglasse a spol, jo? To je vážně paráda, Kinkaide. Říkal jsi, že ses s Jeremiahem Hubbardem nikdy nesetkal. Teď už tomu tak docela nevěřím.“

„Nevím, o čem to mluvíš,“ zasípal Kinkaid. Levou rukou si zajel pod košili. Kopl jsem ho do břicha, sáhl mu pod košili a vyndal mu z podpažního pouzdra kapesní dvaatřicítku. Asi nechal svůj Colt Python doma a vyměnil ho za diskrétnější model. Hodil jsem pistoli na druhou stranu pokoje, zvedl Kinkaida do sedu a vrazil mu facku. Nechtěl jsem nadělat moc kraválu, abych nepřivolal Julii a Betsy, ale hodlal jsem z něj vymlátit pár odpovědí.

„Kápni božskou, ty svině,“ poručil jsem mu a zmáčkl mu palcem tlakový bod u klíční kosti, takže se Kinkaid zkroutil bolestí. „Řekls Rusákům, že jedu do Jižní Karolíny. Je to tak?“

„Ne,“ zasténal a pokusil se zavrtět hlavou, zatímco se snažil vykroutit z mého sevření.

„Aarone,“ řekl jsem, „hra skončila. Kápni božskou.“

„Dobře,“ vydechl Kinkaid a sesul se ke zdi. „Tak dobře.“

(25)

Když spolu Wayne Weston a Aaron Kinkaid založili firmu, Hubbard se o nich dozvěděl díky doporučení Richarda Douglasse. Popis jejich práce byl velmi jednoduchý a ponechával jim volnou ruku: co nejdůkladněji prověřit každého, na koho Hubbard ukáže, a to kdykoli. Vzali to. Boháčova manželka jim nikdy žádnou zakázku nezadala. Kinkaid se přiznal, že to Joeovi namluvil jen proto, aby vysvětlil, jak se Hubbard a Weston seznámili.

Ani kvůli Julii Westonové se oba společníci nikdy vážně nepohádali. „Mezi mnou a Julií nic není,“ přiznal Kinkaid. „Kdysi jsem se opil a pokusil jsem se ji sbalit, ale pak jsme se tomu oba zasmáli.“

Oba nějakou dobu dělali pro Hubbarda, ale záhy se ukázalo, že Weston se na ten typ práce, jakou multimilionář Hubbard požadoval, hodí lépe. V té době už taky pracoval téměř výhradně pro něj. Kinkaid si s Westonem pohovořil a shodli se, že logickým řešením situace bude rozchod. Hubbard se uvolil, že bude jako tichý společník financovat Kinkaidovu bezpečnostní agenturu v Sandusky. Kinkaid odjel z Clevelandu, Wayne Weston zůstal. Pracoval i na legálních případech, ale v podstatě se stal profesionálním vyděračem. Šlo mu to a z Hubbardových peněz bohatl.

Pak nastala letošní zima a Hubbard přišel s vizí projektu výstavby ve čtvrti Flats. Weston se vydal sbírat informace o Beckleym a o majiteli Divoké řeky. Tehdy narazil na Rusy.

„Wayne zjistil, že majitel má kontakty s mafií, a chtěl vycouvat,“ vysvětloval Kinkaid, „ale Hubbard v tom viděl obrovskou příležitost. Pokud by měl proti tomu chlapovi hmatatelné důkazy, mohl by mu vyhrožovat trestním oznámením. A tak se Wayne vloupal do baru a nainstaloval tam bezdrátovou kameru, aby vypátral, co se v tom podniku děje.“

Většina lidí není tak hloupá, aby vyhrožovala někomu, kdo je napojený na Bělova, ale Hubbard už měl tak dlouho tak velkou moc, že zapomněl, jaké to je někoho se bát, dokonce i někoho, jako je Bělov. Takže, jak mi prozradil Kinkaid, když Weston pořídil záznam vraždy, jeho bohatý a zpupný šéf se rozhodl nahrávky využít. Poslal ji majiteli striptýzového baru, aniž o tom Waynu Westonovi řekl. Den nato Hubbarda vyhledal Krašakov. Podle všeho zachytil nahrávku dřív, než se dostala k Bělovovi.

„Hubbard jim nabídl dohodu, nechá si všechno pro sebe, pokud mu Rusové požadovanou nemovitost prodají,“ pokračoval Kinkaid.

„A oni to přijali?“ Kinkaid přikývl a já jsem žasl. „Rusové s ním uzavřeli dohodu? Proč ho k čertu nezabili?“

Pokrčil rameny. „Asi ho chtěli využít. Viděli v něm potenciál, vždyť Hubbard je nejbohatší člověk v Clevelandu. Proč by ho měli zabíjet, když se jim může v budoucnu hodit?“

Taky pravda. „Jakou roli v tom hraješ ty?“

„Když mě přijel Pritchard vyzpovídat, zavolal jsem Hubbardovi, aby si na vás dva dal pozor. Den nato mi volal, že jste byli u něj v kanceláři a vyptávali se. Vysvětlil mi, jak se věci mají s Waynem a s Rusy, a nabídl mi spoustu peněz, pokud se mi podaří navázat s vámi spolupráci a podávat mu zprávy. Odpověděl jsem mu, že mě to ani nenapadne, dokud mi nedá možnost promluvit si s Rusáky, abych se ujistil, že mě nebudou považovat za hrozbu.

Setkal jsem se s Krašakovem a vysvětlil jsem mu, že z toho budeme mít prospěch všichni, pokud se do případu vložím. Neměl z toho vůbec žádnou radost, ale chtěl najít Julii i nahrávku, a tak to skousl.“

Podíval se na mě, jako by mi svěřoval veliké tajemství. „Krašakov je grázl, jde z něj strach.“

Zachtělo se mi znova ho praštit, ale ovládl jsem se. „Kdo to narafičil na Bělovova syna?“

„Vím jenom to, že Krašakov chtěl provést puč a Bělovův syn byl první překážka na cestě. Myslím, že mezi nimi dvěma panovaly už hezkou chvíli napjaté vztahy.“ Otřel si krev z brady. „Já jsem taky v průseru, Perry. Wayne se bál, že ho Rusáci zabijou, a já jsem teď ve stejné pozici. Myslíš, že s tím chci mít něco společného? Fakticky ne.“

„Ale nakonec s tím přece jen něco společného máš, Kinkaide.“

„Copak jsem měl na vybranou? Hubbard vlastní moji firmu. Hubbard vlastní mě. Někdo takový se nedá jen tak odmítnout.“

Odstoupil jsem od něj a začal jsem přecházet po pokoji. Kinkaid mě obezřetně sledoval.

„Vlastní Hubbard i Codyho?“ zeptal jsem se.

Zadíval se do země. „Nevím.“

Sehnul jsem se k němu. Kinkaid se po mně nesměle ohnal, ale snadno jsem se mu vyhnul, chytil ho v podpaží a zvedl ho. Praštil jsem s ním o zeď, dvakrát, tak silně, až se dveře otřásaly v pantech. Julie a

Betsy to musely slyšet, ale zuřil jsem tak, že mi to bylo jedno.

„Jo,“ vykřikl, „jo, sakra, platí Codyho. Už mě hergot nech bejt, Perry. Říkám ti pravdu.“

Pustil jsem ho a poodstoupil jsem. „O co přesně Codymu jde?“

„Jedná skoro legálně. Pracoval v operační skupině FBI, která šla po Bělovovi. Z odposlechů věděl, že Weston se s ním zapletl. Hubbard platil Codymu za to, aby nikde nepadlo jeho jméno. Cody neměl za úkol mařit vyšetřování, jenom zařídit, aby se vyhnulo Hubbardovi.“

„Jinými slovy mařil vyšetřování,“ řekl jsem. „Ujasni mi ještě něco, Krašakov chtěl provést puč a zlikvidoval Bělovova syna. Ale kdo prodal Hubbardovi ten klub?“

„Krašakov. To on se o všechno staral, i když na papíře majitelem nebyl.“

„Dainius o tom obchodě nevěděl?“

„Ne. To byl Krašakovův tah. Krašakov měl pravomoc Divokou řeku prodat, pokud Bělov dostane podíl.“

„To ty jsi na mě poštval Rusáky do Jižní Karolíny, že je to tak?“ zeptal jsem se.

Tiskl se ke zdi, jako by se do ní chtěl zavrtat a najít v ní ochranu, ale tentokrát měl tolik rozumu, že mi aspoň nelhal. „Ano.“

Pomyslel jsem na Rakiče, na toho bledého tlusťocha, na pistoli, kterou mi mával před obličejem, a zaskřípal jsem zuby. „A co Hartwick?“

„Nebyl to pašerák zbraní.“

„Nepovídej. Já myslím jeho vraždu, Kinkaide. Tu jsi taky zařídil ty?“

„Ne.“

„Kinkaide, je po všem. Rozumíš, ty prevíte zbabělej?“ Vztekle jsem kopl chodidlem do zdi hned vedle jeho hlavy Uskočil, jako bych ho zasáhl. „Řekni mi, jak to bylo s Hartwickem.“

„Ohledně Hartwicka jsem zas tolik nelhal,“ dušoval se Kinkaid. „Nelhal jsem, když jsem tvrdil, že je to nejnebezpečnější člověk, jakého znám. Objevil se tady na severu jako neřízená střela, Perry. Hubbard ho tady nemohl potřebovat a Krašakov už vůbec ne. Jakmile jsem se doslechl, že Hartwick je v Clevelandu, bylo mi jasné, že chce krev. Takový už Randy byl. Nechtěl pátrat, chtěl zabíjet.“

„To jsou kecy,“ řekl jsem. „Chtěl Julii a její dcerce zajistit bezpečí, stejně jako my s Joem. Kdyby chtěl zabít Krašakova, tak to udělal a vrátil se do Jižní Karolíny.“

„O tom nic nevím.“

„To ti tak věřím, Kinkaide. Hartwick se objevil v Clevelandu a tys řekl Krašakovovi, kde ho najít, ano?“

Hleděl na podlahu, kde se kapky krve slily v malou louži. „Byli se mnou na tom hřbitově. Když jsem se od tebe a Pritcharda vzdálil a šel si zakouřit, zavolal jsem jim. Zaparkovali poblíž vaší kanceláře a čekali. To oni stříleli z pahorku na hřbitově a pak odjeli. Já jsem pár minut počkal, přelezl jsem plot a pak jste mě uslyšeli volat.“

„Kdo střílel?“

„Krašakov. Má ostřelovačský výcvik.“

„Proč sejmul jenom Hartwicka?“ zeptal jsem se. „Proč nechal mě a Joea naživu?“

„Řekl jsem jim, že děláte pokroky a že možná najdu Westonovy i tu kazetu, když mě nechají s vámi pár dnů pracovat. Hartwick byl moc nebezpečný na to, aby…“ Hlas se mu vytratil, ale věděl jsem, jak ta věta

končí. Na to, aby ho nechali žít.

„A když jsem našel Julii, zavolal jsi Krašakovovi, kde nás najde.“ Vzpomněl jsem si na to, jak byla Betsy sama v pokoji jen pár minut předtím, než tam Krašakov se svými hrdlořezy vnikl, a zaplavila mě taková vlna hněvu, jakou jsem dosud nepoznal. Kinkaid jim dal echo, řekl jim, kde nás najdou, a poslal je na jih, aby nás oddělali.

Udělal jsem tři kroky směrem k němu. Chtěl jsem ho popadnout a mrštit s ním o zeď tak, aby skrz ni proletěl, ale než se mi dostal do rukou, otevřely se dveře a vešla Julie Westonová.

„Lincolne,“ vydechla, když spatřila Kinkaidův zkrvavený obličej, „Co se to tu děje?“

„Jdi pryč,“ řekl jsem, „ještě jsem tady neskončil.“

Chtěla něco namítnout, ale pak uviděla krev na podlaze, rychle se otočila a zavřela za sebou. Obrátil jsem se znovu ke Kinkaidovi. Ten upřeně hleděl na dveře.

„Musím ti něco říct,“ hlesl.

„Vážně, Aarone? Máš mi toho říct spoustu.“

„Tohle je důležitější. Krašakov ví, kde jsme.“

„Cože?“

„Zavolal jsem mu, když jsem se dozvěděl, že jedete k žalobkyni. Rozzuřil se a donutil mě prozradit, kde se schovává ta holka.“

„Ty hajzle. Jak je to dlouho?“

„Asi hodina. Snažil jsem se ho uklidnit, ale vyhrožoval, že mě zabije. Původně jsem nechtěl, aby si vylil vztek na mně, ale teď, když jsem tu malou uviděl…“ Vzhlédl ke mně. „Musíte rychle vypadnout, Perry.

Krašakov ji zabije. Zabije vás všechny.“

Ustoupil jsem od něj a v hlavě se mi ozval hlas Thada Codyho, jak nám líčí pomstychtivost ruské mafie.

„Víš, my Taliáni tě normálně odděláme,“ citoval z odposlechu, „ale Rusáci jsou blázni, ti vyvraždí tvoji rodinu.“ Jestli Krašakov ví, že jsme byli u žalobkyně, přijede sem s jediným cílem, pozabíjet nás.

„Krucinál, to nemáme moc času,“ ulevil jsem si.

Otevřel jsem dveře a vyšel z ložnice. V ruce jsem držel Kinkaidovu pistoli. Betsy si jí všimla a schovala se za mámu. „Nalož Betsy do auta,“ nařídil jsem. „Padáme odtud.“

Ještě jsem ani nedomluvil, když jsem uslyšel skřípot pneumatik na štěrkové cestě. Běžel jsem zpátky do ložnice, nevšímal jsem si Kinkaida, který se choulil na podlaze a čekal, že mu zase jednu vrazím, a vrhl jsem se k oknu, z něhož bylo vidět na příjezdovou cestu. Na horním konci cesty se mezi borovicemi vynořilo lesklé černé SUV.

Nebyl čas přemýšlet, museli jsme jednat. Odjet jsme nemohli a proti palebné síle ruského arzenálu nás tahle chatička nemohla ochránit. Mohli jsme utíkat do lesa, ale tam by nás uviděli a nakonec by nás i dostihli.

Šel jsem do obýváku a vtiskl jsem Kinkaidovu pistoli Julii do dlaně. „Jsou tady. Vezmi Betsy a běžte po zadních schodech do toho průlezu, kam se předtím schovala. Ať Betsy ani nemuká. Pokud vás tam najdou, střílej, ale neplýtvej náboji.“

Zůstala na mě civět s otevřenými ústy, ale otočil jsem ji a vystrčil ze dveří na verandu. Popadla Betsy a seběhla s ní po schodech a za roh domu. Ten je teď chránil před pohledem z příjezdové cesty, ale kdyby chtěly utéct pryč, ocitly by se v zorném poli. Zůstal jsem uvnitř sám s Kinkaidem a beze zbraně. Moje pistole byla pořád ve střední konzoli náklaďáku, a tam bych se teď pro ni ani náhodou nedostal.

„Co budeme dělat?“ ozval se Kinkaid, který právě vylezl z ložnice a tvářil se stejně vyděšeně jako Julie.

Věděl jsem, že má strach, a proto mi bylo jasné, že by Rusákům okamžitě vyzvonil, kde se Julie a Betsy schovávají. Rychle jsem k němu přiskočil a zasadil mu ránu hákem do čelisti. Přitom jsem sehnul rameno a odrazil se nohama, tak jak se to správně má. Trefil jsem ho přímo do brady. Trhl hlavou dozadu a zhroutil se na zem. Když padal, ještě jsem ho pro jistotu praštil do temene. Teď bude zticha.

Nechal jsem Kinkaida ležet, šel jsem do kuchyně a začal jsem se hrabat v šuplících v naději, že najdu nůž.

Nenašel jsem nic užitečnějšího než vývrtku, když se ve dveřích na verandu objevil Alexej Krašakov a namířil mi na prsa devítimilimetrovou berettu.

(26)

Zůstal jsem stát, kde jsem byl, a sledoval jsem, jak do místnosti vchází Krašakov a za ním Rakič s Malachnikem. Bezva. Gang byl kompletní.

Krašakov mi stále mířil na prsa. Od chvíle, kdy jsme spolu hovořili na verandě jeho domu, jsme si poprvé stáli tváří v tvář. „Myslím, že mi dlužíš dvacet dolarů,“ oznámil mi s úsměvem.

„Dám ti padesátku, když zase vypadneš.“

Pomalu zavrtěl hlavou. „Obávám se, že tak laciné to nebude.“

„Tak stovku.“

Praštil mě do spánku pažbou beretty, až se mi před očima roztančily oslepující blesky. Když se mi zase vrátil zrak, klečel jsem na čtyřech na levném linoleu podlahy. Ten chlap měl docela sílu. Jen málokdo mě dokáže srazit na kolena jediným úderem. Přitom jsem pohyb jeho ruky skoro nezaregistroval.

Přiložil mi hlaveň k týlu a Rakič zatím procházel místnosti v domku. Když se vrátil, zavrtěl hlavou.

„Nikdo tu není, až na tady toho,“ ukázal na velmi ztichlého Kinkaida.

„Seš dost dobrej,“ pronesl Krašakov směrem ke mně. „Tam v hotelu jsi odvedl čistou práci.“

„Jsem rád, že se ti to líbilo.“

„Ne, vůbec se mi to nelíbilo. Zabil jsi mi kámoše.“ Pažba mi tentokrát dopadla na krční obratle a do zad i ramen mi vystřelila vlna bolesti.

„Kde jsou ty dvě?“ vyštěkl Krašakov.

Neodpověděl jsem. Do hovoru se vložil Rakič: „Bude lepší, když nám to povíš rychle. Čím dýl ti to bude trvat, tím víc tě to bude bolet.“ Měl hrubý, chraplavý hlas, jako člověk trpící chronickou bronchitidou. „Kde je paní Westonová?“

„Jaká paní Westonová?“

To ode mne nebyl dobrý nápad. Krašakov mě znovu uhodil berettou do hlavy a odpálil další salvu oslnivých blesků. Tentokrát trvalo déle, než jsem znovu začal vidět. Před očima se mi míhalo něco velmi podobného texaské obloze při noční bouřce.

„Kde je ta ženská?“ naléhal Krašakov.

„Přišli jste pozdě, hoši,“ odpověděl jsem. „Žalobce už všechno ví a média jakbysmet. Vy můžete leda prchat. Jestli mě zabijete, bude to pro vás ještě horší.“ Neprozradil jsem jim, že o všem ví i Bělov. To by

mě zabili určitě.

„Kecá,“ prohlásil Rakič.

„Kde je?“ zopakoval Krašakov otázku.

„Na policii. Právě teď vypovídá před státním žalobcem a celou tu všivou historii mu vyklopila. Jestli chcete, můžete tam zajet a poptat se po ní.“

„Lžeš. Není to tak dlouho, co tu ta ženská byla, i s holkou, a tenhleten byl s nimi,“ ukázal hlavní na Kinkaida. „Teď tu leží v bezvědomí a ty jsi sám. A tvůj náklaďák pořád parkuje venku.“

„Říkám, že tady nejsou.“

Krašakov mě zvedl a mrštil se mnou proti kuchyňské lince, takže se moje hlava setkala s rohem dřezu.

Pak mě popadl za rameno, prudce mě otočil čelem k sobě a zasadil mi tři brutální direkty na žaludek.

Znovu jsem byl na kolenou, kašlal jsem a snažil se potlačit nutkání ke zvracení, které se mi vzdouvalo v krku. Krašakov mě kopl do hlavy a jak tak nade mnou stál, už zase mi mířil berettou na prsa.

„Nemáme čas hrát si na schovávanou,“ řekl. „Ty nám pěkně povíš, kde je ta ženská, protože tebe zabiju až nakonec.“

„Ty sis mě nějak oblíbil!“

„Popadněte ho,“ štěkl Krašakov, Rakič s Malachnikem přiskočili, chytili mě za paže a odvlekli mě z kuchyně do obýváku. Dveře na terasu za mnou byly stále otevřené a mně kolem hlavy foukal studený vzduch, jak se venku zvedal vítr. Krašakov si klekl vedle mne do vchodu, levačkou mi přidržoval kotník a tiskl mi hlaveň beretty ke kolenní čéšce.

„Máš ještě šanci,“ prohlásil, „jinak budeš mít koleno v hajzlu. Pak dostaneš druhou šanci a půjde ti o druhé koleno. Potom budu muset vymyslet, co dál.“ Hovořil klidným, lhostejným hlasem a jeho anglická výslovnost byla pečlivá a mírně afektovaná.

Pohlédl jsem na pistoli u svého kolena a loučil se s večerním joggingem. Když jsem zavřel oči, viděl jsem Juliinu tvář a slyšel, jak se Betsy směje. Nemůžu je vydat těmhle bestiím. Ať přijdu o koleno nebo i o obě.

Ať třeba klidně přijdu o život.

Znovu jsem otevřel oči a chystal jsem se Krašakovovi říct, ať se do toho pustí, když vtom ode mne odlétl, jako by ho někdo chytil zezadu do lasa a strhl ho k sobě. Krašakov vyjekl a pokusil se namířit pistoli, ale z ruky mu ji vykopl Thor, který právě vešel do domku z terasy a zabodl Krašakovovi zepředu hluboko do stehna lovecký nůž. Krašakov začal řvát a nepřestal, dokud mu Thor rukou v rukavici pevně nestiskl hrdlo.

Ve druhé ruce svíral pistoli, kterou teď mířil na Rakiče. Za ním klidně stál Alexandr a držel Rakiče i Malachnika v šachu sovětským kalašnikovem AK-47.

Za námi se zvedal na kolena Kinkaid. Byl ještě obluzený. Když mu padl zrak na nůž trčící Krašakovovi ze stehna, zaúpěl: „Doprdele,“ padl zpátky na podlahu a rukama si zakryl hlavu.

„Pusťte ho,“ zavelel Alexandr. Rakič a Malachnik mě pustili a pomalu ustoupili. Krašakovův odpor proti Thorovu sevření byl rovněž bezvýsledný. Thor stál jako skála a Krašakovova síla na něj nedělala vůbec žádný dojem. Držel ho pod krkem, dokud mu nedošel dech. Po pár vteřinách Krašakov ochabl a bezvládně se zhroutil na zem. Thor ho pustil.

„Dainius po vás touží, hoši,“ obrátil se pak na zbylé dva Rusy. „Pojedeme vaším autem.“

Rakič začal něco mumlat, ale Alexandr k němu přiskočil a několika ranami pažbou kalašnikova ho srazil na podlahu. Pak Rakiče i Malachnika odzbrojil a přikázal jim, aby vyšli ven. Proklouzl jsem na terasu a díval se za Thorem. Sestupoval po schodech a za sebou vlekl Krašakova, jehož krk nonšalantně svíral mezi paží a předloktím. Dole na příjezdové cestě otevřel páté dveře Lincolnu Navigator a nasoukal zakrváceného Krašakova do kufru. Pak ještě sáhl dovnitř, vytáhl nůž z rány a opatrně otřel všechnu krev z čepele Krašakovovi o kalhoty. Nakonec se vydal k Malachnikovi krčícímu se u schodů a dal mu pěstí do brady.

Malachnik se složil, jako by na něj spadla motorka. Thor ho zvedl jako malého kluka a přihodil ho do auta

na Krašakova. Alexandr zatím praštil Rakiče do zátylku kalašnikovem, naložil ho k ostatním, prohrabal všem kapsy, našel klíčky od auta a zabouchl dveře.

Pak na mě Thor upřel svůj ledový pohled. Pořád jsem seděl na schodech vedoucích na terasu.

„Oni šli po mně a vy po nich,“ konstatoval jsem.

Kývl.

„Dobře jste si to načasovali.“

Znovu kývl, prošel kolem mne a vešel zpátky do domu. Šel jsem za ním. Rozhlédl se po pokoji a ukázal na Kinkaida, který ležel na podlaze a rukama si chránil hlavu. Vzadu na kalhotách se mu šířila mokrá skvrna.

„Toho si tu chcete nechat?“ zeptal se Thor.

„Jo.“

„Fajn. Nic jste neviděl. Ani nás jste neviděl. Rozuměl?“

Přikývl jsem. „Rozuměl.“

Znovu pohlédl směrem ke Kinkaidovi. „Postarejte se, aby tomu rozuměl i on.“

„Nebude těžké ho přesvědčit.“

„Ne, počítám, že nebude.“

Otočil se na podpatku, vyšel na terasu a dál dolů po schodech. Alexandr už seděl uvnitř navigatora. Thor otevřel dveře řidiče, ale nenasedal. Byl bych se rád zeptal, odkud se tam vzali, ale odpověděl by mi leda studený a prázdný úsměv, tak jsem to vzdal. Thor s Alexandrem museli zaparkovat svůj vůz nahoře na začátku příjezdové cesty, aby Krašakova nevyplašili.

Thor pořád stál vedle otevřených dvířek. „Dainius nechává děkovat, že jste mu pomohl vyřešit tuhle věc.

Doufá, že když budete někdy potřebovat pomoc, nezaváháte a obrátíte se na něho.“

„Jasně.“

Už se soukal za volant, ale ještě se vyklonil a znovu mě provrtal pohledem. „Mít ho na svojí straně se vždycky vyplatí.“

Vzpomněl jsem si na lovecký nůž nořící se do Krašakovova stehna. „Tomu rád věřím,“ řekl jsem.

A byli pryč. Sledoval jsem, jak se Lincoln Navigator vzdaluje po příjezdové cestě a mizí mi z očí, a snažil jsem se nepřemýšlet nad tím, kam asi míří. Kinkaid se mezitím posadil na podlahu terasy a nevypadal vůbec dobře. Klekl jsem si k němu. Nebylo to ani deset minut, co jsem z něj chtěl vymlátit duši. Teď mi připadalo, že bych nedokázal zvednout pěst ani v sebeobraně. Byl jsem unavený.

„Ti chlapi by tě klidně oddělali, Kinkaide,“ řekl jsem. „Ještě pořád to můžou udělat. Zkřížil jsi jim plány a to takoví jako oni těžce nesou.“

Kinkaid dýchal přerývaně. Probodával jsem ho očima a snažil jsem se přitom myslet na Hartwicka, na toho bledého tlusťocha a na pistoli, kterou jsem měl přitisknutou ke kolenu. Na to všechno jsem myslel v naději, že mě znovu popadne vztek. Marně.

„Vrať se do Sandusky, Kinkaide.“

Počkal jsem na terase, dokud třesoucíma se rukama nenastartoval auto a neodjel. Potom jsem se vydal za Julií a Betsy.

Sešel jsem k jejich skrýši a začal jsem odsouvat panel. Naštěstí mě napadlo na ně zavolat, kdo jsem, dřív

než jsem koupil kulku do prsou.

Vylezly ven a s pláčem se mi vrhly do náruče. Posadil jsem se na zem a objímal je. Betsy mi ukryla obličej na prsou a Julie si utírala oči a snažila se sebrat.

„Co se tu dělo?“ zeptala se nakonec. „Bože, Lincolne, měla jsem takový strach! Kam zmizeli?“

„Pryč. A už se nevrátí. Na ostatním nezáleží.“ Pohladil jsem Betsy po hebkých vláscích a ona zvolna odtáhla tvářičku od mojí košile. „Klid, holčičko,“ řekl jsem. „Všechno je v pořádku. Nic ti nehrozí.“

Ještě chvíli jsme tam seděli v důvěrném objetí, které pro mne znamenalo víc než cokoli podobného, co jsem v životě zažil, ale Betsy brzy roztřásla zima, takže jsem ji zvedl, abych ji odnesl dovnitř.

„Jsi vyšší než můj táta,“ konstatovala, když jsme stoupali po schodech. Raději jsem zavřel oči a nic neříkal.

Julie posbírala v domku věci, které tam předtím obě nechaly, a já je naložil do auta. Julie právě přicházela po příjezdové cestě. Zastavil jsem ji a poprosil jsem: „Usaď Betsy do auta. Rád bych si s tebou promluvil o samotě.“

Chvíli si mě měřila pohledem, pak kývla a vydala se po schodech do domku. Pozoroval jsem, jak se jí při chůzi vlní boky. Zítra navždy odjede. Už zítra.

Sešel jsem k jezírku a hodil na zamrzlou hladinu pár kamenů. Odrážely se od ledu u břehu, aniž jej probořily, ale když jsem začal mířit dál do středu, našly si v ledu puklinu a potopily se. Fyzická námaha způsobila, že mě opět rozbolely rány zasazené Krašakovem, ale nic jsem si z toho nedělal.

Julie byla za pár minut zpátky. Stoupla si vedle mne a dívala se, jak házím kameny. Pokračoval jsem v tom, dokud nepromluvila.

„Usadila jsem Betsy dozadu do tvého auta. Pojedeme s tebou, ať to bude kamkoli.“

„Dobře.“ Hodil jsem do jezírka několik dalších kamínků.

„Nechci tě opustit,“ řekla.

Upustil jsem kámen, který jsem držel v ruce. „Já vím.“

„Ale ty s námi asi odjet nemůžeš…“

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemůžu.“

Vzdychla. „Jenže já zase nemůžu zůstat, Lincolne. Nechci, aby moje dcera vyrůstala tady.“

„Ne, to by nešlo.“

Popošla tak, že teď stála přede mnou, vsunula mi ruce do podpaží a spojila je za mými zády. Pak se ke mně přitiskla tělem a já jsem pohlédl dolů na její krásný obličej a do nádherných očí a myslím, že jsem na okamžik zapomněl dýchat. Pevně mě stiskla, pak se zaklonila a s úsměvem se mi zadívala do tváře.

„Když jsi tehdy zastřelila manžela, stála jsi mu taky takhle blízko?“ zeptal jsem se.

Původně to byla jedna z řady možností, které se nabízely jako řešení zašmodrchaného případu. Zavrhl jsem ji jako příliš absurdní. Postupně se mi opět vkradla do hlavy jako neodbytná myšlenka, přerostla ve všudypřítomný otazník a nakonec v silné podezření. Když jsem teď Julii hleděl do tváře, změnila se ta myšlenka ve skutečnost.

„Ne,“ zašeptala chraptivým hlasem, „takhle blízko ne.“

Přestala mě objímat a o krok ustoupila. Aspoň se nepokoušela zapírat. Mohlo by mi to být jedno, ale nebylo.

„Kdy ti došlo, že se to seběhlo takhle?“ zeptala se.

„Nějaký čas mi to vrtalo hlavou. Wayne byl profesionál a já jsem nějak nemohl uvěřit, že by si někoho pustil k tělu na vzdálenost, z níž ho dotyčný mohl zastřelit jeho vlastní pistolí a naaranžovat to jako sebevraždu. Spoušť proto nemohl stisknout nikdo z Rusů. Na chvíli jsem uvěřil legendě o Hubbardovi.

Snad proto, že jsem chtěl. Ale ani ta nebyla pravděpodobná, protože jsi mi sama řekla, že máš od Hubbarda spoustu peněz, abys mohla financovat svoje zmizení. Jestli Jeremiah Hubbard něco opravdu miluje, jsou to peníze. Kdyby plánoval Waynovu vraždu nebo si ji přímo objednal, nebyl by mu nejdřív zaplatil. Když jsem se pak důkladněji zamyslel nad tvým nezvratným rozhodnutím vzít Betsy a odletět ze země, vzbudilo to ve mně o to větší zvědavost.“

„Ach tak.“

„Tehdy v noci v bazénu jsem spatřil tvou odvrácenou tvář. Byl jsem z toho zmatený. Stálo mě velké úsilí překonat vlastní ješitnost, ale když se mi to konečně podařilo, začal jsem se ptát sám sebe, jestli jsem skutečně tak přitažlivý, aby se kvůli mně upřímně truchlící vdova svlékla na hotelovém nádvoří.“

Změřila si mě mrazivým pohledem. „Myslíš si, že jsem to jenom hrála? Že jsem se tě snažila rozptýlit?

Odvést tvoje myšlenky od Wayna?“

Pokrčil jsem rameny.

„Mysli si, co chceš,“ řekla, „ale tak to nebylo.“

„Včera večer jsi mi všechno objasnila.“

„Já? Jak?“

„Když ses mě ptala na Amy. Řekla jsi, že jsem se v přítomnosti Amy a Joea nechoval tak ostražitě, jak jsi u mě zvyklá, a že jsi mě nikdy předtím takového neviděla. Musel jsem nad tím přemýšlet a došel jsem k závěru, že máš pravdu. Nikdy jsi mě neviděla jinak než ve střehu a já se ptal sám sebe, proč jsem tak ostražitý, kdykoli jsem s tebou. Začal jsem pátrat po příčinách, a našel jsem jich hodně: všechny tvoje výroky, které nedávaly smysl…“ S povzdechem jsem zavrtěl hlavou a znovu jsem se zahleděl na jezírko.

„A dál?“ naléhala. Stála tam s rukama založenýma na prsou a s pohledem upřeným do země.

„Viděl jsem ti to na očích tu noc našeho odjezdu z Jižní Karolíny. Když jsi mě v hotelu zadržela a zeptala ses, jestli bych dokázal někoho zabít, abych ochránil tvoji dcerku. Řekla jsi to takovým zvláštním tónem.“

Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Přesvědčoval jsem sám sebe, že ses na totéž musela ptát Wayna a že tě zklamalo, že pro ni sice zemřel, ale sám by kvůli ní nikoho nezabil. Jenže to nebyl správný výklad. Ve skutečnosti jsi mi chtěla dát najevo, aniž bys to pověděla přímo, že ty kvůli Betsy ochotná vraždit jsi.

Zkoušela jsi mě, jestli jsem na tom taky tak.“

Přistoupila ke mně blíž a uchopila mě za paže. „A ty jsi opravdu zabil člověka, abys ji ochránil. Stejně jako já.“

Odtáhl jsem se od ní. „Ne, tak to nebylo. Byl bych rád, kdybych mohl tvrdit, že ano, protože by to znělo mnohem vznešeněji. Ale po pravdě, když na mě ten chlap zamířil, stiskl jsem spoušť, abych si zachránil vlastní krk. Vůbec jsem přitom nemyslel na tebe ani na tvou dcerku, Julie. Vedl mě pud sebezáchovy.“

Poodešla a zůstala stát na břehu jezírka, zády ke mně. Došel jsem k ní a znovu jsme stáli vedle sebe.

„Pověz mi, jak se to seběhlo.“

Julie nespouštěla oči z hladiny. „Neměla jsem to předem rozmyšlené. Nemusíš mi věřit, Lincolne, ale je to tak. Měla jsem hrozný strach. Byli jsme na útěku. Prchali jsme uprostřed noci z domova, protože po nás šli zabijáci. Betsy už seděla v autě a my s Waynem jsme se ještě vrátili do domu. V obýváku se rozmáchl a řekl mi, abych se dobře rozhlédla, protože náš dům už nikdy neuvidím. Tehdy jsem se přestala bát a začala jsem zuřit. Prý, nikdy neuvidím! Vždyť to byl můj domov!“ Při té vzpomínce se otřásla a celá se schoulila, jako by čelila nějaké fyzické hrozbě.

„Pak mi podal pistoli. Prý ji mám s sebou vzít do auta pro případ, že by se něco semlelo. Taky řekl, že možná budu muset chránit Betsy. Takhle jsem dopadla, Lincolne: je noc, my utíkáme a můj muž mi podá pistoli, abych mohla chránit vlastní dceru. A proč to všechno? Protože ten hajzl chtěl pořád víc. A nikdy mi o ničem neřekl. Nikdy se mi nesvěřil, čím se zabývá. Pokojně jsme si žily v blažené nevědomosti a on nás zatím vystavil takovému nebezpečí. Ohrozil život mého dítěte.“

Vzhlédla ke mně. „Ukázal mi, jak odjistit pojistku pistole, a podal mi ji. Přiložila jsem mu ji ke spánku a vystřelila.“

Dlouho bylo ticho, jen vítr šuměl v borovicích a na jezeře praskal a vrzal tající a pukající led. Slunce se skrývalo za mraky, ale teplota se pohybovala pět stupňů nad nulou. Dost teplo na to, aby začalo tát.

Mlčky jsem hleděl na led, ale nevnímal jsem ho. Uběhly dlouhé minuty, než jsem se otočil a vydal se k autu.

Julie šla za mnou. „Oznámíš to policii, viď?“

Zastavil jsem se a pohlédl na ni. „Už u ní nepracuju, Julie. Najal si mě tvůj tchán, abych zjistil, jak to bylo s jeho synem. To jsem splnil a teď za ním zajedu a sdělím mu, co jsem vypátral.“

Nasedl jsem za volant a nastartoval. Betsy se na mě široce usmála ze zadního sedadla. „Máš vysoký auto.

Máma mě sem musela zvednout.“

„Mám rád vysoká auta,“ řekl jsem. „Chceš řídit?“ Vtom se mi zlomil hlas a dál už jsem nic neříkal. Julie se vyšplhala do sedadla spolujezdce a zapnula si pás. Celou zpáteční cestu do města jsem nepromluvil. Ani slovo. Jen Julie s Betsy si povídaly. Já jsem se věnoval řízení.

Odvezl jsem je do hotelu Marriott. Zastavil jsem na parkovišti a pomohl jsem Betsy vystoupit. Když jsem ji postavil na chodník, chytila mě kolem krku a řekla: „Tak ahoj zítra.“ Odpověděl jsem jí, že se budu těšit.

„Pořád mi dlužíš zmrzlinu,“ zahalekala, když hopkala ke vchodu do hotelu. Opřel jsem se o karoserii a díval jsem se jinam.

Julie zůstala stát těsně vedle mne. Oba jsme pozorovali Betsy. „Bude žít šťastně a bez obav,“ řekla.

„Prozradím jí, že je Wayne mrtvý, ale teprve až budeme daleko a v bezpečí. Vychovám ji dobře a postarám se, aby vyrůstala ve šťastném prostředí, bez věčné hrozby a zájmu médií.“

„Povíš jí někdy pravdu?“ zeptal jsem se. „Pravdu o tom, co jsi udělala?“

Těžce polkla a nepodívala se na mě. „To nevím.“

„Mami, pojď už!“ zavolala Betsy ode dveří hotelu.

„Teď půjdeš na policii?“ obrátila se na mě Julie.

„Říkal jsem ti, že vyrazím za Johnem.“

Pohlédla mi do očí, jako by v nich hledala jinou odpověď, kterou jsem jí nedal, a pak přikývla. „Fajn.

Lincolne.“ Natáhla se ke mně a lehce mě políbila na líce. Její tvář se na pár vteřin ocitla blízko mé.

„Vděčím ti za svůj život a za život své dcery,“ řekla. „Možná mě nenávidíš a máš na to právo. Ale chci, abys věděl, že jsem ti neskonale vděčná.“

Otočila se a odcházela s kufry v obou rukou. Betsy zatlačila do dveří a vší silou svého malého tělíčka se opřela o těžkou skleněnou tabuli. Vešly dovnitř. Nasedl jsem do auta a vydal se za Johnem Westonem.

(27)

V oknech Westonova domu se nesvítilo, ale majitel mi na zaklepání přišel otevřít. Na sobě měl pyžamo a župan a vypadal vyčerpaně.

„Pojďte dál,“ vyzval mě a ustoupil stranou, abych mohl vejít.

„Nerad ruším takhle pozdě.“

„Chlapče, vy se mi nemusíte za nic omlouvat. Ani kdybyste mě budil den co den ve dvě ráno, nebudu vám to vyčítat. Dlužím vám víc, než se dá zaplatit penězi.“

Vešli jsme do obývacího pokoje a posadili se. Závoj cigaretového kouře byl hustší než kdykoli předtím.

John Weston si znovu zapálil a párkrát potáhl. Já jsem zatím čekal.

„Máte něco na srdci,“ konstatoval, „a přišel jste, abyste mi to řekl. Tak ven s tím.“

„Víte, že se chystají odcestovat?“

Přikývl. „Ano, chlapče, vím. A i když z toho nemám žádnou radost, rozhodnutí své snachy respektuju. Leží jí na srdci budoucnost té maličké. O tom jsem přesvědčený.“

„Já taky,“ souhlasil jsem.

Místnost byla stále temná, přestože Weston rozsvítil lampu. Ve vzduchu těžce visel příkrov kouře a bylo tam tak horko, že jsem se začal potit. Weston rozmačkal oharek v popelníku a čekal, co mu povím.

„Najal jste si mě,“ začal jsem, „abych vypátral, co se stalo s vašimi příbuznými.“

„Ano, a vy jste úkol splnil.“

Zavrtěl jsem hlavou. „Zatím jsem vám řekl, co je s vaší vnučkou a její matkou, ale pořád nevíte, jak to bylo s vaším synem.“

Čekal, ale já jsem mlčel. Někdy je těžké přijít na to, odkud začít.

„Chlapče, jsem starý a unavený muž. Jestli máte co říct, řekněte mi to.“

Tak jsem mu to řekl. Vysvětlil jsem mu, z čeho pramenilo mé počáteční podezření, a vylíčil jsem i rozhovor s Julií. Nakonec jsem mu sdělil, že jsem se zatím neobrátil na policii. Když jsem skončil, chvíli bylo opět ticho.

Pak promluvil Weston: „Je hrozné slyšet něco takového, ale nemůžu jí to vyčítat. A Wayne se na ni taky nezlobí, ať je, kde je, to vím určitě. To on se vykašlal na prospěch rodiny, na věci, jako je věrnost a čest.“

Chraptěl a v jeho hlasu jsem postřehl stopu slz.

„Víte, co teď musíme udělat,“ řekl jsem. „Musíme informovat policii.“

Konec cigarety se rudě rozzářil, jak z ní Weston potáhl. „Pro koho pracujete, pane Perry?“

Pohlédl jsem na něj. „Pro vás.“

Přikývl. „Takže je na mně, abych informoval policii. Souhlasí?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Byl spáchán trestný čin. Zavraždila člověka. Nemůžu to nechat plavat.“

Vyfoukl mým směrem oblak kouře. „Vy jste strávil pár dní v přítomnosti mé vnučky, že?“

„Ano, pane Westone.“

„Jak na vás působí?“

Hleděl jsem do země. „Je to okouzlující děvčátko. Chytré, veselé, zdvořilé. Úžasné dítě.“

„To jste řekl setsakra dobře.“ Odkašlal si a vytáhl cigaretu z úst. „Já jsem starý nemocný chlap. Moc času mi nezbývá. Kromě Julie a mě to dítě nikoho nemá. Prozradil byste mi, kdo se o ni bude starat, když jí zavřou mámu?“

Pokrčil jsem rozpačitě rameny. „Nejspíš stát. Půjde do domova.“

„Přesně tak. A teď se na mě podívejte, chlapče.“

Můj pohled se setkal s jeho.

„Platím vás já. Takže vás teď o něco požádám a očekávám, dokonce na tom trvám, že mě poslechnete.“

„Jak chcete.“

„Dnes v noci si odpočiňte. Jeďte domů a vyspěte se. A ráno dělejte, co vám bude velet rozum a cit.“

Slíbil jsem mu to a vstal jsem s tím, že mě nemusí doprovázet ven. Byl jsem v půli cesty, když za mnou zavolal.

„Pane Perry!“

Otočil jsem se. „Ano?“

Přes kotouče dýmu jsem mu neviděl do tváře. „Najal jsem si vás s tím, že vypátráte pravdu,“ řekl. „Bál jsem se, abyste na mě nevyrukoval s nějakýma milosrdnýma řečičkama. Chtěl jsem znát pravdu, a vy jste mi ji řekl. Děkuju vám za to.“

„Nemáte zač,“ odpověděl jsem. Byl bych se ho rád zeptal, jestli se teď cítí míň osamělý, nebo naopak osamělejší než předtím, ale neudělal jsem to. Vyšel jsem do noci a tiše jsem za sebou zavřel dveře.

Vypátral jsem pro něj pravdu. Znělo to vznešeně a mě napadlo, že bych na to možná měl být hrdý. Ale nebyl jsem. Říkat lidem pravdu je někdy zatraceně nevděčné.

Zastavil jsem se v restauraci v North Olmstedu a chvíli jsem se rýpal v talíři, než mě konečně omrzelo předstírat, že uplynulý večer proběhl v pohodě a já mám myšlenky na jídlo. Nakonec jsem odjel domů, převlékl jsem se a seběhl jsem dolů do posilovny. Grace už tam samozřejmě dávno nebyla, ale to mi nevadilo. Neměl jsem náladu na bezstarostné žvatlání o ničem.

V hlavě mi hučelo a bodalo od nakládačky, kterou mi uštědřil Krašakov, přesto jsem si nevzal žádný prášek.

Dnes v noci jsem bolest vítal. Posilovna byla skoro prázdná a já jsem se s vervou pustil do cvičení. Několik posledních dní jsem to zanedbával a teď jsem si musel řádně protáhnout svaly. Bolest hlavy zesílila, ale tím usilovněji jsem cvičil; potřeboval jsem se pročistit pomocí únavy, potu a bolesti. Jenže to nefungovalo.

Trvalo skoro dvě hodiny, než tělo přestalo vzdorovat mé potřebě fyzické námahy. Teprve pak jsem se vrátil k sobě nahoru.

Právě jsem vylézal ze sprchy, když zazvonil telefon. Zvedl jsem sluchátko a ohlásil jsem se.

Volala Laura Wintersová. „Kde je, pane Perry?“

„Koho myslíte?“

„Julii Westonovou. Pevně doufám, že mi řeknete, že je s vámi.“

„Není. Před několika hodinami jsem ji vyložil u hotelu Marriott.“

„Do háje.“

„Co se stalo?“

„Zmizela, to se stalo. Naši lidé ji hlídali, ale zmizela jim. Vzala dcerku dolů do krytého bazénu. Celou dobu jsme ji sledovali. Když se pak obě vracely nahoru výtahem, policisté si počkali na další, aby malou nevyděsili. A tehdy je viděli naposled.“

To bylo šikovné. Wayne Weston by na ty dvě mohl být pyšný.

„Zkuste to u Johna Westona doma,“ navrhl jsem.

„Poslali jsme tam hlídku, ale vypadá to, že zmizel i on. Sousedé ho předtím večer viděli, jak nakládá do auta dva kufry. Pak odjel.“

To bylo větší překvapení.

„Julie Westonová útěk plánovala, viďte?“ pokračovala Wintersová. „Ta vaše novinářka mi řekla, že se Julie chystá zmizet. Prý nehodlá svěřit vlastní bezpečnost do rukou policie.“

„Slyšel jsem to taky, přímo od ní, ale nic přesnějšího o svých plánech mi nikdy neřekla,“ odpověděl jsem jí po pravdě.

„Dobře jste věděl, že se chystají zmizet, vy všiváku! Ale my je najdeme!“

„Máte její výpověď. To vám musí stačit.“

„O tom, co nám musí nebo nemusí stačit, rozhoduji já, pane Perry! A bez ohledu na to, jestli je najdeme, nebo ne, vám vřele doporučuji, abyste ráno naklusal ke mně do kanceláře. Dlouhá řada poldů si s vámi chce promluvit o ještě delším seznamu trestných činů.“

„Budu tam.“

Usadil jsem se ve tmě na podlaze v obýváku. Takže Julie je pryč. Kdyby se pokusila vypařit v době, kdy se pohybovala se mnou, měla by to daleko jednodušší. Ale ona schválně počkala, až bude pod dozorem policie. Snad mi to chtěla ulehčit a aspoň částečně vyžehlit mé napjaté vztahy s ochránci pořádku. Jak ohleduplné. Teď za to mohli oni, že jim upláchla, ne já. Jistě, mohl jsem jí v tom zabránit, kdybych policisty včas zalarmoval. Jenže John Weston to nechtěl. A zapomněl mi říct, že hodlá zmizet s nimi.

Zavolal jsem Joeovi, abych mu sdělil všechny novinky. Neudivily ho. Ani to, že Julie zmizela, že se John rozhodl neinformovat policii a že nakonec uprchl s nimi. Trochu ho překvapila leda informace, že Julie zastřelila manžela, ale když strávíte třicet let u policejního sboru, vyvede vás z míry jen máloco.

„Jsi v pořádku?“ ujistil se. „Jo.“

„Jasně.“ Chvíli mlčel a pak dodal, „trochu si odpočiň, Lincolne P. Zasloužíš si to.“

„Tak zítra, Joe.“

V jednu hodinu ráno se dostavila Amy. Neohlásila se předem, ale nevadilo mi to. Nespal jsem a ona to dobře věděla. Šel jsem jí otevřít, usadili jsme se na gauči a vyklopil jsem jí všechno, co jsem věděl.

Počínaje Thorem a Krašakovem, přes rozhovor s Julií na břehu jezera až po přání Johna Westona, abych si do rána nechal projít věci hlavou.

„Páni! Ona mu zavraždí syna a on ji nechá běžet, dokonce zmizí spolu s ní!“

„Nechtěl, aby Betsy přišla o matku,“ podotkl jsem. „Pro nezúčastněné mohli vypadat jako komplicové, ale nemyslím si, že to tak viděl i John.“

„Navíc s nimi už dlouho nepobude. Půl roku? Rok?“

„O čem to mluvíš?“

„John Weston je jednou nohou v hrobě. To nevíš, Lincolne?“ Z výrazu mojí tváře musela poznat, že jsem to opravdu netušil. Zavrtěla hlavou. „Vážně? Myslela jsem, že se ti to doneslo. Julie mi to prozradila při našem rozhovoru. Rakovina plic, poslední stadium.“

Nevěděl jsem, co na to říct. Stejně jako na spoustu jiných věcí.

„Co bude s Hubbardem a Codym?“ zeptala se Amy.

„Hubbard bude čelit žalobě. S Codym si to podle mého vyřeší FBI interně. Bude těžké prokázat, kolik toho věděl a do jaké míry mařil vyšetřování, a hoši z FBI udělají všechno pro to, aby to ututlali před médii.

Počítám, že někdy v červnu už bude třídit archiv na úřadovně v nějakém zapadákově.“

Amy znovu zavrtěla hlavou. „Musel jsi mít příšerný den.“

„To si piš. Jeden z nejhorších hrdlořezů ve městě mi poděkoval za spolupráci a žalobkyně mě div neproklela. Nevedl jsem si špatně, co říkáš?“

„Jsi naživu a ty dvě taky. Takže sis špatně opravdu nevedl.“

„Ano, jsou naživu. Naživu a někde daleko, všichni. Ještěže nám Weston zaplatil předem.“

„Zítra vyjde můj článek,“ pokračovala Amy. „Na několika místech v něm z Juliiných slov vysvítá, že se nezbavila strachu a chce odcestovat, aby ochránila dcerku. O tom, že zabila vlastního muže, v něm není ani zmínka.“

„To je dobře. Teď už to musíme nechat na policii.“

Amy na mě pohlédla. „Trápí tě to, viď? Mohl jsi ji odvézt na policii místo do hotelu. Mohl ses někomu svěřit s tím, co víš. Jenže jsi to neudělal.“

„Jo, trápí mě to. Trápí mě, že si to vůbec nevyčítám. Vím, že zastřelila manžela a vypařila se, a vůbec mi to nevadí. Jsem rád, že se jí podařilo zmizet. Nepřál jsem jí vězení.“

„Dopustila se vraždy. Zabila vlastního muže.“

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem. „Ani v nejmenším to nepopírám.“

Amy přikývla. „A taky ji tak trochu chápeš, nemám pravdu? Když se nad vším zamyslíš, dokážeš její činy obhájit. Přinejmenším její útěk.“

„Přesně tak, Amy. I když vím, že bych neměl. Vražda je vražda. Není na mně, abych takový čin ospravedlňoval. Vzala život jinému člověku. John jí dokázal odpustit, protože chtěl to nejlepší pro svoji vnučku. Jenže opravdu nejlepší by pro ni bylo, kdyby jí zůstali oba rodiče, nemyslíš?“

Amy se na gauči posunula a stáhla nohy pod sebe. „Málem jsi kvůli ní přišel o život.“

„Ano.“

„Dvakrát.“

„Ano.“

„Ani to jí nevyčítáš?“

„Ne.“

Seděli jsme na gauči a civěli do stěny. Nikde se nesvítilo a já jsem to tak chtěl. Potmě mi bylo dobře.

„Zamiloval ses do ní, co?“ zeptala se Amy tiše.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nezamiloval, Amy. Znal jsem ji všehovšudy tři dny.“

„Dobrá, tak ses nezamiloval, ale třeba jsi doufal, že se ti naskytne šance.“

Pokrčil jsem rameny. „Nech to plavat.“

Usmála se na mě. „Moc velký tvrďák na to, aby si něco připouštěl. Je to tak, Lincolne?“

Znovu jsem zavrtěl hlavou. „Tvrďák ne. Moc velký chytrák.“

Jemně se dotkla mého zátylku a prsty mě pohladila po boulích, které zanechala Krašakovova zbraň. „Lidé vstupují do našich životů a zase z nich odcházejí. Nemůžeme si vybrat, kdy a jak do nich vstoupí, ani kdy a jak odejdou. Můžeme si z toho leda vzít poučení, vyrovnat se s tím a jít dál. Tak už to chodí. A nic jiného teď nezbude ani tobě.“

„To je hlubokomyslné,“ konstatoval jsem. „Jsi úplná spisovatelka.“

Zatlačila mi prsty na jednu z boulí; dost silně na to, aby to trochu zabolelo. „A ty jsi úplný osel. Což vlastně jsi už dávno.“

Zasmál jsem se, pak jsem vzdychl a položil si hlavu na opěradlo gauče. „Dělám, co můžu.“

„Ano, a víc po sobě nemůžeš chtít, Lincolne. Teď tě nechám, aby ses trochu vyspal. Budeš to potřebovat: celý den tě budou vyslýchat ve světlech lamp.“

„Jo, bude to bomba. Můžeš se té show zúčastnit; poldové budou určitě prodávat vstupenky.“

Doprovodil jsem ji k autu. Dlouze a pevně mě objala, nasedla do své luxusní Hondy Legend a byla pryč.

Vyšel jsem do podkroví a vytáhl deník Betsy Westonové ze zásuvky, v níž jsem ho schovával. Znovu jsem pročítal některé záznamy a smál se jejím pravopisným chybám. Teď už jsem si k jejím myšlenkám uměl domyslet hlas i výraz. Nakonec jsem deník rázně zavřel a hodil ho do koše na odpadky. V zásuvce vedle deníčku ležel krystal ve tvaru srdce, který jsem tehdy odpoledne našel v Betsyině pokoji. Chtěl jsem ho taky vyhodit, ale zarazil jsem se. Odnesl jsem ho do přízemí a zavěsil ho na silonový vlasec v kanceláři posilovny před malé okénko vedle stolu. Jednoho krásného dne se slunce zase vyklube z mraků, krystal zazáří a Grace se třeba usměje. Člověk dělá, co může.

Zamkl jsem kancelář a vyšel jsem ven na parkoviště. Nade mnou řvalo nízko letící letadlo. Chystalo se přistát na letišti vzdáleném jen několik kilometrů. Hluk byl nesnesitelný, jeho nápor mne roztřásl, až už jsem nevnímal nic jiného. Vzhlédl jsem k obloze a pozoroval světla a pruh zplodin z motorů, zatímco se stroj s rámusem blížil. Byl bych rád věděl, odkud se vrací a kam má namířeno. Napadlo mě, jestli právě tímto letadlem neodletěly někam daleko Julie a Betsy Westonovy. Nakonec se stroj snesl tak nízko, že mi zmizel za domy. Čára, kterou za sebou zanechal na noční obloze, pomalu bledla, až po ní nezbylo nic než vzpomínka na ohlušující zvuk.

Vrátil jsem se nahoru a zalezl do postele.

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s